Epigana - Brány Balthary XVI - Sluneční kámen

„To proto, že kráčíte skalami jako někdo, kdo má strach,“ řekl Taranis, který mezitím přikráčel nevzrušeně až k nim. „Se strachem v srdci nemůžete vidět to co máte před sebou, natož za sebou.“
Objal v rychlém gestu Asmara a se smíchem v srdci jej přivítal. „Příteli, byl jsi pryč dva týdny. Začal jsem se bát, že ses někde trvale zatoulal, ale Sidiouse vás pak uviděl jak se snažíte projít skalami. Viděl jsem, že jste byli napadeni a tak jsem vyrazil na pomoc.“
„To je od tebe laskavé Tare,“ řekl Asmar. „Ale zvládli jsme to. I když jsme měli trochu problémy. Někteří z nás jsou trochu zranění, ale nic co by se nedalo spravit delším a kvalitním odpočinkem. Někde pryč, mimo tyhle skály. Už mi tam začínalo být trochu stísněně.“
„Rozumím. Míříte do Northramu? A kdo jsou vlastně tihle lidé.“
„To jsou mí společníci. Pátrají po Saskaře, stejně jako já, tak mne napadlo, že bychom mohli spojit síly, když je ostrov teď tak nebezpečný. Slyšel jsi o Zlu hor? Rozpínají se mnohem dál na jih něž bych čekal. O ničem takovém jsem nikdy neslyšel.“
Asmar stál najednou zachmuřený. To mu totiž dělalo největší starosti. Gallarova zmínka o probuzeném obru.
Taranis na chvíli ztichl. Přejel pohledem po všech přítomných, jako by si je vážil jeden po druhém, a pak se opřel rukou o bok. Sidiouse usedl vedle něj, hlavu vztyčenou, oči stále ve střehu. Ticho se rozlilo mezi kameny jako inkoust do vody.
„Slyšel jsem o tom,“ pronesl Taranis nakonec pomalu. „Jsou šeptem šířeny zprávy o temnotě, která se zvedá ze srdce hor. Něco se v Thoraz Urgal pohnulo. Něco, co spalo po staletí. Starešina Raal z Faeru řekl, že i zvířata v lese mlčí jinak než dřív. Stromy jsou tišší. A vítr nenese vůni deště, ale prachu a popela.“
„Obr,“ řekl Taruk tiše, spíš pro sebe než pro ostatní.
Taranis kývl. „Ano. Tak to někteří pojmenovali. Ale není to jen tvor z masa a kamene. Je to vůle. Stará a nezlomená. A kolem té vůle se shlukují zdivočelé kmeny – goblini, skřeti, zmutovaní tvorové ze starých dolů. Někdo, nebo něco, je vede. Někdo, kdo umí mluvit s tím monstrem.“
Devon ztuhl. „A kdo by to měl být? Další šaman jako Gallar? Nebo něco horšího?“
Taranis se zadíval do dálky, kde se světlo lámalo o pohoří Vlčí tlamy. „Něco cizího. Někdo, kdo přišel z moře. Mluví jazykem, který kmeny neznají. Ale jejich magie... jejich přítomnost... působí jako znamení. Vrány létají níž. Vlci opouštějí svá mláďata. A krev zůstává v zemi ležet jako těžký kov, který se nevsákne.“
Silaqui si vyměnila pohled s Tarukem. Pak řekla: „To zní jako válka.“
Taranis se podíval na ni. „Ne. Tohle je horší než válka. Tohle je návrat něčeho, co mělo zůstat pohřbené. A pokud ti, kdo ho probudili, hledají spojence, nebudou je hledat jen v horách.“
„Takže nejsme v bezpečí nikde,“ shrnul Crane.
„Ne,“ odpověděl Taranis prostě. „Ale bezpečí je přece jen jiná forma nevědomosti.“
Asmar se zamračil, jako by s tím výrokem nesouhlasil, ale nic neřekl. Jen se podíval na Taruka.
„Musíme do Northramu,“ pronesl Asmar nakonec. „A zjistit, co všechno vědí šamani. Pokud má někdo odpovědi, pak je to oni.“
Taranis přikývl. „Doprovodím vás. Znám cestu. A v těchto dnech není moudré putovat bez zvířecího společníka.“
Sidiouse zavrčel, jako by potvrdil Taranisova slova.
„Přespat můžeme u slunečního kamene. Je to jen kousek zpátky v roklině. Bude tam víc klidu než tady na otevřeném prostranství. A víc klidu znamená víc snů.“
„Víš, že sny teď nejsou zrovna to, co bychom si přáli,“ povzdychl si Taruk.
„Ale sny si přejí nás,“ odpověděl Taranis a pak se beze slova otočil, aby je vedl do bezpečí.

Když se utábořili, pro větší pocit bezpečí nad zemí, na široké skalní římse, a trochu najedli, sesedli si všichni kolem ohně. I Sidiouse se líně rozvaloval na boku a podřimoval. Když ne, prohlížel si všechny možná až příliš vědoucíma očima.
Všichni byli zabraní do hovoru, zatímco kolem padala vůkol tma. Trvalo nějakou chvíli, než si sdělili všechno, co je potkalo na cestách a jak se ukázalo, bylo toho dost, na to, že byli na nohou sotva pár dní.
Taranis je zaujal tím, že jim trochu přiblížil, jak to vypadá mezi kmeny. A podle toho co slyšeli, mohli být nejspíš rádi, že cestují zrovna s Asmarem. Jinak by se do Northramu nemuseli dostat.
„Takže si to shrňme,“ odkašlal si Crane. „Hledáme Saskarru, kterou naposledy viděli tady, u Šedé brány, alespoň podle našich posledních informací. V Hawok Pakk, což je podle vás Sokolí lid, došlo k vraždě a stále se neví, kdo ji spáchal i když se obviňuje jiný kmen nebo císařští a u vás v Northramu došlo k únosu dítěte? Kdo by unášel mladého šamana ve výcviku? A proč se věci takhle komplikují? To, že došlo k únosu pochopitelně také hodí na vrub cizincům. Záminek pro vyhnání císařských z ostrova je čím dál víc a mně se to směřování, zcela upřímně, přestává líbit.“
Taranis pokýval hlavou, jeho výraz však zůstal klidný. Natáhl ruku k ohni a přihodil další větvičku. Plameny praskly a osvítily jeho tvář oranžovým světlem.
„Dítě, které zmizelo, se jmenovalo Naiwa,“ pronesl tiše. „Byl to vnuk starešiny Raalfa, ale především – měl dar. Silný dar. Už ve čtyřech letech slyšel vítr a odpovídal mu. Ve snu prý mluvil s duchem vlka. Takoví se nerodí často. A mezi námi... je to posvátné.“
Sidiouse zvedl hlavu, jako by jméno poznal, a pak si znovu ulehl.
„Pokud někdo unese takové dítě,“ pokračoval Taranis, „nečiní to z touhy po výkupném. Takové dítě je nástrojem. Předmětem rituálu. Nebo zbraní.“
Silaqui si přitáhla plášť blíž k tělu a vzhlédla. „Myslíš, že to souvisí s tím obrem z hor?“
„Nevím,“ odpověděl Taranis. „Ale všechno začalo přibližně ve stejnou dobu. Naiwa zmizel tři dny po tom, co duchovní strážci poprvé cítili v horách pulz magie. Oheň, který nepálil, ale křičel. To byla jejich slova.“
Crane se narovnal. „A v tu dobu zmizela i Saskarra. Myslím, že to nemůže být náhoda.“
„Mohla být svědkem něčeho, co neměla vidět,“ připojil se Devon. „Nebo se někomu postavila do cesty.“
Asmar sevřel rty, v očích měl zamyšlený stín. „Saskarra není obyčejná diplomatka. Je schopná. A když se rozhodne promluvit, lidé ji poslouchají. I šamani. Možná právě proto zmizela. Aby už nemluvila.“
Taruk seděl tiše, dlaně měl složené mezi koleny a oči upřené do plamenů. V jeho hlavě se míhaly útržky informací, vize vlka, co ho sledoval ve snu, a pohled na goblina, který mluvil o probuzeném zlu. Všechny nitky se začínaly splétat, ale zatím bez tvaru. Jen pocit. Jako když cítíš bouři, ale nevíš odkud přijde.
„Pokud je pravda, co říkal Gallar,“ promluvil nakonec hlubším hlasem, „pak se někdo snaží o víc než jen vyhnat císařství. Někdo chce rozervat samotnou rovnováhu ostrova. Spustit události vedoucí k válce.“
Ticho. Jen vítr zafoukal přes římsu a zhasl jeden z menších plamínků. Vzduch najednou působil těžce. Taranis si pomalu přehodil plášť přes ramena.
„Zítra dorazíme do Faeru. A tam se rozhodne, zda budete moci jít dál do Northramu,“ řekl. „Starešina Raal vás nejspíš přijme. Ale pokud přijdeme pozdě... mohli bychom najít víc než jen podezření.“
Crane kývl. „Pak není na co čekat.“
„Jen na svítání,“ dodal tiše Asmar.
Všichni ztichli. Každý ponořený do svých myšlenek. Hvězdy se rozprostřely nad jejich hlavami a planoucí oheň dál strávil čas, jako by si chtěl ukousnout z jejich neklidu.
Oheň tiše praskal, jeho světlo se odráželo od kamenů římsy, na níž tábořili, a tančilo na tvářích dvou postav zabalených do plášťů. Nad nimi se rozprostíral hvězdný baldachýn a jen vítr si dovoloval občasné písknutí v trhlinách skály.
Taruk seděl nehybně, oči upřené do tmy za hranicí světla. V ruce držel kopí, které se zdálo být spíš prodloužením jeho myšlenek než zbraní. Zdál se klidný, ale bdělý. Vzduch byl chladný a křišťálově čistý.
„Nespíš,“ ozval se měkce jeho hlas, aniž by se otočil.
Silaqui seděla opodál, nohy pod sebou, plášť pevně přitažený k tělu. V ruce převalovala malý zvonek, který zatím nevydal jediný zvuk.
„Nejspíš se mi nechce spát,“ odvětila tichým hlasem. „Nebo možná moje mysl odmítá mlčet, když je všude kolem tolik ticha.“
Taruk se pousmál, i když jen slabě. „Mívám to podobně. Noci jsou pro vzpomínky jako voda pro kámen. Vyhlazují je do tvarů, které přes den nevidíš.“
Silaqui se na něj podívala. „Myslíš často na minulost?“
„Méně než dřív. Ale ostrov ji ze mě tahá. Když jsem byl kluk, spal jsem pod hvězdami s hlavou opřenou o mechy. Teď mám pod sebou kámen a za hlavou stíny – a přesto se cítím víc doma než na císařské lodi.“
Chvíli bylo ticho.
„Ten vlk...“ řekla najednou. „Ten, kterého jsi viděl během meditace. Ještě tě sleduje?“
Taruk neodpověděl hned. Zhluboka se nadechl a podíval se na nebe.
„Nesleduje. Je ve mně. Jako stopa, která nejde setřít. Neumím to vysvětlit.“
Silaqui sklonila hlavu. „Možná to ani nemusíš. Magie není jen o slovech a zaklínadlech. Je to spíš jako ozvěna... vzpomínka na něco, co kdysi bylo skutečné.“
„Myslíš, že je to znamení?“ zeptal se tiše. „Že mám být víc... tím, čím jsem byl předtím?“
„Možná jsi nikdy nepřestal být tím, kým jsi byl,“ odpověděla. „Možná jsi jen přestal poslouchat svůj vlastní hlas. A teď ho znovu slyšíš.“
Taruk mlčel. Její slova v něm rezonovala hlouběji, než čekal.
„A co ty?“ zeptal se po chvíli. „Myslíš na domov? Na ostatní sinitar?“
Silaqui přikývla. „Ano. Ale víc přemýšlím nad tím, co mě sem přivedlo. Měla jsem pocit, že musím něco slyšet. Něco důležitého. A občas se mi zdá, že ten hlas mluví skrze lidi kolem mě.“
„Třeba i skrze mne?“ pousmál se Taruk.
„Možná právě skrze tebe,“ odvětila vážně. „Někdy působíš jako někdo, kdo má být na tomhle místě. Ve správný čas. Jen o tom ještě úplně neví.“
Taruk si ji chvíli prohlížel. Pak se znovu zahleděl do tmy.