Trnité růže - 06. Z podoby

Anotace: Menu Hargova hostince je vskutku vytříbené, pro netrénovaný žaludek však není nejlepším nápadem, když navíc hned po jídle musíte čelit fyzickým útokům chlapa, který je dvakrát těžší než vy - ale čaj, jak se zdá, pomáhá, a nejen on...

Sbírka: Trnité růže

Anna se zamkla v pokoji. Bylo jí lépe, jakmile se vybrečela, ale po tak náročném emocionálním zážit-ku se potřebovala prospat. Nebyl důvod věci hrotit. Nic není tak horké, jako když se to uvaří, a vždycky se to nějak vyvrbí. Všechno vždycky nějak dopadne.
Byla to vlastně směšná myšlenka. Jak by o ni mohl stát zrovna Elánius? Vždyť je na ni alergický. Ne-snáší aristokraty a neumí se vypořádat se ženami. Z vlastní zkušenosti nemohla tvrdit, že by muže zvlášť přitahovaly dívky, které si žijí po svém. Nejednala s ním v rukavičkách, neculila se na něj a nenosila na-čančané šatičky, když byl poblíž. Nemalovala se a dokonce se ani nesnažila vypadat hezky. Nedokázala si představit, že by takhle mohla někoho zaujmout.
Na druhou stranu… Elánius nebyl podobný žádnému z mužů, do kterých se kdy zamilovala. Možná byl dokonce přesně ten typ, kterému je šum a fuk, co má na sobě, nebo jak vypadá někdo jiný. Třeba právě takto obyčejný muž dokázal ocenit její obyčejné lidské jádro.
A sakra! Ne, takhle ne. Nemůže si dovolit hledat v této situaci naději. To už dělala předtím a šeredně se jí to vymstilo. Ne. Prostě se to časem vsákne. Jen si dostatečně dlouho nesmí dovolit dělat chyby.
Věděla, že to bude zase dobré. Dokázala se k jistým mužům chovat víceméně normálně, i když se jí z nich zkracoval dech. A oni to stejně nikdy nepoznali – na to by si jí museli dostatečně všímat. Její nej-větší momentální strach plynul jen z toho, že by musela čelit skutečnému zájmu, ale to u Elánia nejspíš nehrozilo. Nebylo proč se strachovat.
Povzbuzená těmito myšlenkami se na sebe usmála do zrcadla a vyšla z paláce, aby se prošla na tom, čemu se v Ankh-Morporku říkalo čerstvý vzduch.
Město bylo opět prosyceno vlhkostí, ale aspoň vyloženě nepršelo. Anna v zadumání kráčela zástupy hašteřících se lidí na trhu, osamoceně se proplétala úzkými ulicemi a čas od času se zastavila, aby zhod-notila, z jaké budovy nebo mostu by se dalo nejlépe rozloučit se životem – ale spíš z obyčejného sklonu pro cynismus než opravdu vážně.
Zatracená smůla. Nespočetněkrát se ptala, jen tak všeobecně, proč zrovna ona, ale zatím jí ještě ni-kdo neodpověděl. Tedy – Havelock se snažil, ale bylo mu to málo platné. A jak Anna dospívala a stárla, bylo i pro něj čím dál obtížnější nacházet optimistické důvody pro to, proč byla stále sama jako kůl v plotě. Bylo jí jasné, že jí pomohl do Hlídky i proto, aby se zaměstnala něčím jiným než vzdycháním na svým osudem, avšak ani tam nenašla klid – bylo to tu znovu, ta samá chyba spáchaná v chronické opuš-těnosti. Celý její život jako na dlani.
Dobrá. Měla by si připustit, že tak zle na tom nebyla. Jenže vždycky přijde moment, kdy to všechno, co po nějakou dobu snášela, začne být nesnesitelné. Každé moře má své dno a Anna jeho krásy také čas od času zkoumala.
Povzdechla si a odtrhla pohled od špinavé řeky. Oči jí vzápětí padly na pootevřené dveře Hargova žebírkového podniku. Ke svému údivu a zrychlení tepu tam zahlédla Elánia. Seděl skrčeně u baru a bavil se s hostinským.
Chvíli váhala, ale pak jí nutkání nedalo a vešla. Posadila se na barovou stoličku vedle něj, aniž nějak dala výrazněji dala najevo, že tam je. Viděla, jak k ní Elánius mírně natočil hlavu, jen tak, aby ji zachytil periferním lhostejným pohledem, a zase se jal dívat do svého hrnku. Vzápětí nadskočil a málem se zadu-sil kávou.
„Farrellová!“ obvinil ji.
„Copak, pane?“ nadzvedla nevzrušeně obočí. „Do zrcadla jsem se při odchodu nedívala, ale děti jsem cestou neděsila, takže to nemůže být až tak hrozné.“
Elánius se rozesmál, což Annu potěšilo. Dívala se, jak se jeho tvář poskládala do nejpřívětivějšího vý-razu, jaký kdy v její přítomnosti měl – objevily se mu vějířky vrásek kolem úst a očí a zahřály svou vřelostí celou místnost. Cítila, že i její výraz jihl, a předstírala, že jí něco upadlo. Když se znovu objevila nad barem, tvářila se opět naprosto vyrovnaně.
„Nečekal jsem, že se potkáme v podniku, jako je tenhle,“ pokrčil rameny Elánius, aby vysvětlil svou předchozí reakci a raději se na ni nedíval. „Nikdo vám dnes neporučil slavnostní hostinu až do postele a hudební doprovod?“
Anna se pousmála. Zase provokoval.
„Rozhodla jsem se podniknout průzkum v oblasti stravování nižších společenských vrstev,“ opáčila jízlivě. Elánius po ní šlehl odhadujícím pohledem, ale když zjistil, že se tím Anna dobře baví, rovněž se usmál.
Harga se obrátil k Anně. V něm takový údiv nevyvolala, což také bylo účelem jejího obyčejného a nenápadného úboru, takže se na ni skoro nepodíval, když houkl: „Přání?“
Anna si vybrala chutně znějící položku na špinavé malé tabuli na stěně proti baru. Než jí Harga jídlo naservíroval, uběhlo několik minut ticha, kdy se Anna pečlivě zaujatě rozhlížela po lokálu a Elánius dál soustředěně popíjel svou kávu.
„Hmm. Zajímavé,“ ohodnotila, co před ni hostinský položil.
„Jestli na to nejste zvyklá, být vámi jím velice opatrně,“ radil Elánius s potlačovaným šklebem.
„To snad ještě zvládnu,“ mrkla na něj Anna vcelku bezstarostně. Ve skutečnosti na to opravdu zvyklá nebyla; už mnohokrát ale jídlo v podobných putykách ochutnala, a tak předpokládala, že jakýs takýs odolný základ už si vybudovala.
Nechutnalo to nejhůř. Bylo to hodně osmažené, poměrně slané a až příliš mastné a zeleninu ta ubo-há porce neviděla ani z dálky, ale Anniny chuťové buňky neprotestovaly. Kávy se však ani nedotkla.
„Všechno v pořádku?“ zdvihl Elánius zvědavě obočí.
„Zatím v nejlepším,“ usmála se spokojeně.
„Dobře. Kam máte namířeno?“
„Já nevím. Jen jsem se toulala. Kam vy?“
„Zrovna jsem vstal, chcete po mně moc,“ opáčil Elánius. „Ale jestli se nudíte, nemám zrovna co dě-lat; ideální stav pro další lekci pouličního boje.“
Tvářil se pečlivě nezaujatě, když to říkal. Anna uvažovala.
„No, proč ne. Zrovna jsem se posilnila neskutečně kalorickým jídlem, tak to můžu rovnou jít vyská-kat,“ zašklebila se.


Sotva se však ve sklepě strážnice postavili proti sobě, pocítila Anna, že zas tak v pořádku to asi ne-bude. Chtěla to ignorovat, ale hlavou dolů v Elániově drtivém sevření pochopila, že je věc akutní. Zaječe-la na kapitána, ať ji okamžitě pustí, a tryskem se rozeběhla k toaletám.
Elánius se pomalu vydal nahoru za ní a snažil se neposlouchat zvuky, které k němu doléhaly. Na rtech mu přitom hrál úsměv typu „já to říkal“.
Když Anna vyšla, bledá, mokrá a roztřesená, svalila se na židli u stolu a zasténala. „Není nutné to komentovat, děkuji,“ řekla, když viděla jeho výraz. „Je mi zle, že bych olízala omítku s arzenem, kdyby mi to mělo pomoct.“
Elánius se odebral do kuchyně a vrátil se s obrovským hrnkem černého čaje. Postavil ho na stůl před ni.
„Pijte.“
Anna ohrnula nos.
„No tak, Farrellová,“ zamračil se. „Vzchopte se a pijte. Ještě pár návštěv v záchodové míse a bude vám líp.“ Přilepil jí ruku na hrnek. Anna opět zasténala.
Byla to těžká práce, ale nakonec se mu podařilo ji přimět, aby čaj vypila celý. Zatímco se opět loučila s obědem, uvařil jí další a znovu ho do ní prakticky nalil. Když vycházela z toalet potřetí, už se ani nesnažila setřít slzy z tváří.
„Já už nechci,“ kňourala, když uviděla, jak jí nese další hrnek čaje.
„Už jsem o vás začínal mít lepší mínění, ale teď se vážně chováte jako rozmazlený spratek,“ zavrčel. Nemyslel to zle, chtěl ji spíš vyburcovat, ale Anna sklonila hlavu, utřela slzy a bez odmlouvání si vzala čaj. Kapitánovi se jí až zželelo. Usmál se pro sebe a hned ho bodlo u srdce.
Zůstala s ním do začátku služby. Jakmile jí bylo lépe, odešla si na chvíli odpočinout na kavalec, ale neusnula. Hřálo ji na srdci, jak tiše a jemně s ní Elánius mluvil. Bylo od něj hezké, že se o ni tak postaral. Začínala si uvědomovat, že si k němu vytvořila zvláštní pouto, silnější než jak by vědomě byla ochotna dopustit. Cítila se s ním bezpečně – a ten pocit se poprvé dostavil po boku jiného muže, než byl Havelock.
Bylo jediné štěstí, že neměli hlídku spolu, protože by se to asi zvrtlo. Nenadála by se a šla by domů s pošlapanou pýchou, uraženou ješitností a zlomeným srdcem. Neodvážila by se na něj pak ani podívat, a to by ji stálo práci v Hlídce. Jednoduše řečeno, za ty potíže jí to nestálo.


Kapitán slíbil, že lekci boje si nahradí hned další den, a tak když v šest večer dorazila Anna do Pseu-dopolského dvora, měla na sobě své cvičební tílko a vlasy v jakémsi alter-drdolu, jaký se jí podařil vytvo-řit na příliš krátkých vlasech. Cestou si tiše zpívala ankh-morporskou hymnu a pracně vzpomínala na všechny sloky, aby se zaměstnala.
Elánius už byl připraven; rozvaloval se v křesle v hale. Jakkoli vypadal dokonale nezaujatě, rovněž strávil čas, který neprospal, těžce soustředěnými a mnohdy naprosto zbytečnými činnostmi. Když Anna vešla, skoro se na ni nepodíval, vyskočil a sešel dolů do sklepa.
Anna si dala načas s rozdýcháváním a psychickou přípravou, zatímco předstírala, že si rovná kapsy kalhot. Elánius stručně uvedl, co ji dnes naučí, a než stačila cokoli říct, dokonce než k němu zvedla oči, musela čelit jeho bezprostřednímu zuřivému útoku.
Byl nezvykle prudký. Jako by jí chtěl kompenzovat včerejší jemné rozhovory, dával jí nyní pořádně do těla. Mnohokrát skončila na zemi a utržila mnoho modřin.
Elánius si až příliš dobře uvědomoval, že prát se s Annou je pro něj zážitek. Prakticky tomu drobné-mu tvoru ubližoval, na druhou stranu se ale bila s ohromným zápalem a jak se zlepšovala, vracela mu to s čím dál větším úspěchem. Z určitého úhlu to bylo jako milostná předehra, ale na to se raději nesou-střeďoval, protože by se mu jejich zápas při takových myšlenkách mohl tak trochu vymknout z rukou – prozradil by se dřív, než by si stihl odskočit uklidnit pudy.
I pro Annu to bylo zvláštní. Vyrážet pěstmi proti muži, kterého milovala, bylo samo o sobě zajímavé, ale nechávat ho, aby jí oplácel, to už byla síla. Ani v tu chvíli ji však pocit bezpečí neopouštěl – naopak, byl tím silnější, protože věděla, že ji učí proto, aby se mohla bránit sama, až jí nebude nablízku on. Neby-ly to jen lekce fyzické zdatnosti, ale i psychické odolnosti a sebeovládání, protože na sobě nesměla dát znát nic než živý zájem o výuku. A přece by si raději jazyk ukousla, než by se jich zřekla.
Když byla tak unavená, že sotva stála na nohou, uvařil jí Elánius čaj. Vrhla na něj prakticky ten samý pohled jako včera, ale on se tomu jen zasmál.
„Dneska nemusíte pít, Farrellová, jestli se vám nechce.“
Usmála se a hrnek si vzala. Rukou podpírajíc hlavu usrkávala čaj a melancholicky se dívala do prázd-na. Elánius ten svůj popíjel na židli proti ní a zrak měl rovněž zaostřený na neurčito.
„Už jsme se o tom jednou bavili, ale rád bych se zeptal znova, abych dostal opravdu upřímnou odpo-věď: proč jste nastoupila do Hlídky?“
Anna na okamžik setrvala v hledání slov.
„Eh… no… Důvodů jsem měla víc… Zaprvé se nechci vdávat; pak také nehodlám dělat takzvané žen-ské práce, protože nejsem žádná uťápnutá puťka a navzdory mužským předsudkům mám duši a vlastní touhy. Nevěděla jsem, kam se vrtnout. Nejsem příliš manuálně zručná, takže klasická řemesla nepřipadala v úvahu, a do cechu švadlen a šiček by mě nedostali ani pod pohrůžkou pomalé bolestivé smrti. Kromě toho jsou cechy na můj vkus až příliš naduté organizace… Jedině Noční hlídka je taková… skutečná. Víte, co se tím snažím říct?“
Elánius přikývl. Nic skutečnějšího než naprostá absence způsobů u členů hlídky už být nemohlo.
„Ale hlavně, proč mě vlastně Hlídka napadla… Pamatujete, pane, jak jsme zabásli toho chlapa, co na ulici bil svoji ženu? No… běžela jsem tam plná spravedlivého rozhořčení, dalo by se říct. Nedokážu si představit, že bych jen tak stála a dívala se na to.“
Elánius opět přikývl a na obličeji se mu rozlil potěšený úsměv.
„Zřejmě prostě máte potřebu pomáhat. To je hezká vlastnost. Musím říct, že jste mě až překvapila.“
Anna se trochu zarděla, protože takovou chválu, ač podanou velmi střídmě, od něj ještě neslyšela.
„No a hlídkaři mi prostě přišli správní,“ pokrčila rameny. „Tedy… vy jste mi přišli správní. Denní hlíd-ka i Patricijova garda jsou parta vypasených volů.“
„Ne! Chcete mi říct, že se vám nelíbí úžasný kapitán Ucholub? Vás neokouzlil osobitý šarm seržanta Hejkala?“ Elánius byl ztělesněný uražený údiv. Anna se od plic rozesmála.
„Ne, pane, musím se přiznat, že ve mně jejich záviděníhodné charisma nezanechalo patřičný dojem. Ti nikdy nebudou moje krevní skupina.“
„To vás ctí,“ zabručel Elánius při živé vzpomínce na ty dva.
Anna shledala příliš nebezpečným začít mluvit o Noční hlídce, protože dříve nebo později by se do-stala i k popisu jeho osoby a bylo by pak jako pěst na oko se tomu vyhnout. A Elánius necítil dostatečné sebevražedné chutě, aby se ptal, co si o něm ona myslí.
„Proč jste v Hlídce vy? A jak dlouho vlastně?“
Elánius se zadíval do stropu a vzpomínky ho donutily se tiše zasmát.
„Bylo mi šestnáct, když jsem nastoupil, a myslel jsem si, že tím změním svět k lepšímu. Chtěl jsem, aby na mě moje máma byla pyšná,“ svěřil se poněkud rozpačitě a omluvně se usmál. „Bohužel to nevy-šlo.“
„Ale jděte… Přinejmenším vaše maminka by na vás určitě pyšná byla,“ podpořila ho Anna úsměvem. „Kdo by na vás mohl nebýt pyšný?“ pozvedla obočí a bezmyšlenkovitě k němu natáhla paži, aby ho vzala za ruku. Uvědomila si to pozdě, ale než aby to nechala zajít příliš daleko, změnila směr a chopila se svého hrnku, který byl naštěstí poblíž. Na Elánia se raději nedívala, aby neviděla nic, co by ji mohlo bolet.
„Možná by to už chtělo vyrazit na hlídku,“ řekl kapitán nevýrazně a Annu bodlo u srdce. Přikývla.
„Jasně, pane.“
Jako vysvobození vrazil dovnitř Noby, se kterým měla dnes hlídku. Když kvapně zmizela v jeho do-provodu, zůstal Elánius u stolu sám. Chvíli hleděl netečně někam do neznáma, pak ale sklonil hlavu, chy-til se za ni rukama a přidušeně zaryčel.
„Bohové, proč?!“
Potřeboval panáka. Přinejmenším pár litrů, aby zapomněl na bolest, která jím prošla, když Anna ne-dokončila své gesto. Kdyby to šlo, vypil by dnes celou hospodu. A přesto dobře věděl, že mu to nepomů-že.
Kdo by na vás mohl nebýt pyšný, řekla žena, kterou horoucně miloval. Měl by se dmout hrdostí za ta slova, a místo toho tady seděl jako hromádka neštěstí. Nic nedokáže zlomit muže tak snadno jako něžná slova z úst ženy, kterou nesmí mít.


Od té chvíle spolu téměř nepromluvili. A oba přímo slyšeli, co si ostatní myslí: co jen mezi nimi musí být, když se tak pečlivě jeden druhému vyhýbají, kdykoli je v dohledu ještě někdo jiný.
Elánius se bál Anně cokoli říct. Ona se snažila dokázat, že je naprosto nad věcí. Kdykoli se však ocitli příliš blízko, navzájem se intenzivně vnímali a do očí se jim až draly slzy, jak moc si přáli se jeden dru-hého alespoň dotknout.
Dva dny se na sebe prakticky ani nepodívali, ale pak přišel čas společné hlídky. Anna vyrazila z paláce už o půl desáté, ale vlekla se jako mrtvola poháněná větrem, až nakonec dorazila pozdě. Elánius však nevypadal nasupeně. Jen vstal a řekl:
„Jste nějaká unavená, Farrellová. Nechcete dnes raději zůstat na strážnici?“
Sklonila hlavu, aby jí neviděl do obličeje a trpně odpověděla: „Ano, pane.“ Kapitán odešel a Anna se odebrala ke knize rozpisů hlídek, aby si sedla. Dlouho se dívala na Elániovo neuspořádané písmo, které tu a tam prosvítalo mezi Fredovými blešími zápisky. Po tváři jí tiše tekly slzy.