Nesmrtelný 2

Anotace: Pokračování. Frederik je odvezen domů, kde jeho spolužačka nachází cosi děsivého a poodhalí jeho tajemství... Věnováno uživateli DANNY JÉ

Co se v ředitelně dělo, o tom prosím nic netuším, ale nebylo to nic příjemného, tedy rozhodně ne pro Frederika Halissøna.

Když vyjde, tváří se naštvaně, rychle seběhne schody a šlehne nepřátelským pohledem po Georgovi. Sebere ze země kord, schovává jej do pochvy a zamíří ven ze školní budovy.

„Běž za ním,“ dloubne do mě Sadie.

„Vážně?“ povytáhnu obočí.

„Vážně!“ pobídne mě ona. „Prosím tě, vidí to tady každej, že se ti ten Nor líbí!“

„Děkuju,“ vyhrknu a utíkám za ním. Dostihnu ho u dveří a chytám ho za ruku.

„Au!!“ vyjekne a já si pozdě uvědomím, že jsem ho chytila za tu zraněnou.

„Proboha, odpusť!“ zvolám. „Seš tady autem?“

„Ne, letadlem,“ říká. Když na něho zůstávám ohromeně civět, udeří mě jemně do paže a zasměje se: „Jasně, že auťákem, cvoku!“

„S tou rukou nemůžeš řídit,“ podotýkám. „Hodim tě domů.“

„A ty víš, kde bydlím?“

„Budu, když mi to řekneš,“ odvětím. „Poslyš, moh‘ bys mi helpnout s dějákem?“

„Si piš,“ usměje se a já na něj nemohu vynadívat. „Tak u mě?“

„Platí, dej mi klíčky a tu zbraň.“

„Co by žena dělala se zbraní?“ nechápe.

„Seš z šestnáctýho století nebo odkud, sakra? Dneska jsou ženský i v armádě!“

„A je to tak dobře?“ ptá se. Krčím rameny a nastavím dlaň, čekajíc, až mi v ní přistanou klíčky od jeho auta.

No do prdele, hlesnu v duchu, když se zastavíme u starýho armádního Jeepu. „Tohle je tvý auto?“ divím se upřímně.

„Si piš,“ přitaká. „Něco proti?“

„Poslyš, nechceš jít ke mně, strejda by z tebe byl nadšenej.“

„Nemůžu, musím na šerm.“

„Na šerm? Ty s tím kordem ještě šermuješ?“

„Jasnačka,“ přikývne. „K čemu by mi jinak byl?“

„Já nevím, jako ozdoba…“ odtuším, když nasedám do auta. „Mimochodem, měla bych tě hodit spíš do nemocnice, ta ruka vypadá zlomená.“

„To by měla, taky je,“ říká. „Nechci do nemocnice, ty idioty v bílých pláštích nemůžu vystát. Myslí si, kdo ví jak nejsou chytří.“

„A nejsou?“

„Většinu věcí z toho, čím se vychloubají, uměli už v sedmnáctým století, a možná líp.“

Musím se rozesmát.

Pronajatý byt Frederika Halissøna je malý, leč útulný a zdobí jej obrazy a různý dávnověký krámy jako někde na zámku. Domnívám se čím dál víc přesvědčeněji, že by si se strýcem opravdu rozuměli.

„Něco k pití?“ optá se můj hostitel, zatímco se kolem sebe rozhlížím.

„Máš kafe?“

„Myslím, že jo,“ odtuší a zmizí ve stísněné kuchyňce. „Klidně běž ke mně, někde pod tím nepořádkem by měla být postel.“

Musím se zasmát. „Jo, k tomu kafi, máš turka?“

„Mám jediný kafe,“ zní odpověď.

„Aha.“

Vcházím do pokojíku. Nachází se v něm víc nepořádku než nábytku, postel je úplně zakrytá zmuchlaným pláštěm, starými, ještě ručně psanými knihami a jinými krámy. Posadím jsem se na okraj a prsty hladím sametový plášť barvy rudého vína.

„Ty hraješ?“ podivím se s pohledem upřeným na loutnu, která leží přes polštář.

„Jo,“ odvětí, přejde ke mně a podává mi hrnek.

„Kdes vzal všechny tyhle věci?“ nechápu.

„Kdybych ti to řekl, neuvěřila bys.“

„Tak to zkus!“ žadoním. „Copak jsou všechny opravdu dobový? Ukradl jsi je někde na zámku, nebo co?“ Upiju kafe, ale hned je opatrně zase vyprsknu zpátky do hrnku. „Teda, tohle kafe jsi schovávat vážně nemusel!“ Je to to nejodpornější kafe, jaký jsem kdy pila. Ani nevoní.

„Chceš něco k jídlu?“ zajímá se.

„Jestli chutná líp než to kafe,“ pousměju se.

„Mám tady zbytek špenátový pizzy.“

„Neodmítnu.“

Pokrčí rameny a mizí v kuchyni. Zatímco tam cosi provádí, rozhlížím se po pokoji. Na stěně visí obraz v zlatém rámu. Je to opravdu zlato? Nesmysl. Nemůžu tomu uvěřit. Vstávám a chci si jej prohlédnout víc zblízka, když vtom zakopnu o cosi na podlaze a ve snaze zachytit se něco, abych nespadla, hmátnu po stole. Shodím z něj jakousi dřevěnou krabičku.

„Všechno v pořádku?“

„Jo!“ volám a sbírám se ze země. Rychle přiskočím ke krabičce a sbírám rozsypané malé knížečky, abych je vrátila. Najednou ztuhnu. Ty knížečky jsou cestovní pasy!

Otevírám jeden z nich a zblednu. Nad fotkou Frederika Halissøna zde stojí jméno Évariste Fraires. Pas je dva roky starý. Národnost – francouzská.

Otevírám další, je to rovněž pas, opět s fotkou mého nového spolužáka, ale tentokrát je tu jméno Liam Morgen, národnost rovněž francouzská. Pro jistotu sáhnu po třetím dokladu. Opět fotografie toho Nora, ale tentokrát z Ruska a na jméno Pjotr Jelisov.