Dvojka na zabití 6/?

Anotace: Případ nouze.

Po vyučování jsem šla s Nikolou před školní budovu,abych počkala na bráchu.Kolem nás prošli kluci od nás ze třídy.Za rohem se všichni zastavili a shlukli se do skupinky."Co tam jsou na sebe tak namačkaný?zeptala jsem se jí."No,coby,odběrovej den,rozdávaj' si cigára.." "Oni kouřej?"zděsila jsem se.Teda,ne,že bych z toho byla tak vysloveně vedle,ale ani jeden z nich na to nevypadal.Aspoň na první pohled ne.
Nikola kývla.Náhle jsem u toho hloučku spatřila bráchu.V duchu jsem se chytala za hlavu.Snad by..."Ahóój!"křičel na mě už z dálky.Rozloučila jsem se s Nikolou a šla za ním."Máme čekat na mámu,přijede pro nás,"sdělila jsem mu.Jen kývnul a dál si mě jakoby nevšímal.Zamyslela jsem se,až jsem to po chvíli nevydržela a supstila na něj:"Hele,ty kluci od nás ze třídy..." "No,copak je s nima?Líbí se ti někdo z nich?" "To sem teď netahej....já...oni všichni kouřej?"Brácha na mě vrhnul podezíravý pohled,ale snažil se zůstat v klidu."Noo..všichni ne,"řekl nakonec."A třeba kdo nekouří?" "Hele,máma už jede,"pronesl brácha místo odpovědi.Mamka přijela k chodníku.Nastoupili jsme a odjeli domů.

U večeře jsme zjistili,že tátovi se chce spát.Když před něj totiž máma postavila míchaný vajíčka,najednou se mu zavřely oči a obličejem v té nadílce přistál.Jak brácha,tak já s mámou jsme se neubránili smíchu.

Večer už nebylo co dělat.Znuděně jsem ležela na posteli a poslouchala rádio,když jsem z vedlejšího Kubova pokoje zaslechla,jak s někým mluví.Nejspíš měl hovor.Potichoučku jsem se vyplížila z pokoje a popošla k jeho dveřím.Ucho jsem pořádně nastražila.".......Takže to nebude problém,...teda snad....hele,už budu muset končit.......cože?....Jo,aha....ne,to ne....určitě...možná jindy,jo?......jo,tak dík......čau."Rychle jsem se otočila,aby nezjistil,že jsem ho poslouchala,ale cestu mi zatarasil táta.Zděšeně jsem vyjekla.Rázem jsem se ale uklidnila a praštila ho do břicha."Tohle už mi nedělej!"křikla jsem jen na něj a odběhla do pokoje.Tam jsem se usadila na židli a začala přemýšlet.O čem se brácha mohl tak přesvědčivě bavit?Nikdy hovory neměl,a obzvlášť ne tak dlouhý.A ještě tak divně mluvil.Jindy mívá rozkecáno a najednou?Stačí mu sotva pár krátkých vět,aby se dohodnul.Tady mi něco nehraje.Užuž jsem chtěla jít za ním a žádat ho laskavě o vysvětlení,když jsem si uvědomila,že to by asi nebylo to pravý ořechový.Nenáviděla jsem se,ale zároveň jsem se chápala.Vypadalo by to blbě.Kontrolovat mu hovory.To se nedělá.Jen v případě nouze.

Další den po škole se situace opakovala.Tentokrát jsme ale šli na autobus.
Čekali jsme na zastávce,ale konverzace nám nějak vázla.Bylo mi to celý divný.Vtom se zpoza rohu vynořil spolužák Marek a další dva kluci.Prstem Kubovi pokynuli,aby šel k nim.Chvíli si tam o něčem povídali,brácha párkrát kývnul,ostatní rozhazovali rukama,chvílemi bylo dokonce slyšet i nějaká slova,třeba jako:".....to bude bomba" nebo "aby to vyšlo....".Pak se vrátil.Kluci na něj ale ještě pískli.Vrátil se k nim.Koukala jsem,jak vrtí hlavou,něco jim vysvětluje.Nakonec jejich debata dopadla tak,že se sebrali všichni čtyři a přišli ke mně."Kluci jedou s náma,"oznámil mi s úsměvem brácha.Pokusila jsem se usmát taky.

Doma si Kuba jen odhodil tašku a běžel ven.A mě to nedalo a vydala jsem se za ním.Utíkal,takže někam očividně spěchal.Tak jsem se rozběhla za ním.Pronásledovala jsem ho až na náměstí k rybníku.Tam jsem taky spatřila všechny tři kluky,co jeli s námi po škole autobusem.A Kubu s nimi.Pořádně jsem neviděla,co se tam děje.Akorát,že si sedi na lavičku,Marek něco vytáhl z mikiny.Soustředila jsem na tu věc pohled.Krabička cigaret!No to snad ne!Měla jsem co dělat,abych nezačala řvát a abych neodtáhla bráchu pryč,ale nakonec jsem se ovládla a pozorovala dál.Marek z té krabičky postupně vytahoval cigarety a dal každému kromě Kuby.To je dobře,řekla jsem si a dál koukala.Náhle si k němu Marek stoupl a podal mu taky cigaretu.To už mi nějak nehrálo.Sledovala jsem je s čímdál větší úzkostí.Brácha si až s přehnaným klidem cigaretu vzal.Podali mu nějakou malou věcičku.Po tom,co s ní dělali ostatní,mi došlo,že je to zapalovač.Odtamtaď jsem slyšela něco jako:"Tak dělej už.." "No,jen do toho.." "Nebuď srab....!" A pojednou jsem zahlédla Kubu,jak si strká cigaretu do pusy,zapaluje jí.Zapalovač podává klukům.Marek u něj pořád stál.Najednou se Kuba rozkašlal.Ostatní se začli hrozně smát,ale mně to teda vtipný moc nepřišlo.To,co jsem právě viděla,mi stačí na další moje dva životy,jak jsem z toho byla vedle.Tak.Teď můžu konstatovat,že tohle už je případ nouze.