Svobodná věda (II/17)

17.

Minule: Zimika se ztratí na beldanském území a král Beldanů jí nabídne manželství. Když odmítne, je uvězněna.

--- --- ---

Ostren vyrazil do Karny brzy ráno. Umar si přál, aby vladyka oficiálně požádal bojderského krále o ruku jeho dcery. Cesta byla svízelná. Ostren byl zvyklý na dlouhé pochody, přejít ale trasu dlouhou přes 200 kilometrů, to byla značná zátěž. Zvládl to nakonec za tři dny.

Na královském hradě neměli pro beldanského vladyku příliš pochopení. Potřeboval si odpočinout a trošku se zušlechtit před návštěvou krále. Mluvčí protokolu Werka však žádný klid Ostrenovi nepopřál. Když zjistil, že jde o Zimiku, odvedl ho hned ke Grozmarovi.

„Tak kde je, Ostrene?“ ptal se ostře král.

„Vaše dcera je hostem na dvoře našeho krále, ctihodného Umara.“

„Tak mi ji ihned přiveď!“

„Obávám se, že to nebude možné, pane králi. Ctihodný Umar mě pověřil, abych vás jeho jménem požádal o ruku vaší dcery Zimiky.“

„Beldanský král chce za ženu moji dceru? To je neslýchané! Celé věky jsme o Beldanech neslyšeli a nyní takový zájem o lidi? Jak si to vysvětluješ?“

„Pane králi, na mně není, abych si něco vysvětloval. Mám vám vyřídit přání našeho krále, to je vše.“

„Tak dobře, co mám s tebou dělat. Pošlu s tebou svého vyjednávače. Zatím si můžeš odpočinout v hostinských komnatách.“

„A vaše odpověď?“

„Říkám ti, že s tebou pošlu svého vyjednávače. Ten bude mít pověření dohodnout vše potřebné. Pochopitelně pouze tehdy, když moji dceru pustíte a já se přesvědčím, že si i ona přeje stát ženou vašeho krále.“

Ostren se odebral do přidělených komnat a Werka opět vyrazil do Kremtu. Král si jako svého vyjednávače zvolil Nimumagna.

„To už je potřetí, co mě žádáte o dovolení opustit Akademii, kolego Nimumagne,“ konstatoval Rabamagnus. „Měl byste si uvědomit, že jste především profesorem naší školy a vaše veškeré aktivity mimo Akademii jsou až na druhém místě.“

„Pane řediteli, o službu mě žádá král. Jistě pochopíte, že takový úkol nelze odmítnout.“

„No dobře, jděte tedy k panu králi. Doufám, že je to naposledy.“

Nimumagnus odjel do Karny autem, byl tam za čtyři hodiny. Werka jej okamžitě uvedl ke králi.

„Profesore, náš osud se nepříjemně zauzlil. Musím říci, že byste mi byl rozhodně sympatičtějším nápadníkem mé dcery, než beldanský král Umar.“

„I mě to dost zaskočilo, když mne hrabě Werka informoval. Jak se to vůbec seběhlo, že má Umar Zimiku v rukách?“

„To nikdo neví. Zřejmě ji unesl. Profesore, musíte ji osvobodit a doprovodit domů do Karny. Spoléhám na vás. Jste jí blízký, s vámi určitě půjde. O nějaké svatbě se můžeme s Umarem bavit až potom, co mi dceru vrátí. Nenechám se vydírat.“

Nimumagnus naložil Ostrena a rozjeli se do beldanské země. Zastavili na konci silnice a pokračovali pěšky, jak je u Beldanů zvykem.

Umar seděl ve své přepychové síni a měřil si Nimumagna přísným pohledem.

„Tak se znovu setkáváme, profesore. Po pravdě jsem ti vděčný, že jsi zajistil navrácení prstenu moci do mých rukou. Nyní jsi tu ale z pověření vašeho krále a to je nemilé. Místo aby mi Grozmar odpověděl, posílá parlamentáře. Co tím chce získat?“

„Náš král si přeje, aby se princezna Zimika vrátila do Karny. Jedině potom je ochoten s tebou jednat o případném sňatku.“

„To mě pochopitelně uráží. Beldané uznávají právo sňatku se ženou, kterou si odvedou do svého domu. Slovo muže je rozhodující, otec nevěsty může sňatku přát, nebo vyprovokuje souboj s nápadníkem. Já se nemůžu bít s králem Bojdry. Postavíš se mi ty, profesore?“

„Umare, musíš pochopit, že zvyky lidí jsou jiné. Mimochodem, kde je Zimika? Nikde ji tu nevidím, myslel jsem, že bude s tebou, když se má stát tvojí ženou.“

„Princezna Zimika doposud nevyjádřila souhlas se sňatkem. Podle beldanských zvyků ji mohu věznit ve svém příbytku, dokud se nerozmyslí.“

„Ty ji vězníš? Ctihodný králi, to je nepřípustné! Přece nemůžeš věznit královskou dceru.“

„Já sám rozhoduji, co smím dělat, Nimusi. Žádný člověk se nesmí plést do mého rozhodování. Tvůj výpad proti mně nemohu přijmout, pokud se se mnou nechceš bít.“

„Nemám pověření od svého krále, abych začínal nějaký souboj. Mám pouze pověření k tomu, abych mu vrátil dceru. Tím, že jsi ji uvěznil, jsi urazil našeho krále. Ihned ji propusť, aby se mohla se mnou vrátit do Karny!“

„Nimusi, v mém domě mi nemáš co poroučet. Tvoje jednání zasluhuje potrestání. Budeš odveden do vězení, kde si můžeš rozmyslet, zda se mi postavíš v souboji, nebo budeš exemplárně popraven. Můžeš se vzdálit.“

Nimumagnus byl jednáním beldanského krále dost překvapen. Považoval ho za čestného a moudrého muže, který mu za prsten slíbil přízeň Beldanů. Způsob beldanských námluv mu připadal divošský. Unést ženu a z toho automaticky vyvozovat právo sňatku bez ohledu na její názor přece není možné.

Zimika přivítala Nimumagna ve vězení pláčem. Vypadala hrozně. Nimumagnus byl zavřený v cele naproti ní a nikdo mu nebránil, aby se Zimikou mluvil.

„Nimusi, tohle je hrozné. Proč jsi tady? Přišel jsi mě vysvobodit? Ten příšerný Umar tě za to zavřel?“

„Poslal mě sem tvůj otec, Zimiko. Měl jsem zajistit tvůj návrat a jednat o sňatku s Umarem. Tvůj otec si myslel, že se chceš za Umara provdat.“

„Vzít si toho opičáka? To raději zemřu tady ve vězení. Nimusi, máš mě ještě alespoň trošku rád?“

„Jistě, Zimiko. Nikdy jsem tě nepřestal milovat. Ty jsi však chtěla nade mnou vládnout a ne mě milovat.“

„Nimusi, já tě přeci taky miluji. Copak to nechápeš? Jsem královská dcera, mým údělem je vládnout. Tomu se nelze vyhnout. Mám tě ráda, musíš mi věřit.“

Zimika se opět rozplakala.

Situace byla bezvýchodná. Nepomohl ani Ostren, prostě se stáhl, nedovolil by si vzdorovat svému králi. Zničená Zimika se stále více upínala na Nimumagna.

„Nimusi, budu tě milovat do konce svých dní,“ slibovala mu mezi vzlyky.

„Já tě taky budu mít rád do konce života, Zimiko. Myslím, že to už nebude trvat dlouho. Umar mne vyzval na souboj, pokud nebudu souhlasit, popraví mě.“

„To je hrozné, Nimusi. Jak jsme se ocitli v zajetí takových barbarů? Je to všechno moje vina, neměla jsem od tebe odcházet.“

„To je moje vina, Zimiko. Vlastně jsem tě vyhnal. Můžeš mi to odpustit?“

Podobné rozhovory neměly konce. Společný neblahý osud oba mladé lidi sblížil tak, že si už nedokázali svůj život bez toho druhého představit.

Dny plynuly a Umar o sobě nedával vědět. Měl oba ve své moci, nebylo třeba nikam spěchat.