Epigana - Brány Balthary XV - Za šepotem Šedé brány

„Co budeme dělat, když zjistíme, že Saskarra je opravdu pryč?“ zeptala se najednou. „Ne zabitá. Prostě... pryč. Žije nový život. V jiné kůži.“

Chvíli bylo ticho.

„Pak budeme muset zvážit, jestli stojí za to ji přivádět zpět,“ řekl Taruk tiše.

Crane pokrčil rameny. „A nebo se rozhodneme říct Ryntherovi něco, co by chtěl slyšet. I to je někdy součást práce.“

Devon přikývl. „Ale nejdřív přežijeme tyhle proklaté skály.“

Oheň praskal a vrhal oranžové světlo na obličeje družiny, které se rýsovaly ve stínu kamenných sloupů. Gallar spal – nebo to alespoň předstíral – svázaný u menšího balvanu. Vedle něj ležel Tarukův štít. Ticho skal bylo děsivé svou úplností, přerušované jen občasným zavytím větru, který si hrál s pískem v prasklinách.

Silaqui si klekla k ohni a přitáhla si plášť blíž k tělu. „Zítra bude dlouhý den,“ poznamenala tiše. „A něco mi říká, že Gallar zdaleka nebyl ten nejhorší, co tu na nás číhá.“

„Něco ti to říká... nebo někdo?“ zvedl k ní hlavu Asmar, který si čmáral něco do koženého svitku. Jeho oči se třpytily zájmem.

„Nevím přesně. Někdy cítím... jakoby pnutí. Tlak. Jakoby ostrov sám o sobě dýchal. A někdy se ten dech změní. Ztěžkne.“

„To je poetičtější způsob, jak říct, že nás všechno tady chce sežrat,“ zahučel Devon. „Ten goblin měl v očích víc nenávisti, než jsem kdy viděl. I zvířata jsou tu jiná. Něco je žene kupředu.“

„Něco... nebo někdo,“ řekl Taruk zamyšleně. Seděl s rukama na kolenou a hleděl do plamenů. V očích mu tančily odrazy ohně i stopy čehosi dávného. „Když jsem s tím vlkem bojoval... na okamžik jsem cítil, jak vnímá on. Viděl jsem sám sebe, jak na něj mířím.“

Silaqui se na něj zvědavě zadívala. „Myslíš, že jsi ho ovládl?“

Taruk zavrtěl hlavou. „Spíš že jsme se na chvíli propojili. Něco mě k němu přitahovalo. Něco… starého.“

„To by odpovídalo,“ ozval se Crane. Seděl zády ke skále, oči do tmy. „Některé legendy říkají, že zubaté skály kdysi bývaly místem, kde mluvili duchové zvířat k lidem. Ne šamani – ale válečníci. Tvrdili, že když člověk nalezne své pravé jméno, zvíře v něm se probudí.“

„To zní jako pohádky,“ odfrkl Devon.

„Možná,“ připustil Crane. „Ale i pohádky mají kořeny někde hluboko.“

Chvíli seděli v tichu, každý ponořený do svých myšlenek. Plameny praskaly, noc se kolem nich zahušťovala.

Taruk nakonec promluvil tiše: „Začínám si klást otázku, co se stane, když se zvíře uvnitř mě probudí doopravdy.“

Devon zvedl pohled a podíval se na něj. V jeho tváři nebylo posměchu – jen pochopení.

„Pak doufám, že budeš stát na naší straně.“

Oheň pohasínal, a jak se noční chlad plížil mezi štěrbinami skal, družina se k sobě přitiskla blíž. Gallar spal, svázaný a s roubíkem v ústech, ale z jeho ztuhlého těla a napjatých svalů bylo poznat, že nespí hluboce. Stíny tančily po stěnách skal a družina – unavená, ale bdělá – si tiše šeptala mezi sebou.

Crane potichu míchal něco v kotlíku. „Nezvykl jsem si na tuhle zem,“ řekl. „V Císařství má noc určitou strukturu. Lidé jdou spát, zvířata utichnou, stráže obcházejí pochodněmi. Ale tady... jako by sama noc byla živá.“

Devon si protáhl záda a tiše zaklel. „To protože tu pořád někdo něco skrývá. Ostrov s námi hraje hru. A ten goblin... to nebyla jen msta. Ten se nás bál. Ne jako bojovník, ale jako někdo, kdo ví něco, co my ještě ne.“

„Měl oči fanatika,“ dodal Asmar, který si právě zapisoval do svého svitku. „Nevím jestli jste si toho všimli. Ale když jsme ho zajali, než omdlel, šeptal cosi v jazyce, který neznám. Zní to trochu jako staré horské dialekty. Pokusím se to později rozluštit.“

„A co budeš dělat, když to přeložíš?“ zeptala se Silaqui, která si právě rozčesávala vlasy. „Zjistíme, že nás v noci proklel?“

„Možná,“ pousmál se Asmar suše. „Ale možná taky ne. Mágové, jako byl on, často opakují jména nebo zaklínadla, aby udrželi spojení se svým zdrojem. Mohl bych vystopovat, odkud bral sílu.“

Taruk se v tichosti zvedl a popošel blíž ke spícímu Gallarovi. Chvíli na něj jen hleděl, než konečně promluvil: „Myslíš, že se od něj zítra něco dozvíme?“

Crane se zamyslel. „Možná. Ale musíme si dát pozor. Goblini jako on se nezlomí výslechy. Spíš se utvrdí v tom, že mají pravdu. Možná bychom měli zkusit jinou cestu.“

„Mluvit s ním jako s... rovným?“ ušklíbl se Devon.

„Možná. Možná jako s někým, kdo se bojí ještě víc než my.“

„Což přináší otázku,“ řekla najednou tiše Silaqui a její hlas byl jak hedvábný závoj ve tmě. „Čeho se bojí goblin, který dokáže vyčarovat oheň z rukou?“

Všichni na chvíli zmlkli.

„Něčeho, co přichází. Možná něčeho, co se už probudilo,“ řekl Taruk zamyšleně. „A pokud je to pravda, pak nejsme v těchhle horách zdaleka kvůli jedné diplomatce.“

Ráno bylo chladné a mlhavé. Zubatá skaliska působila, jako by se z nich noc úplně nevytratila – stíny se držely v trhlinách a dutinách, a vítr svištěl mezi hřebeny, jako by nesl šeptající hlasy. Družina mlčky snídala, zatímco Gallar, stále svázaný a s očima rozšířenýma strachem i vztekem, seděl opřený o kámen.

„Je čas,“ řekl Taruk a podal Asmarovi vak s vodou. „Napoj ho. Pak se ho zeptej.“

Asmar přikývl, poklekl k zajatci a sundal mu roubík. Goblin zakašlal, napil se, ale místo vděku jen vyprskl trochu vody na zem a zavrčel.

„Budeš mluvit, Gallare,“ řekl Asmar tiše. „Nechceme tě mučit. Ale když nebudeš mluvit, necháme tě tu napospas nočním šelmám. Bez ohně. Bez zbraně. Jen s tvými modlitbami.“

Gallar se zasmál. Hrkavě a hořce. „Vy... nic nevíte. Nic nechápete.“

Taruk si klekl naproti němu. Hleděl mu přímo do očí, jeho hlas byl nízký a pevný: „Tak nám to vysvětli. Proč jste přepadli karavanu? Proč útočíte po celém jihu?“

Goblin na chvíli zmlkl. Pak se odvrátil a zadíval do mlhy.

„V Thoraz Urgal se probudil,“ řekl nakonec. „Velký obr. Starý jako skály. Silný jako hrom. Spal v kameni... ale pak přišli cizinci. Ti... ti, co mluví šeptem. Ti, co nosí oči z kovu a srdce z popela. Mluvili s Urgalem. Přesvědčili ho.“

„Přesvědčili k čemu?“ zeptal se Crane, oči zúžené.

„K válce,“ zasyčel Gallar. „K pomstě. K očištění hor a lesů od těch, co přišli zvenčí. Od vás. Od všech.“

„Cizinci,“ zopakoval Asmar. „Jak vypadali?“

Gallar zavřel oči. „Dva lidé. Možná víc. Lidé... ale jací lidé. Něco na nich bylo špatně. Mluvili jazykem, kterému rozumí jen vítr v propastech. Neslyšíš jejich slova. Cítíš je v kostech.“

Chvíli bylo ticho. Devon sevřel pevně jílec meče. „Takže proto ty přepady. Goblini se sjednotili?“

„Pod Urgalovým hlasem. Poprvé za stovky let. Vlci poslouchají. Duchové hor se probouzejí. Vy nejste lovci. Jste lovení.“ Zazubil se ve šklebu, který snad měl být úsměv.

Silaqui vstala. Její hlas byl klidný, ale v očích jí plála nelibost. „Tohle by Ryntheros měl slyšet. Pokud je to pravda, ostrov je v ohrožení. A diplomatka Saskarra... pokud věděla něco o tomhle...“

Taruk se zadíval k obzoru, kde skály pokračovaly dál do srdce hor. „Musíme pokračovat. A rychleji než jsme plánovali.“

„A s tímhle co?“ Devon kývl k Gallarovi.

„Půjde s námi,“ řekl Taruk. „Ale přivázaný. A bez možnosti sesílat. Když budeš zlobit, Gobline, vyřešíme to jak navrhoval Devon. Skončíš ležící, někde u cesty.“

Gallar neřekl nic. Jen se zasmál. Tentokrát tiše, smířeně. Jako někdo, kdo už ví, že v temnotě dál číhá něco mnohem horšího než smrt.

Slunce už pomalu zapadá, když se družina rozhodla zastavit, aby se porozhlédla. Měli za sebou náročný pochod Zubatými skalisky, celé tři dny se nevymanily z jejich stínu, když je zarazil Asmar.

Před nimi se rozkládala širá pláň a za jejich zády se tyčily dva robustní skalnaté útvary připomínající vysoké kamenné věže – každá z jedné strany končící soutěsky vedoucí do planin.

„Tohle je Šedá brána,“ mávl rukou Asmar směrem ke skalám. „Asi den cesty odsud je Faer, vesnice Vlčího kmene, a ještě o kus dál leží Northram.“ Vše doprovázel posunky, jako by byl průvodce. Všech šest hledělo směrem k obzoru, kde se v dálce tyčilo pohoří Vlčí tlamy, jehož vzdálená úbočí se topila v posledních paprscích slunce.

„Měli bychom se tedy o kus cesty vrátit, rozbít tábor a zítra...“ Asmar se soustředil na něco v soutěsce. Oči přimhouřené. Pak se usmál. „Už si nás všimli.“

„Kdo? Nikoho jsem neviděl.“ Devon se tvářil překvapeně. Byl si jistý svým dobrým zrakem. Přeci celou cestu dával pozor, aby mu nic neuniklo a přesto viděl, jak v jejich stopách kráčí mladý muž, s vlasy staženými do ohonu, který mu vlál ve větru a po jeho boku psovitá šelma, jakou nikdy neviděl. Byla mohutná, sahala muži do pasu a srst měla černou jako noc. Úzká čelist a špičaté uši stoupající vzhůru, bílá kresba v srsti, to vše podtrhovalo zvláštní důstojnost toho dravce.

„Kdo je to?“ zeptal se Crane. „A co je to za zvíře? Očekáváme problémy?“ Podíval se na goblina Gallara a vzpomněl si na jeho vlčí smečku.

„To je Taranis a jeho věrný psohlavec Sidiouse. Je to lovec, a mimořádně nadaný stopař. Chovejte se k tomuto dítěti ostrova s úctou. Má rodem velmi blízko ke klanovému vůdci Kerakovi.“

„Kerak? To mi něco připomíná,“ špitla Silaqui, jako by si nebyla jistá. Pak jí to došlo. „Neříkal jsi Asmare náhodou, že se tvůj otec jmenuje Kerak?“

Ostatní se zatvářili překvapeně a emoce jim proběhly očima jako živé jiskry. Devon se trochu pousmál. „Takže ty jsi vlastně něco jako princ?“

Asmar byl zmatený, nerozuměl a bylo to na něm vidět. „Co je to princ?“

„No, syn vládce. Jednoduše řečeno,“ doplnil Devona Crane. „Znamená to, že máš vznešenější krev, než ostatní.“

„O tom pochybuji,“ zavrtěl hlavou Asmar. „Jsem opravdu velmi průměrný lovec. Na mých způsobech není nic lepšího, než-li na způsobech Taranise. Řekl bych, že je dokonce lepší. Nejspíš nás sledoval celé hodiny a my jsme si ho ani nevšimli.“