Tři dny

Tři dny

Dnes. Dnes je pátek. Za několik hodin se mám s partou přátel sejít na zastávce, pojedeme autobusem do Hrádku a tam se budeme toulat okolím. Naším cílem je hrad Rábí. Takový hezký, prodloužený víkend. A... Měla by tam být i ona. Žena, která mě dělá šťastným už jen svou přítomností. No...tedy aspoň já pro ni preferuji označení „žena“. Na svůj věk je vyspělá. Jak fyzicky, tak psychicky. Kdybych ji neznal, neřekl bych, že jí je jen sedmnáct. Možná i proto pro moji „zamilovanost“ není překážkou náš (pro někoho velký, pro jiné přijatelný) věkový rozdíl-sedm let.
Sbaleno jsem měl již dávno. Stačilo jen do sebe hodit nějaké jídlo, zkontrolovat věci, jestli mi něco důležitého nechybí, a mohl jsem vyrazit. Není to můj první ani poslední výlet, už jich mám za sebou několik desítek. Ale přece jen byl v něčem výjimečný. Ona byla pro mě tou výjimečnosti.
Hodil jsem sk krosnu na záda, zamkl byt a vyrazil na místo srazu. Času bylo dost a zastávka nebyla výrazně daleko. Došel jsem tam za půl hodinky a byl jsem tam první. Do odjezdu autobusu zbývalo přibližně patnáct minut. Po chvilce přišel Michal, můj dobrý kamarád. Pozdravili jsme se a dali se do řeči. Postupem času přicházeli další účastníci, až nás bylo pět. Za 3 minuty měl přijet autobus a ona tu stále nebyla. Říkal jsem si, že nejspíš nastalo to, čeho jsem se nejvíce obával. Že s námi nejede.
Přijel autobus. Stoupl jsem si do řady na lístky jako poslední a s malým zbytečkem naděje ji vyhlížel. Už jsem byl na prvním schodu uvnitř vozidla, když v tu chvíli jsem ji uviděl. Běžela k autobusu a mávala na mě, ať jí neujedeme. Dveře už se zavíraly, ale naštěstí jsem mezi ně stačil strčit nohu. Když se dveře začaly zase otvírat, stála před nimi a vděčně se na mě usmála. Tento úsměv mi chyběl. Myslel jsem na něj skoro každý večer při usínání. Na chvilku jsem zatuhl. Vydržel bych se na ni dívat do konce světa. „Hansi, budeme ten autobus zdržovat ještě dlouho?“ Cukl jsem sebou. „Promiň, zamyslel jsem se.“ Otočil jsem se, a šel jsem si sednout vedle Michala, který mi držel místo. Začal mi vyprávět nějakou historku, ale poslouchal jsem ho jen na půl ucha. Díval jsem se před sebe a přemýšlel, jak jí dát najevo, že k ní něco cítím. Napadlo mě poradit se s Michalem, byl v těchto věcech zkušenější. Už jsem ho chtěl přerušit a zeptat se, ale rozmyslel jsem si to. Vzpomněl jsem si totiž na Michalův názor na věkové rozdíly ve vztahu. Začal by do mě rýt, že 7 let je moc, že je to ještě děcko, přitom já už pracuji, že nejsem normální a tak dále... „No, a nakonec jsem tu zkoušku udělal, ale jen tak tak,“ dokončil Mik svoje vyprávění. Mik je Michalova přezdívka. Dal si ji sám, ale my s ní rádi souhlasili, protože je to kratší než Michal. „Hlavně, že jsi prošel," odpověděl jsem. „Jo, to máš recht, Hansi.“
Hans. Když jsem byl malý, neměl jsem to jméno rád. Někteří spolužáci si mě na základní škole dobírali. Říkali mi, že jsem „debilní polo-němčour“ a ve vyšších ročnících, že moje matka je „něměcká Hure“. Na prvním stupni jsem jim pokaždé zoufale vysvětloval, že moje mamka je z Rakouska a tím pádem jsem polo-rakušan, a že rozhodně nejsem „debilní“. Když měli na druhém stupni poznámky na moji matku, porval jsem se. V deváté třídě jsem se naučil tyto poznámky ignorovat. Říkával jsem si, že se musím připravit na střední, kde to určitě bude ještě horší. Pletl jsem se. Na strojírenské střední jsem byl nadmíru spokojen. Měl jsem ve třídě velmi pohodový kolektiv. Našel jsem si tam dva velmi dobré přátele. Jedním z nich je Michal, i když s námi ve třídě strávil jen jeden rok. Zjistil, že strojírenství není nic pro něj, a tak šel studovat uměleckou školu. Teď studuje architekturu na vysoké.
Zbytek cesty jsme mlčeli. Michal se díval kamsi do neurčita, zatímco já jsem pozoroval ji. Seděla vedle jejího bratrance a mlčela. Očividně nad něčím přemýšlela. Najednou se otočila a zadívala se na mě. Uhl jsem pohledem někam za ni. Jakmile zjistila, že se dívám jejím směrem, rychle se otočila. Pousmál jsem se. „Čemu se tlemíš? A kam tak zíráš“ Vůbec jsem si nevšiml, že se na mě Mik už nějakou dobu dívá. „Ale nic, jen jsem si na něco vzpomněl,“ odpověděl jsem. Michal se zamračil. Nevěřil mi. A měl k tomu dobrý důvod. Určitě si všiml toho, co se stalo. Bylo jen otázkou času, kdy o tom začne mluvit. „Hele Hansi, neblbni. Víš, kolik jí je? 17! Jste od sebe 7 let! To není normální!“ začal do mě rýpat. „Uklidni se, jo? Nic to neznamená. A i kdyby, tak mi můžou být tvoje připomínky ukradený,“ odsekl jsem. Chtěl ještě něco říct, ale nakonec si jenom zaťukal na čelo a mávl rukou. Věděl, že nemá cenu se se mnou o tom hádat.
Za krátkou dobu jsme dorazili do cíle. Vystoupili jsme, dali si krosny na záda, a vyrazili na cestu. Ostatní se spolu bavili, ale já jen mlčel a poslouchal. Mlčela i ona. Nějakým způsobem se dostala na místo po mém boku. Najednou bylo takové zvláštní ticho. Ne, že by zbytek zmlkl, naopak spolu hovořili o něco intenzivněji. To ticho bylo mezi námi. Bylo cítit, že ho chceme oba prolomit, ale nevěděli jsme jak. Podívali jsme se na sebe. Zřejmě nečekala, že na ni taky pohlédnu, protože hned sklopila zrak. Ticho sílilo a bylo těžší a těžší ho prolomit. Po chvilce se jí to povedlo. „Jak se ti vede, Hansi?“ zeptala se. Odpověděl jsem a nějak jsme se dali do řeči. Zapovídali jsme se tak, že jsme lehce zaostávali za ostatními. Nikdo si nás ale nevšímal. Mohli bychom udělat cokoliv a nikdo nebude nic vědět. Mohl bych ji pohladit po vlasech nebo... Najednou jsem ucítil, jak mě hladí hřbetem ruky po mé paži. Zase bylo mezi námi ticho. Klid. Měl lehký nádech nervozity, překvapení a odvahy. Napadlo mě, že bych měl také něco udělat. Než jsem stihl vymyslet co, pomalu se na nás otočil Mik. Její ruka se okamžitě přestala dotýkat té mojí a bleskurychle si jí dala do kapsy. Michal se na mě velmi nepříjemně podíval. Snažil jsem se jeho pohled ignorovat. Řekl jsem jí, že bychom měli dohnat ostatní. Přikývla. Zrychlili jsme krok a připojili se ke zbytku. Zařadil jsem se vedle Michala. Hodil po mně pohrdavý pohled. Pokrčil jsem rameny. Protočil panenky a zase se dal do hovoru s klukem po jeho pravici. Toho jediného jsem dnes viděl poprvé. Byl to její bratranec a Michalův kamarád. Prý se jmenoval Jakub. Vypadal sympaticky. Nevtíravě a nenuceně jsem se vmísil do jejich rozhovoru. Nevadilo jim to, naopak moji poznámku uvítali.
Než jsme došli k prvnímu cíli, zjistil jsem o Jakubovi pár věcí. Je mu 21, studuje geologii a opravdu skvěle se vyzná v minerálech. Je pro každou blbost a je to velký extrovert. Na mě možná trochu moc velký. Vždycky jsem byl introvert a nikdy jsem toho moc nenamluvil. Raději poslouchám. Jsem také dost svérázný. Možná i proto si za mnou přátelé občas chodí pro rady. Mám na věci jiný pohled a napadají mě jiná řešení. Také umím velmi dobře udržet tajemství a jsem spolehlivý.
Naší první zastávkou byly Zbynické rybníky. Kolem půl páté tu nebylo moc lidí. Sedli jsme si na lavičky, napili se, dali si něco malého k snědku. Celou dobu jsme po sobě lehce pokukovali. Bylo to roztomilé. Přišel jsem si jako nesmělý, zamilovaný kluk. Ale bylo mi moc hezky. Ještě jsme se trochu prošli kolem vody a dali se znovu na cestu. K místu, které jsme si vybrali k přenocování, už to byla chvilinka. Asi jen 2 kilometry. Po cestě jsem si ještě trochu povídal s Jakubem. Ten člověk mě začal zajímat. A hlavně bych se jeho prostřednictvím mohl dozvědět pár věcí o ní. Najednou Kuba ztišil hlas. „Hansi já... nemohl jsem si nevšimnout těch pohledů mezi tebou a Jančou.“ A kruci. Všiml si nás. Jana je ta, o které zde celou dobu mluvím. Kdyby to náhodou někomu nedošlo. Nemělo cenu zapírat. On to věděl. „No, já...“ „Nic mi neříkej, je mi to jasný. Teď však poslouchej.“ Začal mi vyjmenovávat věci a činnosti, které má ráda a dával mi rady, jak ji získat. Když svůj monolog dokončil, mnohokrát jsem mu poděkoval. Byl jsem mu neskonale vděčný Prokázal mi neocenitelnou službu. Odvětil, že není zač, a ještě mi řekl, že prý mu o mně vyprávěl Michal. Z toho, co slyšel, a z našeho dnešního rozhovoru mu přijdu jako „správnej chlap a sympaťák“ a někoho takového své sestřenici přeje, zvlášť po její zkušenosti s klukem, který ji akorát trápil a využíval. To mě zaujalo. „Mohl bys mi o tom povědět víc, prosím?“ zeptal jsem se. „Mohl, ale jen něco málo. Takže. Stalo se to asi před rokem a čtvrt. Byl to takovej týpek v jejím věku. Ona se do něho zabouchla. Jednoho dne mu to řekla. No a on místo toho, aby řekl, že on do ní ne, tak si s ní začal nehezky hrát a využívat ji jako loutku. Ona je jinak psychicky velmi silná holka, v tom ji obdivuju, ale tomuhle hajzlovi podlehla. Uměl moc dobře manipulovat a prý jí i jednou vyhrožoval. Nakonec se z toho sama dostala bez dlouhodobých následků, což je celkem obdivuhodný, protože ten blb ji měl pevně v hrsti. Začala se z toho soukat ve chvíli, kdy po ní chtěl... No ty víš co. Tenkrát se mu poprvé vzepřela. No vlepila mu facku a zdrhla. Po asi měsíci už nebyla jeho loutkou. Už ji neovládal. Hezky ho poslala do háje. Potom to řekla mně. Jsem pro ni něco jako taková starší ségra. A já shodou okolností znám staršího bráchu toho kluka. Ten je naopak strašně super člověk, přesný opak svého mladšího bratříčka. Tak jsem mu to řekl. No, a mladej pán doma dostal pěknou bídu. Ale to ti povídám, byl to pro ni strašnej půlrok. Ale zvládla to a už je naprosto v pořádku.“ Když dokončil své vyprávění, cítil jsem se divně. Bylo mi jí strašně líto, cítil jsem zlost vůči tomu manipulátorovi, ale zároveň jsem ji obdivoval, že se z toho tak rychle dostala. Úplně sama. Některým trvá i rok, než si uvědomí, že jsou ovládáni. „Je dobrá, že to zvládla,“ řekl jsem. „Ano,“ odpověděl Jakub. „Je to bojovnice.“
Konečně jsme došli na místo, kde jsme měli strávit noc. Hodil jsem krosnu na zem a začal jsem si chystat míso na spaní. V noci nemělo pršet, takže jsem zbytečně nevytahoval plachtu na přístřešek. Položil jsem na zem celtu, na ni karimatku a spacák. Poté jsem si vytáhl dva rohlíky a nějaký sýr. Neměl jsem moc hlad, takže mi to stačilo. Mezitím Jirka a Eva udělali oheň na malinkém ohništi, které tam už vytvořil někdo před námi. Všichni jsme si sedli kolem něj. Někteří si dělali teplou večeři, zbytek si vystačil s něčím menším. I přesto, že jsme dnes skoro nic neušli, jsem byl unavený. Vstával jsem brzo do práce. Měli jsme dnes v dílně více než obvykle. Abych stihl autobus, musel jsem skončit o něco dřív. Kvůli tomu jsem tam musel i dřív být, abych vše stihl. Všichni jsme si u ohně povídali. Kolem osmé už se mi zavíraly oči. Zvedl jsem se, popřál jsem všem dobrou noc a chtěl jsem odejít. Najednou jsem zachytil její úsměv. Milý a chápavý. Také jsem se na ni usmál. Poté jsem se otočil, šel ke svému spacáku a ulehl ke spánku.
Autor Amiradi, 18.05.2020
Přečteno 42x
Tipy 5 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Titanie, Lůca, Roser
ikonka Komentáře (1)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

No, už se těším na další část, drahá Amiradi

18.05.2020 23:09:04 | Roser

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.9 | Facebook, Twitter