Epigana - Brána Balthary XII - Dech skal

Chvíli bylo ticho. Jen vítr šustil trávou.

„Ten tvůj vztek je jako medvěd,“ poznamenal Crane, „když ho držíš pod pokličkou, jsi nebezpečný sám sobě. Ale když ho necháš projít ven, budeš nebezpečný všem ostatním.“

Taruk se zasmál, bez humoru. „To řekl nějaký filozof nebo tvůj otec?“

„Můj pěstoun. Byl léčitel. Uměl bodnout jehlou přesně mezi žebra – a pak to zašít, když to bolelo moc.“

Devon se zamračil. „Tohle všechno... Saskarra, goblini, Šedá brána... víte, co mi na tom vadí nejvíc? Že pořád nevíme, kdo tahá za nitky. Jsme figurky na hrací desce. A já nesnáším být figurkou.“

„Máš pravdu,“ přikývl Taruk. „Ale figurky se někdy dokážou proměnit v hráče. Musíme jen přežít dost dlouho.“

„Takže zítra vyrážíme,“ zamumlal Crane. „Za hory, do míst, kde duchové šeptají a goblini už zdrhají s ocasy mezi nohama. Skvělý plán.“

„Doufejme, že tam Saskarra nezůstala sama,“ řekl Taruk. „A jestli jo… pak doufejme, že budeme dost rychlí, abychom přišli včas.“

Devon mlčky přikývl.

Noc se dál rozplývala v temnotě a tichu, které však nebylo klidné. Bylo to ticho čekající. Jako by samo místo zadržovalo dech – stejně jako oni.

Když šel Taruk spát, zdál se mu další podivný sen. Tentokrát v něm spatřil zuboženého medvěda, který byl spoután mnoha těžkými řetězy. Medvěd ležel jako hromádka bolesti a neštěstí, zatímco po jeho stranách pochodovali ve dvouřadu císařské automatony – bojové stroje svou formou připomínající člověka. Pak to uslyšel: „Když padne duch, padne i tělo.“

Jeden ze strojů natočil prudce svou hlavu a zadíval se Tarukovi do očí. V tu chvíli se Taruk s trhnutím probudil. O snu neřekl nikomu ani slovo – začínal si pomalu myslet, že přichází o rozum.

 

„Serrane,“ zvolal Taruk, když už byli všichni připravení na cestu k Šedé bráně. „Máte ve vesnici jednoho ze svých šamanů?“

„To ne, mladí šamani jsou všichni v Northramu, a pokud hledáš nejvyššího z nich, najdeš ho nejspíš také tam. Slyšel jsem, že se blíží nějaké kmenové shromáždění. To by ti snad mohl potvrdit Asmar. Pokud mě nešálí sluch – budou přítomní všichni starší šamani z pěti kmenů a budou se probírat velké věci.“

„Jak velké? Máme očekávat nepříjemnosti?“

„Ale to vůbec ne – náčelník rozsoudí několik sporů, šamani budou probírat své duchovní záležitosti, ale především došlo k vraždě. Dost možná mezi klany. Slyšel jsem, že někdo zabil lovce z klanu Hawok Pakk a kmen na to zareagoval po svém. Odřízli se od Císařství i od ostatních kmenů, omezili obchod. Dávají to za vinu cizincům, kterých je na ostrově podle nich až příliš mnoho, a žádají vysvětlení. Nepochybuji o tom, že najdou viníka, téměř vždycky jej najdou.“

„To není dobré. Možná nepřijdeme ve správný čas. Sami jsme cizinci.“

„Ty, Taruku, nejsi na ostrově cizincem,“ řekl Serran. „Jsi jeho ztraceným synem.“

Když se Taruk při odchodu k Šedé bráně podíval naposledy přes rameno, znělo mu to stále v uších.

Jsi jeho ztraceným synem.

Zpočátku se šlo snadno. Stezka vedla pozvolna vzhůru a krajina kolem Fhrery byla ještě přívětivá – louky s vysokou trávou přecházely do řídkého lesa, vzduch voněl jehličím a pozdním létem. Vítr šustil v korunách stromů a slunce pomalu stoupalo nad obzor. Cesta nebyla náročná, ale všem v hlavách doznívaly události posledních dnů.

Taruk šel v čele, zamyšlený. Vedle něj kráčel Devon, který si občas něco mumlal pro sebe – nespokojený s tím, kolik goblinů potkal za jediný den.

„Nevím, jestli je horší, že nás přepadli, nebo že je někdo platí císařským stříbrem,“ zabručel nakonec a kopl do kamene. „Tohle smrdí větším problémem, než si Ryntheros asi připouští.“

Crane šel pár kroků za nimi a popotahoval z dýmky. „Gobliny někdo najal. To znamená plán. A kde je plán, tam je i vůdce. Já si dám pozor, komu v těchhle horách věřím. Tady si lidi hrají na klany, ale spoustě z nich jde jen o moc.“

„Tak to bylo vždycky,“ řekl Taruk. „Ale tohle je jiné. Ostrov… něco se s ním děje. Mám sny. Někdy mám pocit, že na mě mluví.“ Podíval se na Silaqui, která kráčela opodál a něžně si pohrávala se svými zvonky, jako by ladila duši.

„Sny?“ zeptal se Crane a pozvedl obočí.

Taruk přikývl. „Už tři. V posledním byl medvěd. Spoutaný. A stroje. Automatony. A věta, která se mi pořád vrací: Když padne duch, padne i tělo.“

Chvíli šli mlčky.

Pak Devon odfrkl. „Zní to jako něco, co by šamani rozebrali do posledního chlupu. Možná fakt nejsme jediní, kdo má pocit, že se něco děje.“

Silaqui se k nim konečně připojila. „Já žádné sny nemám,“ řekla tiše. „Ale když zpívám, je to jiné. Magie… jako by ztěžkla. Někdy mi to připadá, jako bych zvonila pod vodou. Možná má Taruk pravdu – možná ostrov skutečně dýchá. A možná je teď nemocný.“

Asmar, který šel opodál a pátravě sledoval krajinu přikývl na souhlas. „Věřím ve znamení. A tahle země… má svá znamení všude. Stačí se dívat.“

Pokračovali dál. Před nimi se začínaly tyčit zubaté vrcholky. Slunce se pomalu sklánělo k západu a krajina začínala nabývat drsnějších rysů.

„Tamhle,“ ukázal před sebe Asmar zhruba do míst, kde se tyčily masivní skály. „To jsou Zubatá skaliska.“ Asmar k nim rozmáchle ukázal. „Vítejte u brány k severu. Až projdeme celým pásmem skal, což nám zabere pár dní, dostaneme se k Šedé bráně.“

Crane si s přimhouřenýma očima prohlížel skalní masiv, ze kterého v mnohasetmetrových rozestupech čněly skalní útvary z bělostného kamene. Připomínaly obrovská žebra zalitá světlem zapadajícího slunce, takže vypadaly jako kosti máčené v krvi. To místo v něm nevzbuzovalo moc důvěry.

„To je ideální místo pro gobliní přepady. Myslím si, že jestli byli goblini tak daleko na jihu, velmi pravděpodobně budou mít základnu tady ve skalách. Buďte bdělí, protože felčara s sebou nemáme.“

„To jsem vždycky,“ odtušil Taruk. „To je můj denní chléb.“

„Měli bychom rozbít tábor předtím, než úplně zapadne slunce. Teď v noci mne do těch skal nikdo nedostane.“ Devon vypadal odhodlaně, a tak se také stalo. Rozbili tábor a sečkali před skalami, na dohled, zatímco odpočívali a drželi střídavě hlídky.

Oheň v táboře tiše praskal a vrhal stíny na kamenné stěny, které se tyčily v dálce jako nemírumilovní strážci. Zubatá skaliska vypadala zblízka ještě hrozivěji než z dálky – v měsíčním světle působila jako zkamenělý tvor, který už jen čeká, až se poutníci přiblíží příliš blízko, aby je sevřela jeho čelist.

Devon seděl na jednom z plochých kamenů a opíral se o meč, který si zastrčil mezi kolena. Mluvil tiše: „Nepřiznám to rád, ale mám z toho místa husinu. Skály, ticho, ten zvláštní pach ve vzduchu. Jako by tu někdo nedávno prošel a zanechal za sebou něco zlého.“

Silaqui se na chvíli odmlčela, pak tiše pronesla: „Cítím to taky. Ve vzduchu visí magie... stará, divoká. Možná se tu neskrývají jen goblini.“

„Jsem rád, že to říkáš ty,“ řekl Asmar. „Cítil jsem to už odpoledne. Ten pocit, jako by nás někdo pozoroval. Ale nebyl jsem si jistý, jestli to není jen strach. Teď už vím, že ne.“

Taruk, který si právě ostřil kopí, zvedl hlavu. „Strach nás udržuje naživu. Ale nesmí nás ovládat. Když si připustíš, že tvé tělo i mysl jsou nástrojem – můžeš strach využít. Pokud se mu ale poddáš, skončíš jako první. Tohle mě naučil jeden starý veterán ve východních horách.“

„Zníš jako někdo, kdo už přežil víc než by měl,“ řekl Crane a usmál se. „Možná nám budeš muset ještě vyprávět, jak jsi přišel k těm jizvám.“

„Možná někdy,“ řekl Taruk a v očích se mu zablesklo. „Ale ne dnes. Dnes je čas mlčet a poslouchat.“

Chvíli bylo ticho. Jen vítr si pohrával s plachtou napnutou mezi dvěma kmeny stromů. Pak Silaqui, která hleděla do plamenů, tiše pronesla: „Slyšeli jste tu větu, co zazněla v Tarukově snu?“
Všichni se na ni otočili.

„Když padne duch, padne i tělo.“

„Jak tě to napadlo?“ zeptal se tiše Taruk.

Silaqui zvedla oči. „Nevím. Prostě... se mi to vybavilo. Přišlo to najednou skrz mě. Jako ozvěna.“
Pak sklonila hlavu. „Omlouvám se. Nechtěla jsem vás vyděsit. Já jen... asi také mívám ty vaše sny. Rozhodně jsou to vzpomínky, které mi nepatří.“

„Nevyděsila jsi mě,“ řekl Taruk, ale v jeho hlase byl mrazivý chvějivý tón, který ostatní raději nekomentovali. „Já jen... sám nevím, co to znamená. Budu muset navštívit northramského šamana. Třeba prostě jen začínám blouznit. Třeba mi dá nějaké odpovědi. Můj vlastní vztek mě děsí.“

Do tábora se vrátilo ticho. Kromě šelestu větru a praskání ohně nebylo slyšet nic. Skály před nimi jako by v tu chvíli dýchaly. A každý z nich měl pocit, že zítra, až do nich vstoupí, už nebude cesty zpět.

Když ráno všichni vstali, měl Taruk poslední hlídku, takže byl vzhůru. Seděl u ohně a dělal něco, co dělal naposledy na ostrově, předtím, než jej odvlekli císařští vojáci coby syna kapitána – meditoval. Nebo se o to alespoň snažil. Jeho mysl byla plná ostrova a vzpomínky na Císařství jako by ustupovaly do pozadí. Sen se mu dnes nezdál žádný. Podle toho, jak se ale vrtěli ostatní, to vypadalo, že oni klidnou noc neměli.