Dopis na rozloučenou - 4. Kapitola

Anotace: 4.Kapitola - Trošku vysvětlení toho, kdo je vlastně Tim.

Sbírka: Dopis na rozloučenou

Měla jsem okno. Totální okno. Nemohla jsem si absolutně vůbec vzpomenout, co se stalo včera večer.
Za žádnou cenu, už nikdy nejdu na mejdan. Ta bolest hlavy je nesnesitelná a je mi na nic. A dokonce i přesto, že ležím v posteli, mám pocit jako by to semnou mělo v nejbližší minutě seknout. Jediný, co se mi vybavuje, je Andy. Bože, jediný na co si pamatuju, je sprejer...
Ale, přece jenom... Chester.
Při té vzpomínce, jako by mě bodl do srdce nůž.
Posadila jsem se na posteli a chvilku zírala před sebe. Do neznáma.
Jako by moje srdce utrpělo znovu tu samou ránu, jako včera večer.
„Chester a Elis,“ zašeptala jsem ve vzpomínkách.
Jediné, co se mi stále a dokola vybavovalo byl obraz Elis jak se lepí na Chestera.
Docházelo mi, že až vylezu, ze svý postele, svýho pokoje a objevím se dole v kuchyni před svojí mámou, v takovým stavu, v jakým se cítím, bude to ten největší průšvih... Vzhledem k tomu, že si alespoň dovedu představit, jak jsem vypadala včera, když jsem přišla domu ...a jak jsem se sem dostala. Tak to pak bude ještě horší, než jsem si myslela...
Ale mě to nezajímá. V hlavě se mi honili jenom myšlenky kolem Chestera.
Bolelo to víc, než veškerá moje fyzická bolest.
I přesto jsem se zvedla z postele (a měla co dělat, abych se neskácela, protože ta bolest hlavy byla fakt nesnesitelná) a připravila se psychicky na další řvaní mojí mámy.
Až teď jsem si všimla, že mám na sobě tričko a kalhoty ze včerejška, takže jsem je ze sebe shodila a vytáhla ze skříně čistý tričko s logem A Clockwork Orange a maskáče.
Pomalejma pohybama (nebylo to ani tolik kvůli těm nervům, co přijde, ale spíš kvůli mýmu stavu) jsem se došourala z pokoje ke schodům. Tam jsem se chytla zábradlí, pro případ, že by to se mnou seklo a pomaličku šla po schodech do přízemí.
Kdybych dokázala alespoň trochu myslet, došlo by mi, že jít dál, není zrovna nejlepší nápad, vzhledem k tomu, co se stalo včera. Problém je, že si vlastně skoro nepamatuju co se stalo včera.
„Sláva, že jsi vstala,“ slyšela jsem najednou.
Kruci! Pozdě! Teď už se nemůžu zdekovat!
„É ...hmm,“ zabručela jsem a plná zděšení zamířila do kuchyně.
Tam seděl u stolu taťka, četl si noviny a před sebou měl hrnek s kafem. Máma stála zády ke mně a něco dělala u kuchyňské linky. Neřekla nic. Ani pozdrav.
„Ahoj,“ zašeptala jsem opatrně pro případ, že bych mohla tátu nebo mámu vytočit.
„Udělal jsem ti kafe, to by tě mělo trošku probrat ...,“ řekl mi taťka a ukázal na hrnek s kafem který byl na stole připravený pro mě.
„É ...díky,“ sklouzla jsem na židli a ani se neodvážila na tátu podívat.
Čekala jsem kdy mi začne nadávat nebo mi vyčítat, že sem to včera přehnala (slabý slovo). Ale on neřekl nic, nenadával, neřval, nebyl zoufalej, neodešel naštvaně, prostě tam jenom tak seděl. Po chvilce položil noviny a zadíval se na mě.
Bylo to divný, vědět, že na vás někdo kouká a přesto se neodvážit podívat se na něj taky.
„Vím, že čekáš, že budu nadávat nebo tak, ale ty všechno víš...,“začal taťka, jako by mi četl myšlenky ...
„Jsi už dost velká na to, abys věděla jak se máš chovat. Včera jsi to nezvládla a vím, že ti teď nejspíš nebude nejlíp. Tohle se ti prostě nepovedlo. Ale máma z toho včera vážně moc nadšená nebyla.“
Podívala jsem se na mámu. Ta ale stála stále otočená ke mně a stále mlčela.
„Já vím tati,“ povzdechla jsem si sklíčeně „Omlouvám se. Nic z toho nebylo v plánu, prostě se to zvrtlo.“
Táta přikývl a usrkl si šálku kávy, který měl před sebou na stole.
„Myslím, že by sis měla popovídat s paní Probablyovou...,“ ozvala se najednou máma, ale stále se na mě neotočila a byla otočená zády.
Tak nějak podvědomě jsem čekala, že začne s tím, že bych si měla zase jít pokecat s tou otřesnou ženskou, kterou moje pocity vlastně stejně nezajímaly a jediný o co se starala byl Tim.
„Mami já... To není třeba,“ odpověděla jsem „Já to zvládnu, o nic nejde.“
Máma se najednou otočila na mě a provrtávala mě pohledem. Hned jsem měla jasno, že se nechystá mě nechat na pokoji jako táta.
„Ne...,“ zakroutila nesouhlasně hlavou „Nejdřív ten terorista odvedle, pak problémy ve škole, problémy se spolužáky a teď to, že se do němoty opiješ na nějakým mejdanu, kam jdeš navíc tajně a nakonec tě přivede ten terorista ještě s nějakým dalším klukem...Co přijde potom? Drogy?“
Skoro na mě už hystericky křičela, možná si to sama neuvědomovala.
„Mami sakra!“ nevydržela jsem to „Kdyby ses alespoň trochu snažila se mnou komunikovat a chápat mě, tak bys mě nikdy neposlala k nějaký trhlý ženský, aby řešila problémy za tebe!“
Tak teď bylo ticho ...měla jsem toho dost, jediný na co jsem se zmohla bylo zakroucení hlavou a hned nato jsem odešla do svýho pokoje. Stihla jsem si všimnout mámina výrazu, který nasadila, když jsem procházela kolem ní. Jistě chtěla něco říct, ale já jí už nedala šanci, protože jsem prostě zmizela nahoru do pokoje.
Měla jsem plný zuby celý týhle blbý rodiny. Celýho tohohle blbýho života.
Poslední dobou mám nějak brečící dny nebo tak, protože hned jak jsem vklouzla do svýho pokoje a lehla si na postel, spustila jsem. Řvala jsem jak kdyby mě mlátili ...i když tohle možná bylo horší. Tohle bylo psychický... právě jsem se dostala do žebříčku těch nejnevyrovnanějších lidí, který kdy je možný potkat.
A právě v tuhle chvíli, zrovna v tak stupidní chvíli, jako byla tahle, mi zazvonil mobil ...
Popravdě jsem neměla vůbec chuť to zvedat, a to ať to byl kdokoli. Jenomže po prohlídnutí displeje jsem zjistila, že to je Káčko, takže mě to donutilo to vzít.
Utřela jsem si všechny slzy a snažila se, aby to nebylo poznat na mým hlase.
„Ehm ...Ahoj Keyi“, zvedla jsem telefon.
„Skvělý že jsem tě vůbec zastihl ...Myslel jsem, že budeš po tom včerejšku spát až do oběda ...“, uslyšela jsem v telefonu Káčkův hlas „Hele vím, že ti fakt není nejlíp, ale jestli se teď právě užíráš představou, že ten pitomec chodí s Elis, tak na to prostě kašli.“
„Vždyť mě je to fuk, je to jenom další člověk, co někoho má a já ne,“ lhala jsem.
Při tom jsem si úplně představila Káčkův pochybovačný výraz.
„Tak v tom případě ti pak můžu někoho dohodit,“ zasmál se.
Zjevně se snažil mi trošku pozvednout náladu a za normálních okolností bych si z něj udělala srandu a začala mu básnit o nějakým vymyšleným klukovi, abych ho vyprovokovala. Jenže teď to nebyla normální okolnost. Nebylo tady normálního vůbec nic.
Jenže jsem na sobě nechtěla nic dávat znát.
„Jo... A to třeba koho?“
„No... Třeba toho Pana Neznámýho, kterej za celou dobu nepromluvil na jediného člověka ve škole, kromě Fabia,“ zachichotal se Káčko do telefonu.
Vlastně jsem taky mohla čekat, že začne hovor na téma „Pan neznámý“. Ten kluk si získal Káčkův obdiv už první den a Káčko o něm mluvil poslední dobou čím dál častěji. Nevím co od něho čekal, a už vůbec jsem nedokázala pochopit, proč se s ním ještě nezačal bavit, když o něm pořád mluvil. První den, kdy jsem ho uviděla jsem vlastně čekala, že Káčko bude prvním člověkem, kdo s tím klukem hodí řeč, ale mezitím ho předběhl Fabio.
„Jo, aspoň už bys měl konečně důvod s nim mluvit,“ vpálila jsem mu.
No...,“odkašlal si „Spíš jsem si všiml, jak tě pořád pozoruje...“
„Blbost,“ odmítla jsem to, načež Káčko začal povídat o tom, jak mě ten kluk celý hodiny ve škole pozoruje zvláštním pohledem.
„Úchylák,“ zkonstatovala jsem nakonec a všimla si, že už mám vlastně o něco lepší náladu.
Rozloučila jsem se s Káčkem a když jsem ukončila hovor, jediné na co jsem se zmohla bylo si lehnout. Netrvalo dlouho a já usnula...


Cítila jsem, že mě někdo přikryl dekou a otevřela jsem oči.
Nade mnou stál Tim a přikrýval mě.
„Time ...,“ zašeptala jsem. „Co tu děláš?“
Tim sklopil hlavu a řekl mi: „Hrozně jsi mě vyděsila... Už dlouho se mnou nechceš mluvit...“
Najednou mi to všechno bylo líto. Došlo mi, že za posledních pár dnů jsem se na něj vykašlala. Mohla jsem s ním být pořád, ale já to nezvládala. I když byl jediný, kdo se ke mně choval dobře. Myslím tak dobře, abych věděla, že může vědět všechno. Že mě zná i bez toho, abych mu něco řekla.
„Promiň Time, je toho na mě poslední dobou moc...,“ vydechla jsem a přistihla se, jak se mi zase chce brečet.
Tim se pousmál a pohladil mě po vlasech.
„Jen plač... Všechno bude v pořádku,“ zašeptal a položil se na postel vedle mě.
Plakala jsem. Ano. A Tim se na mě díval svýma krásnýma zelenýma očima a vypadal krásně. On byl krásný. Čistou světlou pleť jako anděl, světlé dredy ...a už jenom jeho přítomností jsem věděla, že já jsem já. On tvoří mě a on je já...