Minulost tě dožene

Anotace: část 21

Bylo před desátou a Jess vystupovala u letiště. Před vchodem do letištní haly stála Bonnie s Charliem.
„Tak už jsem tady…“ Nestačila ani domluvit, když ji přerušil Dean, který zadýchaný dobíhal k nim a před nimi oznámil.
„Tak já už taky,“ popadal dech a vysvětloval, že nesehnal místo k zaparkování, proto ho nechal o dva bloky dál.
Sedli si v restauraci na malou večeři a čekali na čas svého odletu. Lépe přijít dřív, než na poslední chvíli.
Po jednom prošli letištní kontrolou a nastoupili do letadla směrem do San Franciska. Přímým letem by přistáli asi za čtyři hodiny, ale jelikož se letělo s mezipřistáním, očekávané přistání se mělo uskutečnit okolo sedmé hodiny ranní.
Jess a Bonnie polovinu cesty prospaly, ale jejich mužští kolegové se zabývali poněkud nezajímavou hrou mariáše.
Po třetí hodině v noci se Jess probrala a přivolala si letušku signalizačním zařízením.
„Co pro vás mohu udělat, slečno,“ nabídla se stevardka.
„Mohla byste mi, prosím, přinést whiskey s ledem?“ Poté, co otevřela oči, neměla v úmyslu jít znovu spát. Potřebovala něco ostřejšího k probrání.
„Jistě, slečno, hned vám jej přinesu,“ souhlasila žena v šedém kostýmku. Proč by taky neměla souhlasit, když je to její práce. Vlastně, tohle byla skvělá výhoda první třídy, kterou Frank zařídil.
Podívala se na hodinky a byly přesně tři. Hrůza, proklínala tenhle dlouhý let. Ráda lítala, ale jen krátké lety. Teď to bylo příliš. Znovu si přivolala letušku a požádala ji raději o dvojitou.
Přisedla si k dvěma hráčům, kterých doposud hra nepřestala bavit.
„Můžu si přisednout?“ Vyrušila je zrovna ve chvíli, kdy Charlie vyhrával.
„Jen si sedni,“ pozval ji vedle sebe Dean. „Nemůžeš spát?“
„Nesnáším dlouhé lety, ale jinak letadla miluju. Teda hlavně rychlá a tohle se táhne hodiny,“ stěžovala si. Ze strany k ní přistoupila letuška.
„Tady máte vaši whiskey, slečno,“ podávala ji sklenici zaplněnou alkoholem a množstvím ledu.
„Děkuji mnohokrát.“
„Kdybyste něco potřebovala, tak opět zazvoňte. Příjemnou noc.“ Odešla a zanechala je při karetních hrách o samotě.
Kolegové jen koukali, když do sebe vpravila celou sklenici najednou.
„Potřebuji trošku povzbudit,“ vysvětlovala. „Myslím, že to bude ještě dlouhá cesta.“
„Ještě jsem neviděl ženskou, která do sebe hodí dvojitou whiskey a nic ji není. No, teda kromě Bonnie.
„Co je?“ Otočila se za sebe Bonn, která na trojici ospale zírala.
„Padáme dolů, tak být tebou, dále už nespím,“ vtipkoval Charlie.
„Cože?!“ Vyděsila se ospalkyně.
„Nic se neděje, můžeš ještě odpočívat. Jsou teprve tři,“ uklidňovala ji Jess. Překazila toto hloupé vtipkování.
„Jsi vůl,“ odsekla Charliemu a otočila se zpátky.
„Za tohle bych vám asi urazila hlavu,“ šeptala Jessy.
„Ale vždyť je to jen sranda,“ bránil se viník. „Nic se přece nestalo.“
„I sranda má svoji hranici.“ Stiskla signál na letušku a poprosila o další sklenci.
„Neměla bys to přehánět,“ radil ji Dean.
„Neboj, já toho zvládnu hodně,“ potvrdila, ale společníci jen nevěřícně přihlíželi, když zopakovala stejný manévr, jako s první dávkou.
„Jess,“ oslovil ji Charlie. „Pověz nám něco o sobě. Moc ses nerozpovídala, když jsme se prvně setkali.“ Sklidili nedohrané karty ze stolku a mlčky čekali, než začne povídat.
„Co byste tak chtěli vědět?“ Pro začátek se poptala, ale viděla jen vrtění hlavou.
„Tak dobře. Je mi dvacet dva,“ vzpomněla na svou občanku. Nesměla udat pravý věk, což bylo osmnáct nebo už vlastně devatenáct. Tak to se spletla i ve falešné občance. Tam by jí mělo být dvacet tři. Začínala v tom mít zmatek. „Narodila jsem se ve West Beach, rodinu nemám, bydlím v rodinné vile u pláže. Několik let jsem jezdila po světě a přitom jsem prošla policejní zkouškou, která mi pomohla k vám. Co víc říct,“ ukončila svůj projev z části pravdivý.
„Jaké je tvé příjmení, Jess?“ Vložil svou otázku Dean. Jess si najednou nemohla vybavit, co měla napsáno na dokladech. Sakra, dostal ji do slepé uličky.
„Tohle neví ani Mike,“ lhala. „Proto si to nechám jen pro sebe, pokud vám to nevadí.“ Ukončila zpovídání.
Kolegové nenamítali nic, ale nechápali, co je na jejím příjmení tak zvláštního.
Pomalu svítalo a v letadle opět začínal život. Spící lidé otvírali oči a z letadlového okénka zjišťovali, kde se nachází. Letušky pobíhaly v uličkách a plnili přání cestujících do úplného vyčerpání. V šest třicet vyzvaly letušky cestující, aby se usadili na svých místech a připoutali se. Konečně letadlo doletělo do určeného místa. Po doznění posledních brzd, poté, co se obrovská kola dotočila, popřál hlavní pilot příjemný pobyt v San Francisku.