Zatím bezejména

Anotace: Ukázka z mé nové kriminálky, ráda bych slyšela nějakou kritiku, v kriminálkách nejsem zběhlá, ale ráda bych se jim věnovala a toto je taková moje prvotina:)

Elizabeth Sullivan, sedmatřicetiletá matka dvou dětí, milující manželka, pracující jako zdravotní sestra, v léčebně dlouhodobě nemocných v Hallocké nemocnici ve státě Minnesota, USA. Svou práci měla velice ráda, tedy lépe řečno mívávala. Když ve třiadvaceti letech ukončila studia a nastoupila do práce velmi jí to bavilo, o každého pacienta se starala jako o svou vlastní matku či otce a bylo jí jedno, že lidé jí neprojevují takovou úctu jak by měli. Pouze pár ojedinělých případů si uvědomovalo jak náročná je práce zdravotní sestry a Elizabeth děkovali, případně jí dávali drobné dárky.
Ve svých sedmadvaceti letech se musela vdát za Edwarda Harrise, burzovního makléře, který ji tolik miloval, že z New Yorku přesídlil do malého městečka u Kanadských hranic. Krátce po svatbě se narodila dvojčata Amber a Alice a Elizabeth musela práce na pár let nechat.
O tři roky později opět nastoupila do práce a s plným nasazením pracovala a pracovala. Z jejího manžela se mezitím stal téměř alkoholik a náladový blázen, který věčně seděl doma a čekal kdy jeho akcie stoupnou, což se stávalo zřídkakdy. Elizabeth pracovala do úmoru a lidé na ní byli čim dál protivnější a tehdy se zřejmě zrodila legenda. Bílá smrt.

Naproti tomu dvacet osm let, lepší říci mladá, než stará, dívka afrického původu Isabella Nicholls je svobodná, bezdětná, ambiciózní, čerstvě dostudovaná kriminalistka s touhou udělat svět lepším než je a zbavit ho co nejvíc psychicky narušených jedinců, kteří páchají nejrůznější zločiny.
Isabella odpromovala s vyznamenáním, nejlepší známkou z psychologických profilů a s jednou z nejlepších diplomových prací na téma masový vrazi a jak je odhalit. Ráda běhala po lese a chodila střílet a ačkoli to sama sobě nechtěla přiznat byla velmi podobná fiktivní postavě Clarice Starlingové z filmu Mlčení jehňátek.
Za svou kratičkou dvouletou kariéru již dokázala, spolu s týmem dalších policistů, dopadnout Luise Newtona, muže, který během týdne znásilnil a zabil čtyři mladé ženy, ale byl natolik hloupý, že na místě činu nechal DNA ve slinách a spermatu.
Isabella, neboli Izzy jak jí oslovovala většina přátel, byla právě po raním běhu a chystala se jít na služebnu aby zjistila jestli se ve světě kriminality stalo něco zásadního, či ne.

Psal se osmadvacátý duben, Elizabeth se právě v šatně převlékala do pracovních bílých šatů a nazouvala si bílé zdravotní boty na gumové podrážce aby mohla, tak jako každý jiný den, jít pracovat a vydělávat peníze pro sebe, své dvě dcery a svého věčně opilého manžela.
Jako každý jiný den přišla na pokoj léčebny, kde leželi lidé, kteří už jen čekali na smrt.
Udělala svou obvyklou práci, vyměnila povlečení na dvou pokojích, každý den jedna sestra převlékla dva pokoje, aby toho nebylo zbytečně moc, roznesla obědy, počkala až je pacienti spořádají, odnosila tácy a jednotlivé babičky a dědečky obcházela aby zjistila, zda něco nepotřebují.
„Natřepejte mi polštář.“ Poručila si paní na pokoji 19, která se sice mohla víceméně hýbat, ale dělala to nerada a tak všechnu práci nechávala na sestrách. Elizabeth jí naklepala polštář a strčila jí ho zpátky pod bedra.
„Ještě něco paní Willmore?“
„Sundej mi ponožky.“ Poručila paní, poté ještě chtěla pomerančový džus, ostříhat nehty a umýt vlasy, protože jí prý přijde návštěva, která stejně nedorazila.
Elizabeth obstarala dalších několik pacientů, kteří nebyli tak otravní jako paní Willmore, ale i ona navečer zvonila aby mohla Elizabeth přikázat aby jí nandala ponožky, donesla jí teplý brusinkový čaj a někde jí sehnala jablečný koláč.
V půl osmé večer, čas kdy paní Willmore dostávala svou denní dávku inzulinu přišla Elizabeth s léky a stará paní opět začala sekýrovat.
„No tak dělej, už chci spát...co ti to tak trvá, to tě doma nenaučili trošku hejbnout zadkem?“ Elizabeth stála u stařenčiny postele a ampulku s tekutinou křečovitě svírala ve svých kostnatých prstech, div ji nerozmačkala, jehlou natáhla všechnu tekutinu, odkryla peřinu a vytáhla stařence košili aby jí mohla lék vpíchnout do břicha.
„No tak dělej, je mi zima a chci spát.“ Mluvila paní dál a Elizabeth, plná vzteku vpravila jehlu místo do pupku do ženiny hlavy lehce pod pokožku, stlačila píst a po vytažení jehly se zdvyženou hlavou odešla na sesternu a když začalo svítit červené tlačítko na pokoji 19, Elizabeth jo jen s klidným svědomím vypla a dál se věnovala četbě knihy od Mary Shalley.