Kam chodí rádkyně

Anotace: 24.díl...primovní hlídka...Drbny v akci...Jandulka shazuje kůži:-)

A jak jsme tak čekaly, zašeptala Jandulka ve stanu:
„Cvrčku, mrkej, co mi mamča přibalila“.
„Raffaelo! Páni!“ slintala jsem už jen při pohledu na tuto skvělou bonboniéru, „No, já taky něco mám, abys věděla. Lízátka, křupky...“.
„Nesmíme zapomenout na ty maliny“, vzpomněla si Jandulka.
Když jsme totiž byly v odpoledním klidu na Základně, objevily jsme nádherné maliny, takže jsme jimi naplnily ešus, se kterým jsme hrály jednu psychologickou hru, a tajně je propašovaly do tábora, kde jsme je schovaly pod mou postel a přikryly sáčkem.
„Holky, vzduch je čistý“, nakoukla k nám do stanu Ponorka, zatímco Marťa sdělovala tuto zprávu Bobrovi a Hřibkovi.
V šesti jsme se doplížily do kuchyně, kde svítila petrolejka, a všechno jídlo (a že ho bylo hodně) jsme rozložily na stůl a uvažovaly, co sníme nejdříve.
„Mám nápad. Uvaříme capuccino a teprve pak začneme jíst“, řekl Bobr.
S tímhle návrhem jsme souhlasy, Marťa s Ponorkou tedy chystaly skvělý oříškový nápoj a my ostatní jsme do ešusů sypaly arašídy, chipsy, bonbony, rozdrobily jsme čokoládu, zkrátka jsme chystaly skvělou hostinu.
„Holky, a jak je to vlastně s Elen a Ondrou?“ zajímala se Jandulka.
„Ondra je takový...trošku...no, myslím, že se mu Elen líbí“, řekla Ponorka.
„Že jo? Tuhle, zrovna jsme obědvali, jsem si všimla, jak se na ni pořád dívá. Z toho něco bude“, uvažovala jsem.
„No, nevím, Elen o něm pořád říká, že je ušoun, že utekl ze zoo a podobně“, řekla Jandulka.
„Znáš Elen, ne? Ta nejdřív pořád nic, tváří se, jako by měla toho dotyčného pozpřerážet a pak najednou...však ono to přijde“, předvídala Marťa a my s ní souhlasily.
Já jsem vám o tom ještě neřekla, v neděli se Ondra pořád bavil s Ivkou, teď se zase začal zajímat o Elen...no, uvidíme.
Jakmile jsme snědly asi polovinu dobrot, svlékly jsme se do plavek, popadly ručníky a běžely k vodě. Marťa s Hřibkem zůstaly na hlídce, měly, na rozdíl od nás, dostatek zodpovědnosti.
„Děvčata, mně je zima“, drkotala jsem zuby, a to jsem jenom stála na břehu.
„Nejsi sama“, souhlasil Bobr, „Najde se nějaký otužilec, který do té ledárny vleze?“
„To si říkáte skautky? Šup do vody“, pobízela nás Ponorka a sama tam hned skočila.
„Páni“, hvízdla jsem obdivně.
Asi pět minut jsme se „otužovaly“ na břehu, pak jsme skočily za Ponorkou, ale vzápětí jsme ihned lezly na břeh, protože voda byla nehorázně studená. A tak neslavně skončilo naše vytoužené noční koupání, haha.
Z kuchyně jsme si vzaly oblečení a venku, mezi stromy, jsme se převlékly.
„Jaká byla vodička?“ smála se Marťa.
„Ani nemluv“, mrzla jsem.
Holky uvařily další dávku capuccina, a tak jsme pomalu usrkávaly. My s Jandulkou seděly na velké zelené truhle, která byla pokryta kůží, tak jsme ji přehodily přes sebe, abychom se zahřály.
„Pst. Někdo jde!“ zhrozily jsme se.
„Co budeme dělat? Pod stůl“, velela jsem.
Myslela jsem tím kuchyňský stůl, kde se vždycky vydávaly obědy, a sama si pod něj zalezla, takže jsem seděla hezky mezi hrnci. Hřibek s Bobrem dělaly, že se nic neděje, měly toiž hlídku, takže byly v klidu. Jandulka si lehla na truhlu a přikryla se kůží, ale čouhaly jí nohy, takže byla fakt nenápadná. Marťa se schovala do spížky a Ponorka se posadila k Bobrovi, protože měla připravenou řeč.
„Á, Dzin, copak, že nespíš?“ snažila se celý večírek krýt.
„A jakto, že nespíš ty?“ zíval Dzin, jedna z rangers, která hodně kamarádila s mojí ségrou.
„No, já jsem byla na latríně, víš, a tak jsem se rozhodla, že navštívím tady Hřibečka a Bobříka, aby jim nebylo smutno“, vymýšlela si Ponorka.
„Co jste to tu vařily? Capuccino. A proč je tu šest ešusů, když jste tu jenom tři?“ vyzvídala.
„Víš...“, vylezla jsem zpod stolu.
„Cvrček, ale ale“, smál se Dzin.
„My jsme dělaly takový menší soukromý večírek“, řekla jsem (to, že byla žranice napůl prozrazena, nám ani moc nevadilo, neboť Dzin byl fakt primovní).
„Dáš si capuccino nebo je libo brambůrky?“ shodila ze sebe Jandulka kůži.
„A Jandulka! A kdopak to k nám ještě přichází?“ řehtal se Dzin, „No jo, Marťa“.
„Dziníku, slib nám, že o tom nikomu neřekneš“, škemraly jsme.
„To si ještě rozmyslím, haha. Ne vážně, vy si o mně myslíte, že jsem drbna...jé, pardon“, smála se, „Slibuji, nikomu o tom neřeknu“.
„Nuže, nech si u nás chutnat“, uhostily jsme ji vskutku královsky.
A tak s námi Dzin zůstal až do konce Bobrovy hlídky, skvěle s námi pokecal, sice nám snědl skoro všechny dobroty, ale jelikož jsme věděly, že kdyby něco, bude nás krýt, nic jsme na to neřekly. Hlídka to byla totiž vskutku nezapomenutelná.