Himmelfahrtswagen - Vůz nanebevzetí z pekla Dachau

Himmelfahrtswagen - Vůz nanebevzetí z pekla Dachau

Anotace: 5. část

Kapitola V. : Dachau. Freiland II. Himmelfahrtswagen. Seenot. Bunkr. Rascherův konec.

Jsem žid. Naše rodina byla vcelku zámožná. Nevedli jsme si špatně, tedy oproti ostatním, které jsem znal. Otec byl úspěšným obdchodníkem. Po krizi, jež v Německu nastala po první světové válce, jsme pomáhali svým známým, seč jsme mohli. Znali jsme i spoustu árijců, s nimiž jsme udržovali přátelské styky. Obvykle jsem si vybíral kamarády právě z řad těchto árijců. Tehdy potřebovali naši pomoc a my jim ji poskytovali. Aby ne, když jsme byli v tak výhodném postavení. Nebyl jsem jediným synem otce a matky. Měl jsem další dva sourozence. Já z nich byl nejstarší.

Všemu nastal konec v lednu devatenáct set třicet tři. To se dostal Adolf Hitler k moci. Mnohý se jej obával, mnohý v něm viděl naději. Na vlastní oči jsem sledoval davy hnědých košilí, jednotek Sturm Abteilungen. Vyvolávaly ve mně starch. Tenkrát jsme bydleli v Mnichově. Zvrat střídal zvrat. Sedmadvacátého února vypukl v Reichstagu požár. Tehdy svalili vinu na jakéhosi holandského žida. Říkalo se o něm, že to neměl v hlavě v pořádku. Oni to však brali jako spiknutí komunistů vůči NSDAP – Národně socialistické německé straně pracujících. Pár týdnů nato jsem se doslechl o nově zřízeném vězení pro členy opozičních politických skupin. Mezli lidmi kolovaly zvěsti, že jde o nějaký tábor nedaleko Mnichova, jenž byl vystavěn z továrny na střelný prach. Vzpomínám si, jak rodiče dlouhé noci rozprávěli o tomto přízračném vězení, o táboře. Tvrdívali, že jsou do něj zavíráni ti, kteří nechtějí pracovat či nesympatizují s Hitlerovou stranou. Již tehdy jsem v jejich slovech vycítil cosi skrytého, hrůzostrašného. Tenkrát mi bylo pouhých třináct let a příliš rozumu jsem z toho neměl. Děsil jsem se místa, jež nektěří označovali jako místo obehnané ostnatým drátem, za nímž vládnou smrtihlavové, kolem se tyčí strážní věže a všude hrozí smrt a vládne bezpráví. Stávalo se to den ze dne nesnesitelnějším. Jako židé jsme byli omezováni stále více a více. Stávali jsme se opovrhovanou spodinou, lůzou. Nebýt podpory našich přátel, kterým jsme pomáhali dříve, a kteří se nyní ocitli v opačných rolích, byli bychom na tom ještě hůře. Postupně jsme však o nich slýchávali stále méně často. Když mi bylo osmnáct let, prožil jsem svou nejstrašnější noc. Bylo to devátého listopadu devatenáct set třicet osm. Noc plná strachu, ponižování, třpytu rozbitých výloh židovských obdchodů. Po ulicích hořely ohně a židé byli pronásledováni. Někteří vzdorovali, avšak jejich pokus o odpor byl marný. Ta noc nesla jméno Křišťálová noc.

Místo, obehnané ostnatým drátem, jemuž měli vládnout smrtihlavové, jsem poznal na vlastní kůži o celé tři roky později. Spousta židů byla té noci pozatýkáno a já byl mezi nimi. Zavírali zejména bohaté židy, které pak z tábora propustili. Chtěli si tím naplnit řískou pokladnici. Já jsem však do tábora nešel. Protože jsem údajně „hrubě napadl” árijce, poslali mě k výslechům a zavřeli do městské věznice. Nikdy na to nezapomenu... Z věznice jsem putoval v listopadu devatenáct set čtyřicet jedna do kacetu Dachau. A odtamtud jsem se již nikdy nedostal, až nyní! Touha po svobodě byla silná. Miloval jsem svobodu a toužil po ní jako po ničem na světě. Mým snem je dostat se na Nový Zéland. Už jako malý kluk jsem odtamtud viděl obrázky. Tu překrásnou krajinu, zeleň, vodopády, sněhobílé pobřeží, palmy, prostě ráj na zemi. Ráj, po němž jsem nepřestal nikdy toužit. A toužil jsem po něm i tam, v pekle na zemi, v koncentračním táboře Dachau!

Konzentrationslager Dachau bei München im Bayern

Listopad 1941

Temnota koncentračního tábora Dachau zahalila jeho mysl. Pocítil trpkou příchuť táborového světa. Po bestiální přijímcí proceduře, kdy byl vyfotografován, odvšiven a kdy dostal svůj nový oděv, potrhané a záplatami vyspravené pruhované šaty, na jejichž levé klopě žaketu se vzájemně překřižovaly dva látkové trojúhelníky, jeden žlutý, který jej zaškatulkoval jako žida, a druhý zelený, který na něj poukazoval jako na kriminálního vězně pro jeho potyčku s árijcem, jež se odehrála o Křišťálové noci, a kvůli níž si protrpěl tři roky v mnichovské věznici, byl přiřazen k jednomu z nejobávanějších dachauských komand. Komandem tu byla nazývána každá pracovní skupina. Vězni, kteří pracovali vně tábora, patřili do takzvaných venkovních komand. Hans byl přidělen do komanda na Freilandu II. V tomto komandu se nacházeli zpravidla židé. Žádný tu dlouho nevydržel, neboť obávané komando Freilandu zwei bylo považováno za komando takřka výhradně určené k likvidaci, s denní produkcí ubitých, zastřelených, prací na smrt vysílených a umučených vězňů, jež dosahovala vysokého počtu.

První dny pobytu v táboře si Hans příliš nevybavoval. Nacházel se v chronickém šoku, jenž za sebou nezanechával žádné konkrétní vzpomínky, toliko pachuť hrůzy a všudypřítomného strachu.

Vyprávění počalo okamžikem, jenž se udál po prohřešku, kterého si sám nebyl vědom. Uvědomil si pouze strašlivý postih, který na něj čekal v táborové koupelně, kam byl odveden jednoho dne před obědem.

Její budova se nacházela na opačné straně apelplacu, než stály táborové baráky. Byl veden dvěma esesmany.

Ještě než vstoupil na práh koupelny, zaslechl sténání a křičení několika lidí najednou. Hrůzunahánějící žalozpěv týraných vězňů, kteří byli nepochybně zdrojem „koupelnových vzlyků”, Hansem doslova otřásl. Bylo to však ničím oproti tomu, co spatřil záhy.

Interiér koupelny s několika sprchovacími hlavicemi, visícími z vodovodních rour, jež se plazily pod stropem podpíraným betonovými pilíři, byl dějištěm nacistického běsnění. Mezi betonovými pilíři se táhly trámy, do nichž byly v odstupech půl metru zasazeny lesknoucí se háky. Na nich visely řetězy, jež se vzpínaly a třepotaly sebou pod vahou vězňů v pruhovaných mundúrech, kteří z nich viseli jako poražený dobytek. Ruce měli zkroucené za zády a takřka vyklubené z ramen. Železné okovy se jim zařezávaly do zápěstí, a ti, kteří je neměli chráněné ponožkami či kousíčkem „povoleného hadru”, měli zápěstí rozdrásané do krve. Někteří bezvládně viseli s bradou na hrudi svisle dolů, jiní se vzpínali a snažili se křečovitými a úsilnými grimasami držet záda vodorovně se stropem, na což jim však síly dlouho nestačily, a tak pozvolna klesali dolů a ruce z rameních kloubů se jim vytáčely do nepřirozených a nanejvýš bolestivých pozic.

Na řetězech tu viselo asi dvacet vězňů, jeden vedle druhého. Na každém z nich bylo rozpoznatelné, jak dlouho již visí. Ti, co viseli bez pohybu strnule dolů, tu byli nejdéle. Hlavu v bezvědomí povalovali na své hrudi a již nesténali. Hůře na tom byli ti, kteří viseli „teprve” několik minut. Takoví s sebou škubali jako králíci spoutaní před rozhodujícím úderem.

Vězni neměli žádnou oporu pro záda, ani nohy. Viseli volně ve vzduchu několik centimetrů nad podlahou koupelny. Ani nebylo možné ulevit utrpení stoupnutím si na špičky. Tak vysoko byli trýznění zavěšeni.

Hans si všiml jednoho zkrouceného vězně s vykloubenýma rukama, který ležel v bezvědomí na podlaze. Stál nad ním esesman a s rukama sepnutýma za zády do něj bezohledně kopal. Pak louskl prsty a nechal přinést vědro ledové vody, které chrstnul ubožákovi do obličeje. Jakmile se vězeň probral, byl odveden z koupelny ven. Hans se za ním otočil, avšak pohledem na odváděného se nezabýval dlouho.

Teď byl na řadě on.

Celkem tu bylo pět esesmanů, včetně dvou, kteří přivedli Hanse, aby si odpykal svůj trest.

Mezi vzpínajícími se těly, zavěšenými na řetězch, probleskla čerň nacistické uniformy. Nacista s býkovcem v ruce se přibližoval k visícímu vězni, který právě upadl do bezvědomí. Surově jej začal tlouct býkovcem do tváře.

Jiný esesman stál spokojeně opodál a vykuřoval si cigaretu, jejíž kouř vdechoval do tváře mučených vězňů.

Hans pocítil strašlivý strach. Pohled na trýzněné vězně, a vědomí, že i on se zakrátko ocitne v jejich řadách, bylo strašlivé. Klepal se jako malý kluk. Bál se výprasku, smrtelného výprasku. Připadal si, jako by šel na popravu.

Bože, ať omdlím co nejdříve. Nenech mě trpět příliš dlouho. Ať je už po všem! říkal si v duchu.

Začalo to!

Hans byl odveden k dřevěnému podstavci o třech schodech, který byl umístěn pod visícím řetězem, jenž byl za jeden konec zavěšen do háku na trámu a z druhého civěla oka dvou okovů.

„Nahoru!” kopl do něj surově esesman, div se Hans nepřekotil přes dřevěný podstavec před sebou.

„Ruce za záda, gleich!” zahřměl další rokaz doprovázený ukrutným výkřikem vedle mučeného vězně.

Hans se roztřásl a automaticky sepnul ruce za záda.

„Teď je dej nahoru, ty židovskej pse!” trhl mu druhý esesman za zápěstí. Pak přiskočil za něj a vsunul mu zápěstí do okovů, kde je uzamkl.

Hans nic nenamítal proti tomu, že mu nedali čas k ovinutí zápěstí kouskem látky, jak to viděl u některých ostatních. Jako židovi by mu nic podobného nedovolili.

Když esesman skočil z podstavce dolů, udělal krok dozadu a vší silou do něj kopl.

Hansovi se zatmělo před očima. Pocítil strašlivé trhnutí v ramenních kloubech a ztratil oporu pod nohma. Okovy se mu zařízly do masa. Bolest byla k nevydržení, avšak tím to nekončilo. To nejhorší ještě zdaleka neměl za sebou. Svíjel se a ochromenými ramenními klouby se jako ostatní snažil dostat záda do kolmé polohy s nohami.

Esesmani, kteří jej sem přivedli, se začali smát a bavili se jeho bezmocností. Ten, který stál před ním, k Hansovi přistoupil a zadíval se na jeho ramena, která visela takřka dva metry nad podlahou. Esesman vyskočil a celou svou vahou se na ně pověsil.

Ozvalo se křupnutí a pak Hansův strašlivý bolestivý výkřik. Do očí mu vhrkly slzy.

Bože, proboha, to není svět, to je peklo, mami, maminko moje, proč jsi mne jen porodila!

A jeho prvotní prosby byly vyslyšeny. Omdlel. Po několika minutách byl však silnými údery do tváře probrán. Pořád visel. Ramena měl necitlivá a paže zmodralé. Vůbec je necítil. Visel tam jako bramborový pytel.

Trvalo celou hodinu, než jej nechali sesunout z okovů na podlahu, kde zůstal bezvládně ležet s ochromenýma rukama za zády.

Esesman jej s pomocí kolegy zvedl z podlahy a vyvedl jej ven z koupelny. Vedli jej přímo na Lagerstrasse. Tam už byly přistavěny káry s těžkými várnicemi, které museli vězni roznášet. Tím byl pověřen i polomrtvý Hans, jenž po mučení vyvěšováním vůbec necítil ruce, které bezvládně visely podél těla a jako mrtvé kůly se klimbaly ze strany na stranu.

„Nos, ty židovská bestie!” rozkázali mu esesmani a do ochablých rukou mu vrazili postranní ucho várnice s jídlem. Přispěchal druhý vězeň, který uchopil ucho na druhé straně, a už šli. Hansovy ruce přicházely k sobě. Strašlivá bolest, jako by jej někdo bodal kopím do ramenou, se rozlévala celým tělem.

A náhle pocítil surové bití kápů, kteří jej popoháněli k rychlejšímu tempu.

Jednoho dne Hans pocítil uvnitř prapodivný pocit. Cítil nebezpečí. Zíral na člověka, ktého tu dosud neviděl. Tato osoba měla představovat mezník v jeho táborovém životě...a nejen táborovém.

Spatřil jej. Pohlédl do tváře TOHO člověka. Zdáli viděl siluetu jeho podsadité postavy s prořídlými a nazrzavělými vlasy s hlubokými kouty na hlavě. Jeho obličej působil na první pohled sympaticky. Nikdy nenosil unirmu SS, tak jako ostatní táboroví lékaři, kteří byli mezi vězni dobře známi. Rascher byl leteckým lékařem, doktorem Luftwaffe. Kdyby byl členem SS, pyšnil by se hodností SS-Hauptsturmführer, jenže on nebyl esesákem, nýbrž členem vzdušných sil, a tak nosil hodnost hauptmanna, tedy kapitána.

A tu Hans zachytl jednu jeho ostrou myšlenku, kterou jako by k němu schválně vyslal. Jenže TEN člověk nemohl vědět o Hansových schopnostech. Ne! Zatím ještě ne.

Dostals svého vlastního otce do koncentračního tábora! chytl se Hans za ústa, jako by vykřikl, přestože šlo toliko o silnou myšlenku, nevyřčené obvinění vůči jemu, který k němu kráčel.

Ve skutečnosti, jak později Hansovi potvrdil český vězeň Franta Bláha, který pracoval pro Raschera, přestože jej Rascher nazýval: wilde Tscheche, tedy divokým Čechem, se Rascher ukázal jako člověk nejnebezpečnější, úlisný, bezměrně mstivý a bezohledný. Byl to skutečný zločinec. Přesto měl kultivované a uhlazené společenské chování. Tím však byl pro vězně nebezpečnější. Bláha mu v jeho nepřítomnosti říkal Sigismund, nikdy Sigmund, což bylo jeho křestní jméno.

V prvních dnech února roku 1942 začal být blok č. V, pátý blok v pravé řadě táborových baráků z pohledu od apelplacu, připravován ke zvláštnímu úkolu. Tento blok sousedil s blokem č. III, neboť všechny bloky napravo od Lagerstrasse byly označeny lichými římskými číslicemi. První dva v řadě však byly označeny písmeny A a B. Do uličky mezi těmito dvěma bloky nebylo z Lagerstrasse vidět, jelikož oba bloky byly u čela spojeny dřevěnou zástěnou. V jejím stínu se objevila přízračná maringotka. Zpočátku nikdo netušil, k čemu bude sloužit, ani odkud se tu vzala.

Ve skutečnosti šlo o mobilní podtlakovou komoru, kterou sem z Mnichova dodala Luftwaffe. Maringota skýtala též dost místa k pozorování toho, co se mělo v následujících dnech dít v hlavní části jejího interiéru, ve speciální komoře o výšce dvou metrů a o rozměrech základny metr na metr. Pozorovatelnu uvnitř maringotky oddělovala od vysokotlaké komory silná dvířka s průzorem, k němuž byl postaven stativ na kameru. Skrz průzor tak bylo možné zaznamenávat vše, co se bude dít uvnitř.

Štuba pátého bloku byla připravena pro pokusné vězně, kteří se měli stát pokusným materiálem výškových pokusů.

Zaostalost letecké medicíny, jež nestíhala technickým pokrokům v německém letectví – zvláště v době vývoje reaktivních stíhaček, které měly dosáhnout značných výšek – si vyžádala angažovanost lékaře Luftwaffe, doktora Sigmunda Raschera v tom, aby byli k pokusům pro Luftwaffe použiti vězni z koncentračních táborů. Výškové pokusy byly velmi nebezpečné, a tak nemohly být dosud prováděny na lidech. Luftwaffe je prováděla pouze na opicích, které však oproti lidem disponovaly značnými anatomickými rozdílnostmi.

V době koncentračních táborů pak bylo jednoduché využít jejich vězňů jako pokusných osob. Přestože vězni koncentračních táborů neměli žádná práva, v případě výškových pokusů se mělo vybírat podle určitých kritérií. Přednostně měli být na pokusy vybráni zločinci z povolání, tedy ti, kteří nosili na pruhované uniformě zelené látkové trojúhelníky. Výběr pro tyto pokusy se však nevyhnul ani některým židům, či sovětským válečným zajatcům.

Současně s podtlakovou komorou přišel do Dachau i zkušený vědecký pracovník doktor Romberg. Vše však bylo zaštítěno účastí doktora Sigmunda Raschera, který měl pokusy vést.

Stalo se to právě v druhé polovině února 1942, kdy vyvolal kápo židovského bloku Hanse Kurga, který od té doby nesměl narukovat do roboty. Vězeňští funkcionáři jej odvedli na štubu bloku č. V. Zde se setkal s patnácti kriminálními vězni, kteří byli vybráni stejně jako on. Nikdo z nich nevěděl, co s nimi bude dál. Na štubě pátého bloku živořili v nevědomosti, co do jejich dalšího osudu.

Na štubě byli shromáždeni vězni zpravidla dobře stavění a ve stáří do jedenadvaceti let. O pár dnů později, a Hans by se do věkové hranice nevešel.

Prvním, kdo měl přijít na řadu k poksu v komoře, byl mladý urostlý kriminální vězeň. Byl vyveden ven z bloku, kde jeho zrak utkvěl na zle vyhlížející maringotce.

Vrátil se v bezvědomí a byl položen na kavalec. Dohlíželi na něj ošetřovatelé z řad vězeňského lékařského personálu. Když se pak probudil, stali se vězni, včetně Hanse, svědky strašlivé scény. Vězeň v pruhovaných šatech se svíjel a prodělával Kesonovu nemoc. Prožíval strašlivá muka dekomprese. Vyl jako divoké zvíře a byl při tom fotografován. Procitnutí vězně přihlížel i doktor Rascher s Rombergem. Někteří vězni se bouřili a protestovali proti tomu, aby i na nich byly provedny výškové pokusy. Nikdo je však nevyslyšel, a tak, když odcházel další vězeň, pronášel kletby a modlitby, odprošoval esesmany a vrhal vystrašné pohledy na členy vězeňského personálu. Na ostatní zatracené vězně to působilo tísnivě. Byli tak bezmocní!

Když se pak vrátil i tento vězeň, procházel mukami Kesonovy nemoci už na prahu štuby. Přihlížející vězni se třásli a nejvíce z nich se třásl ten, který už svou Kesonovu nemoc prodělal. Důvod, že jej nepropustili, přestože výškový pokus přežil, nasvědčoval tomu, že mu bude dříve či později podroben znovu. A to na tom bylo strašné. Pokud však prožívali větší hrůzu ti, kteří pokusem ještě neprošli, než ti, kteří měli první pokus za sebou, bylo těžké říci. Nevědomost a předsudky o bolestivosti pokusu šly ruku v ruce s prožitky vězňů, kteří pokusem již prošli.

Když si přišli pro Hanse, třásl se jako osika, ale nebyl sto klást odpor. Ze zkušeností ostatních pokusných osob věděl, že kladení odporu nikam nevede. Jednou byl pro pokus vybrán, a tak se mu nevyhne.

Na prahu štuby pohlédl k maringotce zaparkované v uličce mezi třetím a pátým blokem. Do maringotky se vystupovalo po několika schůdcích. Interiér maringotky působil klaustrofobicky. Uvnitř stál Rascher s Rombergem, ale byl tu i Walter Neff, vězeňský ošetřovatel, s několika dalšími ošetřovateli. V předsíni podtlakové komory se nacházelo několik přístrojů pro měření tlaku uvnitř samotné kmory a stál tu i již zmíněný stativ s kamerou.

Hans si všiml, že těsně pod stropem komory prochází kulatá tyč, na níž jsou zavěšeny přezky padáku bez vlastní látkoviny. Hans si musel stoupnout pod tyč, když v tom k němu přistoupil Walter Neff, který ho navlékl do popruhů padáku, a ty připevnil secvaknutím kulaté pojistky na jeho hrudi. Nikdo tu nemluvil. Vše probíhalo jako v němém filmu.

Když byl Hans upoután do popruhů, byla mu k opasku připevněna dýchací trubice zakončená černým dýchacím gumovým náhubkem.

Těsně vedle železné tyče se nacházelo malé zamřížované světlo, které bylo po zavření a utěsnění komory rozsvíceno.

Hans čekal. Pociťoval strašlivý strach. Vzpomínal na vězně, kteří pokusy prošli. Pamatoval si utrpení, jakým procházeli, když se vrátili na štubu. Teď byla řada na něm.

V zaskleném okénku před sebou spatřil tvář Sigmunda Raschera, který nakoukl dovnitř. Pak uviděl objektiv kamery, který na něj mrtvolně civěl. Uvnitř bylo ticho. Ale ne nadlouho. Ozvalo se dunění a chrčení. Údaje na Rascherově manometru ukazovaly tlak uvnitř komory, který odpovídal hodnotám výšky. Rychlost stoupání se rovnala kilometru za minutu, než bylo dosaženo odpovídající výšky.

Hans pocítil podivný pocit. Bylo mu na omdlení. Na obličeji mu vyrazily krůpěje potu. Hlava mu rychle padala k levému a pak k pravému rameni. Zcela nekontrolovaně se klátila sem a tam. Po páté minutě o sobě začaly dávat vědět křeče, jež se stupňovaly. O pár minut déle se Hansovo dýchání zrychlilo. Sotva nahmatal náhubek dýchacího přístroje, s jehož pomocí začal dýchat. Po deseti minutách od začátku pokusu mu vypadl přístroj s kyslíkem z rukou. Náhubek se volně pohupovl u jeho stehen a Hans ztratil vědomí. Visel na popruzích padáku jaksi šikmo přes výšku komory. Stále však dýchal, přestože dýchání se zpomalilo až na tři vdechy za minutu. Ústa měl ojíněná pěnou.

Rascher pokus zastavil a nechal Hanse odpoutat. Hans byl sice v bězvedomí, avšak ne mrtvý. Ošetřovatelé jej odvedli na štubu pétého bloku a vzali si dalšího vězně. Probral se zanedlouho. To, čím procházel, se rovnalo šílenství. Kesonova nemoc byla strašlivá. Svíjel se a lezl po zdech. Při tom hýkal jako divá zvěř. V ostatních vězních to vyvolalo, tak jako obvykle, vlny odporu a hrůzy. Mnohý z nich ještě pokusem neprošel a tato nelidská tortura jej teprve čekala. Nemohli se jí vyhnout. Mnohý z nich začal přemýšlet o sebevraždě.

Tak jako tak, do této chvíle při pokusech nikdo nezemřel, přestože následky byly katastrofální.

K už tak napjaté situaci mezi pokusnými osobami však přispělo období, kdy se mnohé z pokusných osob nevrátily a byly nahrazeny novými. Málokdo z pokusných vězňů věřil tomu, že nezvěstní vězni byly z pokusů uvolněni. A nemýlili se. Z chmurných myšlenek ošetřovatelů a lékařů, kteří se na pokusech podíleli, vyčetl Hans strašlivou pravdu o jejich záhadných zmizeních. Všichni skončili na pitevním stole Františka Bláhy, který pro Raschera prováděl autopsie vězňů zabitých při výškových pokusech.

Pitevní materiál byl sbírán od pokusu provedenému na sedmatřicetiletém židovi, který se podrobil podobnému pokusu, jako Hans, avšak s tím rozdílem, že tento žid pokusu podlehl a neměl během něho k dispozici kyslíkový přístroj. Tak jako ostatním, i jemu bylo zaznamenáváno EEG, činnost mozku. Počkalo se, až vězeň přestane zcela dýchat a EEG se postupně zaznamenávalo až do úplného ukončení srdeční činnosti. Pitva byla zahájena třicet minut po zástavě dechu. Nejprve byl vězni otevřen hrudní koš. Po otevření osrdečníku vyteklo proudem velké množství nažloutlé kapaliny. Ukončení tampónování však mělo za následek tlukot pravé přední komory. Její činnost pozvolna ochabovala. Po napíchnutí komory počala vystřikovat tenkým proudem krev, což trvalo čtvrt hodiny, načež se vpich zahltil krevní sraženinou. Hodinu po zástavě dýchání vyjmul František Bláha mozek, a to po úplném oddělení od míchy. Pravá přední komora přestala na několik vteřin tlouci. Pak však byla její činnost znovu obnovena. Srdce přestalo tlouci až po celých osmi minutách!

A protože tato anomálie s posmrtně tloukoucím srdcem šokovala nejen Raschera, ale i samotného Himmlera, který se o ní dozvěděl, pokračoval Rascher u několika dalších židovských pacientů stejným postupem. Pokusy měly tytéž závěry.

Hans se neodvážil své telepatické zjištění nikomu vylíčit. Pravděpodobně by mu stejně žádný z vězňů neuvěřil. Mysleli by si, že se z toho nešťastného čekání na další sérii pokusů zbláznil. Kdo by mu uvěřil, když by se hájil tím, že se o pitvách a tloukoucím srdci dozvěděl z myslí lékařů a oštěřovatelů?

A nezbláznil jsem se snad doopravdy? pomyslel si a pochyboval o svých telepatických schopnostech. Ne, jejich myšlenky byly příliš čisté, na svůj instikt se mohl spolehnout. Avšak o to byla celá skutečnost horší. Věděl, že zakrátko přijde na řadu on. Bude ležet na pitevním stole a ještě dlouho po smrti mu bude tlouci pravá přední komora!

Strašné. Jeho dny byly sečteny.

Takhle nedopadnu! To snad ne!

Jednoho dne, bylo to v něděli, kdy Romberg na výškových pokusech nepracoval, a tak Raschera nerušil, se dostavil sám Reichsführer SS ve společnosti Oswalda Pohla, aby shlédli sérii výškových pokusů na vlastní oči.

Rakouský kriminální vězeň Sobota, který obsluhoval podtlakovou komoru, se v přítomnosti těchto vysoce postavených hodnostářů SS, z nichž Himmler byl vůbec tím nejvyšším, dobrovolně přihlásil k pokusu, aby se tak zavděčil Reichsführerovi. Pokus přežil bez úhony.

Sobota však nebyl jediným, kdo se dobrovolně účastnil pokusu. Sám Rascher se mu jednou podrobil. Zakusil výstup do výšky 12,5 km. Dýchal kyslíkovým přístrojem. Okusil však takovou bolest, že ihned informoval personál venku, aby pokus zastavil. Rascher chtěl svým jednáním dokázat správnost svých pokusů, jejichž závěry pomohou přežít letcům Luftwaffe.

Stejně tak se pokusu podrobil i doktor Romberg.

Někteří vězni byli vystaveni podtlaku, jenž mnohdy odpovídal výšce až 21 kilometrů. To byla nejvyšší možná výška, jejíž podtlak byl tlakový přístroj schopen vyvinout.

„Strašné,“ nechal se krátce po pokusu slyšet Rascher, který o svých pocitech diskutoval s lékařským personálem a rád se se svými zážitky z podtlakové komory svěřoval jak Himmlerovi, tak jiným návštěvníkům z řad SS, které mimochodem hojně zval z tábora, aby se chodili na pokusy prováděné na vězních dívat, jako by jim dával lístky na nějaké divadelní představení.

„Jako by mi lis drtil bok a hlava mi měla explodovat!“ líčil pokaždé Rascher.

Na štubě sousedního bloku č. III ležel nechvalně proslulý starší bloku Wagner, jenž byl v Dachau už od roku 1933. Neff o něm věděl, že když kdysi propustil z tuberkulózního odddělení na přechodnou dobu všechny pacienty, aby nebyli posláni na smrt do plynové komory jednoho ze šesti významných středisek projektu „14 f 13“, kterým byl Hartheim u Lincu, smlsnul si na nich Wagner tak, až byli přes marné Neffovy snahy do hartheimské plynové komory stejně posláni.

Jednoho dne měl být pokusu ve vysokolaké komoře podroben jakýsi holandský duchovní s fialovým látkovým trojúhleníkem na pruhovaném mundúru. Neff se právě procházel kolem maringotky mezi pátým a třetím blokem, když tu si všiml, jak okénkem ve stěně třetího bloku vykukuje Wagner, zvědavě pohlížeje ze záchoda na maringotku, jíž začali vězni přezdívat Himmelfahrtswagen, Nebeský vůz. Děsili se jej a snažili se mu vyhýbat. Wagnerovi však zvědavost nedala. Okouněl a okouněl, když tu pod okénko přistoupil lékař SS, který se Wagnera otázal: „Zajímáte se o tento vůz? Jen pojďte! Můžete se podívat zblízka!“

A tak se Wagner díky Neffově přímluvě za holandského duchovního dostal na jeho místo do Himmelfahrtswagenu. Rascher na něm udělal nebezpečný pokus, při němž všichni ostatní zemřeli. Wagnera se mu však podařilo na Himmlerovo přání oživit zvýšením atmosferického tlaku. Ještě téhož dne na něm Rascher pokus opakoval. Tentokrát to pro Wagnera znamenalo smrt.

Walter Neff se podobně zbavil i kápa jménem Hutterer, který přijel do Dachau transportem z Gross-Rosenu. Když mu toho dne Rascher řekl, aby z transportu vybral jednoho vězně pro zvláště těžký pokus, Neff neváhal a ukázal právě na Hutterera, který zlámal kosti mnohým mrzákům během transportu z Gross- Rosenu sem. A ještě jednou zasáhl Neff do vězeňské hierarchie. Tentokrát se jednalo o kápa z francouzského koncentračného tábora Natzweiler, jenž nechvalně proslul při stavbě tamní silniční serpentiny, kde pod jeho býkovcem zhynula spousta vězňů. I tento kápo, jmenoval se Sammedinger, se stal obětí Rascherova výškového pokusu.

Mezi vězni, kteří se přímo neúčastnili výškových pokusů, ale stali se například patology, se vytvořila „parola“, či „latrýna“ – vězeňský žargon pro nezaručené zprávy, jakési vězeňské „kachny“ – že jsou výškové pokusy prováděny hromadně v kesonech, jak například Franta Bláha nazýval pojízdnou maringotku s podtlakovou komorou, jejíž rozměry však dovolovaly činit pokus jen na jedné osobě současně, v nichž je však podle Bláhy podrobováno pokusům hned deset až patnáct lidí najednou, kteří jsou pak pitváni. Ve skutečnosti se však pokus prováděl vždy jen na jedné osobě.

Mnohdy se stávalo, když byla osoba ve stanovené výšce stále ještě při vědomí, že dostala rozkaz udělat šest dřepů, což mělo simulovat výdej energie potřebný pro opuštění kokpitu v letových podmínkách. Působilo to groteskně, když pokusná osoba, připoutaná na padákových popruzích, přitahovala a odtahovala nohy od těla.

Hanse čekal další pokus. Bál se, aby přežil. Opět byl vyveden ze štuby pátého bloku ven. Když pohlédl na zlovětsný Himmelfahrtswagen, udělalo se mu mdlo a bylo mu na zvracení. Nevěděl, jestli se stane pokusnou osobou při pokusu simulujícím volný pád, kdy byl v Himmelfahrtswagenu snížen tlak takřka naráz, či zda bude pozvolna trpět jako při sestupu padákem.

Byl připoután k tyči v komoře, avšak tentokrát mu neposkytli dýchací přístroj. I fakt, zda bude pokusné osobě poskytnut dýchací přístroj, či pokud se bude pokusu účastnit běz něj, byl toliko otázkou „štěstí“. Nikdo z vězňů nemohl dopředu předpokládat, jak se Rascher zachová příště. Hansova vystrašená mysl však prokoukla Raschera i nyní. Z jeho myšlenek vyčetl, že půjde o pokus, jenž měl testovat dluhodobý nedostatek kyslíku ve výškách. Hans měl být navíc podroben pozvolnému klesání!

Začalo to! Za několik minut dosáhl Rascher požadované výšky a gestem uvědomil Sobotu, aby již více tlak nesnižoval. Podle manometru Rascher zjistil, že se Hans nachází v podtlaku odpovídajícímu výšce 10,5 km. Byl spokojen, což se však nedalo říci o Hansovi, který lapal po vzduchu. Z nosních a ušních dírek mu začala vytékat krev. Rascher mávl na Sobotu a tlak v kabině byl zvolna zvedán. Hans trpěl křečemi, ztrácel zrak a chvílemi byl ochrnutý. Křičel a kousal se do jazyka. Tvář se mu stahovala do strašlivé grimasy Dantova pekla. Pěna u úst pěnila a odkapávala na pruhovaný mundúr. Bolest byla nesnesitelná. Lapal po vzduchu a nehty si drásal do tváře, až v ní měl hluboké rýhy, zadřené až do masa.

I tentokrát přežil.

Série pokusů skončila v květnu. Někteří vězni, kteří přežili, byli propuštěni do tábora. Ti, kteří byli odsouzeni k trestu smrti, byli za účast na pokusech omilostněni doživotním pobytem v koncentračním táboře. Hans mezi nimi však nebyl! Zůstal na štubě pátého bloku a čekal, co bude dál. V noci se budil v nočních můrách, které mu nelibě připomínaly strašlivé chvíle plné hrůzy, které prožil během pokusů v Himmelfahrtswagenu.

V srpnu 1942 byl ustaven tříčlenný výzkumný tým, jenž nesl výmluvné označení „Seenot“ – nebezpečí na moři. Stejně tak, jako Rascher svými pokusy v Himmelfahrtswagenu přispíval k prohloubení medicínských znalostí, kterých by se dalo využít pro „jeho“ Luftwaffe, i tento projekt, nazvaný Seenot, měl objasnit množství nezodpovězených otázek, na něž by odpovědi mohly zkvalitnit „zdravotní hygienu“ tentokráte ztroskotaných letců Luftwaffe na moři. Jako by to měl vše naplánované - kousek po kousku se snažil proniknout do všech tajů nebezpečí, která by mohla ohrozit říšské letce - navázal projekt Seenot přímo na Himmelfahrtswagen. Když už si myslel, že otázky katapultace pilotů a jejich následný pokles vyřešil, přišla řada na to, jak předejít útrapám pilotů na otevřeném moři ve chvíli, kdy pilot, jak si Rascher samolibě myslel, přežije fázi seskoku.

V čele Seenotu stál profesor Holzlöhner. Drhým členem byl, kdo jiný, než Sigmund (Sigismund) Rascher. Nu a tuto „výjimečnou sestavu“ uzavíral doktor Fink. Romberg zřejmě nebyl ani nominován, jelikož jeho si Rascher v projektu Himmelfahrtswagen příliš neoblíbil.

„Jevil se jako příliš měkký a shovívavý,“ komentoval často jeho postoje k brutálním pokusům na lidských bytostech.

Ačkoliv Rascher nemohl tušit, že právě a výlučně zahájením „operace Seenot“ položí základní kámen k něčemu mnohem velkolepějšímu, stal se tento druh pokusů přinejmenším inspirací pro pozdější tajnou říšskou věc, do níž však již Rascher paradoxně nespadal. Ani v duchu by jej nebylo napadlo, že části jeho materiálního i duševního potenciálu budou využity k vědeckému objevu, jenž předčí všechny dosavadní medicínské objevy, a že právě Seenot se stane bránou k „částečné nesmrtelnosti“, k hibernaci člověka, na kterou bylo v roce 1942 ještě příliš brzy...

S podchlazovacími pokusy v rámci akce Seenot se započalo 15. srpna 1942. Zatím se mělo jednat o pokusy s tzv. „mokrým chladem“, tedy o pokusy, které měly na člověku testovat možnost resuscitace po silném podchlazení pilotů, kteří ztroskotali nad oceánem nebo nad mořem. Hlavním předsevzetím pokusů se stalo ověření teorie ruského vědce, který prosazoval, že nejúčinější metodou znovuzhřátí podchlazeného člověka je rychlé prohřátí. Dalším úkolem pokusů bylo prozkoumat míru poškození tělesných orgánů a přijít na to, co je hlavní příčinou smrti při „zmrznutí“. A konečnou úlohu měla sehrát prevence proti prochladnutí.

Druhá pokusná stanice, tedy následující stanice po pokusech v Himmelfahrtswagenu, se nacházela taktéž na pátém bloku. Rascherovým nejbližším asistentem byl stále Walter Neff, jenž však protentokrát asistoval již v uniformě strážmistra policie, neboť více vězněm nebyl. Své propuštění si vybojoval loajalitou v projektu Himmelfahrtswagen. Dalším Rascherovým pomocníkem se stal čestný vězeň Ing. Dr. Punzengruber společně s inženýrem Faixem.

Pokusy v rámci operace Seenot se zakrátko staly nejpopulárnějšími táborovými experimenty.

Základním zařízením pro pokusy se stal plechový bazén s vodou o teplotě od dvou do dvanácti stupňů Celsia, na jejíž hladině plavaly ledové kry. Obruba bazénu byla opatřena speciálním pásem, jenž navazoval na kolový plovák, který měl vězeň uvázaný okolo trupu, aby neutonul.

Jak se ukáže později, stalo se paradoxem, že k podchlazovacím pokusům byl mezi jinými vybrán i Hans Kurg. Stal se tak „vyvoleným“, který prošel jak Himmelfahrtswagenem, tak podchlazovacími pokusy. Rascher tím chtěl dokázat svoji nenávist vůči tomuto houževnatému židovi, který ne a ne zemřít. Rascher však netušil, že právě během těchto pokusů mu Hans odhalí své telepatické schopnosti, díky nimž bude nakonec zmražen a hibernován.

Nepředbíhejme však událostem...

Vězni, určení pro pokusy, byli „ubytováni“ – jak jinak – na pátém „Rascherově bloku“. Ironií osudu byl jednomu z prvních pokusů podroben právě Hans.

V druhé polovině srpna jej zavedli do místnosti s plechovým bazénem. Místnost měla jedno okno, jež bylo zahaleno černým závěsem, takže dovnitř nepronikalo denní světlo. Závěs tak zabraňoval odhalení zvenčí toho, co se mělo dít a dělo uvnitř.

„Komm schon, du wilde Jude!“ škodolibě se usmál Rascher na Hanse, který se objevil vě vězeňských pruhovaných šatech na prahu místnosti.

Hansův zrak utkvěl na dvou ošetřovatelích v bílých pláštích, kteří zápasili s velkou ledovou krou, jež toužila vyklouznout jim z bezmocného sevření. Nakonec se jim podařilo dopravit svůj mrazivý náklad do kádě.

Rascher je počastoval opovržlivým pohledem. Jako by si svou zlost chtěl vybít na Hansovi, obrátil se k němu a poručil: „Vysvlíknout a postav se ke kádi. Pěkně se předkloň.“

Hans zaváhal a pak se jej zmocnila hrůza. Věděl, co má Rascher za lubem. Četl mu myšlenky. To, co mělo přijít, bylo něco strašného.

„Mach schon!“ probrala jej Neffova pobídka. Neff si Hanse oblíbil, avšak před Rascherem na sobě nenechával jejich tenké přátelství znát.

Hans klopýtl ke kádi a opřel se o její plechovou obrubu. Byla jako led. Cítil mrazivý opar, jenž se vznášel nad hladinou ledové lázně.

„Sundej si ty hadry, rozuměls?“ opakoval mu Neff.

Hans byl v šoku, a tak se k němu vrhnuli dva ošetřovatelé, kteří z něj strhali pruhované šaty. Odhalili tak „zachovalé“ tělo – přesně takové se hodilo pro pokusy, neboť pokusná osoba musela být silná, aby ještě něco vydržela. Vždyť si je, a mezi nimi i Hanse, vykrmovali několik dní na štubě vedle, než jej sem odvedli.

Hansovo ohanbí bylo zcela vyholené a popálené od desinfekční vazelíny.

„Předkloň se a vyšpul tu tvojí židovskou prdel,“ strčil Rascher do Hanse, div nepřepadl přes obrubu a neocitl se v mrazivé lázni naráz.

„No tak, neslyšels rozkaz!!!“ osočil se na Hanse Neff, jenž se snažil vyjít Rascherovi ve všem vstříc.

Hans vypoulil oči. Musel se sehnout a prohnout se v zádech, aby tak měli přístup tam dozadu.

Walter Neff se chopil sondy thermometru, jejíž konec tvrdě zarazil Hansovi přímo do konečníku. Hans se zajíknul a pocítil řezavou bolest. Tím to však nekončilo. Nekluzká a chladná hadice se plazila jeho útrobami hluběji a hlouběji. Hans měl pocit, jako by se mu do střev soukal strašlivý had.

Posun sondy thermometru se konečně zastavil.

„Teď se postav, otoč se a otevři hubu!“

Hans tak učinil se sondou zahnízděnou hluboko v konečníku.

„Mach schon!“

Už nekladl sebemenší odpor. Neváhal a vykonal rozkaz.

Neff se objevil s podobným thermometrem, jaký už Hans ohříval dole. Teď mu jej začali soukat do žaludku. Odporné. Hans se jím dávil. Klesal hluběji a houběji, razil si cestu trávicí trubicí, dokud nenarazil na dno. Byl v žaludku.

„A teď si vlez dovnitř, slyšíš, ty židovskej pse?!“ přikázal mu Rascher.

Hans, doslova prošpikován kabely, překročil obrubu bazénu. Jeho chodidlo se setkalo se strašlivě studenou vodou.

„Dolů! To není všechno!“ křičel na něj Rascher.

Hans ponořil pravou nohu. Hrbolky husí kůže mu naskočily na celém těle.

„Vlez si tam celej!“

Hans zakroutil na gesto vzdoru hlavou a vyndal nohu ze studené lázně.

Vtom k němu přiskočili ošetřovatelé, zvedli jej a vhodili ho mezi plovoucí kry.

Ledová voda se zatáhla jako mrazivý závoj tisícero jehliček přes Hansovo tělo. Zatmělo se mu před očima. Upadl do polovičního šoku.

„Tak začínáme,“ poznamenal se spokojeným úsměvem Rascher. Spokojeným nad Hansovým svraštělým výrazem.

Hans začal výt jako divoké zvíře a snažil se dostat z ledového obručí ven. Nešlo to, jeho tělo bylo ochrnuté. Přesto se nad ním Rascher sklonil a přidržel jej pod vodou.

Hans vzdoroval a zápasil s ním.

„Tak tobě je to málo? Však já ti ukážu!“ A ponořil mu hlavu pod ledovou vodu.

Hans pod ledovou vodou koulel očima. Jeho duhovka ustoupila pod příkrov víčka. Toliko bělmo zůstalo zlověstně obnžené.

Rascher povolil tlak své dlaně, která přidržovala Hansovu hlavu pod hladinou. Ta se zakrátko zvolna vyhoupla nad ledovou hladinu. Hans učinil slabý nádech. Měl sevřenou hruď, celé tělo. Cítil, že každým okamžikem omdlí, když tu jako by voda začala být hřejivá, až příliš hřejivá. Ve skutečnosti však byla stejně ledová jako na počátku. Jeho tělo však přestalo cítit.

Ošteřovatelé, vedeni Rascherem, přistoupili k zařízení, na němž byla vizualizována tělesná teplota bezvládně se válejícího Hanse, uvězněného v mrazivých okovech vody.

„Nechť přijde ten divoký Čech!“ nechal se slyšet Rascher.

„Jawohl,“ vydal se Neff ke dveřím.

Zakrátko do místnosti vstoupil František Bláha.

„Naučte mého ošetřovtele, jak správně odebírat krev, naučte jej preparaci otevřené krkavice a jagulárky.“

Bláha měl těmto zákrokům naučit mladého polského studenta, asistenta stanice.

Bláha přistouil k paralizovanému nahému Hansovu tělu, jež se jako kus mrtvého masa bělelo v království ledových kvádrů.

Hans začal omdlívat, avšak Rascher navrhl, že nebude vytažen, nýbrž jen upevněn ke kolovému plováku, čímž se mělo předejít utonutí.

„Při poklesu tělesné teploty o každý stupeň odebereme krev!“ přikázal Rascher Bláhovi, který nevěděl, co by měl dělat dřív. „Nejprve napíchnětě kanily do žíly a také do krční tepny.“

Bláha se jal vykonat Rascherovy požadavky. Vzal si kanilu, kterou zapíchl do žíly na Hansově předloktí. Její ústí ucpal, aby tak zabránil Hansovu vykrvácení. Druhou kanilu pak zabodl do krční tepny.

Trvalo několik minut, než začala teplota pokusné osoby – Hanse – klesat. Za několik minut klesla o jeden stupeň.

35° Celsia.

„Odeberte krev!“ mávl rukou Rascher, jako by dával povel k útoku.

Bláha si přizval polského studenta, pochopitelně též vězně, a ukazoval mu, jak nejlépe v těchto podmínkách odebírat krev pokusné osoby.

Za pět minut od zahájení pokusu Hans zkolaboval.

„Vstříkněte mu podpůrné léky, rychle!“ zahřměl další Rascherův rozkaz.

„Pane, teplota vody je tři stupně Celsia. Zemře. Déle to nevydrží,“ uvědomil Raschera Neff, který začal být poněkud neklidný, jako by si teprve nyní uvědomil, že Rascher zašel příliš daleko.

„Ať klidně chcípne!“ zasmál se Rascher. „Máme jich dost!“ dodal.

„Tělesná teplota poklesla na třicet tři celých pět stupně. Umírá,“ konstatoval poraženě Neff.

„Ale zatím ještě žije. Aspoň zde uvidíme na vlastní oči, co provází smrt z ledové vody. Pozorně sledujte jeho tělesné funkce a nechejte jej zemřít. Pak od tebe chci...“ otočil se na Bláhu, „...ty divokej Čechu, abys jej pitval a podal mi co nejpodrobnější zprávu o tom, co nalezneš.“

„Jawohl, mein Herr,“ pokorně odvětil Bláha.

Krásná zelená luka na hladkých kopcích se vlnila v poryvech sladkého vánku jako sametový koberec. Pohádkové stromy sepínaly své koruny, jež nad malebnou krajinou tvořily přírodní střechu, z jejíhož lůna vzlétali ptáci, prospěvujíce si krásné uklidňující melodie.

„Třicet dva stupňů Celsia!“

Dlouhé horské štíty, ojíněné čerstvým běloskvoucím sněhem, se jako ostří pokroucených šavlí vinula nad údolími, jejichž dno bylo protkáno stužkami řek s písečnými břehy.

„Třicet jedna stupňů...!“

Hvozdy pokrývaly široké pláně. Jejich hranice byly zakalené královstvím bažin a mokřadů. Místy tryskaly gejzíry barevné vody. Jinde země vydechovala snopy stlačených par, jež vybuchovaly vzhůru.

„Dvacet devět...!“

Temnota skalní průrvy byla tíživá. Snášelo se temno. Vše zahaloval strach a hrůza. Průrva byla prosycena pachem smrti, pachem zdechliny, pachem pekla. Blížil se konec. Hansova mysl vstupovala do brány mezi životem a smrtí, byl volán na druhou stranu.

„Absolutní teplotní minimum – dvacet pět stupňů Celsia.“

„To není možné, stále žije!“

„Vydržte!“

V temnotě rokliny smrti se objevil plamenný opar zasmušilé Rascherovy tváře, kterou hrdě tisknul k batoleti zahalenému v bílém oblečku.

„Je mrtvý! Zemřel!“

„To nejsou vaše děti, doktore Raschere. Vaše manželka není jejich matkou. To nejsou vaše děti!“ ozvalo se Hansovým hlasem, jako by k Rascherovi promlouval ze záhrobí, neboť, jak konstatoval Neff, Hans měl být akorát mrtev.

Rascher se zhrozil.

„Zastavte to!!! Halt!!! Halt!!!“ rozeznělo se. Rascherova náhlá změna názoru byla pro ostatní nepochopitelná.

Okamžitě však uposlechli a vyndali Hanse z ledové vody.
Autor Michal Chocholatý, 16.06.2008
Přečteno 775x
Tipy 3
Poslední tipující: Jasmin, Escheria
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter