Prokletí královské krve (29. kapitola)

Anotace: Příběh z dob středověku. Nehledejte v příběhu historické souvislosti. Jména hradů i lidí byla smyšlena či přenesena z jiné doby, jiné země. Autorům šlo pouze o příběh. Děkuji mooooc spoluautorovi Péťovi, který vdechl život rytíři D'Shayovi.

„Maxi, to jsem rád, že jsem tě do…“ svou větu však rytíř nedopověděl. Uviděl její plášť na zemi, její rozpačitý výraz a potom - Toma!
„Maxi. Tome? Co to ….“ Ale slova mu vázla v hrdle, nemohl se nadechnout.
„Vypadněte ven!“ rozkřikl se na muže ze svého doprovodu, kteří se snažili nahlédnout do místnosti. Vešel do chalupy a zabouchl za sebou dveře.
„Maxi…. Tome, co tu děláte?“ zeptal se tiše. Z jeho hlasu znělo zklamání, bolest a vztek. Do očí se mu draly slzy.
„Pane… Vaše paní si vyrazila a ….“ Tom se svěšenou hlavou hledal správná slova.
„Tebe jsem se neptal!“ skočil mu do řeči rytíř, aniž by se na něho podíval.
„Maxi...“ Zašeptal zoufale. Svezl se na hrubou lavici a tvář schoval do dlaní. Zavřel oči a doufal, že vše je jen zlý sen - že otevře oči a probudí se ve své ložnici se svou láskou oddychující po jeho boku. Otevřel oči a žádná změna. Stále viděl ty dva, jak rozpačitě stojí blízko sebe neschopni jediného slova. Z tváře své ženy vyčetl pokoru a stud. V Tomových očích se zračil strach.
„Jak dlouho už...?“ zeptal se po chvíli. Odpověď ho nezajímala, ale chtěl prolomit to strašné ticho.
Maxi hledíc stále do země se nadechla a chtěla něco říci, ale venku se náhle ozval křik a řinkot zbraní. D'Shay okamžitě sáhl po meči. Otevřel dveře a kousek od jeho tváře zasvištělo ostří meče. Rána nepatřila jemu, ale rytíř sekl překvapenému útočníkovi po krku dříve, než stačil zaútočit na něho. D'Shay se rozhlédl - z lesa se vynořila tlupa mužů v lehkých zbrojích. Jeho doprovod čítal jen pár mužů. Neměli mnoho šancí, ale na tom mu nyní nezáleželo. Byl si jist, že to co viděl v chalupě, změní navždy jeho život. Nevěděl, zda má proklínat Maxi nebo Toma a nebo oba dva. Nyní však v hloubce svého nitra cítil, že musí Maxi ochránit za každou cenu. Stále mu na ni záleželo více než na sobě. Prost veškerých emocí vykročil z chaty do boje...

Když Maxi uviděla ve dveřích D’Shaye, zmocnilo se jí naprosté zoufalství. Tak dlouho proti zakázaným citům bojovala a teď ... - všechno bylo marné. Neměla strach o sebe, i když věděla, že ať udělá D'Shay cokoliv, bude právo na jeho straně. Bála se o Toma. Věděla, že jestli přežijí, už nikdy nebude nic jako dříve. Váhala, zda se má dříve zastávat Toma, nebo ospravedlňovat sebe…
D'Shay ji probodával pohledem plným vzteku a bolesti. Chtěla svému muži vysvětlit, že Tomovi po měsících utrpení věnovala jen tento pouhý polibek, nic víc…že ho stále vroucně miluje…. Z jeho očí vyčetla, že mu zlomila srdce. Stalo se to, čeho se nejvíce obávala. Ublížila mu už tolikrát… a nyní – jako by mu vrazila dýku do zad. Zadívala se do jeho očí, neschopna slova ho prosila mlčky o odpuštění…
Když se venku strhla potyčka a D'Shay vyběhl z chalupy, otočil se k ní Tom.
„Mrzí mě to… nechtěl jsem. Uteč, prosím, tvůj muž je spravedlivý, ale tohle nám neodpustí.“
„Ne, Tome. Mám na Chardonnay čtyři děti… Nemohu utéct. Ale ty se zachraň. Prosím.....“ Maxi se draly do očí slzy. Byla rozhodnuta přijmout trest, který jí náležel. Věřila, že k ní nebude D'Shay příliš krutý a rozhodne-li se odsoudit ji jako zrádce k trestu nejvyššímu, zvolí rychlý způsob. Nebyla si však vůbec jista, jaký trest zvolí pro Toma.
„Ne, Maxi. Už jsem se provinil dost. Mám-li zemřít, zemřu v boji po boku svého pána, tvého muže.“ dodal hořce.
„ Jen, pokud to bude možné, postarej se o Annu tak jako doposud… prosím….“ S těmito slovy popadl meč, který na stole ležel a vyběhl ven, aby se postavil v boji D’Shayovi po boku.

Pět mužů ze Chardonnay se semklo okolo svého pána a čelili útokům nepřátel. Všem bylo jasné, že se přesile nebrání, ale to nebylo podstatné. Po boku rytíře se objevil s mečem v ruce Tom. D‘Shay to přešel bez zbytečných slov, na která ostatně nebyl čas.
Útočníci si s nimi hráli jako kočka s myší. Dva vojáci z Chardonnay už leželi na zemi mrtví a sníh se barvil do ruda. Jedinou útěchou bylo, že svou krev nedali zadarmo - za každého mrtvého leželi na zemi čtyři útočníci. D'Shay s Tomem a přeživšími vojáky vytvořili kruh a stále čekali, kdy přijde poslední závěrečný útok. Jeden z útočníků se proti nim rozeběhl s divokým výrazem ve tváři, ale dříve než se dostal k malé skupině obránců, zabodl se mu do hrudi krátký šíp. To Maxi stála ve dveřích s kuší v ruce, rozhodnuta stát o boku svého muže až dokonce.
Záda si kryla chalupou a znovu vystřelila. Pozornost některých nepřátel se stočila k ní. Posilněna odvahou z úspěšných zásahů, udělala několik kroků vpřed a do kuše vložila další šíp. Znovu zamířila…
Náhle však ucítila na svém hrdle tlak dýky. Neznámý hlas jí výhružně zašeptal do ucha:
„Odhoď tu kuši, nebo přitlačím.“ Maxi zaváhala. Dobře si pamatovala, že slova útočníka nemusejí vždy říkat pravdu. Tehdy u zdi na Catcastlu se jí vyplatilo, že příkaz útočníka neposlechla. Dnes, ale nemělo smysl křičet. D’Shay i Tom byli příliš zaneprázdněni vlastní obranou, než aby jí mohli pomoci. Útočník si její zaváhání vysvětlil po svém a chtěl jí dát znát svou převahu. Přitlačil na dýku a Maxi cítila, jak její ostří proniklo kůží. Po hrdle jí stékal horký pramínek krve, který se vpíjel do šatů. A dýka stále tlačila...
„Dost…“ zašeptala. „Udělám, co chcete…“. Pustila kuši na zem. V té chvíli tlak dýky povolil, ale kdosi přes ni přehodil provazy a snažil se jí zaspat ústa. Začala se bránit a vykřikla hrůzou. Viděla, jak se D’Shay otočil a rozeběhl se k ní. Té chvíle nepozornosti využil nepřítel a praštil D’Shaye po hlavě. Její muž padl na sníh jako mrtvý. Toma nikde neviděla. Stále se snažila bránit. Zoufale bojovala o svůj život. Náhle ji jeden z útočníků udeřil zezadu do hlavy a vše se ponořilo do tmy….

D'Shaye probral chlad na tváři. Otevřel oči a zjistil, že stále leží před chalupou. Pomalu se pokusil vstát. Hlava ho bolela a údy ho nechtěly poslouchat, ale nakonec se ze země zvedl. Začal si zvolna vybavovat poslední události. Před očima stále viděl zoufalý pohled Maxi, který zahlédl těsně předtím, než ho nepřítel srazil k zemi. Rozhlédl se kolem sebe. Na sněhu ležela těla mrtvých, ale Maxi nikde neviděl. U chalupy našel stopy zápasu a viděl, že jeho ženu nakonec odtáhli do lesa. Divil se, že ho nechali na živu - zřejmě si mysleli, že rána do hlavy byla dostačující a vlci jejich práci dokončí. Jen pomyslel na vlky, z lesa se ozvalo táhlé zavytí. A potom uslyšel ještě něco – tiché sténání raněného. Chvíli pátral po mýtině, kdo ještě potyčku přežil. Nebyl to nikdo jiný než Tom.
D'Shay se k němu zvolna vydal. Cestou zvedl ze země svůj meč. Tom ležel na zemi a z boku mu na sníh kapala krev. Viděl rytíře i jeho meč a v očích se mu opět objevil strach.
„Myslíš, že jsem tak zbabělý, abych zabil raněného?“ zeptal se ztěžka rytíř a meč schoval do pochvy. Potom natáhl k Tomovi ruku.
„O tom, co se stalo si promluvíme, až budeme odsud pryč. Za chvíli se na mrtvoly vrhnou vlci.“ řekl D'Shay a pomohl Tomovi na nohy.
„Maxi….?“ Zašeptal Tom a rozhlížel se kolem sebe.
„Unesli ji. Je pryč…“ D’Shay nemohl dál mluvit. Srdce mu sevřel strach a bolest. Podepřel Toma, který se sám neudržel na nohou a vydali se pomalu zpět na Chardonnay. Oběma hlavou vířily myšlenky na Maxi a na její osud...

Maxi se probrala se svázána, hozena přes koně jako pytel. Byla jí zima. Vše ji bolelo a hlava se jí točila. Zasténala. Po chvíli kůň zastavil. Jeden z mužů seskočil z koně a došel až k ní.
„Je mi líto, že jsme vás museli takto spoutat. Pokud budete rozumná, můžete jet na koni daleko pohodlněji. K cíli je to dva dny cesty, takže si velice dobře rozmyslete, jak chcete cestovat….“
Maxi jen něco zamumlala. Přes šátek, který měla v ústech jako roubík a z jehož pachu se jí stále zvedal žaludek, nemohla mluvit.
„Sundám vám teď šátek… pokud budete křičet, půjdete celou cestu pěšky s roubíkem v ústech. Je vám to jasné?!!!“
Maxi přikývla. Ostatně situace, ve které se nacházela, jí příliš na výběr nedávala.
Muž jí uvolnil šátek z úst. Viděla, že je připravený k útoku, kdyby zakřičela. Sundal ji z hřbetu koně. Ztuhlé nohy však odmítly poslušnost a Maxi upadla na zmrzlou zem.
„Co jste udělali s mým mužem a s ostatními?“ zašeptala a snažila se postavit. Provazy však byly příliš utaženy, než aby se jí to podařilo.
„Kdo je váš pán?“
„To vás nemusí zajímat, ....“ odsekl muž a pomohl jí vstát. Zadíval se na svou kořist - a zamyslil se.
Od svého pána dostal příkaz, aby jakýmkoliv způsobem zajal a přivezl ženu rytíře D'Shaye. Náhoda tomu chtěla, aby hned po příjezdu do blízkosti Chardonnay viděl tuto ženu odcházet z chalupy na samotě, kde se chtěl usadit s vojáky než obhlédne situaci. Od stařeny, která zde přebývala, se dozvěděl, že tato žena je ta, kterou jeho pán požaduje. Dozvěděl se také, že si přijde pro bylinky, jakmile jí bylinářka pošle vzkaz. Stařenu ani nemusel příliš mučit, hned mu vše vyklopila. Zabil ji a předhodil vlkům, jejichž vytí bylo stále slyšet. Pak nechal poslat vzkaz na hrad...
Vše bylo tak jednoduché. Škoda jen, že se chvíli po jejím příchodu objevil neznámý muž a poté i rytíř s doprovodem. Došlo tím k boji, ve kterém ztratil více mužů než čekal. Jeho muži měli příkaz rytíře nezabíjet – viděl, jak v bezvědomí padl k zemi a doufal, že se probere dříve, než ho najdou vlci. Pokud by zemřel, byla by jeho pánovi tato žena k ničemu. Ji naložili na koně a vydali se na cestu zpět. Jeli opatrně, připraveni odklidit každého poutníka, kterému by byl jejich náklad podezřelý. Naštěstí opět hustě sněžilo. Cesty byly prázdné a sníh mazal jejich stopy...

„Pokud nebudete dělat problémy, rozvážu vás. Ale jestli uděláte cokoliv co by se mi nelíbilo..., varuji vás! Už u chalupy jste se přesvědčila, že nemluvím do větru....“ Zatím co mluvil, uvolnil provazy a nechal Maxi pouze svázané ruce. Ta si podvědomě sáhla na ránu na krku a až teď si uvědomila, že ji při každém polknutí bolí... Muž jí pomohl zpět na koně.

„Je mi strašná zima….“ zašeptala Maxi. Byla prokřehlá do morku kosti, vždyť z chalupy vyběhla jen v šatech. Zadíval se na ni. Neprosila o slitování, neplakala.... Byla hezká….. a on za ni dostane tučnou odměnu. Sebral houni z jednoho koně a hodil ji přes Maxi. Houně páchla koňským potem, ale hřála. Maxi ji vděčně přijala a snažila se v poutech rozhýbat zkřehlé prsty.
Vydali se znovu na cestu. Maxi se snažila věřit, že D'Shay i Tom útok přežili. Viděla sice, jak D'Shay padl k zemi, ale něco jí říkalo, že žije. A Tom.... Žije ještě? Doufala, že pokud jsou oba muži ještě na živu, že si navzájem neublíží. Na mysli jí vytanul slib, který na D'Shayovi vymohla ještě před svatbou. Opět si připomněla zradu, které se dnes dopustila.... Nevěřila, že se kdy vrátí na Chardonnay.... ale byla si jista, že se nevzdá a jakmile bude vhodná příležitost, pokusí se o útěk. I kdyby ji to mělo stát život....

Hlídka na hradbách mžourala do kraje. Byla zima, sněžilo a vítr, který zesílil, hnal vojákům sníh do očí. Už se nemohli dočkat vystřídání. Konec hlídky se blížil, když jeden z vojáků uviděl dole na sněhu něco podivného. Zahleděl se do těch míst a nakonec rozpoznal dvě postavy, jak se pomalu přibližují k bráně hradu.
O chvíli později už z Chardonnay vyběhli vojáci vstříc plahočícímu se D'Shayovi a zraněnému Tomovi. Oba byli na kost promrzlí. Tom ztratil hodně krve, ale stále žil. Cesta hlubokým sněhem nebyla snadná a rytíři často přišla na mysl myšlenka, že by po tom všem měl Toma nechat ležet na sněhu. Nicméně ten nápad vždy zaplašil a raději ho táhnul dál a dál...
Vojáci jim pomohli do hradu a k Tomovi hned zavolali doktora. D‘Shay odešel do své pracovny. Potřeboval být sám. Usedl za stůl a svou tvář schoval do dlaní. Z očí mu vytryskly slzy a jeho duši zaplnila beznaděj. Poprvé v životě byl bezradný a nebyl tu nikdo, kdo by mu pomohl. Vždy když potřeboval, byla tu Maxi nebo Tom. Nyní však byla jeho láska někde venku a Tom....tomu už nemohl důvěřovat. Stále a stále se mu před očima zjevovala chvíle, kdy vešel do chalupy.
„Maxi a Tom.... Po tom všem, co jsme společně prožili... Po všem, co jsem učinil pro jejich štěstí... Toma jsem povýšil, mohl se rovnat každému šlechtici. A pro Maxi jsem se vzdal Camelotu a stal jsem se vrahem...“ Cítil potřebu v myšlenkách svou lásku co nejvíce pohanit, aby alespoň trošku zmírnil bolest ve svém srdci.
Z přemýšlení ho vytrhl jeden z velitelů vojska. Stráže mu vypověděly, jak objevily pána se zraněným Tomem a na hradě se tato zpráva rozšířila rychlostí blesku. Už vzniklo mnoho fám a dohadů o tom, co se stalo.
D'Shay velitele odbyl. Teď se mu o ničem nechtělo mluvit. Jen vydal několik rozkazů, ze kterých nebyl velitel moudrý. Avšak než stačil položit otázky, naznačil mu rytíř, aby odešel.
Ten opět upadl v zamyšlení a nad jeho rozumem střídavě vládla beznaděj, vztek, bolest. Ozvalo s další zaklepání a do místnosti pomalu vešel Tom. Ve tváři byl bledý od ztráty krve a rytíři neuniklo ani několik málo omrzlin. Přesto se však Tom držel na nohou a nezdálo se, že by ho opustila veškerá síla.
„P-pane, já .. přišel jsem vám po-poděkovat, že jste mě...neopustil - tam v lese.“ koktal Tom a bylo na něm vidět, že těžko hledá slova, kterými by vyjádřil, co cítí.
„Pane, po tom všem já ... děkuji a prosím vás ... odpusťte mi. Nechtěl jsem …. Vím, že zasluhuji trest, ale prosím vás jen, aby jste se postaral o mou dceru ….“
„Tak už dost!“ obořil se na něho D'Shay.
„Já ti vždy věřil, byl jsem k tobě, alespoň myslím, vždy hodný a spravedlivý. Přestože jsi jen nízkého původu, vložil jsem v tebe důvěru a pověřil tě správou tohoto hradu! Vždy jsem s tebou jednal jako se sobě rovným a ty?!! Zradil jsi vše, čemu jsem věřil a teď se tu ještě oháníš dítětem?! Víš, jaký trest si zasluhuješ?!“ křičel rytíř. Konečně nechal průchod vzteku, který se v něm hromadil. Podvědomě sáhl po meči.
Tom jen sklopil oči a tiše očekával, co bude dál. Byl smířený s tím, že ho čeká trest hrdelní.
Rytíř se při pohledu na jeho pokoru uklidnil a meč odhodil do kouta pracovny.
„I přesto všechno co se stalo jsi mi byl přítelem a Maxi jsi zachránil život. Nebylo by správné tě trestat podle práva. Nechám tě žít, ale na svých hradech tě již nikdy nechci vidět, rozumíš nikdy?!“
„Ano, pane, odejdu - hned. Jen si sbalím věci a odejdu - i s dcerou“ řekl rychle Tom a otáčel se k odchodu. D'Shay ho však zarazil.
„Počkej, ještě jsem nedomluvil. Venku je zima a nebezpečno - daleko by jste nedošli. Přikázal jsem, aby přichystali saně a vystlali je teplými kožešinami a aby do nich zapřáhli dva statné koně. A sáních najdeš váček s penězi. To, aby jsi neřekl, že jsem tě ze svých služeb ani nevyplatil. A teď jdi, nechci od tebe díků, dělám to jen kvůli tomu, že jsi mi zachránil ženu i dceru - a pamatuj, nikdy, už nikdy tě nechci vidět!“
Tom se naposledy podíval rytíři do očí. Neviděl v nich zášť - jen smutek a zklamání. Přikývl a odešel. O chvíli později sledoval D'Shay z okna své pracovny, jak balí Annu v saních do kožešin a vyjíždí z brány hradu.
Blížil se soumrak a rytíř se stále litoval. Nemohl se rozhodnout co dál. Vítr zavál stopy a nebylo ničeho, co by mu napovědělo, kde má Maxi hledat. Nakonec ho napadla zoufalá myšlenka. Otec! Ano, otec mu snad poradí! Teď, když věděl, co udělá, se maličko uklidnil a náhle pocítil strašnou únavu.
Svlékl ze sebe svršky a ulehl na lože, kde ještě včera držel ve své náruči svou ženu. Hlavou se mu honily myšlenky o budoucnosti i minulosti. Zjevovalo se mu vše krásné, co s Maxi prožil stejně často, jako poslední události. Nakonec se vše ponořilo do tmy a rytíř usnul neklidným spánkem...