Matné kameny

10. kapitola ČERNÝ DIAMANT

Den pro mě začínal stejně jako stovky těch před ním. Julie spala, otočená čelem ke zdi. Měli jsme oddělené postele; já miloval světlo a pocit, když mě budí první sluneční paprsky, ona už dlouho utíkala do stínu. Žila v něm. Přespříliš dlouho. A mohl jsem za to já. Moje největší prohra. Moje černé svědomí.

Ani dnes jsem se nedokázal ubránit pocitu totálního zmaru při pohledu na ženu, kterou jsem kdysi tak bezvýhradně miloval. Každý pohled na její nehybná záda mi připomínal, jak moc jsem zklamal a jak jsem jedním neuváženým činem dokonale zničil dva životy.

Ta tíha mě táhla k zemi. Nedala se zasunout hluboko do paměti, nedalo se na ni zapomenout. Zkoušel jsem už všechno: alkohol, drogy, bezejmenné milenky. Nic nezabralo. Pořád jsem to byl já a stačil jediný pohled do zrcadla, abych věděl, že to, co jsem udělal, nikdy nezmizí. A že Julie už nikdy nebude tou holkou, do které jsem se kdysi zbláznil.

Výčitky byly k ničemu. Musel jsem pokračovat, musel jsem dýchat. Opustil jsem ložnici a začal se připravovat na pracovní den; jen práce mě dokázala odpojit od myšlenek, které mě sžíraly.

Nehodlal jsem nic zastírat, znal jsem stavy, kdy se v mé hlavě mísily představy vraždy i sebevraždy. Byl jsem psychicky na dně, a přesto jsem musel zůstat tím silným. Kvůli ní. Kvůli jejím rodičům. Kvůli celému světu, který nás sledoval.

Zpočátku to znělo vlastně jednoduše: zavinil jsem to, tak se k tomu postavím čelem. To mi můj budoucí tchán nemusel ani nařizovat. Věděl jsem, co jako chlap musím udělat. Jenže ten trest už trval deset let. To je 3 650 dnů. 87 600 hodin. 5 256 000 minut. Takhle jsem teď počítal svůj život. Každá jedna minuta byla olověná.

Ale to byl jen můj pohled. Nedokázal jsem si ani představit, jak to prožívá Julie, a popravdě jsem ani nechtěl. Stačilo mi vědomí toho, co jí kvůli mně udělali. Co si musela vytrpět jen kvůli mým řečem v opilosti. Prozradil jsem víc, než jsem směl. Pro někoho banální chyba, pro nás tragédie, kterou už nikdy nikdo nenapraví.

Schoval jsem obličej do dlaní. Dnes ne, okřikl jsem se. Dnes se nesmím v tom bahně začít hrabat tak hluboko. Čekal mě pracovně významný den, který mohl posunout můj byznys o míle dopředu. Musel jsem fungovat na sto procent.

Jen kdyby nebylo té Malvíny Králové. Ženy, která v sobě stejně jako já skrývala něco děsivého. Poznal jsem to na sto honů. Měla to v očích, v každém pohybu, v tónu řeči. Křičelo to na mě a přitahovalo mě to. Jenže Malvína nebyla světlo. Byla to stejná temnota a stíny, které mě lákaly svým hebkým tichem do hlubiny, ze které jsem se tak dlouho snažil vyplavat.

Vzal jsem klíčky a rázně zavřel dveře. Konec. Všechno tohle muselo zůstat uvnitř bytu, teď jsem musel myslet jen jako byznysmen. Tvrdý a bez duše. Bylo vtipné, že to nebyla přetvářka – to bylo mé pravé já. Možná proto se mi tak dařilo. Aspoň v něčem.

V kanceláři mě asistentka přivítala naučeným úsměvem, jen jsem na ni kývl. Byl jsem rozhozený víc než obvykle. Musím se sebrat. Jednání bude tvrdé; chci to nejlepší zboží za cenu podřadného. Postavil jsem se k oknu, shlížel do hlubin města a urovnával si manžetové knoflíky s černými diamanty.

Tím jsem nevědomky spustil vzpomínky na ni. Na to, jak zdrceně vypadala na té nemocniční chodbě. Jak rychle ode mě utekla. Jak se ani neotočila. Možná cítila totéž co já. Rozdíl byl v tom, že mě to k ní táhlo, zatímco ona přede mnou utíkala.

„Pane Valento, pan Elias Al-Fayed už dorazil." Asistentka diskrétně zavřela dveře.

„Prosím," řekl jsem ledovým hlasem.

Jednání bylo přesně takové, jaké jsem čekal – hlučné a nekompromisní. Věděl jsem, že Al-Fayeda láká jméno mé firmy, a využil jsem toho. Plácli jsme si. Dohoda byla podepsaná.

Jenže jsem necítil radost. Jen únavu. Opřel jsem se v křesle a zavřel oči, dokud mě nevyrušil zvuk mobilu. No jistě. Pracovně šlo všechno hladce, takže se muselo něco posrat doma. Volal tchán. Čelisti mi ztuhly.

„Theodore, nemám čas na zdvořilosti," skočil mi Bodáč do řeči. „Už máte termín svatby? Manželka to chce naplánovat. Víš, že letadlem už nikam nemůžu, takže nás netahej do Itálie v zimě. Takže?"

Zaskočeně jsem otevřel kalendář a plácl první datum, které jsem uviděl.

„Vidíš, jak to jde," zasmál se. „Říjen je pěkný, Julii to bude na fotkách slušet. A místo?"

Došla mi slova. Na Googlu jsem rychle přelétl mapu Itálie. Milán? Řím? Bože, to ne. A pak jsem to uviděl.

„Verona," zahlásil jsem.

Tchán se uchechtl. „Trošku klišé, ale aspoň to není na jihu. Nashle, Theodore."

Telefon oněměl a já taky. Rozklikl jsem si informace o Veroně a došlo mi to. Romeo a Julie. Jsem to ale idiot.Zasmál jsem se. Krátce. Bez humoru. Rychle jsem si tu říjnovou sobotu zaškrtnul v papírovém kalendáři – hrozilo, že jakmile vyjdu z kanceláře, v tom zmaru na to zapomenu. A to by byl teprve problém.

Dal jsem si tři a půl měsíce času. Ale na co přesně, to jsem netušil.

Doma mě přivítalo ticho. Těžké a dusivé. „Juli, jsem tady," zavolal jsem do haly. Žádná odpověď. „Objednal jsem večeři, jedla jsi dnes?" Mluvil jsem do prázdna, věděl jsem, že je Julie nejspíš opět pod vlivem léků. Další osamělý večer.

V ložnici stála u okna a hleděla do dálky. Opřel jsem se o rám dveří. Myslí na to, že by skočila? Hned jsem tu myšlenku zapudil. Ne. Ona to zvládne.

Můj vzdech ji vrátil do reality. Otočila se. Byla stále nádherná, ale bez života. Jen slupka. Já mohl za to, že ztratila lesk. Že už se na nic netěší. Proč se mnou sakra pořád chce být? Se strůjcem svého neštěstí?

Věděl jsem proč. Ona mě svým způsobem stále milovala. Odpustila mi, ale nic víc mi dát nemohla. Nemohla se mě dotknout, políbit mě. Chápal jsem to, ale nevěděl jsem, jak dlouho to ještě vydržím.

Tiše kolem mě prošla do jídelny. Sedla si na své místo a upřela pohled na prázdnou vázu. Zase jsem zapomněl koupit květiny. Ta němá výčitka mě bodla do srdce. Cinkl mi mobil položený na stole. Julie se na něj podívala dřív než já. Tušil jsem kurýra, ale byla to Ema.

Julie si zprávu přečetla. Mlčela a odvrátila pohled.

Vzal jsem telefon. „Malvína se na tebe vyptávala. Prosím tě, hlavně jí neubližuj. Ona není tak silná, jak se tváří."

Zprudka jsem se nadechl. Skvělé. Dneska jsem prohrál všechno, co šlo. Sice jsem si nedělal iluze, že by Julie netušila, proč do Čech létám, ale takhle napřímo to vědět nemusela.

Chtěl jsem ji vzít za ramena, ale jen na mě zasyčela: „Nesahej na mě."

Odešel jsem na terasu a zapálil si cigaretu. Konečně sám sebou. Kouř se zvedal přímo vzhůru a mně došlo, že jsem jediný, kdo se tu pořád točí v kruhu. Budu jí to muset říct. Datum i místo. Jako první to musí slyšet ode mě, než jí zavolá matka s detaily o závojích a krajkách.