Matné kameny

32. kapitola ALEXANDRIT

Probudily mě sluneční paprsky. Jen co jsem otevřel oči, hned jsem je zase prudce zavřel. Světlo mi nedělalo dobře. Hlava mi třeštila a v ústech jsem měl sucho a pachuť včerejší noci. Přetočil jsem se na záda a chvíli otupěle sledoval strop auta.

Vybavoval jsem si útržky toho, co jsem včera provedl. Třesoucí se rukou jsem vytáhl mobil. Displej se rozsvítil přímo na rozepsané zprávě pro Malvínu.

Lásko, mám tě pořád v hlavě i v srdci. Chybíš mi.

Do prdele.

Byl jsem vážně takový ubožák, abych jí ožralý v poušti vyléval srdce? S úlevou jsem zjistil, že jsem ji neodeslal. Jen jsem ji v záchvatu slabosti napsal a uložil do konceptů. Těžce jsem si oddychl. To by byl definitivní konec mojí důstojnosti.

Bylo sedm ráno. Příliš brzy na to, abych šel rovnou do práce, a příliš pozdě na to, abych riskoval sprchu v bytě. Julie už bude stoprocentně vzhůru. Nezbývalo než jet do kanceláře a nějak to tam přežít. Pak mě napadlo spásné řešení: posilovna. Naliju do sebe nějaký ionťák, vypotím zbytky chlastu a osprchuju se tam.

V gymu jsem byl téměř sám. Zabral jsem si běžecký pás – nejjednodušší způsob, jak dát tělo zase dohromady. Ledová sprcha mi pak konečně vrátila aspoň zdání lidskosti. Přesto, když na mě dopadaly proudy chladné vody, neubránil jsem se vzpomínce na Malvínu. Na sex u ní v koupelně. Na tu vůni mýdla a kůže.

Prudce jsem se kousl do rtu, až jsem ucítil krev. Dost. Na tohle už nesmím myslet. Pro mě už není cesty zpátky. Tyhle vzpomínky budou po zbytek mého života jen luxusem, který si budu muset dávkovat opatrně jako jed.

Při odjezdu z posilovny jsem si uvědomil, jakým autem jedu, a nabral jsem směr k bytu. V podzemním parkovišti jsem vozy vyměnil. Místo robustního Mercedesu jsem sedl za volant sportovního Porsche 911. Miloval jsem to auto. Mělo všechno, co jsem potřeboval: eleganci, rychlost a komfort.

V práci jsem se vrhl na resty a čas ubíhal neuvěřitelně rychle. Hromada papírů se konečně zmenšovala a já cítil mírné uspokojení. V šest hodin mi ale pípla SMS. Přistihl jsem se, jak tajně doufám, že je to Malvína. Tep se mi zrychlil, ale vystřízlivění přišlo okamžitě. Julie.

Theodore, krejčí na tebe čeká. Okamžitě naklusej a nedělej mi ostudu!

Mračil jsem se na ty dvě věty a krev ve mně vřela. Jak si vůbec dovoluje mě takhle úkolovat? Nikdy taková nebyla. Co jí sakra kdo udělal? Tohle nebyla Julie, ale nějaká cizí, zatrpklá ženská, kterou jsem nechtěl znát.

Odhodil jsem telefon na stůl. Krejčí musí počkat. Dodělám, co jsem začal. Jenže ruce se mi třásly zlostí a oči nemohly zaostřit. Vyskočil jsem a začal přecházet po kanceláři. Jestli to takhle půjde dál, tak to nedám. Zabiju ji dřív, než si ji vezmu.

Mobil znovu pípl. Vztekle jsem ho strčil do kapsy saka, zhasl, zamkl a sjel výtahem dolů. Rozhodl jsem se jít pěšky, bylo to za rohem. Byl jsem tak rozrušený, že jsem na chodníku málem smetl svou asistentku. Tak tak jsem ji zachytil před pádem. Vykřikla, ale držel jsem ji pevně za paže.

„Pane Valento! Bože, vy jste mi dal!" oddychovala zprudka a rovnala si blůzu.

Pokusil jsem se o úsměv, ale nejspíš to byl jen škleb. „Omlouvám se, spěchám na schůzku."

Chtěl jsem ji obejít, ale chytila mě za rukáv. „Omlouvám se, pane Valento, ale... je vaše žena v pořádku? Volala dnes do kanceláře asi patnáctkrát. Ptala se, jestli tam jste, ale k telefonu vás nechtěla."

Stiskl jsem čelisti. „Ano, všechno je v pořádku. Jen jsme byli špatně domluvení," vypustil jsem první lež, co mě napadla, a spěšně se rozloučil.

U krejčího jsem byl jako na jehlách. Měřil mě tak důkladně, až jsem nechápal, k čemu mu ty údaje budou. Stál jsem poslušně, natahoval ruce a krčil kolena podle jeho pokynů.

„Pane Valento, rozhodl jste se pro barvu?" zeptal se starý pán, zatímco si vše zapisoval do sešitu.

Pohodil jsem rameny. Bylo mi to úplně jedno. „Černý oblek, bílá košile."

Krejčí pokýval hlavou. „Nadčasová volba. Budu vás potřebovat na pár zkoušek. Vaše žena říkala, že to spěchá, že nemáme ani měsíc."

Zalistoval v kalendáři a domluvil se mnou termíny na příští týden. Přikývl jsem na cokoli, jen abych už byl pryč. Domů se mi nechtělo. To raději přespím v kanceláři na gauči.

Když jsem se vrátil k recepci, moje asistentka tam stále byla. Vypadala rozrušeně. Naty byla atraktivní, spolehlivá a pracovitá žena, proto jsem ji přijal. Ale teď působila, jako by se měla každou chvíli zhroutit.

„Naty, co se děje? Je vám dobře?"

Pomalu zvedla hlavu, jako by se vracela z jiného světa. Těžce polkla. „Víte... já mám přítele. Já tohle nemůžu. To raději dám výpověď. Ne že byste nebyl atraktivní muž, ale..." rozplakala se.

Vůbec jsem nechápal, o čem mluví. „Naty, prosím vás, klid. Co se stalo?"

„Julie mi před pár minutami volala," špitla a zrudla. „Řekla mi, že mi zaplatí, pokud budu vaší milenkou. Prý se vám už dlouho líbím a ona na „tělesné věci" není stavěná."

Zůstal jsem v šoku. Ta ženská se naprosto zbláznila.

„Naty, klid. Žádná milenka, žádná výpověď. Mé ženě není psychicky dobře, zřejmě je pod vlivem nových léků úplně mimo realitu. Omlouvám se vám. Běžte domů. Zítra normálně pokračujeme v práci."

Usmál jsem se na ni a zamířil rovnou do výtahu. Tohle mi Julie vysvětlí.

Seděla na terase, nohy na stole, v ruce sklenici vína. Sledovala západ slunce a vypadala klidně. Dokud si mě nevšimla. Jakmile mi ve tváři přečetla zuřivost, vyskočila. Z očí jí šlehaly blesky.

„Mě nebudeš urážet tím, že chodíš pozdě na schůzky, které jsem domluvila! Celou dobu jsem se ti snažila odpustit, zapomenout. Ale byla to hloupost! Měla jsem tě od začátku nenávidět! Všechno by bylo snazší!"

Roztřásla se jí ramena. Otočila se ke mně zády a propukla v pláč. Nevěřícně jsem ji sledoval. Musela být pod vlivem léků, tohle nebyla normální reakce. Nedokázal jsem se přimět, abych k ní přišel a dotkl se jí. Protivila se mi.

„Co se to děje, Julie?" vydechl jsem unaveně.

Pohodila rameny. „Prozřela jsem. Díky Emě vím, jak snadné pro tebe je mít další ženy. Jak snadno by ses ode mě odpoutal. Jak lehce bys zapomněl na své sliby. Necítím nic než nenávist a vztek. Jsem znovu zraněná – a znovu od tebe!"

Otočila se tak prudce, že jsem nestačil zareagovat. Začala mi pěstmi bušit do hrudi a hlasitě vzlykat.

Chvíli jsem ji nechal, pak jsem ji pevně chytil za zápěstí. „Klid, Juli. Klid. Vím, co jsem slíbil. Své slovo držím, ano?"

Snažil jsem se ji uklidnit, ale moc to nezabíralo.

„Jo? Svou asistentku jsi dnes už ošukal?" vyštěkla mi do obličeje. „Doufám, že ano. Dostane královsky zaplaceno! Takový ty jsi, Theodore. Zničil jsi mě, ale sám si užíváš s děvkama v Čechách i tady a je ti úplně jedno, jak mi je!"

„Pojď, posadíme se," řekl jsem co nejklidněji a nasměroval ji do křesla. Padla do něj téměř bezvládně. Složila si ruce v klíně; viditelně se jí třásly. Navzdory vší té žluči, kterou na mě vychrlila, jsem k ní znovu pocítil bodnutí soucitu. Měla vlastně pravdu. Ona zůstala uvězněná ve svém zmrzačeném těle a v ruinách své mysli, zatímco já jsem si venku užíval všech tělesných rozkoší, které svět nabízel.

„Julie, prosím... řekni mi, proč si mě vůbec chceš vzít? Nenávidíš mě. Já to vím, chápu to a vlastně tomu i rozumím. Tak proč?"

Díval jsem se na ni. Nakrčila čelo a pevně stiskla rty, jako by v sobě drtila kameny.

„Právě proto," vydechla nenávistně. „Tys to zavinil. Ty jsi ten, kvůli komu jsem musela projít peklem. Dodnes mě budí noční můry. Dodnes cítím ten zatuchlý vzduch a pamatuju si, jak do mě řezali. Slyším jejich smích. Slyším, jak se mi smáli, když mě znásilňovali i potom, co mě zmrzačili. Umíš si, kurva, vůbec představit, jak mi bylo? Jak mi pořád je?"

Znovu propukla v pláč. Mně se obrátil žaludek. Jen ta představa stačila k tomu, aby se mi podlomila kolena. Musel jsem na záchod. Zvracel jsem, dokud v žaludku nezbyla jen žluč a hořkost. Hlava se mi točila tak, že jsem se svezl na podlahu a opřel se o chladné obložení stěny.

Nedokázal jsem si představit tu hloubku jejího utrpení. A nedokázal jsem pochopit, proč chce mít obličej muže, který to nepřímo způsobil, denně na očích. Proč chce žít v téhle nekonečné smyčce bolesti?

„Theodore!" Zakřičela tak silně, že se to rozlehlo celým bytem.

Prohrábl jsem si vlasy a pomalu se vyškrábal na nohy. Pustil jsem vodu, nabral ledový proud do dlaní a vypláchl si ústa.

„Ano, Juli?" Vyšel jsem z toalety. Stála na chodbě přímo naproti mně.

„Svatba v Itálii za měsíc bude. Budu tě ničit. Každý den svého zasraného života tě budu ničit stejně, jako ty celou tu dobu ničíš mě."

Otočila se bez čekání na odpověď a odkráčela zpátky na terasu. Znovu se usadila do křesla, nohy hodila na stůl a sáhla po sklenici vína. Sledoval jsem její siluetu proti nočnímu městu. Tohle už nebyly léky. To byly drogy – nebo čisté, neředěné šílenství.