King's field VIII - Radish village

Anotace: na naší chalupě...

Nasoukal jsem se do malého nazelenalého twinga a Dasha zavřela dveře. Hendy nastartoval motor a Tominena švihl do oka zelený marťan zavěšený na gumičce nad oknem. Jeli jsme s prarodiči na naši chatu, do Radish village poblíž velkoměsta Elevation city.

Náš děda, všeuměl a kutil Hendy, byl celkem urostlý, měl dlaně opracované tvrdou prací na zahradě a postupem času se mu na hlavě rozprostírala stále větší mýtina. Vždycky se mi líbilo jeho obočí, kterým mi připomínal výra. Ale když v teplých letních nocích seděl sám na zahradě, popíjel vínečko a pozoroval plameny, které tančily v krbu, viděl jsem sebe. Byl jsem úplně stejný. Samotář, tichý, ten, který viděl kouzlo života jinak než většina ostatních lidí. Moc rád jsem si k němu přisedával a do hloubi noci jsme si povídali o historii, o noční obloze, o tajemnu i o denním životě nás obou. Byla to má spřízněná duše, které jsem více než rozumněl. Měl jsem ho moc rád.

Babička Dasha byla jeho pravým opakem. Měla obarvené vlasy na blond a výrazné oči umocněné přes skla brýlí. Nedá se říct, že by šetřila slovy. Kamkoliv přišla, hned jí bylo plné okolí. Neuměla šeptat, jednou, když jsem s ní byl u doktora, pomlouvala všechny pacienty s doměním, že ji vůbec neslyší... Taky se o nás někdy až přehnaně starala. Stále jsme slyšeli: ,,Vem si čepici... a radši i rukavice! Měls svačinu? Pils? A uděláš si večeři? A sníš ji?" Ale i kvůli tomu, že byla úplně jiná než já, jsem ji měl taky moc rád, vždyť kolik jsem si s ní užil legrace!

Zastavili jsme u chrpově modrého domku na kraji Radish village, kousek od lesa. Jakmile jsme vstoupili dovnitř, zalil nás příjemný chládek a vůně, jako kdybychom vstoupili do hradu. Zase jsme byli na chalupě.

To místo pro mě mělo specifické kouzlo. Jezdil jsem tam od svých pěti let, a když se nyní ohlédnu zpět, vybavuje se mi, všechno jsem tam zažil, a jak se vyvíjeli mé denní aktivity.

*** 5 let ***

Okolo našeho domu jezdily tehdy velké tahače a traktory, neboť se ve vedlejším lese těžilo dřevo. Babička těm strojům říkala všeobecně ,,mechanizace" a já jimi byl ohromen. Tudíž jsem na procházkách chodil s klackem v ruce, jakožto hrající si na mechanizaci, a s úsilím a totálním nasazením jsem odhazoval klacky, které mi tam chudák Hendy musel stále stavět, z cesty do příkopu.

*** 8 let ***

Letním hitem se tehdy stala šipkovaná. Dasha a já či Tominen očíslovali zářivě růžové papírky a schovávali je po cestě pod kameny, za kůru stromů atd. Druhá dvojice je pak hledala.

*** 10 ***

Tominen a já perně hrajeme za největšího vedra na prašném hřišti chvíli hokej chvíli fotbal, než přijde Dasha s kšiltovkama a pitím. Následuje nucená přestávka.

*** 12 ***

Delší procházky do okolních vesnicí Hunterburg, Naivegulch a do Tankford. Jako zpestření lezeme na posedy a sbíráme houby.

*** 14 ***

Konečně k Hendymu štěstí dospívám do věku, kdy mě přestává bavit dělat si z rožhaveného klacku tryskáč a následně s ním kroužit nad jeho hlavou, a konečně zůstávám klidně sedět na lavičce s chlebem, máslem a rajčaty a povídám si s dědou, přičemž pozorujeme krásné nebe, které připomíná střepy z rozbitého zrcadla.

*** 16 ***

Hrajeme převážně karty s našim proslulým ,,Tour de Dvůr!" Když totiž někomu nešla karta, vymlouval se, že pořád sedí u studny a ty spodní vody můžou za jeho neúspěch. A tak si stále vyměňujeme místa okolo stolu a náš ,,milý" soused Steward Bucket se musí dobře bavit.

***

Letos to bylo nějaké jiné, než všechny minulé prázdniny tady. Chodil jsme po zahradě, vesnici, kolem potoka, do kamenolomu, cestou, kde jsme hráli šipkovanou a která je teď celá odlesněná, a jen nostalgicky vzpomínal na ty krásná léta, kdy mě bavilo hrát si na mechanizaci. jako bych před sebou viděl své stíny, jeden s klackem v ruce, druhej s hokejkou, když jsem šel okolo již antukového hřiště, třetí s růžovými papírky pod paží... Byly to krásné vzpomínky, ale na druhou stranu také smutné, že už mě nebaví takové aktivit, i když bych si často moc přál, aby zase jo.

Pochopil jsem, že kouzlo toho místa pomalu umírá a já s tím nemůžu vůbec nic dělat, a tak mi zase pomalu zůstávají na krásná místa jen vzpomínky...