Epigana - Brány Balthary XI - Hlas pod horami

„Prý znáš Saskarru? Tu diplomatku? Moc by nám pomohlo, kdybys nám řekla, co o ní víš.“

Siandra přikývla. „To nebude žádný problém. Saskarru znám pár měsíců, ale velmi brzy jsme si byly poměrně blízké. Není toho ale moc co bych o ní mohla říci. Je to hodná ženská, mírná ale pevná v tom co dělá – ostatně musí. Vždyť nám všem dojednala mír, což pro mne jako pro míšenku hodně znamená. Jsem jí vděčná.“

„Slyšeli jsme, že by snad mohla mít na ostrově nějaké vztahy. S kým se Saskarra vlastně přátelí? Je někdo, na koho se můžeme obrátit? Někdo koho by třeba navštívila v nouzi? Někdo kdo by ji třeba mohl schovat, kdyby o to měla zájem?“

„To je hodně otázek. Myslím, že nejvíce přátel má snad v Northramu. Dokonce jsem slyšela, že se jí někdo líbí, ale že mi nemůže říci s kým se vídá. Prý by to nebylo dobré, kdyby se o tom vědělo. Možná by to mohl vědět Naruk, můj kmenový přítel, ten taky ví všechno co se kde šustne, ale toho byste teď našli až v Northramu na sever odsud.“

„Takže má s někým poměr?“ zvolala Silaqui. „Bylo by vtipné, kdybychom byli najati proto, že se rozhodla jít za hlasem svého srdce a našli ji v náručí nějakého...“

„To ano, Sil, víme. Dokonce si dokážu představit výraz Rynthera, kdyby se to dozvěděl. Což mne napadá, jak to, že to neví? Myslel jsem, že ví o všem, co se na ostrově děje.“

Siandra se na Taruka usmála. „To je taky právě to. Snažila se před Ryntherem udržet hned několik tajností. Možná snad i nějaké schůzky s kmeny. Když nad tím tak přemýšlím, vzala tu svou práci dost vážně a věřím, že by pro zachování míru udělala první poslední.“

„Takže si to shrňme. Čeká nás cesta k Šedé bráně, hned poté, co tě doprovodíme zpět k Fhreře. Tam se porozhlédneme a zkusíme si potvrdit naše domněnky. Když nic nenajdeme, nezbude nám nic jiného než najít Naruka, který by nám snad mohl prozradit, kdo se se Saskarrou potají stýká. Řekl jsem všechno, nebo jsem něco vynechal?“ Crane nad tím kroutil hlavou.

„Nevynechal jsi nic,“ řekl Taruk. „Taky se mi to nelíbí, obzvlášť ne, pokud jsou venku celé gobliní přepadové tlupy, ale alespoň máme nějaké vodítko.“

Silaqui se kousla do rtu a pak zhluboka vydechla. „Měli bychom vyrazit.“

Cesta zpět zabrala sotva dvě hodiny, ale všem připadala delší – jako by se každým krokem přes lány trávy a po kamenitých cestách táhla za skupinou dlouhá stopa ticha. Během cesty téměř nikdo nemluvil. Gobliní přepadení, Siandřino překvapivé odhalení i nepříjemná domněnka o možném spiknutí v horách – to vše viselo nad nimi jako přezrálý plod, připravený kdykoli spadnout.

Fhrera se zjevila mezi zelení jako klidná náruč. Stany a přístřešky se krčily při břehu jezera, ze kterého se líně zvedala odpolední mlha. Slunce viselo nízko nad obzorem a osvětlovalo osadu zlatavým světlem, které zbarvilo vodní hladinu do medově jiskrného tónu. Bylo to krásné místo – ale dnešek na něj vrhl zvláštní stín. Silaqui opět cítila, že ve vzduchu visí něco prastarého, co nedokázala pojmenovat. V ten okamžik všechno na chvíli utichlo. Ptáci přestali zpívat a šum větru se vytratil.

Jakmile dorazili do vesnice, byli okamžitě spatřeni strážnými a v jejich očích se zračilo překvapení – a úleva.

„Siandro!“ volal jeden z mužů, když ji spatřil na povoze. „Mysleli jsme, že jsi mrtvá!“

„Málem jsem byla!“ zavolala zpět, seskočila z vozu a objala ho. Oči se jí leskly a rty se jí roztřásly. „Přepadli nás. Kdyby ti lidé nepřišli… nebyli bychom tu. Nikdo z nás.“

Ryntheros, který na Siandru čekal, byl viditelně rozrušený a rozčilení bylo tatam. Co u něj převládalo byla viditelná starost. Vypadalo to, že vztek jej opustil jakmile spatřil, že je Siandra v pořádku.

„A čí to byla vina?“ rýpnul si nakonec. „Neříkal jsem náhodou, že máš zůstat ve Fhreře?“ Siandra sklopila hlavu, protože věděla, že riskovala možná až příliš zbytečně.

Lidé se pomalu začali sbíhat. Přicházeli další – ženy, muži, dokonce i několik dětí, které držely za ruce starší členy vesnice. Obchodníci a rybáři, které dny plné nejistoty napínaly k prasknutí, teď vypadali o trochu klidněji. Mezi nimi se náhle prodral Serran – široký, bodrý a s tváří plnou úlevy.

„Ryntheros říkal, že jste vyrazili po stopě. Nečekal jsem vás zpátky tak brzy. Co se stalo?“

„Napadli je goblini, vaše Zlo hor,“ řekl tiše Taruk, zatímco si otíral zbytky zaschlé krve z kabátce. „Kousek odsud, v lese, když se vraceli ze severu. Nestihli jsme se tam ani rozhlédnout, ale našli jsme Siandru. A nové otázky.“

Serran ztuhl. „Zlo hor takhle hluboko? To není dobré. Vůbec ne.“

Taruk přikývl. „Musíme se rozhodnout, co dál. Podle všeho má Naruk – Siandřin přítel – víc informací. Měli bychom ho najít v Northramu. Ale…“ rozhlédl se po ostatních, „musíme být opatrní. Někdo možná platí goblinům stříbrnými orly.“

Mezi obyvateli to zašumělo. Stříbrní orli byli přeci platidlem Císařství! Proč by někdo goblinům platil císařskými mincemi?

Ryntheros jen krátce přikývl. Čelist sevřenou. „Tohle vypadá jako pěkná polízanice. Jestli je v tom zapletený někdo z našich, kmeny nám to neodpustí. Co já vím, docela si potrpí na kolektivní vinu. Tohle budu muset nechat prošetřit.“

Asmar se na Ryntherose podíval s tvrdým, ale chápajícím výrazem někoho, kdo si radši udrží důvěru, dokud se neprokáže opak.

Serran jen přikývl. „Tak pojďte. Potřebujete se najíst a připravit. Přespat, pokud bude třeba. Pak… pak vyrazíte dál.“

Odpoledne ve Fhreře se tak stalo tichým přístavem mezi dvěma bouřemi. Lidé se starali o raněné, opravovali vozy, krmili koně. Asmar odpočíval pod přístřeškem, zatímco Crane s Devonem seděli na lavici a debatovali nad tím, jestli goblini skutečně mohli být vyhnáni něčím horším.

Silaqui mezitím seděla u břehu jezera a zvonky na jejím náhrdelníku tiše zvonily ve větru. Taruk k ní přistoupil, mlčky se posadil vedle a hleděl na klidnou hladinu, za níž se možná skrývaly temné věci, o kterých se dosud jen šeptalo. Vzpomněl si na Craneovo varování a po zádech mu přejel nečekaný mráz.

„Zítra vyrazíme do Northramu,“ řekl jemně. „Možná tam najdeme odpovědi. Nebo jen další otázky.“

Silaqui neodpověděla. Jen se lehce usmála, zavřela oči – a dovolila si na pár chvil věřit, že ticho je opravdové.

Obloha potemněla a Fhrera se ponořila do tiché modři přicházející noci. Většina obyvatel už zalezla do svých obydlí, jen sem tam se z oken domů linulo teplé světlo luceren. Uprostřed osady však plápolalo jedno ohniště, kolem kterého seděli Taruk, Silaqui, Devon, Crane a Asmar – a s nimi i Siandra, zabalená v hnědém plášti.

Oheň praskal tiše a vůně pečeného masa se linula do vzduchu spolu s kouřem. Všichni se drželi blízko u plamenů – méně kvůli teplu, víc kvůli potřebě cítit se spolu, alespoň na chvíli v bezpečí.

„Jestli nás zítra čeká cesta přes Šedou bránu,“ zabručel Devon, „měl bych si vyčistit čepel. Kdo ví, co tam venku ještě číhá.“

„A taky by sis měl umýt boty,“ dodal Crane s úsměškem. „Vážně to tu přehlušuje vůni večeře.“

„To říká ten, co se umyl naposledy, když padla Jižní pevnost,“ odvětil Devon.

„To byl symbolický akt. Na počest padlým.“

„Smrdíš tak, že by i duchové utekli,“ pronesla suše Silaqui, aniž by otevřela oči. Seděla zkříženě, houpala se v bocích a cinkot jejího náhrdelníku byl tichý, skoro jako dech.

„To je bardka?“ naklonila se Siandra k Asmarovi. „Neměla by… nevím… spíš hrát? Vyprávět o hrdinech?“

„To dělá. Když se jí chce. A když tě zrovna krvelačná tlupa nechce rozsekat na kusy,“ odvětil Asmar. „Jinak je to podle všeho taky velmi schopná čarodějka.“

„Splétačka,“ opravila ho jemně Silaqui a otevřela oči. „Sinitarská splétačka. Kouzla u nás nejsou darem. Jsou strukturou. Tkám je jako švadlena – jen z jiných vláken.“

V Siandřině tváři se zračil úžas. Bezděčně sáhla ke svému vlastnímu dřevěnému amuletu a pak ruku zase stáhla.

Taruk se díval do ohně, mlčky. V ruce držel malý amulet, který před chvílí vytáhl z jedné ze svých brašen. Zlomený přívěsek ve tvaru vlčí hlavy.

„To patřilo tvému otci?“ zeptal se Asmar tiše.

„Ano. Nosit ho je jako nosit část něčeho, co už neexistuje. Ale pořád mě drží pohromadě.“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozvala Siandra: „Chtěla bych vám poděkovat. Nejen za záchranu, ale i za to, že se téhle věci nevzdáváte. Saskarra… je jiná. Zaslouží si, aby ji někdo hledal. Ať už zmizela z jakéhokoli důvodu.“

„Všichni tady jsme jiní,“ řekla Silaqui, „a právě proto jsme spolu. I kdyby to trvalo roky, najdeme ji. Nebo alespoň zjistíme, co se stalo.“

Crane pozvedl číši – místní ovocné víno, sladké a trochu kalné – a řekl: „Na to, aby bylo světlo ve tmě. A na ty, kdo ho nesou, i když je jim zima.“

Taruk přikývl. „Na světlo ve tmě,“ zopakoval a napil se. V koutku oka se mu mihla jiskra něčeho, co připomínalo naději.

Noc pokračovala klidně, s tichými rozhovory, smíchem a pak i dlouhými chvílemi ticha, kdy každý z nich hleděl do plamenů a přemítal o tom, co je čeká dál. A v dálce, za jezerem, se zvedal vítr od hor – chladný a syrový, jako připomínka, že cesta, která je čeká, nebude snadná.

Oheň už byl jen praskajícím uhlíkem a většina družiny spala pod plachtami a kožešinami, rozprostřenými kolem tábořiště. Nad Fhrerou visel těžký měsíční příkrov a kolem bylo ticho, které přerušovalo jen šumění stromů a občasné zapraskání větví v lese za osadou.

Taruk seděl opřený zády o jeden z kamenů u ohniště, kopí položené vedle sebe. Dohořívající plameny mu kreslily na tváři stíny. Devon seděl naproti, ruce propletené za hlavou, Crane mezi nimi – škrábal si bradu a tiše žvýkal kousek pečeného masa, které zbylo z večeře.

„Takže…“ začal Devon, zíraje do rudých uhlíků, „…kdo by to byl řekl. Goblini, zaplacení orlími stříbrňáky, přepadají karavany hluboko ve vnitrozemí. To už není jen banditismus. Tohle vypadá jako… plán.“

Crane si odfrkl. „Když má goblin plán, většinou je to ‘sežer to dřív, než to sežere tebe.’ Tohle bylo jiné. Koordinace. Přepad v dobrém místě, příliš dobře vybavení na to, aby to byla náhoda.“

Taruk pomalu přikývl. Mlčel, ale v očích měl neklid.

Devon se na něj podíval. „Ty jsi při tom boji... nebyl jsi jen rychlý. Byls jako posedlý. Nezlob se, ale tvůj vztek... byl jako oheň.“

„Cítím to pokaždé silněji,“ pronesl Taruk tiše. „Jako by tenhle ostrov… mluvil skrze mne. Probouzí něco, co jsem v sobě držel zavřené. Ve válce jsem zabíjel, protože jsem musel. Tady to ale... chutná jinak.“