Svobodná věda (II/16)

16.

Minule: Do Nimumagna se zamiluje princezna Zimika, když to král zjistí, vykáže mága z hradu a ten se vrací do Kremtu. Zimika ale přichází za ním a prožívají předčasné líbánky. Když ale na Nimumagna obzvláště dotírá, ten ji vykáže ze své společnosti a prohlásí jejich vztah za ukončený. Zimika zmizí.

--- --- ---

Opět hustě sněžilo, cesty byly zaváté, Zimika řídila své auto a nechala se vést náhodou. Do Karny se vrátit rozhodně nehodlala, nejraději by prchla na sám kraj světa. Dělala si dost velké naděje, že se jí podaří Nimumagna zvládnout a dovést k oltáři. Královský choť, který se vyzná v magii, by byl jistě přínosem - a kromě toho jej měla opravdu ráda.

Jela vánicí, opatrně se vyhýbala protijedoucím vozům a mířila na sever. Do Pangry, tam měla několik přítelkyň u místního královského dvora. Nejprve se ukáže tam a potom se rozhodne co dál.

Vánice nepřestávala, Zimika se již blížila k hranicím, za horami bude jistě počasí příjemnější. Najednou zjistila, že se cesta zužuje a mizí v závějích. Ještě chvíli pokračovala, potom ale usoudila, že bude lepší se vrátit. Jenže auto uvízlo v závěji a nechtělo se hnout ani dopředu ani dozadu. Zimika marně řadila rychlosti a uvolňovala rotábulum až do největších obrátek.

Nedalo se nic dělat, musí vystoupit a auto nějak ze sněhu vyhrabat. Otevřela kufr a zkoumala vybavení. Nikdy se o auto nemusela starat, vždy jí ho sluhové vyčistili a vybavili. Se svým diplomatickým pasem se nemusela obávat ani policie. Žádnou lopatu nenašla. Bylo jí do breku.

„U pani jest problemy?“ ozvalo se za ní.

Otočila se a zírala do malé kulaté tváře s vystouplými nadočnicovými oblouky.

„Uvízla jsem ve sněhu. Můžete mi pomoci?“

„Ja nivyznam sa v samochodech, pani.“

„K čertu, nepotřebuji, abyste se vyznal v autech. Stačí mi, když mě vyhrabete ze sněhu.“

„To nebudete potřebovat, drahá paní. Tady jste na území Beldanů, tady auta nepoužíváme.“

„Beldané? Copak ti opravdu existují?“

„Už je to tak. Jmenuji se Ostren a jsem vladykou Beldanů. Půjdete se mnou do Kladiky.“

„A to půjdeme pěšky?“

„Jak jinak, dám vám sněžnice, lépe se vám bude kráčet.“

„Já jsem dcera krále Grozmara, nenechám se vláčet po lesích.“

„Opravdu? Ctihodný Umar mi říkal, že se dnes setkám s někým zvláštním. Dědička trůnu Bojdry v beldanském lese? Zvláštní, princezno. Vezměte si ty sněžnice, ukažte připnu vám je k nohám.“

Ostren se vůbec neostýchal, Zimika byla v bezvýchodné situaci, kdy je i Beldan dobrý. Kráčela za malým shrbeným vladykou, sníh konečně přestal padat a vysvitlo slunce.

Po dlouhých třech hodinách cesty přišli k roubené chatě.

„Tady si odpočineme a přečkáme noc. Do Kladiky je to ještě přes dvacet velesáhů, budeme pokračovat zítra.“

Ostren rozdělal oheň a vytáhl z tlumoku sušené maso. Kousek dal Zimice a další kus jedl sám. Zimika se poněkud štítila stravy, která pro ni byla naprosto barbarská, měla ale hlad, takže nakonec maso snědla. Ostren jí přidělil postel u krbu, sám si ustlal na lůžku pod oknem. Zimika se zabalila do kožešin a znavena dlouhým pochodem po pár minutách usnula.

Ráno bylo přívětivé, slunce svítilo, sníh se stříbřitě blýskal, les tiše šuměl v nepatrném větříku. Ostren dal Zimice svoje brýle se zakalenými skly, sám si stáhl kapuci do čela a tak se bránil proti nebezpečí sněžné slepoty.

Šli dlouho, Zimika nebyla na pochod přírodou dobře oblečená a její městské vysoké boty začaly povolovat. Ostren jí utáhl lépe sněžnice a mohli pokračovat. V poledne se zastavili a pojedli sušené maso na kmenech vyvrácených stromů uprostřed pralesa. Do Kladiky došli po dalších třech hodinách.

Zimika byla naprosto zmožená. Ostren ji dovedl do svého domu a představil ji své ženě Hredě. Hreda se o promrzlou princeznu ihned začala starat. Připravila jí horkou koupel a nabídla jí poměrně slušné jídlo. Ostrenovy děti se přišly na návštěvnici podívat, matka je však zahnala krátkou promluvou v neznámém jazyce a připravila Zimice nocleh v jednom malém pokojíku s vlastním krbem.

„Princezno, shání se po vás náš král,“ řekl jí ráno Ostren.

„Král? Vy máte krále?“

„Jistě, každá společnost potřebuje vůdce. Náš král, ctihodný Umar, je moudrý muž. Určitě víte, jak se máte před vznešenými lidmi chovat. Snadno se rozzlobí, nemá příliš rád lidi.“

Zimika si o beldanském králi myslela svoje, ale nedala to nijak najevo. Umar ji překvapil svým zjevem. Byl sice vysoký stejně jako Ostren, měl však na sobě oděv z kožešin umně šitý a jistě velmi cenný.

„Vítám vás, princezno. Jste opravdu tak krásná, jak mi říkal Ostren. Velmi bych uvítal, kdybyste se tu cítila dobře. Lidi rád nemám, ale pro lidské ženy mám slabost. Myslím, že jsem se do vás zamiloval. Chtěla byste se stát mojí ženou, ctihodná Zimiko?“

„Cože? Co si to dovolujete? Vždyť se sotva známe.“

„Hm. Na ženu máte dost kuráže. Prý jste sama řídila samochod. To je u lidských žen dnes normální?“

„Lidské ženy jsou stejně dobré jako muži, pane králi. To ovšem nějaký zapadlý zálesák nemůže pochopit.“

„Tak dost! Milá Zimiko, národ Beldanů prožívá nepříznivé období. Potřebujeme najít nová loviště, potřebujeme vysadit nové sady. Neříkám to rád, ale potřebujeme pomoc lidí. Náš manželský svazek by přinesl mému národu prospěch a vám ženicha z dobrého rodu. Uvažujte o tom.“

„Nikdy se neprovdám za přerostlého opičáka!“

„Nu jak myslíte, vy malá zmije. Budete bydlet v našem vězení pro šlechtice. Pokud se rozhodnete svá nepředložená slova odvolat, budete u mě vítána. Můžete se vzdálit.“

Ozbrojený Beldan odvlekl naštvanou Zimiku do vězení, kde byla zima a vlhko. K jídlu bylo opět jen staré sušené maso, k pití obyčejná voda. Zimice najednou připadlo hloupé, že utíkala před svým otcem. Teď bude ráda, když ji Grozmar osvobodí.