Černý rytíř

Anotace: Román z přelomu 15.století pojednávající o osudech lidí marseillské společnosti.(6.pokračování)

Sbírka: Černý rytíř

XXVII.
Victora zažívala nejkrásnější den svého života.Věděla,že by se měla vrátit domů,ale opájena láskou to odkládala.Nevěděla zda zde zůstane přes noc,teď žila jen z minuty na minutu.Chtěla si naplno užít přítomnost Marca.Vždycky když se na něj podívala,měla pocit,že její láska roste.S každým pohledem si uvědomovala,proč ho tak miluje,jako by jeho velké,ale jemné ruce přímo volaly o její srdce.S těmito myšlenkami stála na schodech do zahrady a nechávala se ovívat studeným větrem.
Marco Antonio mezitím,co tam setrvávala,přišel a zezadu ji obejmul kolem pasu.Z jeho doteků,gest bylo poznat,jak si užívá její blízkosti.Victoria se jen usmála a pohladila ho po rukou,které měl ovinuty kolem ní.
‘‘Je tady nádherně.‘‘,promluvila trošku nostalgicky.
‘‘Ano,to je.‘‘,hladil jí po ručce.
‘‘Ale nemůžu zde zůstat,nejde to.‘‘,pokračovala smutně.
‘‘Já vím.‘‘,položil si bezradně hlavu na její rameno.
‘‘Nechci,aby tyto nádherné chvíle skončily.Bolí mě,když pomyslím,že tento sen může skončit probuzením.‘‘,pokračovala tiše.
‘‘Sny jsou od toho,aby se žily.‘‘,pronesl rozhodně Marco.
‘‘Snad máš pravdu.‘‘,usmála se Victoria,otočila se na něj a něžně ho políbila.Marco nezůstal pozadu a polibek ji opětoval se stejnou jemností a vášnivostí.
Nemohli se sebe nabažit.Věděli,že asi působí infantilně,ale proč skrývat to co cítíme.Navzájem se obdivovali,milovali,smáli,tak nač si hrát na upjaté markýzy a hraběte.
Marca sice často bolelo,že jí nemůže říct,kdo opravdu je,ale věděl,že pro jméno ho asi nemiluje.Nezáleží na tom,jak ti říkají a jaké máš společenské postavení či odkud pocházíš,jde jen o tebe a o nikoho jiného.Uvědomoval si,ale že kvůli Victorii by udělal cokoli,třeba i sehnal náhradní,movitější rodiny,jen aby ho chtěla.
Victoria si naplno užívala každičkou chvíli s ním.Nedokázala si představit,že by kdy byla bez něj.Vše co pozorovala,jako by v sobě mělo kousek něho.
Marco věděl,že tady takhle nemůžou stát,už začala být zima a ještě by nastydla,a tak ač nerad porušil kouzlo okamžiku a vyzval ji,aby vešla do domu.
‘‘Pojď,chci ti něco ukázat.‘‘,vzal ji za ruku a vedl do útrob domu.
‘‘Kampak jdeme?‘‘,ptala se zvědavě Victoria,čekajíc na to jaké tajemství jí bude odhaleno.
‘‘Neboj,dozvíš se to.‘‘,smál se její zvídavosti.
‘‘Tak.‘‘,posadil ji do křesla v knihovně,‘‘Chvilinku počkej.‘‘,zmizel v chodbičkách knihovny.Nakonec přinesl kožené desky,které vyhlíželi dosti ohmataně,a z nich vykukovalo nemalé množství archů.
‘‘Copak to je?‘‘,dívala se na ně pozorně.
‘‘Mé básně.‘‘,řekl,jako by mimoděk.
‘‘Opravdu?‘‘,vstala Victoria nadšeně a hrnula se k deskám.
‘‘Pomalu.‘‘,smál se.
‘‘Stejně si je přečtu.‘‘,usmívala se žertovně a něžně ho objala.
Marco ji pohladil po vlasech a začal pomalu rozdělávat kožený obal.
‘‘Mám tady jednu pro tebe.‘‘,začal stydlivě,‘‘Včera,když jsi spala,jsem ji napsal.‘‘
Victoria se na něj překvapeně,ale něžně podívala a políbila ho:-‘‘Děkuji.‘‘,řekla ještě.
‘‘Mohu ti ji přečíst?‘‘,ptal se ostýchavě.
Musela se až smát těm jeho roztomilým rozpakům,vždy vypadal,tak nezvyklatelně a teď zde pře ní málem klečí.Byl opravdu úžasný.
‘‘Velmi ráda si ji poslechnu.‘‘,pohlédla na něj vděčně.
‘‘Dobře.‘‘,usmál měkce a začal pomalu recitovat.

XXVIII.
Bylo to zvláštní,ale markýza Eveline pociťovala pramalý strach o svou dceru.Když se od služebné dozvěděla,že Victoria nasedla do kočáru s hrabětem Delacroix a spatřila Lucase Rochefielda,jako by z ní obavy spadli.Měla pocit,že pokud ne doma,tak u pana hraběte Marca bude v bezpečí.Snad si na své rodiče vzpomene a pošle aspoň někoho se vzkazem,že jí nic není.
‘‘Zlatíčko!‘‘,řve po domě markýz Jean Jacquese.
‘‘Ano?‘‘,ozvala se jeho choť,sedící v salonku se šálkem čaje.
‘‘Á,tady jsi.‘‘,objevil ji konečně,‘‘Moc ti to sluší.‘‘,všiml si její zlaté spony ve vlasech.
‘‘Děkuji.‘‘,řekla skromně a políbila ho na tvář.
‘‘Zrovna přišel posel od pana hraběte Delacroix.‘‘,oznámil,‘‘Píše,že Victoria je v pořádku a nic ji nechybí kromě nás.Určitě ji v žádném případě ve svém domě nedrží násilím,takže se nemáme bát.A nakonec nás pozdravuje a doufá,že mu to nemáme za zlé.‘‘,dokončil souhrn vzkazu.
‘‘Aspoň,že tak.‘‘,usmála se markýza.
‘‘Mám teď čas,tak si přisednu ke své okouzlující ženě a vypiji s ní šálek čaje.‘‘,usmál se laškovně a políbil ji ruku.
‘‘Jen se posaď,miláčku.‘‘,pokynula,pohrávajíce si s pramenem svých havraních vlasů.
Markýz ji jen fascinovaně pozoroval.Byla stále neuvěřitelně okouzlující.Měl tu nejkrásnější manželku,jakou si mohl přát,a to ne krásnou jen vně,ale i vevnitř.
Všímal si,jak je jí Victoria podobná.Oběma v očích pohrával ten samý plamínek vášně a stejně se mračily i nádherně usmívaly.
‘‘Jeane?‘‘,vytrhla ho něžně z přemítání.
‘‘Copak,Eveline?‘‘,zeptal se.
‘‘Myslíš,že je možné,aby se naše holčička opravdu zamilovala do hraběte?‘‘,otázala se dumavě.
‘‘Do jakého myslíš?‘‘,dělal si z ní srandu.
‘‘Do Marca.‘‘,smála se.
‘‘Myslím,že je patrné,jaký zájem o ní má.‘‘,přemýšlel a vzpomínal,že stejně byl a je očarován Eveline.
‘‘Pokud Victora cítí to samé,a to můžu docela s jistotou potvrdit,tak…‘‘,váhala markýza,‘‘Tak nešlo by zrušit zasnoubení s panem Buanarotti?‘‘
Markýzi Jeanu Jacquesovi bylo líto,že jí nemůže říci pravdu.Kdyby věděla,že právě oni jsou jedna a táž osoba,tak by ji zasnoubení neleželo tolik v její krásné hlavičce.
‘‘Všeho do času.‘‘,zaobalil to filozoficky,objal ji kolem ramen a políbil.

XXIX.
V sídle de Goya bylo pozdvižení.V pracovně se odehrávala hádka ohledně budoucnosti Angeliky.
‘‘ Vím,co jsem slíbil,ale vzhledem k okolnostem mám právo to odvolat!‘‘,rozčiloval se sir John.
‘‘Jednáte s naší rodinou jako s prašivci,ale my,my mám také svou hrdost!‘‘,ohrazoval se mírně hrabě William Rochefield.Věděl,že pověst rodu pošramotil on.
‘‘Ha.Vy a hrdost.‘‘,nechtěl se umírnit,když šlo o jeho dceru,‘‘To je absurdní,váš syn,ten nečistý člověk,zloduch a kdoví co ještě!‘‘,zvyšoval stále hlas.
‘‘Vím není dokonalý,ale myslím,že by vaši dceru miloval,a to je hlavní,ne?‘‘,snažil se to řešit.
‘‘Ano,na tom,aby ji miloval mi skutečně záleží,oproti tomu též chci,aby byl hodný a ne žádný padouch!‘‘,odpověděl již mírnějším hlasem sir.
‘‘Johne.‘‘,začal hrabě,‘‘Nikdy jsme se spolu nějak zvláště nedružili,a tak jsme to chtěli zachránit tímto sňatkem,ale asi to není momentálně to nejlepší řešení.K téhle hádce ani nemuselo dojít,kdybychom to tak neuspěchali.Myslím,že nejlepší teď bude,když to anulujeme a začneme znovu,jak si chtěl.Vím udělal jsem některé věci špatně,tak ať jednou provedu něco dobrého.‘‘,očividně zmoudřel.
‘‘Asi máš pravdu,Williame.‘‘,vychladl sir de Goya a uvědomil si,že se chovali jako dvě trhovkyně handrkující se o kus látky.
‘‘Chování mého syna není opravdu moc korektní,a tak jestli by si svolil,uspořádal bych ples jen a jen pro Tvou dceru.Snad se tam najde někdo,kdo by ji byl perspektivnějším manželem.‘‘,řekl,navracejíce se mu aspoň trocha mužské šlechetnosti.
‘‘Dobře.‘‘,odpověděl diplomaticky.Poté se oba ustaraní tatínkové rozešli v dobrém.
Sir de Goya pak ještě notnou chvíli nehybně stál uprostřed honosné haly anglického rázu a přemýšlel o tom,co se zde stalo.Ano,svou dceru miloval a nechtěl ji dát jen tak někomu,ale co když se nikdo jiný než ten drzý floutek nenajde?Věděl,že Angelika nemá z u mužů valný úspěch a jako milující tatínek to nechápal,ale doufal,že tam snad nějaká jiskřička naděje je.
Když tak nad tím přemýšlel,nacházel největší naději v tom mladíku Francoa Magnoliovi,který sice působil arogantně,ale byl urozeného původu.Slyšel jaké úspěchy má u dam,a proto tomu nechtěl moc přikládat význam,ale přesto v jeho očích,na plese u Magnoliů,působili,že se na jeho dceru dívají se zalíbením,ne-li rovnou s láskou.Teď musel jen doufat…