Za oponou III.

Anotace: tak jo:)

Ráno vstávám kupodivu s úsměvem. Cejtím v kostech, že den se vydaří a to mi dodává síly. Jak na pružince vyskočím z postele, zatopím, posnídám a po menších úpravách letím na nákupy. Přes skleněné výlohy kaváren se usmívám na známe snídající vevnitř, poskakuju po prastaré dlažbě ulice, pozpěvuju si, prostě dobrá nálada ze mě sálá na několik metrů. Naštěstí Michael nebyl ráno doma, byl by tou náhlou změnou překvapený a kdo ví, co by si pomyslel. Lidi po mě pokukujou jak po bláznovi ale mě to nevadí, před trafikou dokonce udělám otočku a rozhoupu plné tašky, povyskočím si. Šťastný idiot. Stará trafikant Dick na mě přes okraj svého nezničitelného hrnku (nebo spíš hrnce?) s kávou přátelsky zamrká a já se odeberu ke stojanu s kulturními časopisy.
"Ale dobré ráno, slečno!"
Zaostřím ještě trochu spánkem zalepené oči. Rafael? V mé naivitě jsem si neuvědomila, že když teď maká u nás v divadle, tak pravděpodobně bydlí v tomto malém městečku.
"Zdravím vás." Mírně se usměje.
"Víte, myslím, že tomu staříkovi za pokladnou se náramně zamlouváte," pošeptá mi spiklenecky. V té chvíli je ke mě nakloněn tak blízko, že mě na krku témeř zašimrá jeho strniště. Na tak blízký kontakt s cizími lidmi nejsem moc zvyklá, přesto se neodtáhnu, jak mám ve zvyku. Místo odpovědi se jen zakřením. Trochu nakloní hlavu na stranu a prohlíží si mě. To teda vážně miluju! Normálně nevím, kam s očima ale teď z jakéhosi náhlého popudu vzdoruju stejně vytrvale.
"Na snídani je už asi pozdě ale smím tě pozvat aspoň na kávu? Prý je tady docela útulná kavárnička u řeky se slušnými cenami. ještě jsem tam nebyl, tak jestli by tě to neobtěžovalo?" vychrlí nečekaně a mě problesne hlavou, že zatím toho moc nenamluvil. A jak přešel na tykání! Vrchol nezdvořilosti, ale ... nějak mi to nevadí. Už bych pomalu kývla ale pohled na hodiny za pultem mě vrátí zpět do reality.
"Je mi líto ale musím ještě vyvenčit psa a dát trochu dopořádku byt ..." pokrčím omluvně rameny a zároveň mě napadne, že mi to je fakt líto. S úkosem na Rafaela pohlédnu a když vidím, že se nezlobí, dokonce i první promluvím.
"Ale pokud by vám to vyhovovalo dnes po divadle, tak?" navrhnu nesměle. Zamyšleně pokývá hlavou. "Jo. Jo, to by šlo."
Zavolám na starého Dicka pozdrav a doprovázena cinknutím zvonečku vyběhnu na ulici, Rafael v těsném závěsu za mnou.
"Doprovodím tě."
Mlčky kráčíme k mému domu. Dobrá nálada ze mě sice nevyprchala ale momentálně ji vystřídala přemýšlející fáze. Pokradmu si Rafaela po mém boku prohlížím. K mým sedmadvaceti létům je poněkud starší, hádám mu dobrých pětačtyřicet, no ptát se ho nebudu. Listopadový větřík si pohrává s jeho podelšími vlnitými vlasy, tmavými, trochu prošedivělými, jsou značně rozcuchané a to mu dodává jako by ... punc mladosti, je mnohem vyšší než já, štíhlý, s dlouhým orlím nosem. Pronikavé hnědé oči dosud upíral před sebe, teď ale hledí do mých vyblitých zelených očí. Uhnu pohledem, nechala jsem se nachytat na švestkách. Zatímco co si v duchu sprostě nadávám, podává mi ruku. Skoro bych přehlídla vlastní dům! Utápím se v studu, když přijímám nabízenou ruku.
"Tak nashle v divadle," loučím se.
"A pak se taky uvidíme," povídá Rafael.
Vyběhnu schody, třísknu s dveřmi, skoro se přerazím o Blackyho a svištím k oknu. Vzápětí sebou rychle smýknu za záclonu, protože Rafael se ještě otočil.
Opřu se o zeď. Kdybych já nebyla zrovna já, řekla bych, že na mě Rafael bere. Je opravdu hodně ... šarmantí. A líbí se mi, jak vyslovuje moje jméno. Felicity ...
Jako ve snách trochu pouklidím byt a uvařím lehký oběd. Ještě se rozhodnu trochu si přimalovat oči, abych po Rafaelově boku v kavárně nevypadala jako po flámu, když mě trkne, že by z toho Michael nemusel být nadšený. Rozladěně se kousnu do rtu a zkontroluju stav času. Hm.
'Michaeli, pojedu do divadla s Muriel. Odveze mě i domů, nemusíš se obtěžovat. Oběd je na plotně, líbá Felicity.' načmárám na útržek z diáře, shrábnu z kredence drobáky a pospíchám k Muriel.
"Muriel! Mohla bych jet dneska do divadla s tebou?" vybafnu na ni místo pozdravu. Čapne mě za cíp šály a vtáhne k sobě do bytu.
"Co šílíš, bláznivko, co kdyby šel někdo po chodbě?! A já tady v natáčkách!" vyčítá mi. Pak změkne. "Stalo se něco s Michaelem?" vyzvídá starostlivě. Skutečně, přifičím si tady tramvají, vlasy rozevláté, oči planoucí.
"Ale vůbec ne, akorát jsem myslela ... " Zarazím se. Jak teď Muriel šetrně sdělit, že večer mě pozval do kavárny ten nezdvořácký cizák, který ji včera tak sprostě přehlížel? Vyprsknu smíchy. "Víš Muriel, mám milence a nechci, aby se to Michael dozvěděl, zrovna teď, když můj vztah 'bokem' začíná nabírat otáčky, přece to teď nezarazím ... " začnu úporně přemáhám smích při pohledu na vyděšenou Muriel.
"Felicity ... " vydechne šokovaně, "to ... to přece nejde? Jak ... můžeš, jak to Michaelovi můžeš udělat, vždyť přece, přece ... " blekotá zmateně, naprosto ztuhlá tou představou.
"Muriel. Přece víš, že to nemám v povaze ... a navíc, kde bych tak asi nabrala chlapa? Poslouchej, prostě jsem dnes chtěla být v divadle dřív, ať stihnem ještě doladit ty kulisy a Michael volal, že se v práci trochu zdrží," neodpustím si malou lež. Muriel se teatrálně chytí za srdce a následovně po mě hodí sešit s přehledem kulis.
Z Murieliny koupelny slyším tlumený hukot fénu, mezitím co se Muriel dává do pucu si v hlavě chystám, o čem se s Rafaelem budu večer bavit. Nikdy jsem nebyla výřečná a před muži mě pokaždé svazovala tréma, která mě naproto ovládala. S hlavou pohodlně podepřenou se usilovně snažím podobné myšlenky zaplašit, abych nebyla zbytečně ještě víc nervózní.
Za deset minut už musím na Muriel netrpělivě houknout, jinak bychom snad nepřišly do divadla vůbec.
"Úúúúúž!" ječí z koupelny. Pak rozrazí i dveře obývacího pokoje a mě úžasem poklesne čelist.
"Muriel ... to si děláš legraci? ... "