Vyrovnání II. část - Nemocnice

Anotace: Dostat brokovnicí do břicha není nic příjemného a probudit se do nové reality už teprve ne...

???
Začínám přicházet k sobě a první co cítím je palčivá bolest na břichu. Snažil jsem se otevřít oči, ale bylo to poprvé co jsem se, kdy probral z dlouhého spánku a nebyl schopen je otevřít. Měl jsem pocit jako bych na nich měl kamenní nebo jiné závaží.
Přetáčel jsem se sem a tam a snažil se nějak rozpohybovat, ale bylo to celkem na nic, jen mě to břicho začalo víc a víc bolet a já v prvních chvílích netušil z čeho. Teprve poté jsem si uvědomil, že to bude mít asi co dočinění s tím výstřelem z brokovnice.
Pokoušel jsem se tedy aspoň nahmatat okolí rukama, ale to taky neslavilo žádný valný úspěch. Jen jsem z nějakého nočního stolku cosi převrhl. Ale efekt to mělo, rána mi vrátila sluch, který jsem měl doposud zalehlý. Uši procitli a já začal slyšet výkřiky a hluk na nějaké chodbě. Alespoň jsem si podle toho jak byl tlumený myslel, že to je na chodbě.
Ozvala se rána. Někdo rozrazil dveře a uslyšel jsem cizí hlasy.
„Vezměte všechny léky a lékařské materiály… i ty u okýnek…“
„Vím, potřebujeme všechno…“ozval se další hlas.
„Kdo je sakra tohle?!“uslyšel jsem třetí hlas hned naproti mně, u mojí postele.
„Nevím, lékaři ho tu asi ještě nechali… to není důležitý…“
Začal jsem sebou šít, snad abych muže, kteří vešli do místnosti upozornil, že už jsem tak nějak při životě a zburcoval jejich pozornost a nějakou kloudnou reakci. Zatím si mě nevšímali.
„Se to tu zhroutilo dost rychle…“pokračoval další z mužů a já konečně pootevřel oči aspoň jako uzoučké škvírky.
„Divíš se? Ty průtahy byli začátkem k tomu všemu, tak už se to předtím více méně hroutilo…“odpověděl první hlas a já pootočil hlavu směrem odkud šli hlasy.
Spatřil jsem tam muže v zelených uniformách. Do malých vaků házeli obvazy, nějaká sedativa, náplasti a prostě všechny možné lékařské materiály, které zrovna se tam nacházeli. Také jsem spatřil, že venku je den, protože celá místnost byla prosvětlena sluncem.
„Hele, předtím se střílelo v téhle nemocnici nebo v jaké?“zeptal se další z vojáků a celá parta se chystala na odchod.
„Myslím, že podle těch dírek po kulkách na zdech je to patrné… vpadli sem maníci ze 4.motorizovaného pluku a mysleli si, že to tu obsadili ti šílenci tak sem spustili palbu z těžkých kulometů i samopalů, takže nemocnice zůstala neobyvatelnou…“
Ze všech mála sil, které jsem měl jsem se posadil a opřel o zeď. Teď už si mě vojáci natvrdo všimli a nemohli mě jen tak ignorovat.
„Ono to ještě žije…“řekl jeden z nich a zaujatě si mě prohlíželi.
„Jistě, že žiji vy bando tupců… málem jsem kvůli vám zařval…“vylopotil jsem ze sebe.
„Jak to kvůli nám?“zeptal se voják nesoucí vak, takoví mladíček.
„Vaši kolegové vyděsili zloděje, který na mě mířil brokovnicí, ten tu brokovnici upustil a pak už si jen vzpomínám na výstřel a to, že jsem odletěl na zeď…“odpověděl jsem a promnul si tvář.
Jeden z vojáků se podíval na zprávu o mém stavu, která byla na speciálním výpisu u postele.
„Chlape, tys byl týden v bezvědomí!“řekl voják a zíral do papírů.
„S prostřeleným žaludkem mě to ani nepřekvapuje…“odvětil jsem.
„Kapačky a tak dále… máš tu i nějaké základní instrukce k ošetření, necháme ti tu pár náplastí, obvazů a morfium…“řekl statný voják, ten kterého jsem slyšel jako prvního, když vešli do místnosti.
„Ale co na to řekne velitel?“namítl jiný.
„Sebrali jsme tu pomalu tunu materiálů… těch pár obvazů velitele nezabije, ale tohohle chudáka by mohlo zabít…“odpověděl statný voják jehož jméno jsem stále neznal.
„Jak se vůbec jmenujete?“zeptal jsem se.
„Jsem desátník Marek Vaněk, toto jsou vojíni Adam Gross, Jan Mareček a Zdeněk Vančura. Jsme pomocná technická jednotka, která byla poslána zkonfiskovat zbývající materiály v nemocnici, ty co zůstali po palbě, evakuaci a nakonec i vydrancování bandity…“
„Ehm, co se tu stalo za poslední týden co jsem byl v lihu?“zeptal jsem se.
„Nechtěj ani vědět…“řekl starší Gross, který tam přecházel s ručním kulometem.
„Není čas na vysvětlování teď a tady. Skočíme dolů za velitelem se zeptat jestli tě můžeme vzít sebou do základny. Jestli se do pět minut pro tebe nevrátíme… tak víš na čem si…“vpadl do toho Vaněk, po odložení některých obinadel, náplastí a morfia na noční stolek se i se zbytkem své jednotky odebral pryč, někam na chodbu a já jsem jen mohl doufat, že se pro mě vrátí.
Ale to byla jen planá a naivní naděje. Nevrátil. Rozhodl jsem se, že nebudu spěchat. Času jsem měl celkem dost a potřeboval jsem se nějak zotavit z toho střelného zranění. Teda jestli jsem se někde cestou po pár metrech nechtěl rozsypat. A byla zde ještě druhá věc. Nedokázal jsem si vybavit své jméno, příjmení a ani to kde bydlím nebo co jsem. Jen to, že jsem na nějaké čerpací stanici jako prodavač za pultem dostal brokovnicí do břicha a tím to všechno končilo.
Citlivost mnou znova začala projíždět a já ucítil palčivou bolest na břiše, která se rychle stupňovala a zhoršovala. Hrábnul jsem po morfiu, abych tu bolest otupil a úspěšně.
Díval jsem se na břicho. Naštěstí nekrvácelo, bylo dobře zašité a celkem i drželo pohromadě, na to co si zažilo. Lékařští specialisté mě evidentně dali slušně do pucu a aspoň jsem tak měl o pár starostí méně.
Po dalších pár minutách odpočinku a bloumání nad tím kdo jsem sem s rozhodl, že dál nebudu marnit čas a zkusím to jít sám najít.
Nejprve jsem se jen posadil na postel a snažil si mírnými pohyby protáhnout prsty na zkostnatělých nohou a trochu jsem si je i promasíroval. Hned potom jsem ze sebe začal vyndávat všechny možné a nemožné kapačky, abych se odtamtud mohl dostat. Naposledy jsem si prohlédl odporné nemocniční oblečení a ze skříňky k níž jsem došel po promrzlých kachličkách na zemi, jsem vytáhl džíny, tenisky a tričko s koženou bundou. Nic extra, ale aspoň jsem tak zjistil víc o svém příjmovém stavu.
Nyní, když už vojáci odjeli, jsem aspoň neslyšel žádné zvuky z nemocnice. Znamenalo to, že jsem tam úplně sám a nejsou tam žádní pacienti a ani lékaři kupodivu. Děsivé mrtvolné ticho.
Když jsem to všechno staré oblečení na sebe natáhl, zbystřil jsem, že to není úplné hrobové ticho. Uslyšel jsem hlučné kroky bagančat odkudsi z přízemí, ale nechtěl jsem zjišťovat zda to jsou hodní vojáci a nebo zlí banditi, o kterých se vojáci předtím zmiňovali.
„V patrech ještě něco bude, přízemí asi všichni vykradli…“uslyšel jsem někoho na chodbě a s tím hlasem i přibližující se kroky.
„Vojáci a lékaři všechno odvezli. Tady už můžeme krást jen oblečení…“odsekl další hlas a já vyběhl z nemocničního pokoje přímo na malý balkón a přimáčkl jsem se ke zdi, doufaje že tak získám čas něco vymyslet a dostat se odtamtud pokud možno bez kulky v zádech nebo hlavě.
Zloději začali prohledávat jeden pokoj po druhém a jejich kroky stanuli i před mým pokojem. Já se mezitím podíval z balkonu. Byl jsem tak deset metrů nad zemí. Takový držkopád jsem nechtěl zažít, ale jak jsem nyní spatřil, ani jsem nemusel. Hned vedle balkónu byl požární žebřík. Jenže problém bylo, že mě ti banditi uslyší, až budu slézat a taky to, že další z banditů hlídal hned pod balkónem u nějakého auta s narychlo namontovaným ručním kulometem a přecházel sem a tam.
Na podlaze jsem spatřil celkem zachovalou cihlu, moji jedinou šanci. Věděl jsem co s tím a musel jsem to udělat, i když se mi to dost příčilo. Jenže jsem chtěl přežít a tak jsem musel využít i svých schopností z někdejšího žoldnéřského výcviku. I když na tom vzít někoho po hlavě cihlou není nic speciálního.
Zločinec s kalašnikovem v ruce, se nyní postavil perfektně přímo pod balkon a já se tak musel rozhodnout v dilematu. Vzít po hlavě toho samopalníka dole a nebo některého z těch, kteří vešli do pokoje. Po krátkém a zkratovitém uvažování vyhrál ten dole. Přistoupil jsem k zábradlí balkónu a nahnul se přes něj.
„Ani se nehni!“uslyšel jsem za sebou hlas a cvaknutí zásobníku pistole i samopalu. Pootočil jsem hlavu a spatřil tam dva zloděje. Jeden vypadal jak vidlák, který právě přišel z kravína a druhý měl na sobě roztrhanou vojenskou uniformu, zřejmě dezertér.
„Pusť to!“řekl vidlácky vypadající bandita.
„Když chcete…“řekl jsem a pustil cihlu.
Ta po několika vteřinách narazila na svůj cíl a způsobila mu mnohonásobnou zlomeninu lebky a slušně těžký otřes mozku. Oba zločince nyní vyrušil smrtelný výkřik jejich kolegy a přihnali se k zábradlí, aby zjistili co jsem to zasáhl. Toho jsem využil a ze země sebral ocelovou trubku, která tam ležela. Samopalníka v uniformě jsem přetáhl po temenu hlavy. Asi se mu udělalo pěkně černo před očima, protože zavrávoral a přepadl přes zábradlí a dopadl vedle svého polomrtvého spolubojovníka.
Když si druhý všiml co se stalo bylo pozdě. Trubka mu už vyrazila pistoli z ruky a srazila ho ránou do obličeje na zem.
„Kdo jste a co jste tady chtěli?“zeptal jsem se a sebral ze země pistoli i se zásobníkem, který tam vidlák upustil.
Zamířil jsem mu na hlavu jednou rukou a druhou jsem sebral kalašnikov, který tam zůstal po druhém banditovi.
„Zkus hádat kdo jsme ty idiote… a co tady chceme… no to s tou první otázkou dost souvisí…“
„Šmejd jako ty mě málem zastřelil a já skončil na týden v nemocnici a probral se aniž bych věděl kdo jsem, kde jsem, co tady dělám a odkud jsem, takže mi věř, že zabít tě mi neudělá nejmenší problém, tak laskavě mluv…“
„Ten co si ho přetáhl po hlavě byl dezertér z 51.motostřelecké brigády. Ten dole, kdysi myslivec a já byl v družstvu. Když to tu zkolabovalo tak jsme se dali na banditství jako mnoho jiných…“
„Co zkolabovalo?“
„Tys byl fakt v lihu, co? Arabáci nás odřízli od ropy, nastala to co novináři nazvali Velkou panikou. Teda teď to nazývají Velkou panikou, když to probíhalo tak radši brali nohy na ramena a zdrhali jak jen to šlo…“
„Co byla Velká panika?“
„To kvůli čemu jsme v tom svrabu v jakém jsme. Lidé totálně zešíleli. Vlády museli připustit, že Arabové zastavili dodávky ropy, že Norové nejsou schopni ani zdaleka pokrýt spotřebu a taky to, že ti zasraní Rusáci toho zneužili nastavili cenu 200 dolarů za barel…“
Nebyl jsem si díky ztrátě paměti jist hodnotou dolaru, ale evidentně to muselo být dost, když to Rusáci tak vyšponovali nahoru.
„Poslední tři dny se armády celé Evropy probíjejí přes Dardanel, ale akorát plýtvají tím málem paliva co mají… chtějí dobýt Turecko a potom státy Arabské federace a získat kontrolu nad ropou. Včera se neúspěšně pokusili vylodit v Libyi, ale pobřežní dělostřelectvo a baterie je rozmetali na kusy a námořní miny dodělali zkázu…“
„A dál?“
„Dál? Dál nic! Dál se lidé zabíjí a okrádají! Dál se hroutí společnost…“
„Chceš mi říct, že celá společnost zkolabovala za jediný týden?“
„Přesně tak… původně jsem tomu taky nechtěl věřit, dokud jsem čtyři dny po kolapsu dodávek ropy nenavštívil Prahu a nespatřil minomety zničené Národní muzeum a strženého Svatého Václava na koni. A potom co jsem viděl jak ulicemi projíždí vojenské džípy v lepším případě nebo narychlo smontované kulometné džípy jako je ten dole, což byl horší případ, protože ty stříleli do Pražáků na potkání… evidentně věděli jak zacházet z Pražáky…“odpověděl a zasmál se.
„Jsi bandita… máte nějaké skupiny nebo cech nebo něco takového?“
„Ne, zatím je to spontánní… tak co bude? Zabiješ mě nebo mě necháš jít?“
„Sorry, nemůžu…“
Ozval se výstřel a já se vrátil na pokoj, abych se zase na chvilku posadil a zapřemýšlel nad tím co se děje. Nad Velkou panikou i nad mojí neuvěřitelnou chladnokrevností a nad tím, že jedna z mála věcí, na které si z minulosti vzpomínám je výcvik u nějakých speciálních vojenských jednotek a vzhledem k tomu co se nyní dělo, se mi možná bude hodit.
Po nějaké té minutce rozjímání jsem se znova vylopotil z postele a ještě prohledával všechny možné části místnosti, abych zkusil najít občanku nebo nějaké informace o mě. Jméno jsem věděl podle informační tabulky. Měl jsem být Adam Jeřábek. Ale nic víc kloudného tam nebylo.
Vyšel jsem konečně na chodbu a rozhlédl se na obě strany. Byla tam zakrvácená nosítka, několik zastřelených lidí, ať již pacientů či lékařů, pobořené zdi, díry po kulkách, naprostá spoušť.
Rychlým krokem jsem se vydal ke schodišti a sešel po něm, až do přízemí. Nikdy nikdo, až na několik krys, které ohlodávali již hnijící mrtvolu nějakého policisty.
Prošel jsem hlavními dveřmi a ocitl se na velkém prostranství před nemocnicí. Kromě několika převrácených nebo hořících automobilů tam nebylo nic.
Obešel jsem nemocnici a přišel k džípu s kulometem, u něhož leželi těla banditů. Ještě jsem je důkladně prošacoval, sebral jim zřejmě již bezcenné peníze a od vojáka si vzal část uniformy, bagančata a ještě v celku zachované šedé maskovací kalhoty. Obírání mrtvol mi sice nedělalo žádnou radost, ale co se dalo dělat.
Nejdřív mnou projela myšlenka vzít si ten džíp, ale kvůli ztrátě paměti jsem nechtěl riskovat, že ujedu padesát metrů a skončím někde ve škarpě.
S bolavým břichem, baťohem s nějakými obvazy a morfiem v jedné ruce, pistolí v druhé a samopalem připevněným na zádech, jsem se vydal neohroženě do světa jak nějaký Janek.