Druhá šance na lásku - Epilog

Anotace: nepříjemný hovor a "ne"vítaná návštěva...Dostali jsme se na konec. Díky všem, kteří to četli :)

7. kapitola - Epilog
Vzhlédl ke mně a zvedl to. Sevřel se mi žaludek. Něco mačkal a já zjistila, že zvyšoval hlasitost. Zoufale jsem zabořila oči do podlahy. Copak tohle nikdy neskončí? Z mých úvah mě vytrhl jeho nabroušený hlas.

„Prosím?”
„Vrať se domů, prosím. Přehnala jsem to, ale miluji Tě. Vše bude zas krásné. Přeci to nevzdáš.” Její hlas se mi vrýval pod kůži jako led.
„Já jsem doma. Jasně jsem řekl, že je mezi námi konec.” Chvilku bylo ticho, než se ozval rozčilený hlas. „Jaká je to tentokrát kráva?” Viděla jsem, jak se rozčílil a chtěl ji něco říct. Ale mě něco napadlo. Natáhla jsem ruku k telefonu a on mi ho s překvapením podal.
„Hálo?” dožadovala se pozornosti.
„Kráva?” zeptala jsem se se smíchem. Ze sluchátka se ozvalo vydechnutí.
„A ty jsi kdo? Okamžitě mu vrať telefon.” Úsměv mi ztuhl.
„Nepamatuješ si mě? Já jsem ta, která tě zmlátila u plavecké.” Dlouhé vteřiny bylo ticho, které jsem si vychutnávala.
„Co chceš?” houkla.
„Já? Já nechci nic! Mám vše, po čem bych mohla jen toužit. A já se ho nevzdám! Zkus mi ho vzít a dopadneš hůř!” podívala jsem se na můj smysl života. Usmíval se.
„Ty mi budeš vyhrožovat?” Hlas se jí klepal.
„Nevyhrožuju, pouze informuji. Nazdar,” vyčerpaně jsem mu podala zpět ten krám.
„Doufám, že jsi slyšela dobře. Jsem doma.” Bylo ticho, jen jsem slyšela lapání po vzduchu. To už byla hysterie v jejím hlase.
„Kde je doma?” Pohladil mě po ruce.
„Doma je tam, kde jsem s ní. Nech mě už být. Sbohem,” řekl a zavěsil.
„Hned zítra si koupím novou sim.” Kývla jsem na souhlas a přitulila se k němu. Byl jen můj. Bylo pět hodin, když jsme si odcházeli lehnout do naší společné postele. Bylo mi nádherně. Přitiskla jsem se k němu a cítila, jak mě líbá ve vlasech.
„Miluji Tě.” To bylo poslední, co jsem slyšela, než jsem usnula.

Ráno nás probralo klepání na dveře. Přitulila jsem se k mému příteli, jak hezky to zní, a odmítala se hnout. Klepání však bylo neoblomné a mě nezbývalo nic jiného, než vylézt. On si ale nemohl odpustit alespoň připomínku na včerejší noc.
„Dneska žádné vázy, prosím.” Uchechtla jsem se, políbila ho a vydala se do chodby. Otevřela jsem a uviděla moji milovanou kamarádku. Nestačila se divit, když ji neotevřela dívka s opuchlýma očima s fňukáním, ale rozesmátá a veselá žena.

„No dobré ráno, přišla jsem vyprávět novinky.” Usmála jsem se.
„Také jednu mám.” Podívala se za mě a vytřeštila oči. Přišel ke mně a objal mě kolem pasu. Políbil do vlasů. Tvář mi zdobil blažený úsměv.

„No čau,” pozdravila a už se drala na gauč. Nenápadně na mě pomrkávala a šibalsky se usmívala. Zaklonila jsem hlavu a vtiskla mu jeden letmý polibek. Seznámila jsem je a dlouho jsme si ve třech povídali. Když moje láska vstala a odešla do kuchyně udělat kafe. Kamarádka se na mě vrhla a já na ni vyplázla jazyk. Byla jsem tak šťastná. A věřila, že to tak už zůstane. Podívala jsem se směrem ke kuchyni. Opíral se o futra, ruce založené na prsou a úsměv od ucha k uchu.
„Ty sem patříš, poslouchej.” Zasmála se kamarádka.
„On jediný mi tu chyběl,” přitakala jsem.
„A už se mě nikdy nezbavíš. Budu tu navždy.” Poslala jsem mu vzdušnou pusu.
„Navždy,” zopakovala jsem! Dostali jsme totiž druhou šanci na lásku.