Epigana - Brány Balthary XIII - Vlčí ozvěna

Silaqui, jež se probrala ze sinitarské meditace, která jim nahrazovala spánek, nechala Taruka v tichosti. Zajímalo ji, o co mu šlo, zatímco se snažil uklidnit mysl.

Taruk pomyslel na spalující hněv, který cítil při boji a který mu stále pulzoval kdesi pod povrchem vědomí. V tom ho uviděl – obraz průsvitného vlka, který vydával namodralou záři. Stál v jeho vidině přímo před ním. Taruk hleděl do divokých vlčích očí. Zalapal po dechu. Ten známý pocit – pocit bezpečí, sounáležitosti a divokosti jej naplňoval jako lačnou nádobu.

Silaqui tiše přistoupila blíž, její zvonky se lehounce zachvěly, ale nevydaly žádný zvuk. Její pohled se na chvíli zastavil na Tarukovi, pak sklouzl ke ztichlému ohni. Cítila, že se něco změnilo. Nejen v něm, ale i kolem něj. Ve vzduchu bylo cosi nehmotného, co vibrovalo kdesi za hranicí běžného vnímání. Něco, co by snad mohla nazvat duchovní ozvěnou.

„Viděl jsi něco?“ zeptala se tiše, jako by nechtěla rušit.

Taruk otevřel oči. Ještě chvíli mlčel, než promluvil – hlas měl zastřený, jako by mluvil z velké dálky.

„Vlk. Viděl jsem vlka… ale ne obyčejného. Byl jako z oparu, zářil. A přesto jsem cítil jeho dech, jeho pohled… jako by mě znal. Jako by mě volal zpátky.“

Silaqui přikývla, neptala se víc. Věděla, že ostrov Bathos umí promlouvat. A že si vybírá, ke komu mluví. I ona k tomuto místu cítila pouto, ale jiné – její magie tady vibrovala jinak než na pevnině. A Taruk... Taruk se měnil. Každým dnem. Možná, že se spíš vracel k sobě.

„To zní jako znamení,“ pronesla tiše. „Ať už z tvého nitra, nebo z ostrova.“

„Nevím. Ale necítil jsem se takhle… nikdy. Ani v boji, ani mezi lidmi. Ten pohled – měl v sobě něco starého. Něco, co mě přimělo vzpomenout si na to, kým jsem býval, než jsem odešel.“

Devon se pomalu vyškrábal ze své přikrývky, zívl a zamžoural ospale jejich směrem. „Mluvíte o snech? Mně se zdálo, že mě honil obří krab. Ale měl na hlavě korunu a jmenoval se Jeff.“

Crane zabručel a posadil se. „Jeff?“

„Jo. Král moří, podle něj,“ řekl Devon se smíchem. „Ale vážně – mluvili jste o vlkovi? O tom snu?“

Taruk přikývl. „Ale tohle nebyl sen.“

Crane si zamyšleně protáhl ruce a zadíval se k obzoru, kde se zvedala Zubatá skaliska. „Možná nás ostrov zkouší. Zkoumá, jestli jsme ti praví. Anebo… nám chce jen připomenout, co tu leží pod povrchem.“

„Ať je to jak chce,“ pronesla Silaqui, „dnes vstupujeme do jiného světa. A myslím, že už není cesty zpět.“

Jejich oči se postupně upřely ke skalám, které teď ve světle rána vypadaly jako zuby nějaké pradávné šelmy. Byly tam stíny. A něco se v těch stínech hýbalo.

„Připravte se,“ pronesl Taruk, když se zvedal. Oči měl tvrdé, hlas klidný.

„Dnes půjdeme do míst, odkud se nevrací každý.“

Když vyrazili, šli pomalu a obezřetně sledovali každý pohyb nebo šelest. Zubatá skaliska byla pro případné přepadení jako dělaná a družina se chtěla vyhnout překvapením.

Brzy se dostali do skalnaté soutěsky, takže se skaliska tyčila nad jejich hlavami. Jedno z bělostných skalních žeber se tyčilo vysoko a vrhalo studený stín. Po pár set metrech všechny posunkem v tichosti zastavil Crane.

„Tamhle,“ ukázal před sebe na shluk křovin a ve tváři měl tvrdý, podezřívavý výraz. Jeho oči připomínaly hlubinu.

„Není to...“ Devon vykročil ke křoviskům.

„Mrtvola,“ dokončil Crane větu. Někdo se tu zbavil těla a dal si tu práci, aby se ho pokusil schovat.

Když přišli blíž, poznali, že se jedná o Ryntherova žoldnéře.

„Čekal jsem na vás,“ zaskřehotal jim nad hlavami hrdelní hlas lámanou císařskou řečí. V tu chvíli se z obou stran soutěsky ozvalo vlčí zavytí. Šelem bylo několik a i když je družina neviděla, věděla, že jsou obklíčeni.

Z hloubi soutěsky zazněl hlas znovu, tentokrát silněji. „Čekal jsem na vás...“

Postava se vynořila z hrany skalního převisu. Vysoký, štíhlý goblin s bledou, do modra zbarvenou kůží. Byl ozdoben amulety z kostí a kovu, které se třásly v rytmu jeho dechu. Ve žlutých očích se zračil chladný vztek. Z ruky mu stoupal tenký proužek kouře – magie, silná a zkažená.

„Jsem Gallar z Černého zubu. Ten, kterého jste zahnali. Ten, který přežil.“

Vlci vylézali ze stínů, z výklenků ve skalách jako hmyz z rozlomeného pařezu. Tiché zavytí se neslo úžlabinou jako předzvěst bitvy. Obklíčili je.

Taruk sevřel kopí a pomalu se otočil, aby zhodnotil situaci. „Kolik jich je?“ zeptal se tiše Crane, aniž by spustil oči z protivníků.

„Dost,“ odtušil Devon. „Až moc.“

Gallar rozpažil ruce. „Za své bratry. Za krev, co jste prolili v trávě.“ Magie kolem něj vířila. Země pod jeho nohama se zachvěla. „Dnes se Bathos napije krve lidí!“

„Stůj!“ zvolal Taruk a vykročil vpřed. Hlas měl hluboký, velitelský. „Tohle ukončíš. Hned. Nezabil bych tvé lidi – jen jsme bránili ty, které jste přepadli.“

Gallar se zasmál – byl to štěkot, ne smích. „To říkají všichni. Vždy je jejich krev nevinná, a naše černá. Ale naše krev je stejná. Teče. Pálí. A pamatuje.“

„V tom případě si vyber,“ zavrčel Taruk. „Buď si to rozdáme ty a já – muž proti muži – a tvoji bandu pustíme dál, nebo tu dnes padneš se svou smečkou.“

Crane a Devon se na něj s úžasem podívali.

Gallar ztichl. Chvíli bylo slyšet jen vítr, jak se prohání mezi zuby skal. Pak se goblin přikrčil. „Ty jsi válečník. Vidím to. Cítím to. Ale krev volá po krvi.“ Zvedl ruce a magie mu z očí vyšlehla v rudém záblesku. „Připravte se, lidé. Tohle není boj. To je odplata!“

Goblin vztáhl ruku k nebi a ta zazářila plamenem, který se mu zformoval v dlani jako malý ohnivý orb.

Vlci, kteří mezitím přišli obklíčili družinu, na každé straně soutěsky jich bylo hned několik. Na bocích měli rudou barvou vyhotovená válečná malování. Jejich oči je hladově pozorovaly, když se přibližovaly, pomalu ale jistě. Od huby jim kapaly zpěněné sliny.

„Roztrhejte je na kusy,“ poručil Gallar a v hlase mu zazněla krutost. Pak mrštil ze skály hrstí plamenů přímo na Taruka. Plameny jej olízly, když se snažil uhnout a bojovník sykl. Tohle zabolelo. Nesnášel magii.

V tu samou chvíli vyrazil vpřed a s veškerým úsilím se ubránil dotírajícímu vlku, jehož čelisti sklaply naprázno poté, co byl sražen malým štítem na stranu. Taruk si potěžkal kopí, párkrát s ním zakroužil jako v bojovém tanci a bodl – mířil přímo mezi lopatky. Vlk však hbitě uhnul, takže jej Taruk zvládl jen lehce zranit. Šelma vztekle vyštěkla hrdelním zavrčením a vycenila zuby. Krev jí stékala po boku a mísila se s rudou barvou.

Ostatní měli sami dost práce postarat se o to, aby neskončili v něčím žaludku. Urputně se bránili vlčímu dorážení a v jejich očích se zračila čirá hrůza. Boj proti divoké šelmě byl nesrovnatelně horší než proti člověku. Myšlenka, že se jim do těla zatnou zuby a drápy těchto šelem je vyváděla z rovnováhy.

Jeden z vlků využil situace a vrhl se na nechráněný Tarukův bok. Zakousl se mu do nohy a chvíli se ho se zuřivým vrčením snažil strhnout ke zemi. Taruk cítil vztek toho zvířete, stejně jako cítil hněv, který v něm opět začal plát – tentokrát byl ale jiný. Byl to chladný, vražedný pocit. Byly to pocity dravce na lovu. Emoce zaplavovaly jeho mysl jako přílivová vlna a Taruk se na chvíli zapotácel. Uvědomil si na několik krátkých okamžiků, že vidí očima zvířete, které na něj útočilo, a cítil jeho zmatení. Viděl sám sebe, jak se tyčí nad vlčím tělem a v obličeji má nepřítomný výraz. Pak výjev zmizel a on stál znovu na svém místě, ve svém těle a své vlastní mysli, v níž mu někde v koutku proběhla myšlenka na vlka, kterého viděl při své meditaci.

Proletěl kolem něj šíp. Zabodl se do trávy. Taruk si opět uvědomil, že jeho nepřítelem je goblin nahoře na skále a ne ta nebohá zvířata. Vzpomněl si, že i při výpravách v Ornskelligganu poznal gobliny, které provázeli vlci a ti byli téměř vždy pod nějakým omamujícím kouzlem. Možná kdyby se mu podařilo toho šamana zabít, měli by šanci.

Popadl proto jeden ze svých oštěpů a zamířil. Goblin však využil své mrštnosti a uhnul s ladností šelmy. Vypadal však vztekle, protože tím vyrušil své zaklínání, a tak jen sprostě zanadával. Tarukovi na chvíli zmizel z očí.

Vlk, který na něj stále dorážel, dostal několik tvrdých kopanců, ale nevypadalo to, že by jej to mělo zadržet. Ta zvířata byla dravá a vybičovaná k bojovému šílenství.

Když se goblin objevil znovu na skalní římse, držel krátký luk a v něm založený šíp s kostěným hrotem. Pak vystřelil, šíp se zakousl do Tarukova lehkého malovaného štítu, ale rána byla tak prudká, že jej prorazil a lehce poranil jeho ruku. Taruk si odplivl. Nemohl se soustředit na boj mezi vlkem a goblinem. Oba byli až příliš nebezpeční. S vlkem si vyměnili pár neúspěšných výpadů, zatímco se Taruk snažil uniknout šípům šamana. Pak jediným úderem vrazil hrot kopí přímo do chřtánu šelmy. Zemřela okamžitě.

Když měl před sebou najednou volný prostor, zhodnotil situaci. V hlavě se mu zrodil troufalý plán a doufal, že měl pravdu. Divoký úsměv mu pohrával na tváři.

„Devone! Jdu nahoru! Kryj mě!“ Vyštěkl spěšně, zatímco se rozběhl ke skalní stěně a začal šplhat nahoru. Poháněn spalující zuřivostí, vyšplhal na skalní stěnu jako divé zvíře. Gallar na něj několikrát vystřelil a stačil jej jedním šípem i lehce škrábnout, moc šancí ale neměl – Devon byl mistrným lučistníkem. Donutil Gallara stáhnout se, takže goblin všem opět zmizel z očí.

Taruk chtěl Gallara zajmout, nebyl si ale jistý, zda to zvládne. Drobná zranění jej pálila a jen posilovala jeho vztek, který se usměrňoval jen k jedinému – instinktu zabít.

Když vyšplhal až nahoru, přeskočil okraj skalní římsy a rozhlédl se po goblinovi. Gallar stál na skalní plošině a cosi se zavřenýma očima mumlal s rukama nataženýma před sebou. Byl v půli zaklínání; oči zasklené, tělo napjaté – v tom okamžiku byl nejzranitelnější. Vzduch páchl ozonem. Magie.

„Tak to ne, milý příteli,“ sykl Taruk. „Za tohle se nám zodpovíš!“ Přiskočil k šamanovi. Využil toho, že byl goblin při zaklínání hluboce soustředěný a jediným mohutným úderem do obličeje jej poslal do mrákot.

Gallar se po Tarukově ráně zhroutil jako pytel kostí, z jeho spálené ruky vypadla ještě žhavá hrst plamenů, která se po dopadu na kámen rozpadla v jiskřivé uhlíky. Šaman ležel v bezvědomí a z jeho nosu se linula tenká linka černé krve. Magie ve vzduchu náhle ustala – jako když vítr zhasne svíčku. Vlci pod římsou zakňučeli, znejistěli a jeden z nich se dokonce stáhl zpět do křoví, kňouraje jako pes, který neví, kde je pán.

Crane, který právě přeťal hrdlo jednomu ze zbylých vlků, se rozhlédl a zvolal: „Zlomil jsi kouzlo! Vypadá to, že vlci ustupují!“

A skutečně – zbylé šelmy, které si právě zkoušely vyšlápnout na Devona, najednou odvrátily pohled, stáhly ocas mezi nohy a s těžkým oddechováním se rozběhly pryč ze soutěsky. Smečka se rozpadla jako mráz na slunci.