Tajemství Targarossu 3 (stará verze)

Anotace: Trochu popojedem.Omlouvám se,vůbec nestíhám psát.Jinak mě těší,že se Targaross líbí a nutíte si pokračování.V tomto díle se dozvíte další novinky o světě,kde se Tami ocitla,např.co může způsobit obyč.polibek.Potkáte nové lidi, zvířata a taky...=o)

„Já jsem Tobias. Nemusíš se bát, že ti chci něco udělat, i když už ti Violka asi stihla povyprávět o kvalitách lidí z Moondroru. Jsem sice odtamtud, ale to fakt není důvod k nějakých obavám,“ začne ten kluk. Je tak zvláštní. Možná to je jen tím, že mluví normálně a má normální oblečení oproti dětem z Targarossu, ale každopádně mě k němu něco přitahuje.
„Já... já... já nemám strach,“ dostanu ze sebe ne zrovna přesvědčivě. Ale opravdu nemám strach, jsem jen z toho kluka strašně nervózní.
„To vidím,“ usměje se. Nebo spíš jen naznačí úsměv, ale musím si to trochu přikrášlit, ne?
„Okamžitě odsud zmiz!“ objeví se mezi námi Viola. „Tady nemáš co dělat!“
„V klidu Fialko, jen jsem chtěl Tamaru přivítat v tomhle světě. Navíc, právě jsme ve Zdamwolfu, takže nemáš právo mě vyhazovat,“ upozorní ji klidně a následně svou pozornost opět otočí ke mně: „Díky za příjemné setkání, doufám, že se zase brzy uvidíme,“ řekne, vyskočí na svého Moorlia a zmizí mi z očí.
Viole bohužel neujde můj zasněný pohled, kterým jsem se po něm podívala, a hned spustí:
„Ještě řekni, že se ti na něm něco líbí?!“
„Co tě to napadlo?“ odseknu.
„Jen aby, protože bych tě asi měla varovat, abys mu nikdy nedovolila políbit tě. Tím pádem bys totiž musela přejít na jejich stranu.“
„Cože? Co je to za blbost?“ nechápu.
„Není to blbost. U nás se láska nebere na tak lehkou váhu jako u vás,“ začne a už se jí chystám oponovat. Vždyť my nebereme city o nic menší mírou než oni. A taky jí to hnedka řeknu.
„Ale prosím tě, v tom případě mi vysvětli, proč je každé druhé manželství rozvedené? Proč se u vás děti mezi sebou vydírají a ubližují si? Vysvětli mi tedy váš ideál lásky. Podle mě, není nic horšího než ubližovat dětem. Jak potom u vás může matka zabít své děti? To se tady stát nemůže. Nebo třeba nevěra. Ukaž mi alespoň jednoho člověka, co nikdy nebyl nevěrný. Jasně, možná že bys mi někoho i řekla, ale ty jim do ložnice nevidíš,“ zasype mě argumenty a já nakonec musím přiznat prohru. Asi nad tím hodně přemýšlela, protože to má opravdu v malíčku, ale každopádně teď toho mám plnou hlavu já. Myslela jsem, že žiju v perfektním světe. Teda samozřejmě v mezích možností. Ale teď to vypadá, že můžu být ráda, že jsem tady.
Když se konečně zase proberu a začnu vnímat, dovysvětlí mi, jak to tady teda chodí s láskou mezi Moondrory a jejich protivníky z Targarossu. „Pokud by tě Tobias políbil, automaticky bys přestala být Targarosským Fangarem. Byl by z tebe obyvatel Moondroru, a ty by ses musela podřídit Noomovým příkazům. Potom by přišel náš konec. Všechny padlé životy by přišly vniveč. Po léta jsme doufali v příchod dalšího Fangara. Jsem kvůli tobě se náš lid nevzdal a bojoval. Musíš nám pomoci. Nikdo další už nepřijde...“ Viola svěsí hlavu a v jejích očích se objeví slzy.
„No tak, nebreč, to víš že vám pomůžu, nemusíš se bát,“ snažím se jí uklidnit, i když mi obrázek kluka na Moorliovi nejde z mysli.

„Už jsme tady,“ řekne najednou Viola a zastaví se před mohutným kmenem. Klekne si na zem a já ji následuji. To je však to poslední co udělám stejně s ní, protože se obávám, že bych to nezvládla.
Viola začne prapodivně mávat rukama a po chvilce v tom spatřím určitý systém. Pak začne šeptem cosi odříkávat. Radši jen mlčky přihlížím. Není mi jasné, jak moje průvodkyně mohla přesně poznat, ke kterému stromu jít, protože je jich kolem nás strašně moc a jeden jako druhý.
Asi po pěti minutách, které se zdály k nepřečkání, Viola konečně svěsí ruce a z nitra lesa k nám přiběhnou tři zvířata. Kdybych je měla blíže specifikovat, tak bych řekla, že se jedná o ptáky podobné pštrosům. Mají čtyři slabé nožky, jsou celí bílí a jsou všechno jen ne krásní. Proč nemohla vyvolat třeba Moorlia? Ten mě dostal hned napoprvé!
„To jsou Gungové,“ prohlásí Viola pyšně. Nemám to srdce jí říct můj názor na tyto zvířata. „Dovezou nás do hlavního města. Pojď nesmíme ztrácet čas. Touhle dobou už Noom určitě ví, že jsi tu, takže čím dřív budeme v bezpečí, tím líp. Musíš mu prokázat svou podřízenost a poprosit o pomoc při cestě do Caer Darossu – tak se jmenuje naše hlavní město. Dělej to co já,“ poradí mi, předstoupí před největšího Gunga, ukloní se a začne s prosbami. Chovám se tedy stejně jako ona, až na to, že já jsem si vybrala toho nejmenšího, protože vypadá nejméně odpudivě. Ani nevím jak, ale najednou sedím na tom ohromném ptákovi a míříme zpátky do vesnice pro Lili.
Jízda na Gungovi je snad to nejhorší, co mě tady zatím potkalo. Rozhodně to není pravidelný rytmus koně. Každou chvíli se nakloní na nějakou stranu a je jedno zda dopředu, dozadu, doprava nebo doleva, ale pokaždé mám strach, že spadnu. Podívám se po Viole, protože za celou cestu ani nepromluvila, což se mi zdá divné. Na její tváři je zasněný výraz, asi takový, jaký mám já při jízdě na koni na všech fotkách. Ona Gungy prostě miluje. Já to nechápu, ale proti gustu...
„Není Gung lepší než Moorlio?“ zeptá se najednou zasněně. Mám sto chutí jí říct, že ani náhodou, ale zdá se mi nevhodné. Ona je hostitelka a nabídla mi to nejlepší podle vlastního vkusu. Darovanému koni za zuby nekoukej, takže se o to snažím.

„Zase Gungy?!“ zlobí se Lili, jen co nás spatří. „Ona je do nich úplný blázen,“ svěří mi potom, co předvede svůj rituál před posledním volným Gungem a vyrazíme na cestu.
„Už jsem si stihla všimnout,“ zasměju se.
„Tak, jak se ti tady líbí?“ zeptá se potom, co se přestaneme chichotat. Respektive poté, co nás Viola okřikne.
„Není to nejhorší, už jsem si celkem zvykla. Spíš se bojím toho, co se ode mě čeká. Nemám žádné zvláštní schopnosti, kterými bych vám dokázala pomoci.“
„Každý v něčem vyniká. Tobě to tak třeba ani nepřijde, ale ostatní to uvidí, věř mi,“ říká mi a já začnu přemýšlet, v čem zrovna já můžu vynikat.
„Například já umím poručit květinám, aby rostly, i když tam není dostatek vody,“ vloží se do našeho hovoru Viola.
„To jo, ale ve výsledku je ti to na nic,“ připustí její sestra vesele.
„Lepší než to tvoje umění,“ odsekne Viola.
„Náhodou, já se umím vcítit do pocitů jiných lidí,“ prohlásí pyšně Lili. „Neumím přímo číst jejich myšlenky, ale poznám, zda jsou šťastní, smutní, zamilovaní, a tak dále.“
„Jenže ti to je ve výsledku stejně na nic. Když je někdo šťastný tak se směje, když je smutný tak pláče, zamilovaní chodí všude spolu. Je ti to na nic,“ prohlásí Viola.
„Já si myslím, že obě máte úžasné schopnosti,“ rozhodnu se je zastavit. Když se budou hádat, tak nám to rozhodně v ničem nepomůže. „Rozhodně lepší než já, protože já opravdu žádnou schopnost nemám.“
„Každý mám něco v čem je lepší než ostatní,“ trvají obě na svém.

Dál pokračujeme v cestě. Po hodině si na Gungův styl jízdy dokonce už začínám zvykat. Najednou mě napadne se zeptat:
„Jak daleko leží Caer Daross?“
„Není to daleko, měli bychom tam být zítra odpoledne,“ odpoví klidně Viola a já jdu do kolen – teda čistě teoreticky. To nevydržím. Už teď jsem celá rozlámaná, navíc tady zřejmě budeme muset přespat. Někde v téhle cizí zemi kde není teplá voda ani elektřina.
„Neboj se, není to tak zlé,“ řekne Lili. Jak mohla vědět co si myslím? Ono to snad opravdu funguje.

„Pomoc, podívejte se, tamhle jede... No tak koukněte se... Jak vypadám?“ začne najednou plašit Viola. Leknu se, že budeme svědky nějaké krvavé bitky nebo něčeho podobného, ale Lili mě uklidní slovy:
„To je Dorian, už dlouho se Viole líbí.“ Podívám se směrem, kam Viola upírá svůj pohled. Přímo proti nám míří skupinka čtyř kluků, v nichž všichni jedou stejných zvířatech jako máme my.
„Ne, aby tě napadlo mu říkat, proč tu jsme a kdo je Tamara,“ varuje ji Lili, avšak zcela zbytečně.
„Ahoj,“ zdraví je nadšeně Viola a kluci jí se stejným nadšením na pozdrav odpovídají.
„Kam máte namířeno?“ zeptá se zrzek, který vypadá jako nejstarší ze skupiny.
„Do Caer Darossu,“ přizná naše zamilovaná spolucestující a významně se po mně podívá. Jen opravdu nemocnému člověku by to nedošlo. Taky, že jo.
„Neříkej, tobě se zjevil nový Fangar?“ zeptá se zrzek a pak tiše dodá: „Jak to, že to je holka?“ Bohužel jsem ho slyšela.
„Nevím, ale je to Fangar a to je hlavní.“
„Jaké má schopnosti?“ zajímá druhého kluka, který se konečně osmělil promluvit. Můžu jen hádat, který je Violin vyvolený.
„Tvrdí mi, že žádné, ale ani se nedivím, že to nechce říct. Mohlo by se to rozkřiknout a její jediná tajná zbraň proti Noomovi by nám neumožnila moment překvapení,“ chrlí ze sebe.
„No my už pojedeme,“ vloží se do toho Lili. „Chceme být v Caer Darossu co nejdříve a za chvíli se bude stmívat.“
„A nestojíte o doprovod? Tři dívky sami na cestě do Caer Darossu? To není zrovna nejbezpečnější,“ usoudí zrzek.
„Ano! Ne!“ vykřiknou sestry zároveň, až mi to nedá a usměju se.
„Rozhodni ty Tami,“ navrhne Viola a podívá se na mě s nadějí v očích. Se stejným výrazem se ke mně otočí i Lili.
„Nevím, neznám tu nikoho, nemám právo rozhodovat,“ vykrucuji se z přímé odpovědi.
„Budeme rády, když nás doprovodíte,“ prohlásí tedy Viola a zamračí se na svou sestru.
„Potěšení je na naší straně,“ řekne zrzek, a připojí se k nám. Druhý kluk udělá to samé, avšak zbývající dva se s námi rozloučí a dál pokračují v původní cestě, protože musí dát vědět ostatním z jejich vesnice, že jsou v pořádku.

Pokračujeme tedy v pěti. Jedeme polem a kam až dohlédnu je jen tráva a tráva. Nikde ani jeden strom. Nikde ani ptáček, ani moucha, prostě nic. Najednou mi dojde, proč tu je takové ticho.
Svou myšlenku svěřím Lili, ale ta se jen zasměje. „Zvířata už v Targarossu nejsou dlouho. Proč by tu také zůstávala, když ve Zdamwolfu mají všeho dostatek, zatímco u nás je čeká jen smrt. Je to logické, ne?“
Asi ano. Čím dál tím víc zjišťuji, že se mi tady líbí. I přes všechny ty nedostatky je tu řád a každý má právo být kde chce. Těžko se to vysvětluje, ale je mi krásně. Poslední sluneční paprsky se mi opírají do tváře, když vtom je cosi zakryje. Podívám směrem kde tuším překážku, a na obloze spatřím obrovské černé zvíře mířící k nám.

To je přece... Moorlio s Tobiasem. Ale co tu může chtít?