Epigana - Brány Balthary XVII - Oči, které nelžou

„Možná proto nespíme,“ řekl. „Možná nás hlídají vlastní příběhy.“

A pak už spolu jen seděli. Dva poutníci uprostřed cesty, mezi nocí a svítáním, mezi tím, kým byli – a kým se teprve měli stát.

Když Taruk usínal, propadl se do snu. Jakoby na něj sen už dávno čekal. Viděl před sebou stát podivného tvora – napůl člověka, a napůl kozoroha, který na něj hleděl divokýma očima. Držel v rukou misku s bělostným pískem a do něj odněkud kapala krev. Pokaždé, když se kapka krve dostkla písku, rozpila se do roztodivných tvarů, dokud se jedna z nich nerozpila do podobizny staré ženy. V tu chvíli Taruka zaplavilo znepokojení a hlas ledový jako nůž v srdci rezonoval jeho nitrem.

„Ten, kterému věříš tě zradí. Poznáš mu to na očích.“ S tímto hlasem ráno vstal a slyšel jej jako ozvěnu znovu a znovu.

Taruk otevřel oči a zhluboka se nadechl. Vzduch byl studený a vlhký, jak to bývá před svítáním, ale on vnímal jen doznívající ozvěnu snu, která mu bušila v hlavě jako válečný buben. Slova z onoho přízraku – hlas, který v něm zůstal jako osten – nedokázal setřást.

„Ten, kterému věříš tě zradí. Poznáš mu to na očích.“

Seděl u dohasínajícího ohně, rukama si třel spánky, jakoby chtěl z mysli vytlačit obraz staré ženy v písku. Stín obavy, možná i pochybností, na něj dopadl těžce. Dlouho už se nesnažil vykládat sny, ale tento byl příliš živý, příliš konkrétní. Jako proroctví.

Pár kroků od něj se pohnula Silaqui. Jemný zvuk zvonků na jejím amuletu naznačil, že byla vzhůru, snad celou dobu.

„Viděla jsem tě,“ řekla tiše. „Ve snu jsi se škubal. Mluvil jsi ze spaní.“

Taruk zaváhal. Podíval se na ni a zvažoval, zda se má svěřit. Nakonec jen řekl: „Byl to jeden z těch snů. Takových, co se drží až příliš pevně.“

„Byla v něm krev?“ otázala se bez obalu, jako by přesně věděla.

Přikývl.

Chvíli bylo ticho, než Silaqui dodala: „Můj lid věří, že některé sny jsou darem. Nebo varováním. V obou případech by se neměly ignorovat.“

„Zrada,“ odtušil Taruk. „Hlas říkal, že ten, komu věřím, mě zradí. A že to poznám na očích.“

Silaqui k němu vzhlédla. Její pohled byl klidný, ale v hloubce se zalesklo něco temnějšího. „Zrada je snadnější, než se zdá. Někdy člověk zradí, aniž by věděl, že to dělá. A jindy… jsou oči plné lží od samého počátku.“

„Důvěra je luxus,“ řekl Taruk, spíše pro sebe. „Ale nemůžeme bez ní kráčet dál.“

Silaqui se zlehka usmála. „A proto ji dáváme těm, které nechceme ztratit.“

Dlouho spolu jen mlčky seděli. Okolo nich se rozprostírala ranní mlha a první paprsky slunce barvily šedou pláň do zlatavé podoby. Ale v Tarukově nitru zůstával stín. Ten sen ho pronásledoval – a s ním i neodbytné:

Komu vlastně věříš?

Taruk seděl na kameni a čekal až se ostatní probudí. Už začalo svítat a skály se topily v přízračném zlatě.

Komu vlastně věřil? Otázku převaloval na pomyslném jazyku. Věděl o sobě moc dobře, že musel věřit svým spolubojovníkům, jinak by byl sám. Nevěřit bojovníku vedle sebe a za sebou mohlo vždy znamenat smrt. S nikým takovým na bitevní pole nemohl. Ale věřil jim skutečně? Ovšem, že ne. Věřil sobě. Celý život musel věřit jen sobě. A když si nevěřil, znamenalo to vždycky katastrofu.

V tu chvíli jej něco velmi bolestně zasáhlo u srdce. V hrudi se mu usadil palčivý pocit, když si vzpomněl na svá selhání o kterých nikdy nemohl mluvit.

Věřil svým společníkům? Ovšem, že ne. Tady na ostrově nevěřil ani sám sobě. Jako by se neznal. Nepoznával spalující vztek, nepoznával nostalgii, která jej pohlcovala pokaždé, když se zadíval k obzoru, nebo se soustředil na šelest vysokých travin vlnících se jako hladina oceánu.

Povzdechl si. Bude někdy někomu věřit natolik, že by s ním sdílel i jeho nejtemnější tajemství? Pokud ano, jak by přežil zradu někoho takového? Někoho, kdo přesně bude vědět, kam bodnout?

Ne. Bylo to lepší tak jak to je. Myslí se mu mihl obličej Silaqui a to jej na chvíli podivně zahřálo. Když tu myšlenku zcela vědomě setřásl, ucítil jemné zklamání a pak... ledový klid.

Byl připraven. Všechno bylo lepší tak jak to bylo. Dokonce i po legiích se mu zastesklo. Jen si nebyl jistý, zda byl ten stesk opravdu tím, co by chtěl.

Ráno se na svět snášelo tiše, zlatavé, jako dech bohů, kteří si přejí být zapomenuti.

Družina se pomalu probouzela – Devon první, jeho pohyby byly tiché a pozorné. Zkontroloval zbraně, postavení tábora, pak přešel k Tarukovi a kývl beze slov. Slunce začínalo pomalu vystupovat zpoza hřebene, kreslilo na kamenech dlouhé stíny, a mezi nimi i postava Taranise působila jako součást krajiny, ne jako člověk.

„Nedaleko jsou říční prameny,“ pronesl tiše. „Dřív než se vydáme dál, měli bychom naplnit měchy.“

Crane vstal jako poslední, zatímco Sidiouse se protáhl, zívl a pomalu se zvedl na všechny čtyři. Gallar seděl opodál, spoutaný a tiše sledoval východ slunce. Něco si šeptal – ač slabým hlasem, jeho slova zněla jako modlitba nebo zaříkadlo.

„Bojíš se, gobline?“ zeptal se Devon, když k němu přistoupil a poklekl. „Vypadáš, jako by ses bál vlastních snů.“

Gallar zvedl oči. Nebyly v nich ani strach, ani vzdor – jen cosi neklidného a tlejícího.

„Moc se pohnula,“ řekl. „Obři nespí, pod horami je cítit síra. Moji bratři… poslouchají hlas, který nevidíte. Už to nejsou goblini, jaké znáte.“

Devon se zamračil. „Co jsi zač ty, že tě neposlouchali?“

Gallar se zasmál. Byl to dutý, hořký smích. „Mluvím s větrem. S prachem. Ne s krví. Ne s plamenem. Proto mě zradili. Proto mě nechali.“

„A Saskarra?“ ozval se Taruk, který zatím jen poslouchal. „Víš o ní něco dalšího?“

Gallar chvíli mlčel. Pak kývl.

„Byla viděna. Šla do Faeru. Hledala někoho z kmene, kdo znal starou Cestu. Ale i tam už dorazili vyslanci Temnoty. Jestli tam půjdete… půjdete přímo do jejich pasti. Budou o vás vědět.“

Ticho, které po těch slovech padlo, bylo hutné jako kámen. Silaqui se dívala do plamenů a přejížděla prstem po hřbetu staré knihy, kterou nosila u sebe. Něco v jejích očích říkalo, že o Cestě slyšela už dříve.

„Co je ta Cesta?“ zeptal se Taruk.

„Stezka pod horami,“ zašeptal Gallar. „Stará jako kameny. Nevede jen krajem – vede hluboko. Tam, kde světlo nikdy nebylo. Říká se, že ti, kdo po ní kráčí, se buď navždy ztratí… nebo se vrátí jiní.“

Devon zvedl obočí. „A Saskarra chtěla projít tudy? Proč by…“

„Možná hledala odpověď, kterou nenajdeš ve dne,“ řekla tiše Silaqui. „Nebo něco, co skrývá sama před sebou.“

„A co skrýváš ty?“ otázal se jí v tu chvíli Taruk, ale hlas měl měkký, ne útočný.

Silaqui se podívala jinam. Usmála se, ale ten úsměv byl neklidný.

„Zeptej se mě, až budeme zpátky z Faeru.“

Taruk kývl. Ne jako někdo, kdo dostal odpověď, ale jako ten, kdo ví, že je otázka na svém místě.

Když ráno před odchodem do Faeru prohledali za pomoci Taranise a jeho psohlavce okoli Šedé brány, nenašli ani stopy po jiném tábořišti. Jestli tudy kdy Saskarra prošla, musela být opravdu opatrná, protože po sobě nezanechala ani stopu. Devona už napadalo, že snad pronásledují ducha.

Nedávalo mu smysl, jak mohla tak známá osoba projít úplně bez povšimnutí, zatímco oni byli podle všeho všem na očích. Soudě podle toho, jak snadno na ně narazil Taranis. Ne že by se nesnažili jít opatrně a pokud možno bez toho, aby si někdo všiml, že procházejí.

Pak vyrazili na cestu do plání. Po několika hodinách, kdy Taranis tu a tam zastavil aby se rozhlédl a do vaku nasbíral několik druhů bylin, nechali skaliska daleko za sebou, nyní už jen jako úzký pruh v dálce, a před sebou měli nekonečné lány travin, lučních květin a dalších roztodivností – nejzvláštnější byla houba o které Taranis mluvil jako o aedurmu. Její spóry, které vypadaly jako černý, napůl tekutý sliz, roznášeli pasoucí se mečorožci a když narazili na obzvlášť velký pás těchto nevzhledně vyhlížejících hub, Taranis zajásal. Vytáhl dřevenou krabičku a sklízel ten nechutný výměšek dokud ji neměl plnou po okraj.

Taranis se zubil od ucha k uchu. „Měl jsem dnes štěstí. Když se aedurm smísí s alkoholem, vytváří dryák, který mate smysly. Šamani si ho velmi cení.“

„Myslíš, že se s námi budou šamani bavit?“ zeptal se z čista jasna Taruk. „Přeci jen, jsme cizinci v cizí zemi. Oni jsou císařští a já ostatně taky.“ Poklepal si významně na svůj malovaný štít. „Dokonce se mohlo stát, že bych mohl stát kmenům tváří v tvář jako nepřítel, pokud bych dostal rozkaz.“

Taranis se na něj podíval a měřil si ho pohledem.

„Ne, že bych o to stál, jen říkám, že ještě nedávno byli všichni císařští vašimi nepřáteli a tyhle pláně byly zalité krví.“

„A proto je tak důležitá Saskarra,“ opáčil Taranis. „Jestli je to tak jak říkáte, je dost možná v nebezpečí a proto ji musíme najít. Jestli mířila na sever, musela se zastavit ve Faeru, protože široko daleko není žádná jiná osada, kde by mohla složit hlavu nebo nabrat nějaké zásoby. Věřím, že ji najdeme. Postarala se o mír a díky tomu jsem jí velmi zavázán. Války o kalinith musely skončit a obchod mezi našimi národy může být přesně tou odpovědí, kterou jsme měli hledat v prvé řadě.“

Taruk přikývl. Jeho výraz byl ale tvrdý a nečitelný. Moc dobře věděl, jakým způsobem se dal využít obchod a smlouvy, které nabízelo císařství a které dřív nebo později vedlo k okupaci. Císařství Sirbjorg ovládalo celkem osm velkých provincií a některé podlehly právě díky těmto taktikám.

Viděl to na vlastní oči při povstání v Lerru. Smlouvy a dohody. Zrady a bodnutí do zad. Povýšení a pády. Pro něj to byla jen jiná taktika války a válce Taruk rozumněl. To bylo jeho živobytí. Jeho úděl. Všude kam se pohnul, byla válka. Nic jiného neznal. Ostrov Bathos na něj dýchal podobnou atmosférou. Ve vzduchu visela válka – jen stále něvěděl kdo ji vede proti komu.