seznámení

Anotace: 5. pokračování

Sbírka: Trny růží

Klára sedí na lavičce před domem, oděna v letním tričku a dlouhých letních kalhotách, na nohou ležérní sandály a v rukou letní sportovní čapku proti pražícímu slunci. Je horký letní den, slunce svítí na jasné obloze od samého rána. Bouchnou dveře, Klára se otočí, vzpřímeně se postaví a vykouzlí na tváři svůj umělý vypracovaný úsměv patřící rodince. Máma vezme do rukou klíčky od vozu a pokyne dívce, aby nastoupila. Klára mlčky splní požadavek, při voze se zarazí, otočí se a podívá se do horního patra domu. V okně pokoje stojí Jakub. Sotva zachytí sestřin pohled zmizí za záclonou. Nezamává, nerozloučí se. Kláře je smutno. Máma ji pobídne k nastoupení. Nejvyšší čas vyjet. Dívka pomalu dosedne na přední sedadlo auta. "Můžeme," usměje se máma. Přikývne.
Vyráží. Mají před sebou únavnou několikahodinovou cestu. Slunce praží do vozu. Je dusno, neskutečné dusno a před nimi spousty kilometrů.
Máma pokukuje po Kláře. Mlčky ji pozoruje. Dívka sedí uvolněně na sedadle vozu. Oči upřené do krajiny lemující silnici. V uších sluchátka s hudbou. Nevnímá a máma ji neruší. Cesta se táhne a Klára je za to v duchu ráda. Bojí se neznáma. Neví do čeho jde. Co ji čeká. Melodie pomalé písničky ji přinutí zavřít oči a na nic nemyslet.
Po několika hodinách jízdy jsou na místě. Klára je unavená po cestě, bolí ji svaly z dlouhého sezení bez pohybu. Prohlíží si okolí. Velká budova a kolem pastviny s koňmi, má vztek, vztek na sebe za to, že sem jela. "Klárko co je? Proč nejdeš ven? Ty nemáš radost, že jsme konečně tu?" Dívka se rozpačitě usměje a pak s cílem nemuset mluvit s mámou vystoupí. Oddechne si. Vidí Sáru, takže na rozloučení s mámou zbyde minimum času.

"Čao amigo!" křičí na ni rozjařeně kamarádka. Klára se chová zdrženlivě, s mnohem tišší hlasitostí odpoví na Sářino přivítání. "Pojď vše ti ukážu," chytne ji Sára za ramena, přivítá se s její mámou a už ji vede do areálů. Stáje, koně, pěkný pokoj, kde bude společně se Sárou a dalšími třemi holkami bydlet, vnímá jakoby se jí to netýkalo, určitě se dívá na televizi, zadoufá. "Lidi!" zakřičí Sára k partě mladých lidí podobně starých jako dívky. "Toto je Klára, má spolužačka a skvělá kámoška" představí ji nadšeně. "je pod mou ochranou, opovažte se jí zkřivit vlásek!" zasměje se svým osobitým smíchem a začne kamarádce postupně představovat celou skupinu, čítající dvacet lidí. Klára si všechny důkladně prohlíží, napočítá dvanáct holek a osm kluků. Jména si nepamatuje.
"Bando! Ticho, prosím" zvučný hlas je přinutí otočit se k mluvícímu. "Všechny vás tu vítám! Máme před sebou téměř dva měsíce, které spolu prožijeme." promluví k hloučku přibližně třicetiletý muž. "To je Ondřej, náš vedoucí." informuje ji Sára tiše. "Máme tu i nováčky, takže se představím. Jmenuju se Ondřej a letos opět budu váš vedoucí, na celé dva měsíce jsem opustil své klienty, abych mohl být s vámi tak doufám, že si toho vážíte." zasměje se. "takže k pravidlům: tady není nic zakázáno, ale to neznamená, že všechno povoleno! Uvidím vás s cigaretou, vynadám vám. Uvidím vás s chlastem dostanete s laskavým požehnáním rodičů..." otočí se k dospělým... "facku... uvidím vás s drogou budete za mřížemi zatuchlýho vězení ani nestihnete říct: to není moje. Jasný?" řečnicky se zeptá svých svěřenců. "Ano, pane vedoucí" sám si odpoví. "Jinak vidím strach v očích našich nováčků.." zadívá se na Kláru. "ujišťuju vás, že nejsem morous, ti co tu byli loni tak vám to také řeknou. Říkejte mi Ondro a všichni si budeme tykat. Žádné pane není, zde nejsou tyto svázané školní normy. Vítejte v ráji!" zakončí svůj proslov nadmíru šťastný vedoucí a zamíří se osobně seznámit s rodiči, kteří se chystají k odjezdu.
Klára je stále mimo. Společně s ostatními zamíří k rodičům, rozloučit se. Zamává mámě a mává dokud auto nezmízí v dáli.
"Svoboda!" zařva ji Sára do ucha. Dívka se na ni usměje a společně jdou vybalovat do pokoje.
"Ta skříň je moje," upozorní Kláru drobná černovláska, sdílející s ní jeden pokoj. "promiň," šeptne Klára. Dívka ji není sympatická. Děsí ji bydlet se čtyřmi holkama a vedle kluci, pět kroků. Děs. Úzkostlivě vytahuje věci ze sportovní tašky. Ukládá si trika do poliček, pokukuje po holkách. Holky se živě baví, Klára se nezapojuje. Jde ven. Sára utíká za ní. Nechápe co se děje, bojí se, že něco udělala špatně. "co je?" "nic, jsem unavená." "aha, no tady se brzy nechodí spát.." řekne Sára.."ale neboj, budíček je v devět" ujistí ji. "co ten vedoucí vlastně jinak dělá?" optá se Klára nervózně. "hm.. koučování, ale hlavně terapie a tak." "terapie?" "no psychoterapie, proč se ptáš?" Sára utrhne stéblo trávy a vloží jej do úst. "dostaneš parazita" upozorní ji Klára. "Kvůli tomu jak říkal, že opustil klienty" dodá. Sára její poznámku o parazitu přejde mávnutím rukou, ale přesto stéblo odhodí. "jiný vedoucí už není?" ..Sára zavrtí hlavou. "vedoucí volného času jen on, pak vedoucí ježdění jsou odtud trenéři" upřesní. "Pojď ukážu ti koně ještě před večeří." vyzve ji Sára a bez čekání na odpověď ji táhne do stájí. "To je Rozárka, Batty, Sew, Paul, Freziie, Fill,..." ukazuje na koně Sára. Klára nestíhá tempo jmen, od koní se drží dál a hlazení koní po Sáře neopakuje. Nejistě se rozhlíží po boxech a příšerně se nenávidí za to, že sem jela. Ale lepší než být doma, rozhodne se. "moje zlatíčko Datt" ukazuje Sára hrdě na svého nejoblíbenějšího koně. Láskyplně ji hladí po hlavě a projíždí hřívu svými drobnými prsty. "Pojď pohlaď si ji" vyzve ji. Klára se mlčky přiblíží ke koni. Vztáhne ruku, zarazí se. "nekouše?" zeptá se. Sára zavrtí hlavou, dá klisničce pusu mezi nozdry. "je to zlatíčko, neboj" dodá Sára a Klára podlehne a pohladí Datt také.
Na programu je večeře, kde se sejde celá parta. Ještě před chutným jídlem je Ondra vyzve, aby se všichni po jídle sebrali a šli ven do venkovního altánku, kde upřesní detaily pobytu.

Klára se uvelebí vedle Sáry a milé blondýnky. Neví, jak se jmenuje. Nepamatuje si. Jsou tu všichni, včetně Ondry. Pomalu se stmívá. Slunce zapadlo. Nedaleko altánku se rozsvící venkovní světla. Okolí příroda utichla. Vše se chystá ke spánku. I Kláře se chce spát, ale poslušně sedí a čeká.
"Tak bando program na tento měsíc." začne mluvit Ondra a všichni pozorně poslouchají. "Budíček je stejně jako loni v devět. O půl desáté rozcvička venku. Deset snídaně. Poté pomoc ve stájích, to vám řeknou trenéři a ošetřovatelé. V jednu oběd, do dvou siesta. Ve dvě odchod něco hrát, v pět musíte být ve stájích. V devět večeře. Nějaké nejasnosti?" seznámí s denním rozvrhem své svěřence. "večerka není?" zasměje se černovlasý kluk. "budete tak utahaní, že se po večeři sotva doplazíte do postele" mrkne na něj Ondra. Tleskne a energicky vstane. "Teď se všichni představíme. Začnu, jedeme doleva." přikáže. "Jmenuju se Ondřej, je mi dvacet devět, takže už jsem ubohý pracující člověk. Pracuju v terapeutickém středisku. Zajímám se o sport, především tenis a fotbálek. Čtu, mám rád hudbu. Dokončil jsem nedávno jazykový kurz a speciální kurz seberealizace. Tak a dost o mě. Jsem zvědavý na nové tváře i na ty známé." posadí se a gestem vyzve následníka v představení se.
Klára je nervózní, nerada mluví před tolika lidmi a především o sobě. Nervózně si kouše spodní ret a poslouchá mluvící. Je na řadě. Cítí, že omdlí. Zhluboka se nadechne. "no já jsem Klára..." odmlčí se. Všichni ji pozorují."kolik ti je? co tě baví?" pobízí ji klidně Ondřej. "je mi sedmnáct. Baví mě knížky, hudba a tak" Ondra souhlasně kývne, nechá ji a vyzve dalšího. Klára je zpocená, cítí doznívací stres, pomalu, velice pomalu se ukliďnuje. Konec. Ondřej se všemi loučí a Klára má první den za sebou.
V koupelně se spěšně umyje, převlékne a hbitě zalehne. Holky si chtějí povídat. Klára nechce být mimo partu, překonává únavu, poslouchá spolubydlící, občas i ona něco prohodí a nakonec usne jako poslední z pokoje.