Kam chodí rádkyně

Anotace: 23.díl...Posezení u Bludných kamenů...Plány na noční hlídku...Jak to všechno začalo...

Na procházku se nás vydalo asi pětadvacet, vepředu šla Sigi obklopená rangers, pak šly starší skautky (neboli mladší rangers, ke kterým patřila Včelka, Oskarka, Žabka, Králíček a Hanče). Tyto skautky o něčem živě hovořily, došlo to až tak daleko, že se vsadily, a ta, která prohrála, musela za něho převzít hlídku. My ostatní kráčely roztroušeně za nimi, čím dál jsme byly od Sigi, tím jsme byly pokládány za větší drbny, ale nám to vůbec nevadilo, protože některé z nás byly Drbny opravdové.
Šly jsme proti proudu řeky, prošly kolem latríny a pak se vydaly do kopce, kudy chodíváme s Jandulkou na Základnu. Na rozcestí jsme uvažovaly, jestli půjdeme rovně, nebo nahoru do prudkého kopce, ale nakonec jsme se rozhodly, že půjdeme rovně, poněvadž tamní končiny jsme skoro vůbec neznaly.
„Hele, holky, kdy uděláme tu žranici?“ uvažovaly jsme s Drbnami.
„Mám návrh“, řekla Ponorka, „My s Maťou máme dneska první hlídku, po nás hlídají Hřibek s Bobrem. Co kdybychom obě hlídky spojily a Cvrček s Jandulkou by se nenápadně vytratily ze stanu a přišly za námi?“
„Ty bláho! Super!“, pochválila jsem ji.
Žranice je jednou z mnoha činností, kterou nás Drbny spojuje. Každá z nás nakoupí něco dobrého k snědku, sejdeme se na tajném místě a pak si jen povídáme a mlsáme. Některé ze skautek o tomto našem hodování věděly a mermomocí se snažily přijít na to, kde a kdy se zase sejdeme, ale nikdy se jim to nepodařilo.
A tak jsme za pochodu rozvíjely plán na fantastickou hlídku.
„Uvaříme capuccino a sníme všechny sladkosti a pořádně pokecáme“, zasnil se Hřibek.
„A děvčata, víte, co mě teď napadlo?“ zajásal Bobr, „Co kdybychom si vzaly plavky a při hlídce se vykoupaly?“
„To bude prima“, shodly jsme se, „Tiše, ať to nikdo neslyší“.
Mezitím, co jsme se vesele bavily, ostatní objevily skvělé místo k posezení. Když jsme zašly trochu hlouběji do lesa, musely jsme se chvíli prodírat vysokou trávou, ale pak to stálo za to! Před námi se objevilo malinké prostranství, kde uprostřed plácku stálo asi třicet kamenů uspořádaných do kruhu, místy porostlých hebkým mechem. Jen jsme zíraly. O něčem podobném jsme neměly ani potuchy, Každá z nás si vybrala svůj kámen, pohodlně se posadila a čekala, co se bude dít dále.
Sigi navrhla, aby si každá z nás vybrala zvíře, které je třeba její nejoblíbenější nebo ji něčím zaujalo, a přede všemi ho napodobila tak, aby ostaní poznaly, o jaké zvíře se jedná. Ovšem nemohly jsme mluvit. Herečka se musela postavit doprostřed kamenného kruhu a předvést svoje zvíře. Pokud ostatní poznaly, jaké zvíře představuje, připočetl se jí bod.
„A Sigi, jak mám napodobit žížalí zvuky?“ ptala se Bohunka.
„Á, Bohunka získává bod, ostatní samozřejmě ihned poznaly, které zvíře chce představovat“, smála se Veverka.
„No jo, když je někdo blbý, tak je blbý, viď Bohuno?“ ušklíbla se Marťa na svou sestru.
U Bludných kamenů, jak jsem místu začala říkat, jsme pobyly asi hodinu a moc se nasmály, protože některé scénky byly fakt super. Tak například ta Žabčina. Žabka, která byla vzrůstu nízkého, chtěla napodobit žirafu, ale s její výškou to dost dobře nešlo. Proto si na pomoc přizvala Kety, vyškrábala se jí na ramena a přinutila ji, ať chodí od stromu ke stromu, a sama ze stromů okusovala listí.
Další skvělá scénka byla od Hely. Hela se pomalu plazila po zemi a syčela. Pak se najednou v celé své výšce vzpřímila, byla zrovna u mě, a zasyčela na plné pecky. Já se tak zlekla, že jsem z kamene, na kterém jsem seděla, sletěla a hodnou chvíli ležela jen tak na zádech, zatímco ostatní se mohly usmát.
Kolem šesti jsme se vrátily do tábora, udělaly pořádnou večeři a pochválily kluky za hezky naštípané a uklizené dřevo.
Po osmé jsme se sešli v týpíčku, rozesadili se kolem ohně na karimatky a spustili naše oblíbené písničky, nezapomněli jsme na Pískajícího cikána, Marnivou sestřenici, Mravenečka a mnohé další.
„Ondro, naučíme je tu naši“, řekl Zdeněk.
„Kterou?“ byly jsme ihned zvědavé.
„Ta písnička se jmenuje Velrybářská výprava a na klučičím táboře zvítězila coby nejlepší píseň“, řekl Ondra.
„Dobře, tak já budu hrát a vy zpívejte“, řekl Koblížek, náš oddílový kytarista.

Jednou plác mě přes rameno Johny, zvanej Knecht:

Mám pro tebe hochu v pácu moc fajnovej kšeft...

A jak tak kluci „vyli“, postupně jsme se připojovaly i my a nakonec jsme zpívali úplně všichni. Tahle písnička se totiž každému ihned zalíbila, jak byla rytmická. Pak Sigi odešla a mezitím, co byla pryč, si pro nás Oskarka připravila kratičký program. Byl to vlastně trik s kotlíkem, který se jí moc nepovedl, ale alespoň byla sranda.
Pak se vrátila převlečená za Merlina a pravila:
„Posaďte se tak, aby družiny byly u sebe. Budete mít půlminuty na to, abyste si pozorně prohlédly a dobře zapamatovaly, co mám, jakožto Merlin, na sobě. Popište i můj vzhled a výšku. Jakmile řeknu, napíšete všechno na papír, Kety vám papíry dá, nebojte se. Která družina bude mít více poznatků, vítězí. Takže tři, dva, jedna, teď“.
V týpí bylo v tu ránu ticho. Každý se totiž pekelně soustředil na každou maličkost, barvu Merlinových vlasů nebo jeho pláště, zajímalo nás i to, kolik asi může Merlin vážit. Pak rádkyně postupně předčítaly, co jejich družiny zaznamenaly. Mezi postřehy se objevily hlášky typu- Merlin má asi skvělou orientaci v čase, neboť nevlastní hodinky. Nebo: Merlinův plášť je zelený, ale nevíme, co se skrývá pod ním. Zkrátka jsme se skvěle bavili.
Po večerce jsme se rozešli do stanů, my s Jandulkou, Hřibkem a Bobrem trpělivě očekávaly, až pro nás přijde Marťa s Ponorkou s tím, že začíná žranice. Věděly jsme ale, že musíme být fakt hodně opatrné, protože v kuchyni, kde jsme chtěly žranici udělat, budou ještě zhruba půl hodiny po večerce sedět rangers a kluci a připravovat program na další den. Takže jsme si v klidu přichystaly všechny potřebné věci, zašly si na latrinu, nenápadně okoukly situaci a pak jen trpělivě čekaly ve stanu, až pro nás holky přijdou.