Kam chodí rádkyně

Anotace: 36.díl...příprava na skautské sliby...smůla na druhou...kdo má místo mezi hrnci?

Úterý jsme začali mší svatou, kterou jsme slavili na louce za stany. Na tyhle „luční“ mše jsem se vždycky moc těšila. Seděli jsme na karimatkách poblíž týpí, před námi stál kuchyňský stůl, který nám nahrazoval oltář, na něm plápolaly svíčky a ve vázách voněly natrhané kopretiny, zvonky, chrpy...Koblížek s Veverkou hrály na kytary a my ostatní prsty vyťukávaly rytmus.
Po mši, kterou slavil otec Heřman, jsme si dali svačinu, při které jsme se dozvěděly pravidla úterní etapovky s názvem Lov na Bílého jelena.
Jakmile jsme dojedli, rozeběhli jsme se do lesa, hranici pro naši hru tvořil Karlštejn, řeka Odra, cesta nad srázem a Bludné kameny. My skautky jsme představovaly jeleny a rangers se Sigi a Ondrou byli lovci, kteří měli za úkol nás najít. Jakmile nás někdo z lovců spatřil, museli jsme se vrátit do tábora. Skautka, která byla bjevena, popřípadě neobjevena, jako poslední, získala titul Bílý jelen.
„Jandul, kam jdeme?“ zeptala jsem se rovnou, neboť bylo jasné, že se ukrývat budeme spolu.
„Co kdybychom šly na Základnu?“ navrhla Jandulka.
„Super, tam nás nikdo nenajde...“
Nenápadně jsme se vytratily z tábora, tentokrát jsme šli cestou ve srázu, aby nikoho nenapadlo, že jdeme směrem na Základnu. Sice nikdo nevěděl, kde ji hledat, ale co kdyby...Na Základně jsme se posadily zády o strom, čelem k místu, kudy na Základnu přicházíme, a čekaly.
Najednou v křoví cosi zapraskalo a vyskočilo ven. My strnuly...Uff...Před námi se objevila krásná srnečka s nádhernýma očima a zůstala stejně jako my v pozoru. Čekala.
„Ééé...pšik“, kýchla jsem tak mocně, že jsem až poskočila.
„Je pryč“, řekla Jandulka zklamaně.
„Sorry...ééé...pšik“, omlouvala jsem se.
A tak jsme si jako nenapravitelné Drbny začaly po chvíli povídat. Chvílemi jsme sice poslouchaly, jestli někdo nejde, ale jakmile jsme zjistily, že ne, povídaly jsme si dál.
„Ha! Mám vás!“ vyskočil Kobla ze křoví.
„Ááá...Co! Jak jsi nás našla?“ nechápaly jsme.
„Když někdo kecá i tehdy, kdy nemá...“, smál se Kobla.
A tak jsme smutně opustily Základnu a šinuly si to do tábora, abychom, zjistily, že jsme byly objeveny jako první. Ta ostuda! Rádkyně, a neumí se pořádně schovat.
Čistě z legrace (a taky abychom zahnaly smutek) jsme z hospodářského stanu vytáhly fixy a papír a v kuchyni na něj velikými písmeny napsaly:

Zde bydlí pan Koblinec,
surový zabiják krásných Bílých jelenů.

A ten papír jsme pověsily Koblížkovi na stan. To jste měli vidět ten nářez. Všichni, kdo si to přečetli, z toho měli strašnou švandu, smál se dokonce i Koblížek.
A přišlo, co přijít muselo. Úterý bylo v celé tradici našeho oddílu dnem skautských slibů. Ty se sice konaly až o půlnoci, ale přípravy začaly už těsně po obědě. Rozdělili jsme se na dvě skupiny- jedna sbírala a nosila dřevo, ostatní měli za úkol nasbírat smůlu. Do téhle skupiny jsem patřila i já. Smůla.
Společně s Krtkem, Jandulkou, Bohunkou a Ponorkou jsme si z kuchyně vzaly plechovky a vyrazily do lesa za mostkem, tam jsme smůly našly vždycky dost. Když jsme jí měly hodně, hodily jsme všechnu smůlu do jedné velké plechovky a zahřívaly tak dlouho, až se roztekla a nádherně voněla. Kluci mezitím ořezali pět klacků, čtyři stejně dlouhé a jeden značně větší, a nalámali nadrobno větvičky. A my potom ty větvičky pomocí obvazů přivazovaly k těm klackům (odborně se tomu říká fakule) a nanášely na ně smůlu. Pak jsme měly velký problém se dočista umýt. Seděly jsme na mostku, nechaly kolovat lahvičku s benzinem a drhly si ruce a drhly.
A nastala vytoužená večeře. U nás v dvacetšestce je zvykem, že si na večeři před slibovým ohněm uděláme několik druhů obložených chlebíčků a cpeme se, jak je libo.
„Holky, podejte mi ještě jeden chleba“, žadonila jsem.
„Ne, Cvrčkovi nic nedávejte“, ozval se Ondra, „zase si bude stěžovat, že ji bolí břicho“.
„Náhodou“, odsekla jsem, „já si nikdy nestěžuju“.
„Ale všichni to na tobě poznáme, protože máš mizernou náladu“, řekla Kety.
Se mnou to měli, co se jídla týče, těžké. Mě totiž vždycky moc chutná, takže se přejím a pak se se mnou nedá vydržet. A když se nenajím, tak je to ještě horší. Většinou jsem Ondrovy narážky řešila tak, že jsem si nechala naložit svou porci a z trucu (z legrace) jsem se posadila pod výdejní stůl mezi hrnce.
Ten den jsme zalehli brzo, dokonce se ani nekonal večer v týpí. Jednalo se o určité protispací opatření. O půlnoci měl totiž náš tábor obživnout, aby dvě z nás složily skautský slib.
„Do...dobrou“, zívla jsem.
„Hezky se vyspi“, popřála mi Jandulka.