Circus diabolique Sešit jedenáct: Fobos

Circus diabolique Sešit jedenáct: Fobos

Anotace: Ares měl dva syny, co mu válka porodila. Strach a Hrůza jejich jména byla. Náruč mají krutou, hrubé mají dlaně. Jediné co pomáhá je hrdinská odvaha - ta je jak bič na ně.

 

 
Kapitola první: La luz del alma
 
 
Poslední záblesk světla zmizel a všechny obestřela tma. Zajíc zpanikařil. Snažil se nahmatat poslepu dveře kterými přišli, ale jediné co cítil, byla chladná skála.  Uklidnil ho Federico, který mu pravačku přitlačil ke zdi, aby si získal jeho pozornost a zašeptal, "klid příteli, ty dveře tam už dávno nejsou. Ona ví co dělá."
"Pst," sykla krátce Dalie, "tohle je naše prastaré, posvátné místo. Mlčte!" utišila razantně rušivý šepot. Bylo slyšet, jak udělala krok kupředu a promluvila k soše, "Kamenný strážce, probuď se k životu!"
Zkroucená socha se narovnala, její oči se otevřely a strážce pronesl nějaké prastaré zaklínadlo. Dalie přivedla každého k soše a jeden po druhém sochu políbili. Kdo, ji políbil, tomu se rozsvítily oči. Každému jinou barvou. 
Zajícovy svítily světle modře. Čáp, měl žluté, jako citrýn. Federico, měl červenou barvu, jako rubín a Samuelovy, oči svítily jasně Fialovou. Divokým zářily  zeleně, jako smaragdy. 
Šťastného oči, po polibku, nezískaly žádné barevné světlo. Jako poslední, políbila sochu Dálie a v jejích očích se zažehlo jasně bílé světlo. 
Pro každého, se rozjasnil prostor kolem v barvě, kterou mu svítily oči. Jen Petr neviděl nic; jen čistou tmu. 
Strážce, se zvedl ze svého podstavce, udělal krok do strany a za ním se otevřel průchod. Dalie, se poklonila strážci, pokorně poděkovala, pak vešla a všichni prošly průchodem za ní. Šťastný se třásl, jako osika. Šel za Dálií, jako by byl na neviditelném vodítku. Prošly portálem, který připomínal vodní hladinu. 
 
Romanticky smýšlející Zajíc s Jedličkou, byly nejvíc zklamaní z toho, kam je portál zavedl. Průchod ústil do staré, zpustošené tovární haly. Romantici, si představovali nějaký starý chrám, jeskyní svatyni, nebo podobné místo zasvěcené nějakému prastarému bohu či nějakému starobylému kultu. Zklamaný byl i Čáp, ale ne tolik, jako Zajíc a tak měl dostatek duševní pružnosti na to, si povídat. "Jsem čekal, že se objevíme jinde, než v kolbence, šéfe."
"Patrně, nejde o to kam, ale za kým jdeme, Mildo," odpověděl na to pragmaticky smýšlející Zajíc. 
"Máte pravdu i docela bystrý rozum, bravo," vložil se do rozhovoru Samuel a glosu uzavřel poznámkou, na hranici cynizmu a skutečného obdivu k jeho pronikavému intelektu. 
Zvědavý Čáp chtěl i další odpovědi, tak směřoval další otázku na Samuela. "Proč nám svítí oči a každému jinak?"
"To světlo, je barva tvé duše. Světlo tvé duše." odsekl povýšeně nempir. 
Došli, až k namalovaným dveřím na konci haly. Na první pohled to vypadalo, jako nějaký bláznivý street art. Dalie, třikrát zaklepala. Dveře se zhmotnily a otevřely se. Sešli po schodech dolů, do sklepení, pod tovární halu. 
 
Hlasitá techno hudba se rozléhala po celém sklepení. Reproduktory hrály tak silně, že s přehledem přehlušily obrovský, naftový agregát u vchodu. Na ten, bylo napojeno mnoho pěstících stanů a komor.  Podél bočních stěn, byly stany na pěstování. Místnost, byla uprostřed plná akvárií, ve kterých nepluly ryby, ale rostly houby. Mezi akvárii, asi dva metry široká ulička. Červený běhoun, jako na předávání cen, protínal celou halu. Vedl na druhou stranu, k sedací soupravě s křeslem, mixážnímu pultu, reproduktorům, ale také k laboratoři a několika teráriím.. Vedl též k podivné osobě na druhé straně, která seděla v křesle, jako by to byl trůn a pozorovala, pomalu přibližující se vystrašenou skupinku.
 
"Nikdo žádný blbiny, necháte mluvit mě. Hlavně, vy čtyři!" a naznačila prstem Samuela, Federica a oba policisty. 
"Tempus!" řekli společně Federico se Samuelem a podívali se na sebe, překvapeni, že sdílí více než jeden společný trn v patě
"Ano, Tempus. Víte přece, jaký je..." přitakala Dálie a vykročila směrem k němu.
 
Tempus, nebyl zrovna pohledné stvoření. Jeho vzhled, vyděsil jak lidi, tak divoké. Neměl oči, ani pusu, jen důlky na místech, kde normálně oči a ústa jsou. Prsty na rukou i nohou, měl nesmírně dlouhé. Byl vyhublý, shrbený. Hlavu měl vrásčitou, kožovitou, protáhlou a větší, než je lidská. Místo uší, měl jen prázdné díry do hlavy a prapodivný nos. Vypadal, jako nějaká zrůda z bizarního horroru či science fiction. 
 
Když došli až k němu, chtěla Dalie začít mluvit, ale stvoření ji zastavilo gestem. Tempus, vstal ze svého trůnu a každého si zblízka prohlédl. Otvory připomínající vzdáleně nozdry se mu roztáhly do široka pokaždé, když nasál něčí pach. Zastavil se a očichal si jednoho, pak pokračoval k dalšímu. Poslední si očichal Dálii a zase si sedl na trůn. Dalie se nadechla, aby započala monolog k podivné bytosti. Tempus jí opět zastavil pohybem ruky. Ozval se hluk na schodech a audienci přerušil příchod mladého muže s dívkou v náručí.
 
Na první pohled bylo patrné, že se Samuel zarazil, když ho viděl. Muž zcela ignoroval skupinku návštěvníků. Prohnal se halou se slovy, "Tempo, kámo, průser!" Rozrazil je a dívku položil na pohovku. Tempus se zvedl z křesla, šel k dívce a začal ji očichávat. Pak, se prázdným obličejem podíval na muže, co ji přinesl. 
"Sakra Tempo, víš jak tohle nesnáším. Můžeš se mnou, prosím, mluvit normálně? Ahoj," vyštěkl ten cizí muž na Tempuse a pozdravil reflexivně nic nechápající hlouček.
 
Tempus přikývl, stoupl si za Šťastného, chytil ho zezadu za hlavu a začali se oba měnit. Petr, se zdál úplně paralyzovaný. Jak stvoření přejímalo jeho podobu, on ji ztrácel. Jako by ji z něj ten tvor vysával těmi dlouhými prsty. Netrvalo dlouho a jediné díry, které Petr měl na hlavě, byly v místech, kde byly uši a nos. Pusa, oči, vlasy, ale i vrásky a jizvy, vše zmizelo. Šťastného hlava teď vypadala jen jako lebka potažená kůží. 
Představení vyvolalo děs v očích přihlížející skupinky.  Zmrzačený Šťastný zoufale funěl. Přihlížející, mohli jasně slyšet, jak nasává vzduch z plných plic. Pak si sám od sebe lehl do jednoho ze dvou prázdných akvárií, která byla blízko mixážního pultu. Vypadalo to, jako by dýchání, byl jeho jediný svobodný pohyb a on se, vystrašený k smrti, snažil tímto způsobem volat o pomoc. 
 
Tempus, se vrátil k dívce a znova ji očichal. 
"Pokousal ji morous, je to asi hodina a půl,"  řekl záhadný muž s bezmocí v očích. "To, se ještě dá vyléčit bylinou, že dá? Musí to přece ještě nějak jít zvrátit."

"Aj, ta je pěkně potrhaná. Už jsi zkoušel svou krev?" zeptal se chladně Tempus hlasem Petra Šťastného.

"Ne, jasně, že ne! Chci jí zachránit a ne změnit, aby tu strašila věčně." odpověděl muž.

"Ta, má jenom tři možnosti, amigo. Buď z ní bude morous, můžeme ji zabít, nebo bude po zemi chodit další tvůj výtvor. Vyber si sám, ale třeba tady ten vypadá zdravě a hádám, že se s věčností docela dobře vypořádal. Třeba to zvládne i ona." stvoření očividně myslelo Federica.
Muž po těch slovech několikrát hlasitě, hrubě zaklel. Nejprve nadával česky, pak postupně přešel do nějakého starobylého, jadrného jazyka. Rozřízl si nehtem palce ruku a rudá krev naplnila její ústa.
 
 
 
Kapitola druhá: Přípitek
 
 
Rafael a Karamov nasedli do vozu a vydali se směrem ku Praze. Rafael, byl od přírody parchant, vycítil, že se ho Vitali bojí a chtěl ještě přiložit polínko do ohně. Jeho představení na hájence udělalo na Karamova velký dojem. Rafael znal dobře duševní i rychlostní limity divokých, kteří se iniciovali sami, uzavřením nějakého životního cyklu. Řečeno jednoduše, vraždou, zabitím. Dobře věděl, že ruští vlci, jsou většinou jen obyčejní vrazi s trochou nadpřirozené síly. Jejich proměnu vyvolává měsíc, konvenční drogy, čistá agrese a pachuť krve v ústech. 
 
"Tak, ty jsi voják?" začal rozhovor nevinně Rafael. 
 
"V mém světě, musíš být lovec, aby jsi nebyl kořist."  (Karamov)
 
"Bojoval jsi někdy, proti něčemu jinému, než je člověk?" zeptal se opět Rafael, aby přiložil pod kotel.
 
Karamov mlčel, " tak jako tebe, jsem ještě nikoho zabíjet neviděl, " odpověděl, po chvíli váhání.

"Pak, jsi ještě proti sobě neměl skutečného nepřítele,"  dodal samolibě Rafael a dál se kochal pohledem z okénka vozu. Věděl, že je Vitali vyděšený k smrti. Celý se třásl, že sotva mohl řídit. Po pár minutách jízdy dodal, "vítej do mého světa!" a hrozně se tomu smál. 
 
Zavezl Karamova k Sebastianovi. Potřeboval se někde odrazit a nabrat směr pátrání po Samuelovy. Věděl, že potřebují informace, úkryt a někoho, kdo půjde alespoň v tichosti proti upírům. 
Karamov, si tam přišel jako ve snu. Začalo mu docházet, že svět je velké místo a skupinka lykanů, ještě není to nejhorší zlo, které může ve tmě potkat. Rafael ho posadil na bar, zatím co sám prošel jinou cestou za Sebastianem do kanceláře. Karamov, se nemohl vynadívat na ty roztodivné tvary a formy dětí noci. Došlo mu, že bratří Šťastní, byly jen uklízeči a Tatianu patrně zabila nějaká stvůra, jako ty, co byly v tomhle baru. Pro někoho, kdo celý život strach nahání jiným, je zvláštní pocit cítit ho sám. Karamov se bál tak, že z něj strach doslova odkapával.  Otočil se směrem k baru a usilovně si přál, umět se teleportovat. 
 
"Ahoj krasavče, tebe jsem tu ještě neviděla," oslovila ho dívka s kaštanovými vlasy. Karamov, pokynul hlavou na pozdrav a dál se snažil stát neviditelným pro okolní svět. 
"Takových, jako ty, sem nechodí moc. Potřebuješ se uvolnit. Barmane, dva panáky!" 
Než stihl Karamov souhlasit a specifikovat nápoj či někomu sdělit, že si přeje panáka vodky, stála před ním smaragdová deci absinthu, úhledně zabalená do baculaté sklenky. "Tak šup tam s ním," pobídla Vitaliho neznámá dívka.
"Ať noc nikdy nekončí!" pronesla a společně si připili. "Jak se jmenuješ kožíšku a kde jsi se tu vzal? Já jsem Veronika," představila se dívka a opřela se lokty o bar. Vitali, naznačil na barmana další dvě baculaté sklenky a posilněný alkoholem se odhodlal, opět podívat ke stolům. "Vitali," představil se stroze Karamov. 
 
Chvíli stáli, lokty opření o bar, mlčeli. Jen se dívali do podniku na tu roztodivnou plejádu prapodivných stvoření, která se vlnila na parketu a seděla u stolů. "Jsou tak dekadentní, zpráchnivělí, nudní," řekla Veronika a dvě baňaté sklenky jim přistály za zády. Natočila se k divokému. Chytila jednu z nich, kopla panáka, položila ho a jak ho pokládala, přitočila se k němu ještě blíž. Nosem mu přejela po tváři a přivoněla k němu. "Z tebe, je taky cítit krev, ale i život, hory a louky. Navíc, jsi nejhezčí chlap, jakého jsem za posledních tři sta let viděla. Nevím, jak moc znáš toho, s kým jsi přišel, ale můžu ti zaručit, že se tě buď brzo zbaví, nebo použije jen jako návnadu."
Karamov, byl voják, ne hlupák. To, co ta dívka říkala, dávalo smysl. Jeho úvahy se už dávno vydaly stejnými cestami. Veronika, se na něj podívala velkýma očima a on si ji pořádně prohlédl. 
Vzal panáka, hodil ho do sebe, očichal ji, jako divoké zvíře. "Nevím, co jsi zač. Nejsem na zemi Tři sta let, s bídou pět a třicet, ale ty, jsi zaručeně ta nejhezčí ženská, co jsem kdy viděl." opětoval Vitali lichotku a jeho logicky uvažující, praktický mozek pokračoval v rozhovoru. Vložil veškerou naději, na únik z toho baru hrůzy, do jediné otázky, která zcela jasně skrývala zoufalou prosbu o pomoc. "Co navrhuješ?" 
 
"Pojď se mnou!" řekla Veronika, chytila Karamova za ruku a společně zmizeli z baru. 
 
 
Kapitola třetí: Black list
 
 
Lidi snáz odpustí nepříteli, než příteli, který zradil vloženou důvěru. Viktorův coven nikdy nebral zpátky odpadlíky a přeběhlíky. Často ,ti co selhali v plnění Viktorových příkazů, přijali radši nesmírně těžký trest, než být exkomunikováni. Pro několik z nich, se stal domovem coven rudé císařovny. Barbara sama nebyla nakloněna náboru a tak přijala jen několik vyvolených. Pro jiné, se otevřely brány několika dalších, malých covenů.
 Těm, co nenašli útočiště v žádném z domů, se přezdívalo "ztracenci".  Ten výraz byl přesný. Ztracení, osamělí, zapomenutí, zranitelní a často lovení pro peníze či pro zábavu. Ztratit coven, je pro upíra sociální sebevražda. Viktorův dům se stará, aby se ztracenci nedružili a nezakládaly další coveny. 
 
I bez příslušnosti k nějakému domu, museli ztracenci dodržovat dva hlavní, nepsané zákony rodu upírů. Být diskrétní, nezanechávat po sobě stopy a netvořit další upíry bez rozmyslu či měnit malé děti na upíry. Kdo tyto zákony porušil, draze zaplatil. Většinou Viktorův coven zametl stopy a s nimi i upíra co chyboval. Obzvláště pro starověkého upíra, který tisíce let žádný jiný život neznal, by život bez příslušnosti k nějakému domu, byl peklem.  
Rafael si byl jistý, že bez covenu dlouho nepřežije. Hned, jak se ta zpráva rozkřikne, objeví se na black listu a za jeho jménem nepochybně i lákavá suma. Finanční obnos tak vábný, že rozpoutá hotové pozdvižení. 

"Viktor, by pro mě měl jenom jeden trest. Myslíš, že mě Barbara přijme? 

"Těžko říct. Nemá tě moc ráda a jestli se bude bát, že jsi Viktorův krtek, tak určitě ne." (Sebastian)

"Mír, zatracenej mír, být válka, tak by mě vzala hned. Vím toho o Viktorovi víc, jak kdo jiný." (Rafael) 

"S kým jsi to přišel?" zeptal se zvědavě Sebastian

"Ruský vlk, co hledá toho uklízeče, co je se Samuelem."

"To už jsi tak zoufalý, že se taháš s vlky?" smál se mu Sebastian

"Napadlo mě, že se může ještě hodit." Veronika měla pravdu. Rafael, neměl pro Karamova jiné, než praktické využití. 

"Rafaeli, vzpamatuj se! Víš toho na něj moc. To je důvod, proč tě Viktor nemůže nechat žít. Ty, se musíš rychle vrátit s nepořízenou, nebo budeš lovná zvěř a na zádech budeš mít blikající terč. Na to, žít jako ztracenec nemáš! Bude mít strach, že se spřáhneš proti němu s kýmkoli, aby jsi přežil. Uvědom si to! Je jedno, co ti uloží Viktor za selhání. S tím počtem nepřátel, co jsi si za ty roky vyrobil, budeš bez na black listu jedna, dvě. Zadavatel, nemusí být ani Viktor, ale klidně nějaký soukromý contractor." Jak mluvil vstal a z malé ledničky, ukryté v mohutné, mahagonové skříni, vytáhl pytlík s krví a hodil ho Rafaelovi. Ten se s nechutí zakousl. Ostré zuby projely sáčkem a jeho obsah se rozstříkl po ústní dutině. "Na to si teď budeš muset zvyknout. Na tu tvou kojeneckou dietu můžeš klidně zapomenout. Teď, budeš baštit bezdomáče, feťáky a stařečky," vysmíval se mu s nadsázkou Sebastian, asi že poprvé mohl, beze strachu. 
 
"To vůbec není vtipný a tohle je pěkně hnusný. Proboha, čí to je krev. Chutná to příšerně," brblal Rafael 

"To tu mám, jako milodary trpícím," pousmál se Sebastian. "Podívej, mám-li být upřimný, ani já tě nemám moc rád. Nebýt toho, že na Viktora hodně víš, sám bych tě možná dal na black list. Nic ve zlém. Osobně, jsi mi neudělal nic, ale odpravil jsi mi hroznou spoustu klientů a nelži, že tě plnění těch příkazů, nebavilo. Pomůžu ti. Schovám tě a zametu stopy, ale proti Samuelovy, ti nepomůžu."
 
Rafael souhlasil a slíbil, že tento bar je neutrální území, na kterém nikdy na Samuela nezaútočí. 
 
"Kde chceš schovat?" zeptal se, po chvíli klikání do počítače, Sebastian.
 
"Praha! Chci do Prahy." odpověděl rozhodnutě Rafael.
 
"Dobrá, je to tvoje věc, nebo spíš vaše. Ber to, spíš jako radu, nebo doporučení, ale nech Samuela na pokoji. Taky nesmíš moc vystrkovat hlavu. Praha je plná kamer."

"Neboj se, jsem stínovrah dám si pozor a se Samuelem... Když mi zkříží cestu... Vyhnanství je lepší, než deset odrůd smrti ve Viktorově podání,"  (Rafael) 
 
 Sebastian, něco naťukal do klávesnice, pak požádal Rafaela, ať jde do výtahu. Ten, bez zaváhání uposlechl. Hlavu měl plnou myšlenek na Viktora, svou situaci i na to, jak z toho vybruslit. Sebastian, mu nařídil, ať sjede do posledního patra a tam, počká u auta, než přijde. Své zpoždění zdůvodnil potřebou, něco neodkladného a důležitého ještě zařídit. Stiskl knoflík na psacím stole, krb se odsunul a za ním se objevily leštěné, kovové dveře výtahu. Rafael nastoupil, dveře se zavřely a výtah rozjel do nejnižší stanice. 
 
 
 
Kapitola třetí: Procitnutí
 
 
Tempus pustil její hlavu a poodstoupil od ní. Andra se klepala, cukala sebou, škubala a mrskala se. "Hmm, hmm," křeče byly tak silné, že nemohla ani otevřít pusu. Dokázala jen vydávat tlumené brumendo bolesti. Křeč prostoupila celé tělo a blokovala každý její pohyb. Její svaly se napínaly, kroutily a ona se začínala měnit.

"Pohleďte, na zázrak zašlé slávy!" řekl Tempus, vrátil si k ní s vlhkým hadříkem a otřel  jí krůpěje studeného potu z čela. Pak následovala divoká debata o jejím osudu, mezi Tempusem a tím mužem, co dívku přinesl.
 
Federico, byl jako v transu. Doslova, toho zvláštního, mohutného muže hltal očima. Padl na kolena, spojil ruce, jako k modlitbě. "Pane, nečekal jsem, že tě ještě někdy potkám. Anděli boží, který jsi mě spasil a přivedl mě na cestu pravé víry." 
Muž mu začal věnovat pozornost. Přišel až k němu, chytil ho za bradu. "Ano, vzpomínám si na tebe, matně. Ty jsi ten křižák, co byl pokousaný od morouse."
 
"No, jestli bude jako on, tak jsme jí měli radši zabít!" glosoval setkání otce se synem Tempus a upřímně se tomu smál. Jeho uštěpačnou poznámku, ti dva ignorovali a Samuel přijal s podobně šklebeným úsměvem. Policisté s divokými, si hlučeli něco pro sebe. Dalie se zapojila aktivně. Míchala nějaké byliny v zastrčeném koutku místnosti, který připomínal laboratoř. Co, se ignorovat nedalo, byla Andrea, která právě procitla z milosrdného spánku do světa stínů. 
 
Otevřela oči. Její zrak naplnil pohled na špinavý, šedý, šerý strop haly. Bolelo ji celé tělo, nemohla se hnout, mluvit, myslet. Nemohla nic víc, než tupě zírat před sebe. Kolem ní probíhal nějaký vášnivý rozhovor, ale jediné čemu z něj rozuměla, bylo "měli jsme ji radši zabít!"
Výhled na špinavý strop zastínil krásný, ženský obličej s culíky po stranách. Dalie odstrčila Tempuse a zaujala jeho místo u trpícího. 
Milá, dívčí tvář se usmála, přátelsky mrkla a zamávala na pozdrav, jako malé dítě, jak měla ve zvyku. "Ukaž, pomůžu ti trochu od bolesti. Neboj, ty tu dneska neumřeš."
Andrea se trochu uklidnila a začala spolupracovat. Dívce pomohla otevřít pusu a do ní strčila směs bylin a aktivního uhlí. Černá kašovitá hmota nevalné chuti, po chvíli začala působit a křeče povolily. Dalie, ji pak chytila za ruku a odříkávala nějaká zaklínadla. 

"Stejně to nemusí přežít. Něco mě napadlo, teda jestli mi, vy dva, pomůžete?" řekl Tempus směrem k Samuelovy a Petře, kteří souhlasili. Každý z jiného důvodu. Samuel, ze zvědavosti a Petra, ze soucitu. Mezi tím, Andrea upadla do šoku a začala se třást, jako osika. Tempus odebral oběma krev a smíchal trochu ve zkumavce. "Vydrž maličká," řekl Tempus a chvíli něco zkoumal pod mikroskopem. "Ok, tak jdeme na to. Držte jí!" rozkázal a krevní mix jí vstříkl do krční tepny. 
 
Andrea vykřikla bolestí. Zaťala prsty do pohovky a začala sebou trhat, že ji museli držet tři. Federico se jí snažil strčit stočený pásek do úst, aby si v křeči neukousla jazyk.
Samuel ještě nikdy nikoho nestvořil. Pozoroval, její přeměnu a přemýšlel, co z ní bude za stvoření. Tempus, si kladl zhruba stejné otázky a tak se neubránil pokušení, odpovědět nempirovi, na ty jeho nevyřčené dotazy, " může mít obrovskou moc, to bude záležet jen na ní."
 
Pozornost zbytku divokých a po nich i policistů si získal obsah těch akvárií a probudil domněnky o obsahu pěstících stanů u zdi. Pach nezralé marihuany se mísil s vůní hub a sklepních plísní. 
"Tady roste jedna celkem slušná psychóza," přejel očima Jedlička po kloboucích hub za sklem.

"Sníst tohle všechno, to by byl fakt brutální, duševní šrumec," přisadil si Bořík
 
"Spíš fatální, duševní šrumec!"  kontroval Jedlička a společně se rozchechtali. 
 
Zhruba v tu samou chvíli si Milda všiml, z čeho ty houby rostou. "Ty vole, to je člověk!" zavřískal Čáp a uskočil od skla. "Proboha, vždyť ty houby rostou z lidí!" Vytřeštěnýma očima se podíval, na ještě nic nechápajícího Zajíce.
 
 "Jak, jako z lidí?" pronesl Inspektor spíš řečnickou otázku a přikročil ke sklu pěstící komory ještě blíž. Mikrosvět za sklem, se mu zdál jako miniaturní houbový les. Přejel pohledem po kloboucích, nohách a kořenech hub. Zaostřil na zeminu, ze které rostly. Inspektor vyvalil oči, podíval se nevěřícně na vytřeštěného Čápa. "Do prdele, tam je fakt člověk!" 
 
 

Kapitola čtvrtá: Jablko a kámen
 
 
 
Sebastian sešel dolů do podniku. Sedl si na bar, objednal si koktejl a prohodil řeč s barmanem. Chvíli jen usrkával a pozoroval hosty. Několik bohatých upírů ho pozvalo ke stolu. Měl očividně dobrou náladu, jako by vyhrál loto. Opil se a pouhé přisednutí, se změnilo v bujarý večírek, jaký jeho podnik ještě nepamatoval. Krev, alkohol a drogy. Nakonec, je zavedl do místnosti, kde skladoval lidi v klecích, do kterých by se vešel s těží větší vlčák. Sám si vybral tři malé, na smrt vystrašené dívky. Vybrané kusy osprchoval hadicí a společnost se rozešla do pokojů, kde se každý už bavil po svém. 
 
Rafael nastoupil do kabiny výtahu, ta se za ním zavřela a on sjel do poslední stanice. Hlavu měl plnou myšlenek na to, jak to všechno přežít. Výtah se zastavil, ale neotvíral. Místo toho se ozval těžký, kovový zvuk, jako když sklapne past. Než stihl nějak zareagovat, začal se do kabiny výtahu, pod tlakem, valit rychle tuhnoucí beton. Upír byl v pasti. Malá kabina výtahu, se během chvíle proměnila ve vězení, ze kterého nebylo kam uniknout. Cítil se zhruba jako mýval, který strčí do stromu hlavu pro jablko a seshora mu na ní spadne velký, těžký kámen. Dokonalá past na nesmrtelné pitomce.
 
Zatím, co se Sebastian nahoře bavil, beton tuhl. Vrátil do své kanceláře, zvedl telefon a vytočil číslo. Ze sluchátka se ozval nevrlý, mužský hlas s lehce německým přízvukem.

"Doktore, mám pro vás unikátní exemplář." 
 
"Danke, ale není potřeba. Máme od vás dost materiálu na další pokračování v práci. Na další subjekt nemáme kapacitu."

"Tenhle je speciální, tak některého z nich zlikvidujte."

"Jak, speciální? Her Furnier, naše pokusy na nich ještě neskočily. Nemůžeme, žádný ze subjektů ještě zlikvidovat. "

"Je to starověký upír. Bude se hojit daleko rychleji, než ty, co tam máte. Doktore, je to moje přání! Rozumíte?"

"Scheisse! ... Gut, dohlédnu na to. Kdy nám ho pošlete?"

"Máte dva dny," řekl do telefonu Sebastian a ukončil hovor.
 
Napadlo ho, že tak nějak se musí cítit vládci. Ta opojná moc nad životem někoho jiného. Teď, ti to začne, kamaráde. Nechám je do tebe do nekonečna řezat a krájet tě na kusy. Strkat do tebe hadičky a implantáty. Budou na tobě dělat pokusy a nakonec to budeš ty, kdo mi pomůže k tomu, že budu nejmocnější ze všech. Zhruba takto uvažoval v tu chvíli Sebastian, který se stal obdivovatelem techniky, už v období páry. Od těch dob, tajně zkoumá nesmrtelné a snaží se vyvinout technologii, která by mu dala ještě větší moc. Sebastian, se vždy cítil malý v přítomnosti takových, jako je Rafael či jiný prastarý nesmrtelný. Svých pár set let, bral jako handy cap. 
 
Květina frustrace u lidí, má na rozkvět pár desítek let a i to stačí, aby se plně rozvinula v nějaký seriózní psychický problém. Co teprv, měla-li k tomu stovky let? Sebastian Furnier, měl frustraci velikosti přerostlé sekvoje. Na vyvinutí nějaké technologie, která by ho vylepšila a on se pak mohl rovnat starověkým nesmrtelným, vynakládal neuvěřitelné částky. Vybudoval ve švýcarských alpách tajný komplex, kde pracoval sbor jeho vědců. Zde mohli v klidu, na skoro nesmrtelných pacientech, páchat všemožné pokusy.
 
 
 
Kapitola pátá: Zahrada smrti
 
 

"Vítejte v mé zahradě smrti!" řekl Tempus, směrem k vyděšeným policistům a hlasitě se smál. 
 
Dalie opustila Andreu, vstala z postele a došla na metr k nim s proslovem na rtech. "Tam venku, to je váš svět. Má svá pravidla a své tresty. Tohle, je náš svět! V těch komorách jsou jenom zrádci, zločinci našeho světa a tohle, je náš trest," ukázala prstem na Šťastného, připraveného k nástupu výkonu trestu. "To, k čemu jsme se všichni zavázali, bylo být strážci těch zákonů. Tempus, byl vždy náš žalářník. Dohlížel na to, aby světu vrátili všechen život, který z něj vzali, nebo pomáhali vzít. Nemusíte to chápat, ale chci od vás, aby jste to respektovali. Chyceni do světa svých nejhorších nočních můr, tu pomalu umírají."
 
Vyděšený Zajíc těžko lapal dech. "Chcete mi říct, že jsou ještě na živu?" zeptal se s hrůzou v hlase. 
 
"Ovšem!" vložil se Samuel drze do rozhovoru. "Na konci jejich trápení, čeká smrt. Je mi jasné, že to nechápeš, ale jsou daleko horší věci, než je smrt. Zemřít, je výsada. Privilegium, které ona před chvíli ztratila," ukázal prstem na spící Andreu. "Chceš někoho litovat?" Nempir chytil Zajíce za obrubu kabátu a táhl ho směrem k spící dívce. "Lituj tuhle. Ta už nikdy neumře!" Neovládal se a přeměnil se do své podoby dravce, dotáhl inspektora, až k ní a tam ho srazil na kolena. Přešel do hlasu, kterým lidé nemluví. "Vidíš jí? Ty ubožáku! Tuhle lituj. Ne, ty šmejdy!"
 
Federico, který viděl, že se nempir přestává ovládat, ho zarazil. "Dost! To stačí, on už to pochopil," zastal se Federico klečícího Zajíce. Samuel se na Inspektora podíval, jako smrt , dřepl si k němu a vycenil zuby. Milda měl o Zajíce strach a tak sahal po zbrani, ale Federico, ho zastavil gestem ruky. "Samuely! On, to už chápe, " řekl, už klidným hlasem, "uklidni se a nech ho být."
Rozmrzelý nempir vstal, něco zabrblal, přejel očima po osazenstvu místnosti. Podíval se znovu na inspektora a drápem si přejel přes obličej. Krvavý šrám se prakticky okamžitě zacelil.  Pak, šel na druhou stranu místnosti. Sedl si na schody, aby si v klidu si zapálil.
 
Andrea se probudila do nového života. Zprvu se bála všech a všeho. Natiskla se na zeď, zavřela oči a snažila se nemyslet na to, co jí udělá ta početná skupina lidí. Měla takový strach, že se bála i dýchat. Snažila se od nich dostat co nejdál. Couvala se zavřenýma očima, až ji zastavila tupá, tvrdá rána do hlavy. Otevřela oči a užasla, byla až u stropu, nalepená na zeď. Byla v šoku, až strnula.
Skupina dole ji chvíli tiše pozorovala. Dalie na ní zamávala, "Ahoj!" pozdravila, jako malé dítě. Pak, ji přestali sledovat a něco řešili. Zdálo se, že na ni úplně zapomněli. 
 
Měla čas se rozhlédnout. Děsilo ji, jak visela u stropu, jako zavěšený obraz. S otevřenýma očima, se bála pohnout, aby se neodlepila a nespadla. Slyšela, jak se Jedlička s Boříkem sází, kdy spadne na zem, jak zralá hruška. Jedličkovi vtipy ji rozesmály a ona o kousek sjela. Pud sebezáchovy otevřel do široka její ústa a ona začala volat o pomoc.
"Dostala jsi se tam, dostaneš se i zpátky."  Zavolal na ní Samuel přes celou místnost. Zahodil oharek cigarety a rozběhl se k ní. V půlce místnosti se odrazil, vyskočil až na strop. Ve skoku se otočil, na strop dopadl rukama i nohama a běžel po něm,  jako čtyřnohé zvíře, až k ní. Vše se událo velmi rychle. Než se Andrea stačila vzpamatovat, dívala se do tváře upíra světa upírů, který visel ze stropu hlavou dolů.
 "Dostala jsi se sem, zvládneš to i na zem," řekl klidným, bublavým hlasem Samuel. "Neboj se, dokážeš to. Dokážeš mnohem víc, než je tohle."
 
Jako by ji pohled do nempirových očí i jeho hluboký hlas paradoxně uklidnily. Pomalu slezla dolů, jako čtyřnohý pavouk. Samuel seskočil na zem vedle ní. Zdála se, jako v hypnóze. Stála, jen mlčky civěla před sebe. Samuel ji očichal, pak položil prsty na její orosené čelo a Andrea se klidně vrátila na pohovku. 
 
"Zajímalo by mě, co jsme stvořili," podotkla smutně Petra. 
 
Mohutný muž si odkašlal, posadil se na pohovku vedle ní. Pohladil ji po čele a ještě smutnějším hlasem Petře odpověděl, "To ti neřeknu, ale je jasné, že se tomu usilovně brání. Jenže, tenhle zápas nemůže nikdy vyhrát."

"Chudinka," povzdechla si Petra.
 
"Moc ji nelituj. Jestli to přežije, bude nejsilnější z nesmrtelných." (Federico)

"Doufám, že si uvědomujete, že to pro Viktora bude totální zrada a přímé vyhlášení války?" dodal Samuel k tématu, sedl si do křesla a začal  se upřímně smát. Dostal doslova hysterický záchvat smíchu. Poprvé, od setnutí francouzského královského páru rebelující chátrou. 
Autor Kortan D´Mordraghull, 16.07.2016
Přečteno 343x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

jen co mi zítra odjede víkendová návštěva, pustím se do čtení :o)

17.07.2016 12:26:38 | hanele m.

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter