Kam chodí rádkyně

Anotace: 27. díl...nečekaná návštěva...komunikace na louce...kdo ztratí hlas?

Po dopolední svačině s námi Hanče pletla věnečky. Každá jsme dostaly kruh z polystyrenu o průměru asi dvacet centimetrů a kolem něj jsme navazovaly luční kvítí, větvičky, šišky a podobně. Prostě jsme si jenom tak seděly na louce, vyráběly věnečky a zpívaly si pro radost.
Já svůj věneček pověsila Sigi na stan, aby jí nebylo líto, že žádný nemá, protože ona zrovna šla pro někoho na nádraží...
Jakmile jsme z ešusu vyškrábaly poslední zbytky oběda, vyrazily jsme s Jandulkou na Základnu. Tentokrát jsme tam sbíraly mateřídoušku a mátu, které jsme později sušily vzadu za stanem a jakmile byly suché, daly jsme je do našich vlastnoručně vyrobených kožených sáčků, aby nám provoňovávaly život.
„Stejně to od vás bylo ošklivé, že jste nám zhasily oheň“, smála se Jandulka.
„No jo, zkrátka jsme lepší“.
„Aby ses moc nepřechlubila. Jednou vás porazíme“, zasnila se Jandulka.
„Tak to si počkáte“.
Když nám skončil odpolední klid, konečně jsme se dozvěděli, pro koho šla Sigi na nádraží. Pozvala k nám na tábor svoji tetu, řádovou sestru Moniku, aby si s námi popovídala a aby se podívala, jak to chodí u nás v oddíle.
Nejdřív nám o sobě něco povyprávěla sestra Monika, pak chtěla, abychom se i my postupně představili jí a něco o sobě řekli. Ovšem musela mít z tolikati jmen v hlavě zmatek, já sama nevidím velký rozdíl mezi přezdívkami Žabka či Rosnička, Hřibek nebo Muchomůrka...Nicméně nezdálo se, že by jí neznalost jmen dělala problémy. Jak nejlépe mohla, odpovídala nám na otázky typu: kolik jich je v řádu, proč se rozhodla stát se řádovou sestrou, co ráda dělá. A taky říkala, jak důležité je mezi sebou komunikovat. Abychom se o tom přesvědčily, vysvětlila nám pravidla následující hry:
„Tady v těchhle sáčcích jsou rozstříhané dva obrázky. Postupně dám každému z vás jeden ústřižek, ale dávejte pozor, aby někdo neviděl, co na tom obrázku je. Až řeknu teď, každý se podívá na svůj obrázek a půjde se vyptávat ostatních, zda nemají něco podobného. A tak se budou ty dva obrázky postupně nacházet a vy budete mít za úkol je složit. Až si budete jisti, že víte, co na nich je, dám vám zbytek ústřižků a vy celý obrázek dosložíte“.
A tak jsme jako blázni chodili po hřišti a vyptávali se ostatních, zda někdo nemá ústřižek, který by se hodil k modrému nebo ke žlutému kolečku.
Nakonec jsme obrázky přeci jenom dosložili, na jednom byl nádherný horský vodopád a na druhém zapadající slunce. Za odměnu, že umíme tak dobře komunikovat, jsme od sestry Moniky dostali lízátka a nálepky ve tvaru srdce.
Po svačině jsme se zase sešly na louce a povídaly si, zatímco kluci připravovali táborák, na který jsme se strašně těšili, neboť jsme měli slíbeno, že budeme opékat špekáčky.
„Jaký si dáme pokřik?“ uvažovala Veverka při večeři, tedy u táboráku.
„Sestři, znáte Obry a trpaslíky?“ ptala se Ponorka.
Jelikož sestřička zavrtěla hlavou, všichni jsme jí o překot začali vysvětlovat, jak tenhle pokřik provádíme, během chvilky si někteří vystoupili na špalky, na kterých ještě před chvíli u ohně seděli, to proto, aby dělali obry, a pak jsme začali řvát:
„My obři přejeme...“
„Kdo mi podá chleba?“ ozvala se Marťa.
„Ty máš větší párek“, stěžoval si Ondra Zdeňkovi, „To není fér“.
„Moc nemluv, jsme na tom úplně stejně, já jsem na tom vlastně hůř, protože ještě nemám chleba, a ty jo“, bránil se Zdeněk.
My se rozesmály a podaly mu rovnou celý bochník, ze kterého si odkrojil jen patku a zbytek poslal dál.
Koblížek vytáhl kytaru a spustil Hudsonské šífy, pak jsme v Hlaholu nalistovali píseň Náhrobní kámen a pomalu jsme zpívali Když půjdeš po cestě...
Všichni dojedli svůj příděl, přezpívali jsme táborové hity a pomalu začali utichat. Poslouchali jsme šplouchání řeky, pozorovali jsme hvězdnou oblohu nad hlavou, cítili žár ohně. Sestra Monika chtěla něco říct, ale ze zpívání ztratila hlas, a tak něco pošeptala Sigi a ta to řekla nahlas:
„Teta je ráda, že s námi mohla strávit tak hezký den, a přeje nám pěkný zbytek tábora“.
„My jsme taky rádi, přijeďte zas“, ujala se Ponorka slova.
Ona je Ponorka komik, vždycky nás rozesměje, stejně jako teď. Takže nám dalo značnou práci, abychom se ztišili a mohli zazpívat:

Zapad den, slunka svit, vymizel z údolí, s temen hor. Odpočiň, každý kdos boží tvor...