Svobodná věda (II/18)

18.

Minule: Ostren tlumočí králi Bojdry Umarovu nabídku sňatku, dostane se mu odpovědi, že král jmenuje svého vyjednavače. Tím se stává Nimumagnus, putuje do Kladiky, když ale prohlásí před králem Umarem, že se Zimika musí nejprve vrátit domů, aby se vůbec nějaké vyjednávání konalo, je vsazen do vězení a vyzván Umarem na souboj.

--- --- ---

Zima ve vězení byla hrozná. Zimika se třásla v horečce, Nimumagnus žádal strážné o pomoc, nic mu to však nebylo platné. Beldané takovou změkčilost jako chřipka prostě neuznávali. Když bylo nejhůř, objevil se v beldanském vězení Krákora.

„Nějaký problém, můj pane?“

„Krákoro, já tě přetrhnu. Copak nevidíš, jak tu trpím? Nevidíš, jak trpí princezna Zimika? Nějaký problém!“

„Myslím, že to můžu vyřídit. Vzal jsem si tohle, můj pane.“

Krákora vytáhl ze záhybu pláště sošku bohyně Jasny.

„Výborně, pokus se nějak přemoci stráže.“

„Už se stalo, můj pane. Stráže spí.“

Krákora vytáhl z druhé kapsy klíče, otevřel obě cely a vyvedl zničeného Nimumagna a nemocnou Zimiku na světlo dne. Na náměstí v Kladice byl klid, Beldané patrně zůstávali přes zimu nejraději v teple rodinného krbu.

Nimumagnus si vzal sošku a šel do králova paláce.

„Co to má znamenat?“ hřímal Umar.

„Přišel jsem si s tebou vyrovnat účty, králi. Slíbil jsi mi přízeň Beldanů a na místo toho jsi mne uvěznil. Nyní se tvůj vzácný prsten obrátí proti tobě. Bude to prsten mojí moci, Umare.“

Nimumagnus vyslovil magickou formuli, namířil na krále sošku a potom v klidu odešel. Nikdo mu v odchodu nebránil.

Cesta k autu byla nepříjemná, Krákora i Nimumagnus museli Zimiku doslova nést, téměř ztratila vědomí. Naštěstí Krákora naprosto přesně znal cestu, takže dlouho nebloudili a po dvou hodinách mohli vyrazit na cestu do Karny.

Na královském hradě nastal zmatek, všichni se snažili pomoci princezně, Nimumagnus jen stál a díval se. Přišel sám král, přivítal se s dcerou a pak požádal Nimumagna o vysvětlení.

„Umar Zimiku věznil, pane králi. Když jsem za ním přišel, uvěznil i mě. Budu vám o všem podrobně vyprávět až se sám zotavím.“

„Jistě, profesore, postaráme se o vás.“

Za dva dny se konala oslava, bledá Zimika přišla do sálu v doprovodu Nimumagna, všichni se tvářili přívětivě, král přetékal radostí.

Po oslavě si vzal král Nimumagna a Zimiku stranou a vyslechl si vyprávění o jejich příhodách v beldanské zemi.

„Hlavně že jste doma a v pořádku. Měl jsem o tebe velký strach, Zimiko.“

„Vzpomínala jsem na tebe s nadějí, otče. Nakonec nám pomohl džin Krákora, jistě jsi ho poslal za námi.“

„Nemusel jsem ho nikam posílat, našel si k vám cestu sám. Je to obdivuhodná bytost, profesore.“

„Ano, dal jsem si při jeho vytváření záležet a on mi to teď vrací.“

„Otče, chtěli jsme ti s Nimumagnem něco říci,“ řekla Zimika a zajíkla se.

Nimumagnus se osmělil a tiše pronesl: „My se Zimikou se máme rádi. Chtěl jsem vás požádat o ruku vaší dcery, pane králi.“

„Profesore, zkoušíte moji trpělivost? Řekl jsem vám přece, že svoji dceru tak snadno neoželím.“

Zimika se rozplakala.

„Opravdu mám Nimuse ráda, otče. Mám vás ráda oba.“

Král se zamyšleně díval na svoji dceru.

„Myslíš to vážně, Zimiko?“

„Jistěže myslím, otče. Chci se provdat za Nimuse.“

„Profesore, uvědomujete si, že na sebe berete značný závazek, když se chcete oženit s princeznou Bojdry?“

„Uvědomuji si to, pane králi. Teď už ano.“

„Zimiko, budeš ctít svého muže i když já zemřu a ty se staneš královnou? Neopustíš ho pro jeho původ?“

„Neopustím, otče. Slíbili jsme si lásku do konce života.“

„Nebudu vám tedy bránit. Nejste první pár, který vznikl za takových okolností. Doufám, že vám váš vzájemný slib skutečně vydrží po celý život.“