Epigana - Brány Balthary XIV - Král za štěrbinou

Taruk stál nad šamanem, těžce popadal dech a ruku měl stále sevřenou na rukojeti kopí. Mohli jsme ho zabít, ozval se v něm starý voják. Ale teď budeme vědět, kdo ho poslal. Hluboko v něm však doutnal rozpor – tohle stvoření chtělo zabít jeho i jeho společníky, má vůbec dost vůle na to, udržet ho při životě?

Když ostatní pomalu vyrazili vzhůru po stezce, která vedla podél skal, Taruk si dřepl k šamanovi, stáhl mu z hlavy špinavý kožešinový přehoz a odhalil nápadně vysoké čelo a tetování na spáncích. Byly to symboly bouře – goblinní runy, spojené se starou magií hor.

„Tohle není žádný náhodný útočník,“ pronesl Asmar, který právě dorazil za ním. „To je goblin z některého z horských kmenů. Staré krve. Takové jsem vídal při diplomatických výpravách na sever. Většinou s námi nechtěli mít nic společného. A teď se sem derou jako hladoví vlci.“

„Možná... někdo otevřel dveře, které měly zůstat zavřené,“ zamumlal Taruk a podíval se dolů do soutěsky, kde se ještě pár vlků ztrácelo mezi kameny. „Vezmeme ho s sebou. Do Northramu. Třeba se dozvíme, co ho sem přivedlo. A hlavně – kdo.“

Crane přikývl, Devon se ještě rozhlédl kolem, ale nebylo pochyb – bitva skončila.

Gallar dýchal, těžce a přerývaně, ale dýchal. Zápach kouzla, krve a spáleniny se začal rozplývat. Na kamenech se objevily první kapky deště. Bathos se měnil. A s ním i duchové, kteří ho obývali.

Déšť, který začal padat po skončení boje, už ustal. Zanechal po sobě jen tmavé skvrny na kameni a vlhké kabátce družiny. V táboře pod převisem, který našli na okraji soutěsky, doutnal nízký oheň a dým se líně vinul vzhůru. Vzduch byl plný ozonu, krve a syrového napětí.

Gallar ležel přivázaný k jednomu z kamenů, svázaný pásy kůže. Ruce měl svázané za zády a kolem úst měl roubík z kusu plátna – Devon trval na tom, že nebude riskovat další kouzla. Šaman měl na hlavě tržnou ránu po pádu na zem, ze které ještě občas vytékala krev, ale dýchal pravidelně.

Taruk seděl opodál a nechal si od Silaqui ošetřit nohu, do které ho kousl vlk. Jemně mu omývala ránu teplou vodou s bylinami, přitom se ho snažila příliš neoslovovat – všimla si, že je po boji trochu mimo. Nepřítomný pohled, zamračené čelo, svaly napjaté. Jako by mu něco vrtalo hlavou.

„To vlčí kousnutí není hluboké, ale je to nečisté,“ řekla tiše. „Měl bys pár dní šetřit nohu. Možná si i odpočinout.“

„To mi ostrov nedovolí,“ odvětil Taruk a sklopil pohled ke goblinovi. „Nemůžeme tady dlouho zůstat.“

Crane mezitím seděl poblíž zajatce, v jedné ruce držel hrušku svého meče a druhou rukou si pohrával s provazem, jako by zvažoval, kolik tlaku by stačilo na uškrcení.

„Co myslíte,“ oslovil ostatní, „sundáme mu roubík? Mám chuť s tím hajzlem mluvit.“

Devon přikývl, ale zvedl varovně prst: „Při prvním pokusu o kouzlo mu prostřelím koleno. To je moje slovo.“

Crane sundal roubík, ale nechal nůž blízko Gallarova krku. Goblin pomalu otevřel oči. Byly malé, tmavé a plné něčeho zvířecího. Vztek. Strach. Možná i bolest. Když však promluvil, byl klidný. Překvapivě klidný.

„Chtěli jste vědět, proč jsme přišli... a kdo nás vede. Tak se ptejte.“

Taruk se postavil. Pohlédl mu zpříma do očí, bez mrknutí. „Kdo tě sem poslal? Goblini běžně neútočí v tlupách tak hluboko v civilizovaném pásmu. A už vůbec ne s válečnými vlky.“

Gallar se zasmál, suše a bez radosti. „Civilizace je jen křehká skořápka. Pod ní číhá hlad. Ten, kdo nás vede, je hlad. Hlad po krvi, po kůži, po ohni.“

Crane se k němu nahnul. „Jména. Chci jméno, ne poezii.“

Goblin se zatvářil, jako by přemýšlel, zda má mluvit. „Znáte ho možná jako Krále za štěrbinou. Mluví z jeskyně, kterou je obtížné spatřit. Posílá sny, volá hlasy v noci. Jeho děti se shromažďují. A jeho dech stoupá ze země.“

„Bláznovství,“ odplivl si Devon. „Tohle je buď náboženství, nebo nějaké prokletí.“

„Možná obojí,“ zamumlal Asmar, který si tiše zapisoval, co goblin říká. „Král za štěrbinou... to by mohlo být něco starého. Něco, co zůstalo pod horami, když se kmeny přestaly dívat dolů.“

Taruk se zamyslel. Jeho oči se zaleskly.

„To jméno... neslyšel jsem ho, ale něco mi říká, že ho znám. Ne hlavou. V kostech. V krvi.“

Gallar se znovu zasmál. „Pak už jste jeho dětmi také.“

Taruk se prudce otočil a beze slova se vzdálil pár kroků. Potřeboval čerstvý vzduch. Stál na okraji skalního výběžku a díval se na nekonečné hřebeny Bathosu. V hlavě se mu znovu vynořil obraz vlka z meditace... a řetězy na těle medvěda.

Tenhle ostrov nebyl jen souostrovím klanů a diplomatických sporů.

Byl to živý organismus, prastarý a zraněný.

A někdo – nebo něco – se chystalo prokousat k jeho srdci.

„Tak co s ním?“ zeptal se Devon, když znovu dotáhl pouta na Gallarových zápěstích. Goblin zaskučel, ale mlčel. „Nemůžeme ho tu jen tak nechat. A taky ho nemůžeme tahat s sebou. Zabere ruce, zpomalí nás, a jestli má ty triky v rukávu, co většina šamanů, jednoho dne se probudí a vymluví se z provazů.“

„Anebo něco šeptne vlkům,“ dodal tiše Crane. „Tihle tvorové mají způsoby, jak se spojit s přírodou. To poslední, co chci, je probudit se se zuby v krku.“

Silaqui se zatvářila nesouhlasně. Seděla opodál, s rukama kolem kolen. „Ale on ví víc. Mluvil o Králi za štěrbinou. Mohl by nás dovést k němu – nebo alespoň blíž k tomu, co se děje. Pokud ho zabijeme, ztratíme stopu.“

Taruk chvíli mlčel, zíral na Gallara jako na něco mezi šelmou a prorokem. Pak se narovnal a zvolna přikývl.

„Silaqui má pravdu. Ten bastard ví víc. Ale v tomhle stavu ho s sebou táhnout nemůžeme. Musíme ho umlčet – a přenést jen jeho hlavu.“

Všichni ztichli. Ze všeho nejvíce Gallar. Ustrnul.

„To byl vtip,“ dodal Taruk, bez náznaku úsměvu. „Ale ne dobrý.“

Devon se uchechtl. „Toho jsem se bál. Už jsem se chystal honit hlavu z kopce.“

Crane přejel pohledem po ostatních. „Můžeme ho svázat víc. A udělám mu náhubek z látky. Tak, aby nemohl mluvit ani šeptat. Cestou ho nekrmíme, jen držíme na nohou. Dorazíme-li do Northramu nebo Šedé brány, předáme ho šamanům. A pokud bude po cestě problém – skončí tady a teď.“

Asmar přikývl. „Dobrá rovnováha. Informace si necháme, život? Ten se ještě uvidí.“

„Až příliš milosrdné,“ zavrčel Devon, ale ustoupil. „Ale jak chcete. Taky jsem zvědavý na toho tvýho Krále v díře.“

Taruk přešel ke Gallarovi, přiklekl si, chytil ho za čelist a donutil ho pohlédnout mu do očí. Goblin nejprve zasyčel, ale pohled opětoval.

„Jestli se ještě jednou pokusíš o kouzlo nebo trik,“ řekl tiše Taruk, „přísahám na všechna božstva, která neuctívám, že tě rozsápu od rozkroku až po lebku. Rozumíme si?“

Goblin jen kývl.

„Výborně. Protože já tě chci živého. Ale jen těsně natolik, abych tě nechtěl mrtvého.“

Pak vstal, pokynul ostatním a dodal: „Dáme mu náhubek. Spoutejte mu kotníky. Vezmeme ho s sebou.“

A tak jak chladné slunce stoupalo nad hřebeny Bathosu, vyrazili dál – unavení, zranění, ale o něco moudřejší.

V hlubokých stínech Zubatých skalisk se v dálce zvedal vítr.

A v hlavách některých z nich už klíčil strach z toho, co je čeká u Šedé brány.

Chladné ráno je přivítalo větrem, který se proháněl mezi skalami jako zbloudilý duch. Vzduch byl těžký a ostrý, jako by nesl paměť bitvy, která se odehrála předešlého dne.

Družina se vydala dál. Kroky byly tiché, opatrné. Nikdo z nich neměl náladu mluvit. Gallar šel vzadu, svázaný, se šlachovitýma nohama obmotanýma provazem. Devon na něj občas vrhl pohled, jako by zvažoval, jestli by nebylo lepší ho prostě dorazit.

Taruk mlčel. Rameno ho pobolívalo, stejně tak noha, ale hlavně měl v hlavě hlas vlka. Ten obraz – oči plné divoké moudrosti – se mu stále vracel. Zvažoval, co to všechno znamená. Na chvíli ztratil sebe. Nebo naopak… nalezl?

Crane se zastavil u jednoho z výčnělků skály a zvedl ruku. „Stůjte,“ zasyčel. Všichni se přikrčili. Chvíli bylo ticho. Jen vítr.

„Co to je?“ zašeptala Silaqui, když přistoupila blíž.

„Nic. Jen stín.“ Crane se ušklíbl. „Ale tady ve skalách i stíny číhají jako dravci.“

„To místo... je staré,“ ozval se Asmar. „Zubatá skaliska byly už dávno před lidmi. Pověsti mluví o tom, že v jejich útrobách spí kamenní strážci.“

„Tak ať spí dál,“ procedil Devon. „Už jsem měl dost překvapení na měsíc dopředu.“

Později, když slunce stoupalo a cesta se stávala strmější, se Taruk přiblížil ke Gallarovi.

Goblin šel shrbeně, tvář měl zjizvenou, jazyk vyplazený z únavy.

„Mluv,“ zasyčel Taruk. „Kdo tě poslal. Proč jsi zaútočil?“

Gallar se uchechtl a plivl směrem k Tarukovým botám. „Země krvácí. Vlk běží. Les mluví. A vy... jste hluší.“

Taruk ho uhodil do břicha. Gallar zaskučel, ale stále se smál. „Brána se otevře, a vy tam budete stát. A pod vámi se otevře tma.“

„Tohle nedává smysl,“ řekl Devon. „Je to pomatený prorok, nic víc.“

„Možná. A možná ví víc než kdokoli z nás,“ zamumlal Asmar. „Nechte ho žít. Možná se nám ještě bude hodit.“

K večeru rozbili tábor na chráněném místě mezi skalními sloupy, které připomínaly spící obra. Oheň vrhal mihotavé světlo na stěny, jejichž stíny se pohybovaly jako by měly vlastní život.

Silaqui tiše hrála na svůj zvonkový náhrdelník. Znělo to téměř neslyšně – jen jakýsi třpytivý tón, jakoby zpívaly hvězdy.