Confession - 3. kapitola

Anotace: PROBUZENÍ Třetí kapitola vypovídá o prvních dnech Terezky strávených za zdmi krutého světa.

„Vstávejte, chásko líná!!!“ Řvala ta protivná ženská.



Terezkou to trhlo. Hrozná noc! Celou noc nespala a to, co udělaly ty holky, na to už nechtěla vůbec myslet. Ale ono se to vracelo, pořád. Jen co zavřela oči, měla tu hrůzu před sebou. Tiše ležela a plakala.



„Hele mladá, řekla jsem, vstávej!“ Zakřičela vychovatelka Terezce přímo do ucha. Pomalu se tedy zvedala, když tu znenadání chytla pořádnou ránu do zad.

Paní Cooperová se nikdy s nikým nemazlila, to už Terka pochopila, ale tohle nečekala. Najednou jakoby do ní vjel blesk, se rychle vymrštila, stoupla si na zem a vzdorovitým pohledem propichovala „Cooperku“.



„Copák? Takhle na mě zírat nebudeš, holčičko, jasný? Co mi povíš, no?“



Terezka nikdy nebyla sprostá, ale teď se jí na jazyk drala slova, o kterých si ani nemyslela, že je zná. Ale na jazyku taky zůstala. Ven se jednoduše nedostala. Po prožitém stresu dočista oněměla. Vůbec to nedokázala pochopit. Co se to s ní děje? Tisíce myšlenek jí běhaly hlavou rychlostí světla a jen zírala do prázdna.

„Cooperku“, která nevěděla, co její mlčení znamená, to pořádně vytočilo. Popadla Terezku za vlasy a smýkla s ní po podlaze. A pak ji táhla kamsi chodbou a přitom ji stále držela za cop. Terezka si myslela, že to nevydrží. Měla pocit, jako by je vytrhávala z kořínků. Byla to nesnesitelná bolest a nejhorší bylo, že ani nemohla křičet. Z ostatních pokojů vybíhala děvčata a jen tiše hleděla na scénu, která nejspíš nebyla ojedinělá. Vychovatelka něco křičela celou cestu, ale Terka ji přes tu bolest nedokázala vnímat a pak bylo černo.



„Kap- kap- kap- kap- žbluňk-kap-kap…“



Terezce crčela na čelo voda. Snažila se pootevřít oči, ale byly celé opuchlé. Pak se jí to částečně přeci jen podařilo, ale moc toho neviděla. Byla tma. Pomalu hmatala kolem sebe. Studená a navlhlá hlína se jí drolila mezi prsty. Ležela na zemi.

Čas ubíhal. Sama nedokázala určit, jestli je den či noc, jestli tam leží pár minut nebo hodin. Ale připadalo jí to jako věčnost. Měla žízeň, hlad, chtělo se jí na záchod a strašně ji bolela hlava a ruka.

Přemýšlela. O Veronice a tátovi a pak o mamince. Ano, tohle je asi trest za maminčinu smrt. Terezka přeci mohla za to, co se stalo. Kdyby se dal vrátit čas, kdyby jen…

Zoufalství a samotu najednou přerušily vrzající dveře. Dovnitř nakoukla Kim.



„Ahoj. Mám pro tebe dojít. Můžeš se vrátit na pokoj. Vychouška říkala, že dnes ale budeš bez jídla. Pojď, postav se. Pomůžu ti.“



Terezka se opřela o Kim a s velkou námahou si stoupla.



„ Bože, ta tě zřídila, proč jsi jí neodpověděla? On jí občas popadne amok, musíš se těmhle situacím vyvarovat. Jinak nepřežiješ ani tejden.“

Dívky se pomalu dobelhaly ke vchodu a Terezka si mohla prohlédnout místnost, ve které byla zavřená. Byla to malá komůrka ve sklepení, veliká asi 2x2 metry.



„Tak, jak se jmenuješ? Proč nic neříkáš?“ Vyzvídala Kim a Terezka přemýšlela jak ji naznačit, že je němá. Pohnula levou rukou a obličej se jí zkroutil do bolestivé grimasy.



„Ježiš, počkej, asi je zlomená. Půjdeme na ošetřovnu. Pojď.“



Terezka se zastavila a upřeně se zadívala na Kim.



„Co je?“

Terka pravou rukou ukázala na ústa a zavrtěla hlavou.

„Ahááá. To se pak všechno vysvětluje, ty nemůžeš mluvit. No jo, proč jsi to neřekla hn…, teda promiň, řekla jsem teď pěknou blbost.“

Kim se začervenala a v duchu si nadávala, že to nepoznala dřív.



Za půl hodinky došly k ošetřovně a Kim zaklepala.



„Dále.“ Ozval se mužský hlas z ordinace.

„To je pan Daren, je hrozně hezkej. Neboj, on je hodnej, asi jako jedinej.“ Vysvětloval Kim a táhla Terezku dovnitř.

„Dobrý den, pane doktore. Tohle je….. no nevim, jak se jmenuje, ale asi má zlomenou levou ruku a je němá.“

„Ano? A co dělala? Tak se na to podíváme. Levá jo?“

Terezka přikývla a hleděla na pana Darena. Opravdu to byl hezký asi třicetiletý muž.

„Hmm, je určitě zlomená. Musíme ti dát sádru, a kde ses to válela, prosim tebe? Jsi celá od hlíny. Musíme to nejdřív očistit. A ty běž říct, že si tu slečnu tady ještě chvíli nechám.“

Kim uraženě odešla. Bylo jí líto, že nemůže být s nimi.



Pan Daren nemohl z Terezky spustit oči. I přes nevzhledné oblečení se jí rýsovaly ladné křivky a ty velké smutné oči na něho hleděly s takovou nevinností, jakou u žádného člověka nikdy neviděl.