Matné kameny

22. kapitola AVANTURÍNY

Venku panovalo ukrutné horko. Kvůli tomu žáru jsem si oblékla jen šortky a lehký top. Původně jsem sáhla po plátěných teniskách, ale po jednom zvláštním Theodorově pohledu jsem se raději přezula do pevných sportovních bot. Jeho výraz se sotva znatelně uvolnil. Jako by si právě odškrtl první položku.

Před domem si se zájmem obešel moje auto. Usmíval se u toho, ale tentokrát už si žádnou další narážku na barvu odpustil. Pak odemkl svůj vůz a galantně mi pomohl nastoupit. Naše první zastávka byla jasná – jeho hotel.

Zatímco se Theodor zavřel v koupelně, já jsem bloumala po jeho pokoji. Nebylo to žádné strohé hotelové ubytování s postelí a stolkem. Byl to rozlehlý apartmán s výklenkem, ve kterém dominoval masivní pracovní stůl a dvě polstrovaná křesla u nízkého stolku. Přistoupila jsem k oknu a na chvíli jen fascinovaně sledovala výhled na celou Prahu. Tenhle prostor k němu seděl. Jako oblek šitý na míru.

Konečně vyšel ven a já se na něj otočila. Najednou působil mladší. Lehčí. Jako by z něj někdo sundal deset kilo neviditelné váhy, i když mi bylo jasné, že jeho funkční sportovní oblečení stálo dost možná stejně jako jeho nejlepší oblek. Musela jsem uznat, že vypadá skvěle úplně ve všem. Ten ležérní styl mu dodával uvolněnost, kterou jsem u něj dosud neznala.

Usmál se na mě, otevřel skříň a vytáhl malý batoh, obyčejný, lehce ošoupaný, který by si k obleku nikdy nevzal, vložil do něj pár věcí a pak si ho ležérně přehodil přes jedno rameno. Volnou rukou mě pevně chytil za dlaň.

„Můžeme vyrazit za dobrodružstvím," mrkl na mě a já měla na zlomek vteřiny pocit, že přede mnou stojí úplně jiný člověk. Nebyl to ten odměřený muž z kanceláře; byl to kluk, který právě omládl o deset let.

Oči mu zářily a úsměv, který mu hrál na rtech, působil tak přirozeně a samozřejmě. Stiskla jsem mu ruku nazpět a lehce se paží opřela o tu jeho. Těšila jsem se víc, než jsem si chtěla přiznat.

V autě už nevládlo to tíživé, ostražité ticho jako dřív. Theodor se rozpovídal. Vyprávěl mi o místech v Čechách, která má rád a která mu v cizině tak bolestně chyběla. Celou dobu přitom nechal ruku položenou na mém nahém stehněS každým nepatrným pohlazením mi těžkl dech. Motor pod námi vrněl a já si nebyla jistá, jestli víc slyším jeho, nebo vlastní srdce.

„Jednou jsem takhle vyrazil sám na hory – nebo prostě na takový kopec," vyprávěl s pohledem upřeným na cestu před námi. „Měli jsme tam s partou pronajatou chatu, ale nikomu se nechtělo na výlet, tak jsem šel na vlastní pěst. A tehdy jsem objevil to místo, které ti chci dneska ukázat."

Zahleděl se na mě a já v jeho tváři poznala čisté, nefalšované nadšení. „Nikomu jsem o něm moc neříkal," dodal po chvíli tiše, to už znovu sledoval cestu. Kdoví, jak dlouho tam nebyl. V duchu jsem jen tiše doufala, že se to místo za ty roky příliš nezměnilo. Jen jsem si přála, aby to místo bylo pořád stejné. Aby některé věci zůstávaly takové, jak si je pamatujeme.

Dojeli jsme na lesní cestu. Theodor zaparkoval kousek stranou před závorou se zákazem vjezdu, pobral si věci a vystoupil. Já jsem ještě chvíli zůstala sedět v autě a pozorovala stromy – tiché, majestátní borovice. Milovala jsem jejich vůni. Když jsem konečně vystoupila, protáhla jsem se jako před během. Theodor mě sledoval s tajuplným úsměvem, ale neřekl ani slovo a vykročil.

Zůstala jsem stát a čekala, kudy se vydá, ale on se po pár krocích zastavil a otočil se na mě. „Malvíno, jdeme spolu. Pojď," natáhl ke mně ruku. Došla jsem ho, vklouzla dlaní do té jeho a on mě prsty jemně pohladil.

„Tak mě veď," pobídla jsem ho.

Šli jsme lesem, kde cesta mírně stoupala a stáčela se mezi kmeny. Vůně borovic byla omamná a slunce, které prosvítalo mezi korunami, příjemně hřálo, zatímco tady dole se držel osvěžující chlad. Přestože stoupání nebylo prudké, bylo táhlé a já brzy pocítila, jak se mi zrychluje dech. Na zádech a na čele mi vyvstal pot.

Nenápadně jsem si hřbetem ruky otřela čelo, ale Theodor si toho všiml. Aniž by zastavil, přetáhl si batoh dopředu a jednou rukou v něm začal šmátrat. Vytáhl smotaný, rychleschnoucí ručník a podal mi ho. Držel tempo, jako by ani nevnímal, že mi dochází dech. Po chvíli vytáhl i láhev s vodou a nabídl mi ji. Přijala jsem ji jako spásu; hrdlo jsem měla úplně vyprahlé.

Konečně jsme se zastavili, abych se mohla napít. Theodor byl ve výborné kondici – nebyl ani zadýchaný, ani se nepotil. Projelo mi hlavou, že bych se o své tělo měla začít víc starat; už mi dávno nebylo dvacet. A tělo mi to občas připomnělo dřív než hlava.

Kamenitá cesta konečně skončila a vystřídala ji měkká tráva. Stromy ustoupily a my se ocitli nahoře. Už jsem se rozhlížela, kam se svalím, ale Theodor mě vedl dál. Docela ve mně hrklo při představě, že tohle je jen jeden z mnoha kopců, které dnes hodláme zdolat.

Po pár metrech se zastavil. Podívala jsem se před sebe a vydechla úžasem. Pod námi se rozprostírala krajina jako na dlani. Na okamžik jsem zapomněla dýchat. Mezi kopečky a lesy se krčila malá vesnička, vinoucí se podél silnice, která odsud vypadala jako šedý had. Kousek pod námi byla skála a pod ní se leskla vodní hladina. Zhluboka jsem dýchala tu syrovou vůni země a lesa.

Bylo to jako u tety. Stejný klid, stejné kopce, stejné ticho, které neléčí, ale dovolí mi chvíli nebýt silná. Při té vzpomínce jsem se dojatě usmála.

„Líbí?" zašeptal mi Theo u ucha.

Přikývla jsem. Theodor shlížel dolů a jen tak ledabyle prohodil.

„Miluju tahle místa. Kde lidé moc nechodí, protože tu není rozhledna ani hospoda. Jen příroda, ptáci a klid. Svět odsud vypadá tak jednoduše. Čistě."

Podívala jsem se na něj. Stál rozkročený, paže volně podél těla a zhluboka dýchal. Jeho výraz byl naprosto vyrovnaný. Znovu jsem si uvědomila, jak moc jsem tomu muži propadla a jak málo o něm ve skutečnosti stále vím.

Dotkla jsem se jeho paže a on se ke mně okamžitě otočil čelem. Podíval se mi hluboko do očí a políbil mě – něžně, až neskutečně jemně. Jeho ruce přitom putovaly po mém spoceném těle. Nebylo mi to v tu chvíli úplně příjemné, ale když jsem se k němu přitiskla, cítila jsem, jak moc ho ta moje syrovost a horkost kůže vzrušuje.

Náhle mi zvedl stehno, přičemž jsem bolestivě vydechla. Kouzlo okamžiku se na okamžik rozplynulo, ale jeho starostlivý výraz mě uklidnil.

„Jsi v pořádku?" vydechl téměř bez dechu.

Usmála jsem se a rychle přikývla, abych ho uklidnila. „Podívej, tam dole je voda. Myslíš, že by se tam dalo vykoupat?"

Podařilo se mi odvést pozornost. Theodor se srdečně zasmál a kousl se do rtu. „Určitě se tam dá koupat. Ale máš s sebou plavky?"

Nakrčila jsem nos. Samozřejmě, že jsem je neměla. Neměla jsem s sebou nic než jeho.

„Já tu něco mám," oznámil vítězoslavně a znovu zalovil v batohu. Vytáhl igelitový sáček s jakousi červenou látkou a podal mi ho.

Zamračila jsem se na balíček a roztrhla ho. Vypadly z něj červené bikiny. Rozesmála jsem se na celé kolo. „Ty jsi evidentně připravený úplně na všechno. Co tam ještě schováváš?"

Sápala jsem se mu po batohu, ale on se smíchem uhýbal. „Pojď, jdeme do vody!" Chytil mě za ruku a vedl mě druhou stranou kopce dolů.

Cesta byla rychlá, i když jsme museli našlapovat opatrně; kameny pod nohama ujížděly a pěšina vedla téměř kolmo dolů. V duchu jsem mu blahořečila, že pro cestu nahoru vybral tu pozvolnější trasu. Měl to promyšlené do nejmenšího detailu. Párkrát jsem zakopla, ale Theodor mě hned sevřel pevněji. Byl tak pozorný, až jsem měla chuť ho zastavit a prostě ho znovu políbit.

U vody nikdo nebyl. Plocha to nebyla velká, ale hladina byla průzračná a na dotek příjemně studila. Zalezla jsem do nedalekého křoví a převlékla se do plavek – díky tkaničkám mi sedly jako ulité. Když jsem vyšla, Theo už na sobě měl jen černé kraťasy a úsměv od ucha k uchu. Popadl mě a rozběhl se se mnou přímo do vln. Chtěla jsem se vyškubnout a vstupovat pomalu, ale nedal mi šanci.

Voda mi sahala až po krk a chlad mi projel tělem jako ostrý proud. Do nohou mi píchalo tisíce malých jehliček a srdce mi bušilo. Theodor se jen smál a pak se potopil. Šlapala jsem vodu a rozhlížela se kolem. Vteřiny plynuly a on nikde. Začínala jsem panikařit, když se konečně vynořil a prudce hodil hlavou, aby si setřásl mokré vlasy z čela.

Vážně mě vyděsil. Okamžitě ale připlaval blíž, objal mě a začal mě líbat zezadu na krk. Jedna pusa, druhá, třetí... pomalu jsem tála. Cítila jsem jen jeho žhavé tělo v kontrastu s ledovou vodou.

Otočil si mě k sobě a naše rty se spojily. Obmotala jsem mu nohy kolem pasu a pevně ho objala.

Milování ve vodě? Problesklo mi hlavou těsně předtím, než mi rozvázal šňůrky kalhotek. Nadzvedl mě a zamířil z hloubky na mělčinu, kde se mohl bezpečně postavit. Bylo to opojné a nebezpečné. Každou vteřinu se ze křoví mohla vynořit rodinka s dětmi nebo letní tábor, ale to vědomí naše vzrušení jen prohlubovalo.

Byl v tu chvíli jen můj – žádný Smaragd, žádný dravec, jen muž, který mě držel, jako by na tom závisel jeho život.

Potom jsem mu už jen spokojeně oddechovala do ramene. Theodor mě stále tiskl k sobě a nechtěl mě pustit. Ta blízkost byla naprosto omamná.

Až když mě roztřásla zima, pomohl mi zavázat plavky a vylezli jsme ven.

Znovu zalovil v batohu a jako kouzelník vytáhl dva ručníky a dvě nektarinky. Zabalila jsem se do měkké látky a sedla si do trávy. Theo se usadil těsně vedle mě a s chutí se zakousl do šťavnatého ovoce.

Jednou rukou se opíral o zem a s naprostým klidem hleděl do nebe.

Ten okamžik jsem si chtěla vypálit do paměti. Ten klid, ticho a on – mokrý, šťastný a na chvíli zbavený všech masek. Obyčejný den a neobyčejná chvíle absolutního štěstí.