Staré pověsti postapo České p.22

„Proč mi nikdo nepomůže?!“

Temnota pohltila mé vědomí. Světla pódia se slila do jediné jiskry, která nakonec také zhasla.
Zůstala jen myšlenka.

„Proč mi nikdo nepomůže?“

Tentokrát tišeji. Temněji. Z daleka. A hlavně s tíhou, která mi dosedla na hruď jako kladivo.
Ticho nebylo definitivní. Bylo to mrtvé, stlačené vakuum, ve kterém se zvuk bál existovat. A přesto... v nejzazších trhlinách mého vědomí ještě dozníval potlesk. Poslední fragment předchozího chaosu. I ten ale mizel, jako když přikládáš mokrou deku na oheň.

Čekala jsem, že tím to všechno skončí, že takhle probíhá konec.

Místo nicoty se ale objevilo světlo.
Úzký, mdlý pruh, který se roztáhl přes místnost.

Vadná zářivka zablikala křečovitým, unaveným způsobem, jako by už nechtěla dál bojovat. A právě v tom světle se ukázalo něco nového. Nebylo to jeviště. Nebylo to ani podobné.
Bylo to odkladiště.
Místo, kde končí nechtěné věci.
Místo, kde se odkládají chyby, selhání a nepovedené pokusy. Místnost plná prachu, opuštěných projektů, rozpadlých šasi, prasklých krytů a nedotažených prototypů. Kabeláže visely jako seschlé nervy. Na zemi ležely krabice plné součástek, které už dávno nikdo nepotřeboval.
A mezi tím vším ona.
Už jsem ji viděla. Ale jinak.
Typ-D.
Vzduch kolem ní nesl slabý zápach spáleného oleje, ozónu a prachu.
Seděla u zdi. Kolena přitažená k tělu, záda opřená o beton chladný jako hrob. Černé vlasy jí splývaly přes ramena i obličej, slepené a zanedbané. Vypadala jako stín něčeho, co mělo být víc.
Měla zavřené oči. Nepohnula se. Ale já věděla, že je aktivní. Její přítomnost byla jako slabý signál v šumu. Sotva zachytitelná, ale byla tam.
V náručí držela velkého plyšového medvěda. Obrovského, šedého a zaprášeného. Jedno oko přišité křivě, druhé chybělo úplně. Bůhví, kde ho vzala. Držela ho pevně, ale zároveň jemně, jako by se bála, že se rozpadne.
Nepohnula se. A její vnitřní systémy běžely. Nevypadala, že mě registruje. Nebyla vypnutá.
Byla opuštěná.
A zrazená.
A mně to svíralo. Ta scéna mi sedla na procesy jako závaží. Nemohla jsem se pohnout. Jen pozorovat. Jen cítit.
Proč ji vidím takhle?
Proč právě tohle?
Co mi to má říct?
Místnost byla pohřbená v tichu. Každá prachová částice se vznášela, jako by se bála dopadnout. Každý detail byl ostrý. Chladný. Statický.
Byla tam sama.
A já byla nucena být svědkem. Vlastní myšlenky se mi rozbíhaly do všech stran.
Dlouhou chvíli se nedělo nic. Ani pohyb. Ani dech. Ani šum.
A pak:
Cvaknutí magnetického zámku. Zvuk chladný a definitivní.
Dveře se pootevřely. Úzký obdélník světla rozřízl tmu jako čepel.
Typ-D jen neznatelně trhla rameny.
Nic víc.
Ten drobný pohyb ale působil jako zemětřesení.
Postavy ve dveřích nebyly jasné. Siluety proti světlu. Černé stíny.
Nerozsvítili. Spěchali.
Nebyla to jejich základna.
Ruce se natáhly ze stínu. Černé, bezešvé rukavice. Ruce těch, kteří nechtějí být poznáni.
Typ-D sebou jen slabě škubla. Jako dítě, které už nic nečeká. Jako pes v útulku, kterého už tisíckrát obešli.
Siluety přispěchaly k ní. Zvedly ji na nízký vozík. Medvěda nepustila. Ani na vteřinu.
Nevzdorovala. Neřekla ani slovo.
Naložili ji jako zařízení. Jako věc. Jako něco, co může být… vylepšeno.
Nebo zkopírováno.
Možná rozebráno.

Odvezli ji pryč.
Dveře se za nimi zavřely.
Ticho se vrátilo. Ještě těžší. Ještě hlubší. Stejně jako tma.
A teď jsem tam byla sama.

Opět jsem začala cítit své vlastní tělo.
A něco ve mně se třáslo. Někde za srdcem jsem cítila tíseň.
Čeho jsem to byla právě svědkem?! Proč se mi svírá hrdlo, jako bych měla propadnout panice… i když si ani nejsem jistá, jestli toho jsem schopná? Co to všechno znamená?
Vždyť mě přece zastřelila ta malá holka. Cítila jsem to.
Váhavě jsem se podívala dolů…

klik

Otočila jsem se.
A tam byla.
Červená kápě. Malé ruce. Dvouhlavňová, upilovaná brokovnice. Z jedné hlavně se stále zvedal dým.
Stála jen pár kroků ode mě.
Beze zvuku.
Nehybná.
A naprosto nesmyslně přítomná.
Přísahám, že tu ještě před dvěma mrknutími nebyla.
Jako by sem patřila víc než kdokoliv jiný.
Zvedla brokovnici.
Polkla jsem.
Pod kápí byla jen tma.
Zvedla jsem ruce před sebe – hloupé, instinktivní gesto, jako by ji to mohlo zastavit.
Nádech…
„Počkej!“ chtěla jsem vykřiknout, ale vyšel ze mě jen neurčitý, zalknutý zvuk.
„Další,“ řekla klidně.
A zmáčkla spoušť.

Příšerně jsem se lekla.
Toho zvuku. Té rány v tom tichu.
Cítila jsem, jak mi cvakly zuby o sebe. Kapky krve vyletěly do prostoru nade mnou.
Vyhrkla jsem a někde hluboko v krku to zabublalo.
Svět se rozmazal a znovu přelil.
Jako by mi tou ranou prorazila zeď do jiné reality.

Potácela jsem se nazad a cítila na patře kov.

Zářivka na stropě naposledy problikla a vše zhaslo.

Následoval pocit. Niterní cvaknutí, prasknutí větve nebo páteře.
Místnost se zaostřila jak odcházelo zvonění v uších.
Stála jsem uprostřed vojenské jídelny.
Kovové stoly. Ošoupané lavice. Světla bzučící nad hlavou. Všude vůně jídla, páry, horkého kovu a dezinfekce. Každodenní chaos vojenské základny.
Zmateně jsem se rozhlédla. Hned nato se mi zatočila hlava. Málem jsem upadla.
Ostré světlo. Ruch. Smích.
Roztřeseně jsem si sáhla na hruď.
Nic.
Dívala jsem se na své čisté ruce. Třásly se. Prsty se chvěly.
Byly mrtvolně bílé.

A pak jsem to uslyšela. Zvuk nad všemi ostatními.
Hlasitý smích. Opravdový. Milý. Upřímný.
Známý, nebyl to smích kohokoliv.
Ashin smích?!
Vzhlédla jsem.
U jednoho z kovových stolů seděla ona.
Ash.
Bez pochyb. Ale úplně jiná.
Veselá.
Zářivá.
S očima živějšíma, než jaké jsem na ní kdy viděla.
Vlasy měla kratší, po ramena, neupravené, padající do obličeje. Smála se tak, že se musela chytat za břicho.
U stolu s ní seděli čtyři lidé. Znala jsem je. Každého z nich.
Vysoký chlap s ostříhanými blond vlasy, svaly jako z ocelárny – Rafa.
Menší, štíhlý technik s brýlemi posunutými do vlasů – Mikro.
Vousatý muž s tmavou pletí, se smíchem, který vibroval celou místností – Tarek.
A drobná, ale neuvěřitelně odvážná žena v bílé zdravotnické vestě – Kateřina.
A Ash seděla mezi nimi.
„Mluv, mluv! Co jsi mu na to řekla?“ řehtal se Tarek a málem převrhl tác.
Ash se zaklonila. „Já jen řekla, že kdyby velení přidalo ještě jednu zázračnou povinnost, tak se radši odhlásím ze systému!“
Rafa bouchl pěstí do stolu. „Tys ROZPÁRALA generála humorem!“
Mikro dodal: „Já to nahrál. Pustím si to pokaždý, když se chci cejtit líp.“
Kateřina se k Ash naklonila, opřela lokty o stůl a přistrčila k ní malý hrnek.
Ash protočila oči teatrálně. „Prosím tě, já to do sebe naleju, jen…“
„Jen je to prostě hnusný,“ doplnil Tarek.
Ash po něm hodila vidličku.
Neminula.
A všichni se smáli.
Ona taky.
A já… já jen stála. Zírala.
Tohle byla Ash, kterou jsem neznala.
Ash, kterou svět nikdy neviděl.
Ash, která žila.
Výjev přerušilo krátké zachrčení. Někde za očima mě intenzivně píchlo.
Obraz se na vteřinu stáhl do sebe, jako film pomačkaný v projektoru.
Viděla jsem spálené bojiště.
Prach ve vzduchu.
Krev na rukou.
Těla.

Rychlý dech.
Zoufalý křik, který byl bez zvuku.

BLESK

Jídelna. Teplo. Smích.
Zamrkala jsem a chtělo se mi zvracet z dezorientace.
Ash zamrkala také. Jen jednou. Krátce. Nechápavě. Jako by cítila, že se něco posunulo.
Rafa se zasmál: „Co je?“
Ash se usmála. Opravdově.
„Nic. Jen… pocit.“
„Jaký pocit?“ zeptal se Mikro a už vytahoval datový tablet.
Ash se nadechla.
Ale nikdy neodpověděla.
Protože—

klik

Zamrazilo mě, po celém těle.

Otočila jsem se za zvukem.
Červená kápě.
Dvouhlavňová brokovnice. Z obou hlavní stoupal dým.
Malé ruce metodicky zalomily hlaveň.

Pomalu.

Vytáhly prázdné nábojnice.

Nikam nespěchala.
A ruch jídelny se slil do ozvěny dětské říkanky:
„Vím, kam, míříš, cítíš, mráz,... v mlze ztratíš, směr, i čas...“
Znělo mi to přímo v hlavě. Rezonovalo ze všech stran.
Karkulka.
Znám tu holku.
Stála mezi stoly jako duch, který ví, že ho nikdo nevidí.
Jen já.
Dvě nábojnice klouzaly zpět do hlavní. Jedna po druhé.
Klap.
Nasměrovala brokovnici přímo na mě.
Přesně.
Neomylně.
Bez slitování.
Pozorovala jsem to zcela paralyzovaná.

Tělem mi pulzovala jedna vlna paniky za druhou.
Věděla jsem, co přijde.
Hrdlo se mi opět sevřelo.
Rozechvěle jsem se pokusila nadechnout.

„Další,“ řekla tím svým tichým hláskem.
Zavřela jsem oči. Zatnula čelist.
Křečovitě.

PRÁSK

Tvrdý, dutý úder do hrudi mě donutil vzlyknout.
Vyhrkly mi slzy.
A svět se opět rozsypal do spršky karmínových kapek, které se pomalu vzdalovaly.
Padala jsem vzad.
Místo nárazu – hladina.
Propadla jsem se jí, jako by nekladla odpor. Klesala jsem.
Hladina se zavřela.
Temnota mě objala.
Panika mě neopouštěla. Byla stále ve mně. Trhala mnou. Lomcovala. Ale mé ruce se jen vznášely přede mnou, natažené k nebi, které nebylo.
Jedna slza se smísila s okolní vodou. Temnota mě sevřela.
Křečovitě jsem sevřela víčka i obočí.
A pak to přišlo.
Pulz.
Náraz.

***

„HHHHAAAAAA….!“
Zalapala jsem po dechu. Hluboký nádech, z plných plic.
Oči jsem vytřeštila, tělo se celé třáslo.
Kolena se mi podlomila a padla jsem na zem.
Narazila jsem hlavou o podlahu.
Oči mě pálily. Byla jsem vyčerpaná.
Nemohla jsem se pohnout.
Rezignovaně jsem hleděla na své chvějící se prsty.
V nose krev. V puse pachuť železa.
Mokré prameny vlasů mi padaly do obličeje.
Byla jsem v neznámé místnosti bez rohů.
Bílé, ostré světlo mi zavíralo oči.
Známý hlas.
Ozýval se dutě, z neurčitého směru.
Pohnula jsem hlavou. Jen stůl uprostřed. Kovový. Studený.
Dvě židle. Naproti sobě.
A na obou seděl... Komandér.
Stejný věk. Stejné držení těla. Ale jiné výrazy.
Ten nalevo – pohled, který znám. Klidný, unavený, ale pevný.
Ten napravo – úsměv. Široký. Bestiální. A záškuby různých svalů ve tváři.
Jejich rty se hýbaly na střídačku. Nerozuměla jsem.
Chtěla jsem zavolat. Ale jen jsem se dávivě rozkašlala.

I mě to znělo jako z jiné místnosti.
Nevšímali si mě.
„Tak co… už si to přiznáš?“
Levý Komandér se ani nepohnul. Jako by věděl, že to přijde.
Jako by ten rozhovor vedl už tisíckrát.
Hýbal rty, ale já neslyšela. Oči se mi zalily slzami.
Pravý Komandér se předklonil. Lokty na stůl. Úsměv jako šelma.
„Sebe neobelžeš,“ řekl jasně. Posměšně.
Začala jsem se drápat na kolena. Každý nádech pálil v hrudi.
Tělo vzdorovalo.
„To, že si něco namlouváš, neznamená, že je to pravda.“
„Drž hubu,“ zavrčel levý Komandér.
Opřela jsem se o stůl.
Visela jsem na něm lokty, třásla se.
„Já jsem ty,“ usmál se ten druhý. „Takže mlčet neumím.“
Bylo v tom něco zneklidňujícího. Záchvěvy hlavy. Náhodné trhnutí.
Temnější jádro. To, které šeptá v noci.
Opřel se pohodlněji. Ruce za hlavou.
„Nestyď se za vlastní myšlenky.“
Levý Komandér sevřel pěsti.
Vzduch v místnosti zhoustl jako před bouřkou.
„Před sebou neutečeš,“ pokračovalo jeho druhé já.
„Nikdy.“
Komandér něco vyprskl.
Pak přišlo pískání. Tak silné, že jsem málem omdlela.
Druhé já se jen usmálo víc.
Pohlcovalo to jako energii.
„Přesně tak,“ šeptlo. „Jsi k ničemu. Slabý. Postradatelný.“
Místnost ztuhla.
A Komandér konečně poprvé neuhnul pohledem.
Stál proti sobě. Doslova.
Stín naklonil hlavu.
„Nula,“ řekl.
A tehdy…
Zprava se ozvalo bublavé zavrčení.
Oba Komandéři ztuhli v čase.
Já se dál opírala o stůl, kolena podlomená, dech ztěžklý.
S námahou jsem otočila hlavu.
A tam stála.
Červená kápě.
V rukou proutěný košík.
Tentokrát ne sama.
Vedle ní… vlk.
Rozkládající se, bublající, hrozivý.

Kalné oko, druhé chybělo. V obnažené lebce černá díra.
Přešla kolem stolu.
Komandéři se ani nepohnuli.

„Hezký rozhovor,“ řekla jemně. „Ale musíme dál.“
Cítila jsem, jak se mi ztrácí zrak. Na jedno oko už jsem neviděla.
Tělo odmítalo pohyb.
Tentokrát jsem už ruce nezvedla.
Jen ať už je to za mnou.
Ať už to skončí!
Křičela jsem – beze zvuku.
Zavrčení.
Otočila jsem hlavu, proti své vůli.
A všechno se začalo stahovat do otevřené mordy obrovského vlka.

Jímala mě čirá, bezbranná hrůza.
„Můžeš.“
Poručil ten dětský hlas.
Morda se rozevřela a v mžiku byla u mě.
Něco cvaklo.
Prasklo.
Křuplo.
Zlomilo se.