Jaro 1973

Jaro 1973

Anotace: ...paměti mé...

Sbírka: Jaro

Jsou to jenom slova, slova o mém životě, děj a tak různě. Jsou to prostě jenom slova, slova která mají stejný význam jako ty slova, která píše spisovatel, básník, scenárista, textař do svého díla, která třeba sděluje kluk holce třeba jen proto, aby ji zaujal, získal ji anebo jen aby prostě nebyla nuda. Slova stejného významu, kterými nás neustále dennodenně zahlcují politikové, reklamní spoty, novinářské články a jiné věci. Prostě jenom taková to jsou slova, jindy psaná pouze na papír, ač ručně či pomoci psacího stroje, či postupem doby jen tlučena prsty na klávesnici a pomoci internetu, stejně jako kdysi psaná, zalepená v obálce, odeslána na jistou konkrétní adresu, která díky této možnosti mohou jít kdekoliv, mimo dosah autora, tedy bez adresy… no, snad to třeba někdy někomu dojde… ;-)


Jaro 1973


Jednoho  dubnového čtvrtečního večera, nevím zda byl ten čtvrtek slunečný či deštivý, to jsem se totiž nedozvěděl, jsem se v Ostravské městské nemocnici na Fifejdach vyklubal z matčiného lůna na tento svět a stal jsem se okamžitě po delší době chloubou naší rodiny.

Vlastně o tom roce nemohu nic říct konkrétního, jelikož si z něj toho moc nepamatuji a neuvědomuji.

Vím pouze to, že jsem se narodil jako druhorozený do muzikantské rodiny. Druhorozený i když se se mnou vleče od té doby to břemeno nejstaršího syna.

Ten prvorozený, tak ten se mé matce narodil někdy v roce 1971. Jmenoval se Michal, ale užil si života jen pouhých několik měsíců. Matka mi říkala, později, že i když to lékaři svedli na nějaký syndrom novorozence, tak později z ní vylezlo, že tenkrát byli v tzv. alkoholovém opojení a spíše to zavinili oni, ale těžko dnes něco tvrdit po létech konkrétního a pídit se pravdy. Koneckonců s tím, jak se vývoj medicíny vyvíjí se i dnes se setkáváme s případy, kdy lékaři nějak selžou a nemocnice dává od toho ruce pryč a dříve to jistě lepší nebylo. Spíše lze konstatovat, že tenkrát to bylo běžné a že ty nešváry, vzít na sebe zodpovědnost za selhání, ještě za těch 40 let zcela nevymizely. Vlastně tenkrát se ututlávalo kde co a kdo ví kde.

Nicméně jsem byl asi s radostí vítané dítě, o čemž také svědčí ten fakt, který mi říkala později matka, že když mne čekala a bylo nějakou tu chvíli před blížícím se porodem, tak šla na nákup a když vyšla z obchodu, tak na ní skočil pes, ona se hodně lekla a měla strach, aby se to celé neopakovalo. Od té doby je poněkud averzní ke psům. Ne, že by měla z nich panickou hrůzu, ale prostě je nemusí. Není to na její nervy, kterých si za ten svůj život užila dost.

„Mně stačí, jak mi tu kluci nechají přes léto psa na 14 dní na hlídání a mám na celý rok vystaráno.“ Vždycky konstatuje, rok co rok, když přijde na toto téma.

Ovšem mezi důležité mezníky mého života patřila ta skutečnost, že především jsem byl miláčkem babičky, tedy matky ze strany otce. Ten byl také druhorozený a jak to bývá, tak obvykle ti druhorození jsou více milování a je jim věnována větší péče, což později platilo i u otce během jeho života.

Bydleli jsme v Moravské Ostravě, na Sportovní ulici, která se později stala důležitým místem mého života, ale tehdy jsem si toho bytu užil, dle mateného vyprávění, pouhé tři měsíce. Tehdy totiž se babička s dědou rozhodli, že budou bydlet přes léto na chatě v Beskydech, ve Frýdlantě nad Ostravicí a jak to běžně chodí, tak bydlení v bytě staří přenechali mladým.

Po třech měsících se tedy naši se mnou přestěhovali do Poruby na byt po strýcovi Pepovi, bratru z babiččiny strany. Ze starých, časem zašlých fotografií jsem zjistil, že svůj čas jsem také hodně trávil právě na oněch horách, což se možná potom projevilo i tím, že ve městě jsem v průběhu dětství a především věku školního, trpěl alergii. Konkrétně vždy v létě, na silný zánět průdušek. Což mne hodně mrzelo, protože téměř celý květen a červen a že ty dny měsíce byly opravdu letní, jsem proležel a proseděl doma. Zvláštní ale bylo, že když jsem vždy s babičkou odjel i navzdory lékařským radám a příkazům, tak na horách mne to do třech dnů přešlo a mohl si užívat. Tedy ne, že bych byl nemocen jen týden a odjel na hory, to ne. Ono vždy to bylo tak nějak ke konci a taky jsem to zkoušel až v pozdější době.

Nicméně otec byl muzikant, jezdil po Evropě a moc doma nebyl. Když byl, tak buď jen spal anebo se něco slavilo a pořád byly u nás nějaké návštěvy, ale to jsem v tom roce 1973 taky ještě nevěděl, protože mne vozili v německém kočárku, mamka vypadala jako italka a všechny ženské zavíděly, když mne naložila do mého fára vyrazili jsme do ulic.

Babička, ta mne brala vlastně jako svého syna i když jsem byl spíše její vnuk a matka byla mladá, protože rozdíl mezi našimi činil 7 let a možná, že tak trochu za můj mladistvý vzhled mohou právě matčiny geny. Těžko říct v té době, jelikož mi nebyl ještě ani jeden jediný rok.

 

... to be continued ...

Autor Mathiesz, 02.04.2013
Přečteno 504x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí