Bacha, kouše! ( 18. )

Bacha, kouše! ( 18. )

( 18. ) HÁDEJ, HÁDEJ…


Mile jsem se pousmála, ačkoliv mě ta hora svalů se zeleným mozkem začínala vážně, ale vážně vytáčet.
Vlastně oprava. Ta hora svalů bez mozku, protože hlava se již pěkných pár vteřin válela na zemi v tratolišti krve s mozkem vyhřezlým o kousek dál. Ovšem upírovo tělo ne a ne si to konečně uvědomit a umřít. Trvale.
Frustrovalo mě to, protože tělo bez hlavy jsem nepovažovala za mě hodného soupeře, a i přesto jsem se zde s ním babrala dobrých deset vteřin.
Na svou obranu dodávám, že jsem si prostě nechtěla zničit ten nový kabát skvrnami od krve.

* * *

„Non, Je ne regrette rien…“
Á dva tři, á dva tři, oto-č-ka a á dva tři.
Společenské tance se nikdy nejevily tak zábavnou a smysluplnou náplní volného času.
Zvláště, když vaším tanečním partnerem byla Tichá smrt.

* * *

Vše šlo jako na drátkách.
Ochranka rozházená úplně všude po chodbě toho byla jen důkazem. Bílou zeď zdobily stříkance temně rudé tekutiny a mozkomíšního moku, při čemž společně vytvářely roztodivné tvary a barevné variace na téma – sekaná.
Jsem si jistá, že ten milý fretkovitý sluha mi za to poděkuje. Vypadal, že má pro tenhle typ umění opravdovou slabost.
Protočila jsem katanu v ruce a zkrvavené ostří otřela o nejbližšího nebožtíka. K mrtvým jen s úctou, jak taky jinak.

* * *

Za dalšími dveřmi jsem přátelsky pokynula třem Adamovým synům vyzbrojeným samopaly.
V první chvíli překvapeně úsměv opětovali. V druhé zaregistrovali katanu v mé ruce. Ve třetí jim došlo, že ten kabát jsem si nakonec od krve přeci jen zašpinila. V čtvrté jejich pohledy stačily spočinout na spoušti za mými zády.
A v té páté…
Inu, freska z předchozí chodby se dočkala neméně působivého pokračování.

* * *

Věděla jsem, kde Nathana hledat. Šla jsem (čtěte: „prosekávala jsem se“¨) do útrob domu, odkud jsem jej cítila.
Ano, cítila.
Kam se sice hrabu se svým čichem na vlkodlaky a jinou jim podobnou pakáž, ovšem Nata znám již dost dlouho na to, abych poznala pach čpící z jeho kůže a zachytila pramínky moci prostupující celou budovou a dotek mysli rozprostřené všude kolem.
Jediný problém spočíval v tom, že to platilo i naopak.

* * *

Oi!
Ve chvíli, kdy jsem to naprosto nečekala, se mi do zad zakousla dávka ze samopalu. Jedna ze střel zlehka drnkla o páteř a mně se div nepodlomila kolena.
A než jsem stačila cokoliv udělat, krom jadrného zaklení, obdaroval mě neznámý další dávkou.
Tentokrát jsem padla na zem.
A vyčkávala.
S kulkami v zádech se totiž opravdu špatně chodí.

* * *

Jan Kozlowski toho již zažil hodně.
Za svůj krátký život za sebou již měl tři mise v Afghánistánu, pár let jako člen URNY a posledních pět let strávil jako osobní ochránce těch, co na to měli, protože v tom byl zatraceně dobrý.
Ale nic z toho ho nedokázalo připravit na to, co se zde právě odehrávalo.
„Vetřelec zneškodněn, opakuji…“ sklonil se k vysílačce, aniž by spustil oči z ležící ženy a katany, co ležela kousek bokem – při pádu jí vyklouzla z dlaně.
O pár dlouhých vteřin později již obezřetně našlapoval k tělu. „Tohle nikdo nemohl přežít,“ zamumlal tiše. Potřeboval si to říct, ujistit se v duchu, ačkoliv moc dobře věděl, co s člověkem udělá dávka ze samopalu. Pokud tedy nemá neprůstřelnou vestu.
A tu tahle krasotinka rozhodně neměla, tím si byl jistý. Neprůstřelná vesta a výstřih totiž opravdu nejdou k sobě.
„Neměla,“ opět zopakoval nahlas.
Lehce do ní strčil špičkou boty a vzápětí zase rychle odskočil.
Nic.
Dlouze vydechl. Dokázal si živě představit, jak by se mu jeho bratři ve zbrani smáli, kdyby ho viděli.
To by ovšem nesměli být mrtví.
Dlouze vydechl. Bylo to hrozné a smutné. Ovšem u srdce ho hřálo aspoň to uvědomění, že pomstil jejich smrt.
Sklonil se k ní, aby ji převrátil na záda. Chtěl… Ne, musel vidět tvář té, co měla na svědomí celý ten masakr. Mimoděk zalétl pohledem ke kataně. Ani nevěděl proč.
Ztuhl.
Uvolnil se, až když s čepelí v břiše spadl na zem.
Mrtev.

* * *

To bylo tak dojemné.
Tak dobře.
Nebylo.

* * *

Ačkoliv mi to velelo mé dobré vychování, nezaklepala jsem. Prostě jsem vzala za kliku a ráznými kroky napochodovala do Nathanovy pracovny. Stejně o mně již musel dávno vědět, tak nebyl důvod ho ještě nějak extra upozorňovat na to, že má návštěvu.
„Clai... Claire…“
Ten hlas, ten šepot umírajícího mě vyděsil neskonale více, než kdybych otevřela a stanula tváří v tvář hlavně sakury. Znamenalo to totiž jediné a zároveň to vysvětlovalo vše.
Proč Nathan nevzal nohy na ramena, sotva jsem začala jeho ochranku krájet na kousíčky do guláše.
Někdo mě předběhl.

* * *

„Zatraceně!“ zaklela jsem, sotva jsem toho krále všech zrádců spatřila.
Ležel za stolem a z těla mu trčely dva stříbrné kůly. Oba byly zaraženy do hrudi, jen malý kousek od srdce.
Někdo moc dobře věděl, co dělá.
Někdo, kdo se v tom musel vyžívat, protože tohle byla jedna z nejbolestivějších smrtí, jaké si můžete zkusit. Naše těla totiž sice dokáží vyloučit stříbrnou kulku z organismu dříve, než stříbro dokáže napáchat nenávratné škody vedoucí ke krchovu, ale stříbrné kůly držící pevně na svém místě…
„Nate, ty pitomče!“ dodala jsem nevrle, sotva jsem k němu poklekla. „Nemůžeš vydržet aspoň někdy v celku a nechat se přizabít mnou, na místo někým jiným?!“
Uznejte. Tohle by naštvalo každého.
Štěkavě se rozesmál. V koutku úst mu praskla krvavá bublina. „Je mi… Je… To líto,“ vydoloval ze sebe a pokusil se o křivý úsměv.
Ta tam byla jeho elegance. To vše, co mi vždy dokázalo tolik rozproudit krev. Ani jsem nedokázala na něj zůstat naštvaná. Zajímala mě totiž úplně jiná věc.
„Kdo?“
Zpoza jeho rtů se ven vydral bublavý zvuk.
Ostře jsem se nadechla. „Ty odporný melodramatiku! Kdo-to-byl?!“
Ano, k soucitu jsem měla stále daleko. Nathan si to zasloužil. Všechnu tu bolest, kterou způsobovalo stříbro pomalu stravující jeho scvrklé srdce z obou stran a šířící se po celém organismu za jediným účelem – rozežrat ho.
Ovšem na druhou stranu – i já si zasloužila odpovědi na své otázky.
„Ty víš,“ vydechl.
Zamračila jsem se. Nedávalo to smysl. Solomon po sobě uklízel. Ale proč? Nathan byl jediná spojka mezi ním a mnou. A vzhledem k tomu, co se v posledních pár týdnech odehrálo, bych spíše předpokládala, že můj ‚papá‘ bude chtít, abych si ho našla sama, když mu to naopak nevyšlo…
„Lžeš,“ sykla jsem. Bylo by mu to podobné. Patrně mě chtěl ještě jednou dohnat k nepříčetnosti a pak s blaženým úsměvem na tváři a ještě blaženější myšlenkou, jak mě dostal, odejít do věčného zatracení.
Kupodivu ale nepatrně zakroutil hlavou. Tiše zaúpěl. „Ne, je za tím… Tím, on.“
„Proč by to dělal? Myslela jsem, že vy dva jste jedna ruka.“
Rozkašlal se. Na tváři mi přistálo pár kapek krve. „Číhal… Čekal na tebe u tvého… Tvého bytu. Věděl, že se tam budeš chtít… Vrátit, sotva budeš moci,“ polkl. V duchu jsem se modlila za to, aby měl ještě dost sil. „Kvůli té tvé… Blechaté mrše…“
Ten mě ale veliké štěstí, že jsem Belzebuba i přes jeho protesty nevzala sebou. Za tu blechatou mrchu by mu z obličeje udělal cedník.
„A?“ pobídla jsem ho. Co se mohlo stát dostatečně vážného, aby se Solomon vzdal svého honu na čarodějnici?
„Místo tebe došel někdo… Někdo jiný.“
„Kdo?“ vyklouzlo mi naléhavě. Čí život má větší cenu, než ten můj? „Nathane…“
„Ukrytý. S probouzející se mocí,“ zašeptal tak tiše, že ještě o něco tišeji a stala by se z toho pouhá myšlenka.
Div jsem nevyjekla. Leo. Pizza. Poslíček… S očima Staršího a Mocí v krvi.
V další vteřině mi to vše sepnulo. Solomon si zatáhl svou oběť do nory, aby z ní mohl čerpat sílu. Oproti tomu by přeci byla pomsta malicherná a mohla počkat…
„Ty víš, kde jsou, Nate. Víš to, že?“ sklonila jsem se k němu.
„Vladivostok.“
Přikývla jsem. To mě taky mohlo napadnout samotnou. Solomon Rusko miloval. Zejména Sibiř.
Tvář se mu zkřivila dalším návalem bolesti. „U… Udači.“
„Spasibo, Nathan. Do vstreči v ádu.“
Na viděnou v Pekle.
Přísahala bych, že těsně předtím, než jsem mu setnula hlavu, tak se pousmál.
Autor Saia, 08.01.2011
Přečteno 541x
Tipy 11
Poslední tipující: Karásek, Tezia Raven, Kes, Dragita, Darwin, Coriwen
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Miluju ten styl... To jak dokážeš všude použít vtip a nenarušit přitom tu situaci...

11.01.2011 19:06:00 | Tezia Raven

Já ten cynismus prostě žeru :) ST

10.01.2011 14:51:00 | Kes

Díky za připomínku, pokusím se. :)
(Ono je to hlavně způsobené tím, že většinou píšu v nějaké pauze, když mám chvíli čas. Pak to sem hodím a vracím se k tomu později, takže ve finále kapitola vypadá trochu jinak, než je tady - to jest, více v ní věci rozepíšu, poupravím, ačkoliv dějově to zůstává samozřejmě stejné.)

08.01.2011 18:23:00 | Saia

Tvůj příběh je výjmečný a humor nepřekonatelný, ale kdybys více popisovala místa nebo situace, myslím, že by to bylo všemi vítané

08.01.2011 16:58:00 | Coriwen

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter