PROČ JE SVĚT TAK KRUTÝ K HOLUBŮM

Anotace: this is the end, beautiful friend

PROČ JE SVĚT TAK KRUTÝ K HOLUBŮM

DEN 2

Zastavovala jsem se i v továrně na jasmíny. Bylo dost podivuhodné, že se jejich ceny nijak netkly ekonomické bouře posledních dní. Snad je to ale dobře. Klíčovou dírkou jsem se podívala, jak si vedou, vedli si dobře, vedly si dobře. Sáhla jsem do příručního zavazadla a podala jsem mu klíč.

Díval se tak podivně, ale klíč nechtěl přijmout. Nemohla jsem se zlobit. Byl takový nanicovatý, a za to přece nemohl. Odemkla jsem a nabrali jsme spolu spoustu, velkou spoustu jasmínových květů. Pak jsme odešli domů.

.

Bydlím u řeky. Ve velikém domě s vysokým stropem. Vidím, kdy chci, jak se černá voda valí daleko někam, kam se nikdy sama nepodívám. Je to smutné, bydlet tu. Protože je to pro všechny tak krásné.

Koukal se z okna. Nemluví, vůbec nemluví. Nedělá nic, co se mu neřekne. Jak obvyklé. Tváří se neustále stejně, nevím, co si myslí, zda si vůbec něco myslí... Ale chvílemi se mu obličejem rozlije výraz vděčnosti. Má za co, má. Vím, co říkám.

.

-večer-

Je zima, měsíc svítí, hvězdy svítí, všechno svítí a je tma, je zima a tma. Někde bijí hodiny. Na Smíchově, nevím kde. Někde tady. Nu, já nevím. Nevím, co budu dělat. Snad bude zítra lepší den.

DEN 3

Nic! Nic nového. Na tom ale nezáleží, na tom přece nesejde. Je v té divné mlčenlivosti podivná a děsivá přemíra porozumění. V tom, přesně v tom, co se bojím zjevit, protože by to nikdo nepochopil, jen by mě definitivně odepsal. Co je to?

Chodí za námi - skoro denně - denně nějaký cizí pán a povídá si, ale jen se mnou. Vůbec si nevšiml, že se něco změnilo. I když možná, že jen neukazuje, že vidí. Já čekám, až se všimne, nebo až to nevydrží zakrývat.

Ale kdo mi poradí? V takovém osamělém světě a najednou - najednou! Najednou přichází sebeklam. Ale je nutný. To je ale jen má věc. Zkusím ho naučit psát. Zkusím. Ne toho pána, ale jeho.

DEN 5

- Esempio misero io sono -
Já ho to nenaučila, on sám. Nebo ono samo. U něj člověk skoro neví. Pořád se řídit očima, pořád, pořád, pořád.

Pořád!

DEN 9

Je pořád hůř, pořád, pořád hůř. Nemám dost vzduchu, mám příliš mnoho světla, v noci nemůžu spát, protože svítí měsíc a když ne, budí mě hvězdy, když jsou mraky a usnu, o světle se mi neustále zdá. Povídám si pak, když se vzbudím, donekonečna s ním - vlastně ne. Jen na něj mluvím, on se tváří všemožně, začíná to být komické, ale já mám pocit, den ode dne větší, horší, úmornější, že to skoro nevnímám. Jednou je prázdno, podruhé, potřetí počtvrté a posté, potisící můžu říkat, smát se brečet myslet skomírat šílet
Totiž, chtěla jsem říct, že podruhé je v hlavě zmatek, příliš mnoho všeho možného. A přitom jsem pořád prázdný člověk, i když mi rozumí.

A pořád ještě nespí. Vůbec nespí. Vůbec nejí. Vůbec nemluví.

DEN 13

Dnes jsme byli venku, daleko, velmi daleko na severu. Měla jsem ty prapodivné, dlouhé bílé šaty. Byla velká zima a na břehu vody rostly čtyřlístky. Vůbec to nebylo podivné. Sbírali jsme je do mojí čepice, protože jich bylo velmi velmi moc, ale pak nám všechny uletěly, tak jsme šli pryč. Do města. Všechny zdi domů natírali na bílo, a tak jsme nebyli skoro vidět. Ale bylo to zvláštní. Velmi zvláštní. Něco jako ten pouštní strom. Ten jak je jenom jeden široko daleko v celé poušti. Anebo taky fata morgana. Nejspíš, že to bude tak, než onak. Ach ne.

DEN 20 o DNI 19

Bylo to asi včera, byla najednou tak hluboká tma. Tváře mi žhnuly jako oheň, který plivali komedianti na ulici, ale mně se chtělo pryč ode všech, abych nemusela vidět jejich spokojenost. Světlo z nich také nebylo, bylo jenom nekončící napětí, které se mě snažilo k smrti vyčerpat, nevím proč, ale mám vztek, mám pořád vztek, který nikde nekončí a nikde nezačíná, nemá svůj cíl a nemá ani příčinu. Snad nemá, ale to já nevím, já jen vím, že už to nevydržím, protože jsem tak strašně netrpělivá, už mě to nebaví, už mě to trýzní, proboha, ať už je konečně konec, ať se už něco změní.

DEN 23 -
---neskákejte po nohou, zlámete si je---

Když si nevím rady, nebo když mě přepadne najednou takový bolavě nádherný pocit, otáčejí se mi oči samy od sebe nahoru, směrem k nebi. Co tam hledají? Dělají to všichni? Co jsem si to zase navykla, zvrátit hlavu a hledat tam nahoře odpovědi na svoje otázky? Možná, že právě tam sídlí všechny odpovědi, všechna krása... ne, tak to není. Jsem si tím docela jista. Ale dnes, dnes bylo takové krásné olověné nebe. Takové, co značí, že je dobrý den k výletu na nějaké místo, které není zrovna blízko.

Byli jsme venku, zase. Ale nebyla tak strašná zima, ani jsme nešli nikam daleko. Ale mě najednou přepadl ten strašný pocit, strašně krásný pocit, ale ten, co hledá. Hledá odpověď sám na sebe. A už samovolně jsem obrátila hlavu k té těžké výši. Málem mi padala na hlavu a málem moje hlava padala do ní. Jenže tu jsem si vzpomněla, že on do ní takto hledí pokaždé, když mu slunce nezaslepuje oči. S jakýmsi podivným náznakem, jakoby tam bylo něco, co ztratil, a přitom je to hloupost, vše, co ztrácíme, padá jen dolů... Nikdy nic nepadá nahoru. A já to vím.

A tak jsme hleděli spolu vstříc neznámu. Hleděli jsme dlouho, mraky se líně, ale ladně převalovaly od obzoru k obzoru, mírný vítr si hrál se zbývajícím listím staré a majestátní lípy, vydával tak šum, který připomínal šeptání, příjemné a milé.

Dokud se nezačlo stmívat.
Dívali jsme se tak dlouho, mraky se postupně začínaly trhat, za nimi se vynořovalo tmavomodré nebe, černající přicházející tmou. Vítr se zvedal s trochu větší silou, přivál malý papírek a na něm stálo:

Dnes jsi sluhou, zítra pánem
Noc je za pár hodin ránem

A dál nic. Schovala jsem si ho, a dívali jsme se dál. Celou dobu mlčky. Několik dlouhých, nekonečných hodin. Těžko říct, jestli to bylo pořád z téhož důvodu.
Potom se stala věc. Totiž - opravdu velká, protože byla velmi nečekaná. Podíval se na mě.
"Neklam tak sama sebe."

Nerozuměla jsem dvěma věcem. V čem se klamu? A jak to, že mluví?

Ale nemohla jsem se zeptat. To bylo kvůli tomu, že jsme museli zase do továrny na jasmíny. Ale tam se na podzim musí v noci.

Dobrý den. DEN 27
--- Plíží se potají---

Chci domů, prosím, ať už mě někdo konečně vezme domů. Jsem cizí, na každém kroku a v každém slově, úplně, úplně cizí všem. Nebo mě probuď. Všechny oči jsou fontánami pokaždé jiných vod. Na cizích vodách se snadno ztroskotá. Velmi snadno. A vše je tak cizí. Kéž by mě raději nikdo neviděl, než nechápal.
Půjdu domů.

---Směješ se mi, protože mi rozumíš. To je přeci směšné. A podlé. A logické.

Den ode dne a hodinu za hodinou, každou zmenšující se částečku, jednotku času, vím jistěji a jistěji, že teď jdeme doopravdy domů. Domů!

Divím se. Dívá se, a z těch očí, můj bože, prýští neskutečný a ochromující proud porozumění. Ten, co se mi vysmívá, protože ví, že domů nedojdu, protože teď už díky továrně na jasmíny vím, že jsem... že jsem tady omylem... Ale taky vím, jaké je štěstí, dýchat tentýž vzduch, jako mnoho jiných a lepších, než jsem já. Vím, že všichni, kdo našli cestu domů, se mi smějí, je pro ně směšné moje tápání, moje neutuchající, trýznivá a ničící touha natáhnout ruku o milimetr dále a stisknout onu pomyslnou kliku - ale co bude potom?

Směšné je netušit, co člověka jednou zamrzí.

.

"Podej."
Podám.
Jdeme.

Ach proboha, kéž netuším, že se taková krása otvírá očím člověka, ať už na svět patří, či ne, jen jednou za jeho ubohý život! Proč najednou vím, že vlastně nic neznamenám, to jen pro sebe jsem hrdinou všedního dne, protože nikdo neví, jak tajně hledám skulinky ve všem, co by mohlo prolomit tu nekonečnou mlhu.

Kam to vlastně jdeme? Proč to nevím celý život, a nejméně teď, když je cíl už předem jasný? Co je to za zradu, duše člověka...

A ptá se.
"Jaké je to, být člověkem? Být každý den klamán svojí duší, která sama neví, čím bude v příští chvíli?"
Jak mám na to odpovědět. Utápět opět. Ve slané vodě... se...

Dnešní ocelová mračna jsou stále níž a níž.
Sníh se proletuje.

---ZVONY ZNAMENAJ MINULOST---

DEN 28

Vůbec mi to nedošlo, ale v poslední době potkávám velmi málo těhotných žen. Je to téměř s podivem, ale děje se to - nedá se nic dělat.Dá-li se to tak říct, těhotná žena je v jistém směru děsivé stvoření. Alespoň pro někoho, kdo se svým smýšlením už tolik odvrátil od přirozeného běhu života, že se bojí těhotných žen, či toho, jak bude vypadat jejich okolí poté, až splasknou, snad více, než ony samy.
Tak jsem však - i přes úbytek nového tvorstva - neustále vyděšena a trávím poslední čas, ne-li léta, v jakémsi roztěkaném a nervózním rozpoložení a podivném tlaku, bez oddychu a klidu.

DEN 29

"Promiňte, já vás neznám," odsekl nějaký pán. Ani nevím proč. Mám pocit, že je všechno velmi podivné. Mluví na mě cizí lidi, a ti, co je znám, ti nemluví, protože to asi neumí. Barvy světla se slévají, budoucnost protahuje svou úzkou tlamu a hltí do ní vše, co se k ní jen přiblíží - a to je prý život. Tak já se s tím smířím. Ve škvíře mezi dveřmi a zemí spí anděl. Je tak malý, že by se vešel i na špičku jehly - ale to je už dávno passée, ano, já o tom vím. Počítat je, to se mi nechce. A nejsem zbloudilá ovečka boha filosofie. Ani se mi o tom nechce už dál mluvit. Stejně to ale vím. Není nic jiného, než zvony. Pořád slyším zvony, a kdykoli si to uvědomím, slyším je zase, a kdykoli je slyším zase, uvědomím si, že není nic jiného, než zvony, a vše, co zažívám, je jen dlouhé zvonění svolávající lid dohromady, mě však nepřitahující jako magnet, mě totiž nechávající v poklidu a neklidu světa svého, v němž neexistuje nic, než zvonění, svolávající a přitahující
-

DEN 30
(Ja shůry díval se jak hasneš, hvězdo skomíravá)

Ja shůry díval se jak hasneš, hvězdo skomíravá
Sám tolik trapně směšný cítil se
Jak krása, co o sobe hlásá, já jediná jsem pravá
- však obyčejná je jak další tisíce.

Ja shůry díval se a snil, mé světlo hynoucí
Pocitu plul jsem divokymi peřejemi
Marně ve tmě šátral po nečekané pomoci
Jako tvá záře, i můj život trestem je mi

Kéž bych raději slepý byl a tmu zřel z nucenosti
Kde světlo myslet mohl bych si po libosti
Klopýtal cestou, však myslil si, že snad ne sam

Tvé světlo do mě se tak vyzářilo,
aby nesmrtelné v mojí duši bylo
Jak jeho plamen já teď žive plápolám!

...

Tichými kroky blíží se můj jednatřicátý den. Vím, že to víš, že to tušíš. Je mi jasné, je mi bez nutnosti osvětlit. A velmi se blíží den, kdy budu muset odejít. Kdybych já blázen nezůstával tam, kde vím, že mi bezpečno už není, nemusel bych si teď stěžovat na tohle lidské pokolení. Zdá se ale, že možnost volby jsem již ztratil - musím zůstat zde a dokonat co prý jsem začal. Ano, začal jsem. Jen to nikdo nevidí. Mám ten dojem, krásný a třaslavý hlase, odejdi, neslyším tě, padáš jak hvězda, to není hvězda, to je jen prach a kamení.

DEN 31

---MILUJI VALČÍK---

Nemůže mi nikdo na světě vyvrátit, že na tom tanci něco je - ta tajmená a mámivá síla... co trhá lidskou duši v kousky a rozhazuje je dokola ach míníš tím krásu dnešního a všedního dne co je však všední den

To nic jen já a má nezkalená mysl pojala úmysl optat se na to jak se rodí hvězda v nebi tmavomodrém jsi-li tam třeba jen hlesni a já tě zachráním není třeba se bát není třeba zoufat už se všichni společně v neustávajícím tanci blížíme nebi
Ach co bych dala za to kdybych se mohla podívat ještě jednou na tu špinavou a popraskanou
vrásčinou a zjizvenou zem

---

NADEDNÍ
-že ve žvancích chleba nevidíš, to ještě neznamená že jsi středem světa mávnu rukou mávnu křídlem a po nás všech je veta stručný jasný výstižný stručný jasný výstižný ach točí se mi hlava stručný jasný výstižný a kolemjdoucí zastaví a řekn

"Fuj!" řekl a odplivl si na zem k mým nohám. Padlo by jen pár nejasných slov ale takhle nepadlo nic a nejméně kosa na kámen, na žulový a kosa pěkně tupá, protože ji pan M. zapomněl pořádně nabrousit a proto je to vše tak jak to je. Stáhnu si čepici do čela a jdu dál. Fuj. Fuj. Ohrané. Ale já vím, že se upamatuje - jednou - že, až zase bude plivat na pestrá luka špinavou slinou, vzpomene si, vzpomene, jak žalostně urval z těch kytek poslední náznak barvy. A přece bylo pozdě. Nemám dnes příliš žalostný den

po všech zimách opět přijde jaro
znovu a znovu
nové jaro
nový očistec

okolikadokolikamatroskuklidumalichernakolikaskolilajehoutrobyodplivlarekl:Fuj

jaké to bylo, když jsi viděl za horami hořet oheň zlosti chci vědět povídej to prosím těžko říct jestli jsme si rovni já ovšem netuším kam se ubíral ten zlý den vítr který zmařil zmařil vše

ústavkřečizubymitřeštíkrevdoléhánaspánkysluchměopouští
klíčeodzmatkuležízamčenévnebi
---

SEN

Jadel, Jadel, už jsem tady. Poslouchej mě, Jadel. To jsem já. Dívej se. To nic není. To jsem jen já. Jadel, Jadel, neslyšíš? Volám tě, Jadel, Jadel.

Okolo krku měla šňůrku. Na ní nic nebylo, ale kdysi bývalo. Jedno bylo jasné. Bylo to něco velmi důležitého. Od doby, co to tam už není, Jadel nikdy nepromluvila. Teď bylo šero a její prázdné oči do něj hleděly. Neviděly ale nic. Za pár okamžiků se otevřely dveře a kdo si vešel.

-Jadel? oslovil ji nežně a políbil na čelo. To znamenalo požehnání. Každý polibek na čelo znamená přání. Ať tě provází štěstí. Ať tě provází a neopouští. Slib je slib. A štěstí neslibuje. Nikdy. Štěstí se vytratí přes noc, jako levná děvka, v níž se tajně doufá. Štěstí uteče jak voda nepatrnými skulinami. Štěstí nelze chytit do klece a věznit, nelze přivázat a nutit sloužit. Štěstí je svobodné, zlovolné ve své vrtkavosti. Kdo ví, že je důležitý, hraje si. Může.

Jadel, Jadel je láska, Jadel je duše, záře zrána, Jadel je Manon, jež je jak verše - ty jsou štěstí, jak štěstí, co rozmýšlí si - uletět, či ne? A teď mě dobře poslouchej. Jsem tady, jsem to já. Hluboko na dně, hluboko v tmách jsem já - tvůj sen. Jadel, teď se nesmíš probudit. Sníš svůj sen, jsi šťastná. U tebe štěstí zakotvilo, jak mrtvá holubice v trní. Mrtvá holubice, již táhne její vlastní kotva k zemi. Má prostřelené srdce, srdce, které už nikdy nezabuši. Jadel, Jadel!

//(Jsi sen? Jsi sen, či jsi skutečnost? Musí být vždy sen to, co vidím, když spím? Spím, či bdím? Neslyším. Jsi sen? Sen? Miluji tě. Jsi oko do ráje, či lež shovívavá? Jsi?)//

DEN 32 - Usínání

____ A můj zrak neskonale rád uhnul tomu klamu. Jako ubožáci jsme opět hleděli do nebes, a on mi povídal, stále dokola, jako u vytržení, neustále, dlouhé a zcestné věty, nekonečné, děsivé -

"... dívej se, dívej se na oblohu, půjdeš se mnou a já to vím, už se blíží den a já splnil svůj úkol, téměř jsem ho splnil, naučil jsem se mluvit, to proto, abych mohl říct - ale proč právě tobě, to netuším - blíží se náš den - náš krásný den - uvidíš - ten den napadne ten úplně první sníh v tomto roce - nevíš co říkám - já sám už také ne - ale dnes už nejsem bláhový, jen říkám - neměj strach a chyť se mé paže, budeš to potřebovat pokud to neuděláš nesplnil jsem svůj úkol pokud to neuděláš zbyde jen prach a smutek ze mě jen prach a smutek špína kterou jsem sebe obalil aby mě nikdo nepoznal a buď si jistá buď buď si jistá buď ... "

A tak se jeho slova nesla jako mocné echo okolím tak, že jsem je postupně přestávala vnímat, mírná otupělost o mně usilovala, usiluje, nevím, nevnímám, čas, pás, rez ... ________

/// Padla k zemi. Vzal její tělo do náruče a pomalu je nesl ulicí. Směrem k tomu domu. Obloha zrůžověla, nechtělo se jí k ničemu. Den se chýlil k soumraku, mírný zmatek halila rouška šera, klidu, ospalosti. Schody zdolal s tíží. Seděl pak a díval se na ni, bezmocnou tvář, a v oči mu vstoupily slzy.

Jak moc jsem zlidštěl. pomyslel si. Kvůli obyčejnému úkolu.

Zvrátil se do křesla a za pár chvil usnul Spánek by těžký jako olovo, bdělost by však byla více. Na chvíli se objevila nějaká postava, odňala jeho kdysi ještě bílá křídla a opět odešla. Vše utichlo Jen list co chvíli dopadl na zem, jeden z posledních. Řeka ten den totiž plynula velice tiše.

DEN 33

Ty jsi anděl? Zvláštní den, že? Jsem růže ze zlata - nevoním

~

(...konec...)