Třešňový květ / klan

Anotace: /Druhý díl/. Sakura se bude muset představit pod jiným jménem, aby jí nepoznali. Setká se s velice milým mužem Masaoem a mistrem Daiem. Její dobrodrůžství teprve začíná.

Její cesta ještě zdaleka nekončí. Nasedá na koně a popohání ho dál. Dál od Osaky. Jak jen si mohla myslet, že ji otec Tokugawa nebude hledat? Že mu nedojde, kam by asi Sakura mohla jít, než do Osaky? Cvála na nádherném koni a zase utíká. Už musela ujet spoustu mil. Plahočí se pustou krajinou celých pět dní a stoupá stále dál a dál. Směrem na jih. Kdyby šla totiž na sever, jistě by tam na ní čekali stráže. Musí si odpočinout a nabrat síly. Napadlo jí, že by svému ukradenému koni, dala jméno. Protože celou cestu běžel za nimi, když cválala s tím statným samurajem, měla by mu dát nějáké hezké jméno, protože si ho zaslouží. Daisuke, tak se kůň bude jmenovat. Daisuke znamená v překladu, velká pomoct. A k němu to jméno pasuje. Daisuke, stále si jméno opakuje.
"Budeš se jmenovat Daisuke." mluvila k němu a zabořila do jeho hřívy svou tvář. Rozplakala se. Asi nad svým spackaným životem. Ví, že nemá moc možností, buď bude stále plakat a nebo popojede dál a třeba konečně potká nějáké lidi.
Nabere zbytek síly a snaží se jet dál. Dál od místa, kde na ní padl smutek, dál od místa, kde ji určovali její budoucnost. Její otec se jistě moc zlobí. Pokud jí ale najde...bude ztracená.
"Nemysli na to.." říká si pro sebe v duchu. Ví, že to může třeba vykřiknout, stejně jí nikdo neuslyší. Je tu sama v téhle pusté krajině. A v tom ji něco dojde. Když přijížděla ze severu, slyšela hlasy. Jako by si malé děti hrály. Jen tlumený zvuk, dětského smíchu. Jistě musí být jen kousek od nějáká vesnice. Neví vlastně ani kde je, drží se svého instinktu a instinktu svého koně.
Jedet tedy dál.
"Hej!" slyší mužský hlas. Že by se jí to zdálo? Jen se porozhlédne, ale nikoho nevidí.
"No tak. Tady jsem!" opět ten hlas. Teď už ho slyšela blíž. Někdo si s ní beztak jen hraje.
"Tak se ukaž." křičí, aby jí bylo co nejvíce slyšet.
"Tady jsem." na koni přijíždí již starší muž, než je ona. Může mu být tak 23. Není o moc starý a vypadá hezky. Je štíhlý, ale svalatý. Jeho tělo je nádherné opálené a třpytí se ve svitu sluníčka. Oči má hnědé, tmavě hnědé. "Co tady děláš? Nádherná dáma, jako ty a je v této zapomenuté zemi? Jak jsi se sem vůbec dostala? A co tě sem přivádí?" ptá se jí ten cizí muž.
"Jmenuji se Sakura. A přijela jsem, protože cestuji a chci poznat svět." zalhala, aniž by jí to dělalo větší problém. Musela zalhat.
"Sakura, hmmmm, hezké jméno. Jedna Sakura se ztratila." nyní jí to bylo jasné. Doneslo se to až sem. Teď si musí jen něco vymyslet.
"Vím o tom, císařova dcera se ztratila. Ale s tou já nemám nic společného. Jmenuji se sice Sakura, ale je o něco starší než já." snažila se napravit chybu, kterou udělala. Bylo by jí divný, kdyby jí to zbaštil. Proto jí dost překvapilo, co řekl potom.
"Aha, pak není, co dál bych podotkl. A abych nebyl nezdvořilý, mé jméno je Masao a bydlím támhle v té vesnici." ukazoval prstem směrem k lesu.
"Ale, tam je jen les. Bydlíš snad v lese?" dívá se na něho s vykulenýma očima.
"Né. Bydlím támhle za tím lesem." Masao se nedal. "Tak pojedeš už?" zeptal se jí s vážnou tváří.
"Ano." podotkla jen tak ledabyle.

Přijeli do té vesnice o niž se Masao zmínil. Viděla ty lidi a pomyslela si, zda budou vědět, kdo je. Neměla udělat tu chybu a říct své pravé jméno, měla si vymyslet jiné. "Masao?" zeptala se toho statného muže, jenž jel vedle ní na svém koni. "Ano?" optal se s tázavým výrazem.
"Víš mé opravdové jméno je Tamiko." musela to udělat. Napravit tu chybu kterou předtím způsobila. "Proč jsi mi tedy předtím řekla, že se jmenuješ Sakura?" nechápal její hru. Nepochopil to, proč si to vymyslela. "Bála jsem se, nevěřila jsem ti." snažila se rychle vymyslet nějákou lež. "Teď už mi věříš Tamiko?" optal se jí s úsměvem na tváři. Byl tak hezký, když se usmál. "Myslím, že ano." řekla a začervenala se.
Masao pocházel z celkem chudé rodiny. Když přijeli, vzal ji s sebou do jejich skromného obydlí.
"Matko, otče...toto je Tamiko." představil ji. A poprosil o to, aby u nich mohla chvíli zůstat, protože jak to dobře odhadl, věděl, že nemé kam jít.
Poklonila se a ze zdvořilosti jim poděkovala za to, že jí u nich nechají.

Když se šli po jídle projít, Sakura (teď už Tamiko) chtěla využít situace a na několik věcí se ho zeptat.
"Masao?" opět se tak zatvářila, stejně jako předtím. Její sladký úsměv se mu moc líbil, nemohl neodpovědět. Nechtěl před ní být nezdvořilý. Zalíbila se mu a on jí také. "Ano, Tamiko?" netušil na co se chce zeptat. Pokud by jí snad zajímalo něco, z jeho života, byl by rád za její zájem.
"Ty ještě nemáš manželku?" nevěděla jak se jinak má optat. "Nemám. Čekal jsem na tu správnou příležitost, ale ta ještě nenastala." podíval se do jejích očí a ztratil se v nich. Když viděl její oslnivou krásu, nemohl to snést, raději se odvrátil. "Děje se něco?" zeptala se s chvějícím se hlasem. "Né Tamiko...měli by jsme se vrátit." odpověděl a díval se celou dobu na zem. Je tak krásný, když se stydí. Řekla si v duchu.

"Tamiko-san. Jste z daleka? Co vás přivádí, do naší chudé vesnice?" optal se Masaoa starší bratr.
"Snad jen touha po dobrodrůžství." odpověděla s klidem v hlase. Věděla, že teď bude muset lhát. Nikdo zatím nevěděl, kdo je a tak jí to vyhovovalo.
"Je už pozdě. Masao, ukaž našemu hostu pokoj, ve kterém bude spát." řekla jeho matka.
"Ano." poklonil se a rozloučil se se svými rodiči. Ukázal Tamiko její pokoj a popřál jí dobrou noc, poté se odebral do svého pokoje a Tamiko jen ležela v novém domě u nových - cizích lidí. Neznepokojovalo jí to příliš, věděla, nebo alespoň cítila, že jsou to hodní lidé. Ale přece jen jí něco chybělo...

Ráno, když už se všichni odebrali k pracování na rýžovém poli, se Tamiko konečně probudila. Podívala se všude kolem, ale nikoho neviděla. Když vykoukla z okna, viděla všechny, co pracují na poli. Rychle k nim přiběhla a nabídla se, že jim pomůže. Oni však poznali, že práci s rýží dříve nedělala. Bylo jim to divné, ale raději nic neříkali.
"Tamako-san. Dnes jste toho udělala dost." řekl poklidným hlasem Masamoův otec. "Jďete se podívat támhle." ukázal prstem na místo, kde se nyní bojovalo s tyčí.
Přišla k nim tedy blíže.
"Koukněte se. Ta je tady nová." řeklo jedno dítě. "Umí bojovat?" tázal se další, o něco starší, než bylo to předešlé dítě.
Pak se asi 50ti letý muž poklonil a..."Jak se jmenujete slečno?" zadíval se na ní lišáckým pohledem, jako by něco chystal.
"Mé jméno je Tamiko." poklonila se. "Já jsem Dai. A všechny je tady cvičím v bojových uměních. Chytejte Tamiko." a hodil jí tyč. Jen se kolem sebe tak rozhlížela, nevěděla co po ní chce. Po chvíli jí to ale došlo. Snad né zápas. "Ale, já..." nedopověděla ani to, co chtěla říct a už se na ní mistr Dai přiřítíl s holí, jenž byla připravena udeřit. Tamiko však úder vykryla. A přišli další a ona je vykryla zase. Všichni je se zatajeným dechem pozorovali. Věděli, že když mistr Dai s někým bojuje, není to dobré. Tamiko se však snažila a tak mnoho seků vykryla. V tom však využila situace a jediným úderem srazila mistra Daia na zem. Všichni jen nevěřícně vydechli.
"Tamiko-san. Byl jsem poražený a k tomu ještě ženou. Cítím se ostuzen..." se vší úctou se k ní poklonil. "Prosím, kde jste se naučila takto bojovat?" zeptal se na zrod jejích bojových schopností. "Učil mě můj otec." řekla a dívala se na klečícího mistra, jenž se k ní klaní, jako k princezně. Ale na to ona byla zvyklá, teď jí ovšem šokovalo, že si mistr klekl, i když nevěděl, co je zač.

Tamiko se vrátila. Masamo se na ní díval, jako na osmí div světa. "Tamiko, jak..to...no...jak." snažil se něco říct, ale místo toho koktal. "Můj otec, mě to naučil." řekla jen tak ledabyle.

Jetě téhož večera za ní přišel mistr Dai.
"Tamiko-san. Byla jste dobrým soupeřem a já - mistr, prohrál. Je mou poviností se vás zeptat, zda by jste se chtěla přidat k našemu klanu. Klanu "létajících tygrů". Chráníme naší vesnici před císařem a jeho vlivem. Snažíme se udržovat tradice v naší vesnici. Prosím tedy o vaší pomoct. " Tamiko se na něho zadívala s vykulenýma očima, všichni ostatní u nich stáli a čekali na odpověď. Napětí se dalo krájet. "Bylo by mi ctí mistře Dai." poklonila se s velikou úctou a všichni přihlížející zatleskali. Ještě v tu chvíli začala hostina a všichni vítali novou spojenkyni klanu "létajících tygrů".

Ona měla pocit, že konečně někam patří.