Růže a meč-kapitola IX. Boží trest

Anotace: „Otče náš…“ první rána bičem se mi zařízla do zad...

Sbírka: Růže a meč

Věděla jsem, že odpor je zbytečný, kdyby se mi podařilo utéct tak bych se musela schovávat dokud by se Tristan nevrátil, ale musela bych se ubránit celému táboru v čele s tím fanatikem. Takhle jsem měla jednu jistotu, zabít se mě netroufne.

„tato dívka mravů nečistých, nás svými hříchy ohrožovala až moc dlouho, podnikneme proto její očistu, aby nás všechny spasila.“ Dav pronikl v jásot a já věděla, že jde do tuhého“
„bratře, bůh nás učí lásce a odpuštění, nemůžete to nebohé dítě takto mučit“ snažil se mě bránit bratr Albert, ale Ignác byl rozhodnutý, na tuto možnost čekal až moc dlouho aby se jí jen tak vzdal.
„bůh nás učí trestat viny! Její bezcudné a ostudné chování boha uráží! Musí být trestána za své viny!“ dva vojáci chytily bratra Alberta pod rameny a odtáhly pryč. Mě přivázali ruce k stožáru uprostřed tábora, aby nikdo neměl špatný výhled.
Ignác dále pronášel svou plamennou řeč a dav občas zajásal.
Paní Magdaléna si ke mně klekla a dala mi ještě napít vody. „je mi to opravdu líto, bránila bych tě, ale mě by se Ignác zabít asi tolik nebál“
„to je v pořádku, jsem silnější než vypadám“uklidňovala jsem jí poslední co bych chtěla bylo aby měla paní Magdaléna výčitky svědomí. Dala mi ještě jednou napít a pak se mě chopila spravedlnost. Roztrhli mi zadní část šatů a odhalili má bledá záda. –škoda těch šatů, byly moc hezké-
„odříkávej Otčenáš!“
Jen jsem se zašklebila a mlčela.
„neslyšíš!“
„slyším“
„tak odříkávej otčenáš!“
Mlčela jsem. Chápala jsem, že o to bude trest horší, ale v žádném případě jsem se nehodlala vzdávat.
Otec Ignác ho tedy začal odříkávat sám. „Otče náš…“ první rána bičem se mi zařízla do zad „…jenž jsi na nebesích…“ další, nevydala jsem ani malý sten, tu radost jim nehodlám dopřát. Otec Ignác tedy přidal na síle a rána „…posvěť se jméno tvé…“ se mi musela zarýt až do lopatky, nenápadně jsem zaryla nehty do dřeva a na zřejmě trochu zklamaný dav jsem se usmála „…přijď království tvé…“ tentokrát rána nepřišla „napadl zástupce božího!“ zaječel Ignác.
„ne napadl jsem blázna, který nemá soudnost“ –Štěpán-
„chopte se ho!“ zakřičel Ignác, mučit Štěpána už nevyvolávalo takové nedšení „CHOPTE SE HO!!“ ječel už naprosto hysterický Ignác. Tři muži se teda uvolily opustit toto představení a chopit se Štěpána. Neviděla jsem co se dělo, ale ozvalo se pár zvuků zápasu a nakonec i podle dalšího práskání bičem, ho dostaly.
Ignác byl naprosto nepříčetný „…buď…“ rána „…vůle…“rána „…tvá…“dvě rány „jako v nebi“… bičování se podle mě moc přeceňuje po nějakých těch osmi pořádných ranách v zádech naprosto ztratíte cit a po nějakých těch patnácti omdlíte

___už to bylo hodnou chvíli po tom co Eira omdlela, přesto se pořád usmívala a to dohánělo Ignáce k šílenství „…ale chraň nás od zlého. Amen!“ chvíli se na ní díval a zhluboka oddechoval. Pak se znovu napřáhl „Pater noster qui es in caelis…“ začal znovu…tentokrát v latině. Sorto ho, ale zastavil. „dost pokud umře, tak nám před Tristanovím hněvem ani bůh neochrání. Kdo ví jakými čáry ho ta děvka spoutala“
Ignác přestal, ještě chvíli vydechoval a pak zvolal „kdo jí dá napít či na jíst skončí stejně, její očista musí být dokonána“ usmál se na Sorta a odešel___