Minulost tě dožene

Minulost tě dožene

Anotace: část 17

Konečně zase našla toho pravého Mika, který věděl, jak se chovat a co o Jess musí, nebo by alespoň mohl, utajit. Nikdo z přítomných nesměl zjistit, kdo je její rodina.
Vyprávěli ji některé své zážitky z případů a smáli se, až se Jack přede všemi zeptal: „Proč jste se k nám chtěla přidat? Myslím, že by nebyl problém najít práci na jiné policejní stanici? Když jste tak dobrá, jak Mike tvrdí.“
Jessy tahle otázka málem vyrazila dech. Byl to zásah hluboko do nitra srdce a do vzpomínek. Neměla ponětí, že by se ji mohli zeptat. Ani si nestačila vymyslet důvod. Po včerejší debatě s bratrem, se jí z otázky udělalo zle. Nevěděla, co na to říct. Po chvíli váhání však své mlčení napravila. „Ani nevím. Mike mě přezkoušel a myslím si, že jsem dobrá na to, abych trávila čas u hloupé policie. Vlastně se mi taková práce líbí. Být policistkou jsem chtěla vždycky, ale pokud se mi naskytla takováto možnost, tak ji přece neodmítnu.“
„Opravdu?“ Díval se na ni lítostným výrazem Mike, protože věděl, jak je na tom doopravdy.
„Jo, opravdu!“ Odsekla a čekala, jestli se někdo další zeptá. Bála se, že by se ještě ptali. Netušila, jak by mohla reagovat. Nechtěla se přede všemi rozplakat. Podívala se s prosebným výrazem očí na Mika, který poznal, že má slzy na krajíčku. Doufala, že je nikdo nezpozoruje. Naštěstí už mlčeli.
Ostatní se postavili a po jednom se rozloučili. Měli namířeno do oblíbeného baru BEACH u pláže, kde pokračovaly jejich kroky vždy po práci. Tedy, pokud někdy bylo po… V této profesi slova „po práci“ nic neznamenaly. Každý musel být v pohotovosti dvacet čtyři hodin denně a i to bylo často málo.
Mike doprovodil Jessicu k vozu.
„Neboj se, zvykneš si na ně. Občas mají dotěrné otázky, ale jednoduše si jich nevšímej a oni přestanou stejně rychle, jako začali,“ radil ji, aby věděla, jak se zachovat. „Zítra přijď kolem osmé, ať můžeme začít. Dneska si odpočiň, protože zítra už tě naplno zasvětíme do našich tajemství.“
„Dobře, budu tady. Měj se hezky,“ rozloučila se ze sedadla svého auta a ujížděla domů. Krajina ubíhala a Jess musela neustále myslet na to, jestli mezi ně zapadne. Zastavila před garáží – nebo spíše hangárem, protože zde měli auto všichni – a běžela dovnitř.
„Kdes byla?“ Uslyšela známou otázku od svého bratra, v momentě, kdy do něj ve vchodu vrazila. Asi ji slyšel přijíždět. Šla do kuchyně a mluvila na něj zády.
„Napsala jsem ti přece vzkaz, nebo ne? A nemusím se ti pokaždé zpovídat.“ Otevřela si lednici a přemýšlela, co si vzít. Vytáhla ledový džus a nalila si poloprázdnou sklenici, se kterou přešla k baru a dolila ji kapkou vodky, kterou poté celou vypila. Příjemně ji to zchladilo. Vytáhla další potraviny a přichystala si několik sendvičů. Spolu s láhví džusu je položila do připraveného piknikového košíku. Šla do pokoje a převlékla se do plavek, na které si natáhla kratičké džínové kraťasy a tílko. Vzala košík ze stolu v kuchyni a položila jej na zadní sedadlo auta.
„Jedu na pláž!“ Křičela na Alexe, který seděl v altánku a klábosil s ostatníma klukama. „Nevím, kdy se vrátím. Asi k večeři.“
Už však neslyšela, co za ní bratr volá, jelikož nastartovala motor a vyjížděla od garáže.
Na pláži si našla místečko blízko záchranné věže, kde seděl plavčík. Zdál se jí povědomý. Jistě! Vždyť on ji včera vytáhl z vody. Co ji to jen večer napadlo chodit do vody!? Ještě nevyrovnala všechny účty. Prohlížel si hladinu oceánu a občas pokukoval po lidech na pláži. Jako pravý profesionál.
Rozhodila deku do písku vyhřátého sluncem. Na obloze nebylo ani mráčku. Racci poletovali spokojeně nad hladinou a přistávali na nedalekých skalách.
Shodila ze sebe oblečení, natřela se krémem a lehla si. Asi půl hodinky se jen tak povalovala a chytala snědou barvu. Lenošení ji však přestalo bavit, proto vstala z deky a šla si trošku zaplavat. Voda byla příjemně chladivá v tomto parném dni. Plavala k bóji jako posledně, teď však k jiné, aby se nedostala k místu, kde se skoro utopila. Nechtělo se ji vzpomínat na onu chvíli, která byla nekonečná. Zůstala u bóje a po chvilce, kdy načerpala druhý dech, se od ní odrazila a plavala podél břehu, aniž by se k němu přiblížila. Závodila sama se sebou, jako by ji někdo pronásledoval, ale neustále byla o kus vepředu. Přidržela se druhé bóje vzdálené přes dvě stě metrů a plavala nazpět ke břehu. Doplula do míst, kde se jí chodidla zabořila do mořského písku a pomalu vystupovala z vody. Vyšla a trošku se proběhla ke vzdáleným skalám, na které se posadila a vyplašila hejno racků, které masově vzlétlo do nebe. Řekla si, že malý trénink jí neuškodí. Alespoň lépe usne.
Kousek opodál bylo několik lidí stojících na skále. Rybář, snažící se o výjimečný úlovek, pár turistů s fotoaparáty a děti, hrající si vedle svých rodičů. Chvíli si prohlížela pláž v dálce a klidnou mořskou hladinu v obzoru. Později se vydala nazpět. Uběhla pěkný kus pláže, proto šla menší zbývající část raději krokem, který stejně za moment změnila v běh. Mladíci sedící v písku po ní pokukovali a snažili se, aby zastavila a pobavila se s nimi. Marně. Jess jejich nemístné poznámky raději přeslechla a pokračovala v běhu ke svým věcem.
Lehla si na deku a odpočívala. Nechala slunce, aby její mokré tělo osušilo a zbarvilo do tmavšího odstínu. Když už většina lidí opustila příjemný pobyt u vody, taky se sbalila a zanesla věci do auta. Poté se vrátila zpět a procházela se po břehu. Boty držela v rukou a vstoupila do vody, aby si smočila kotníky. Pomalu se loudala mokrými končinami. Místy sledovala měnící se oblohu, na které přibývaly malé mráčky. Obrovská ohnivá koule se skláněla nad obzorem. Na pláži už nebyl skoro nikdo kromě plavčíků a několika rybářů na skále. Hladina byla bez jediné vlnky, jen v dálce byl vidět malý člun. Plavčíci pomalu, jeden po druhém, odcházeli na centrálu.
Jessy se vrátila k vozu a za moment na ni kdosi zezadu volal. Otočila se a uviděla známou tvář.
„Haló, slečno!“ Pomalu se přibližoval, až se zastavil před ní.
„Ahoj,“ pozdravila mladíka. „Už máte konec služby?“ Zajímala se. Plavčík stál proti ní a sladce se usmíval.
„Ano, dneska byl celkem klid. Naštěstí nemám noční,“ ulevilo se mu.
„Ale včera jsem měla štěstí, že jste ji měl. Jinak bych se v tuto chvíli s vámi ani nebavila. Nemyslíte?“ Děkovala mu za vše, co pro ni udělal.
„To je pravda. Co tady děláte? Doufám, že nemáte chuť si zase zaplavat?“ Zhrozil se mladík a prohlížel si podezřele dívku.
„Teď už ani ne. Celý den jsem proplavala a jsem úplně vyčerpaná. Radši pojedu domů,“ viděla, že se o ni strachuje. Kdyby řekla, že teprve půjde plavat, asi by jí násilím odtáhl od vody. Měla z jeho obav radost. Bylo ji z toho jasné, že se o ni zajímá. „Včera jsem jen neměla moc dobrý den, nic víc. Ale teď je mi fajn.“
„Dobrý den?“ Divil se. „Nechtěl bych vás potom potkat, když budete mít pocit na umření,“ dost špatně zavtipkoval. Uvědomil si svou chybu, jakmile spatřil dívčin výraz utrpení.
Co tím chce říct…pocit? Mám chuť umřít a ani nepochopí, jak často, bědovala si Jess. Když vstane, jede v autě, prochází se po pláži, plave, když jde spát a dokonce i nyní, když s ním mluví. Co o tom ostatní mohou vědět. On za nic nemůže, vybavila si. Neví, co se jí stalo.
„Já jsem Richie. A vy?“ Vyrušil ji z jejích chmurných myšlenek a tím zahnal i trapné dlouhé ticho, které nastalo.
„Cože?… ach ano. Já jsem Jessica, ale klidně mi říkej Jess.“ Omylem mu začala tykat, ale tenhle fakt přeskočili a povídali si o jeho práci, o zájmech a tak dále. Jessy jeho práce velice zajímala, aniž by to někdo další věděl. Natož pak její bratr. Před léty, když ještě žili rodiče, chodila s kamarádkou do kurzu, kde se dostanou jen dobří plavci a také jej absolvovala. Po události, která změnila celý její život, se o tuto činnost nezajímala. Kdyby chtěla, mohla by tuto profesi dělat. Nic ji v tom nebrání, vlastně…skoro nic. Bránila ji v tom jen ta nekonečná přísaha, kterou si dala.
Rozloučili se a jeli svými vozy za sebou. Nejprve zastavila Jess u garáže a zamávala Richiemu, který projížděl okolo a pokračoval v cestě.
Autor Jessy5428, 08.02.2009
Přečteno 281x
Tipy 2
Poslední tipující: kourek
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí