Babiččin dům - Kapitola 4

Babiččin dům - Kapitola 4

 

 

 

 

 

Nádražíčko ve Svatbíně bylo malebné. Za okny truhlíky s muškáty, sluneční paprsky se prodíraly skrze větvoví košatých lip a výpravčí se na mě krásně usmívala. Svěží horský vzduch a nikde ani stopy po povalujících se odpadcích.

Rýsoval se nádherný den. Lokálka, z které jsem zrovna vystoupil, zahoukala a odjela.

Kromě mé maličkosti dnes nikdo jiný nedorazil. Stál jsem sám na malém nástupišti a snažil se trochu zorientovat. Nakonec jsem přehodil popruh báglu přes jedno rameno a stetsona ze zad nasadil na hlavu. Bude hic.

 

Vyrazil jsem. Nenapadlo mě, že nádraží a obec nemusí být vždycky nutně pohromadě. Jedna z turistických směrovek nedaleko nádražní budovy mě však vyvedla z omylu. V tomto případě od sebe dělila tyto dva body dokonce vzdálenost čtyř kilometrů. Tahle záludnost mě překvapila a malinko i rozčarovala. Pak jsem nad tím ale mávl rukou a vyrazil.

 

Cesta vedla lesem. Ještěže tak... Byl tady příjemný chládek, ptáci zpívali a já si před sebou pro zpestření pochodu kopal smrkovou šišku. Ani mi nevadilo mírné stoupání. Byl jsem plný energie a optimismu. V takhle krásném kraji přece nemohou žít špatní lidé. Bude se mi tady líbit. Určitě.

 

Mé skoromeditační rozpoložení přerušilo nečekané zaburácení motoru, které mě dost vylekalo. Ohlédl jsem se po původci toho hrůzostrašného zvuku a s vykulenýma očima jsem zůstal zírat na stařičkou škodu oktávii, která se ke mně přibližovala rychlostí asi tak třiceti kilometrů v hodině. Ten rámus byl ovšem úděsný. Připomínalo mi to zážitek z útlého dětství, kdy mě na jednom výletě s rodiči k smrti vyděsila stará rozhrkaná mlátička s elevátorem slámy v pracovní poloze napříč. Nejenže z dálky připomínala brontosaura, ale zároveň vyluzovala hrůzné, apokalyptické zvuky. Byl jsem citlivé dítě a několik nocí mě tehdy trápila noční můra. Tohle auto nejspíš nebylo až tak letité, ale každopádně bylo stejně hlučné. Možná i hlučnější.

 

Přisunul jsem se ke krajnici jako ukázněný chodec. Oktávka už byla skoro u mně. Vyvalil jsem oči, neboť jsem nic podobného dlouho neviděl. Hrála všemi možnými barvami. Šmouhy, kaňky, stříkance, srdíčka, kytičky. Někdo se na ní doopravdy vyřádil a ten dotyčný s největší pravděpodobností nebyl při smyslech. Ty barvy a malůvky to ale opravdu nemohly zachránit. Zblízka vypadala ještě zbědovaněji. Byl div, že tohle auto vůbec drželo pohromadě a dokonce bylo schopné jízdy. Chtě nechtě jsem se musel smát. První věc, kterou jsem tady potkal, byla tedy skutečně dost kuriózní.

 

Za několik okamžiků mě smích přešel. Auto se řítilo tou vražednou rychlostí přímo na mě a zdálo se, že to hodlá dotáhnout do konce. Už nebylo, kam ustoupit. Stál jsem oběma nohama mimo vozovku. Sakra, co to je za debila? Chce mě zabít, nebo co?

Když se mi pak na rozbahněné krajnici smekla noha a já pozadu zahučel do škarpy, burácení zuřivé oktávky přehlušil ještě šílenější smích. A jak se to hororové auto vzdalovalo, zaslechl jsem něčí hlas, úsilím překřičet rámus vyhnaný do fistule: „Promiň, kámo! Já tě neviděl!" A zas ten přitroublý řehot.

 

To jistě! Očividně jsem právě absolvoval první srážku se svatbínským blbem. Nebo spíš blby, to auto vypadalo obsazeně. Začíná to hezky, jen co je pravda.

 

Vylezl jsem ze škarpy a když ti vrahouni zmizeli za zatáčkou, sjel jsem pohledem ke svým zánovním adidaskám. Muselo tady docela nedávno pěkně cedit. V tom příkopě bylo vlhko. A blátivo. Ještě štěstí, že jsem to ve finále jaktakž ustál a nekecl si na zadek. I tak jsem měl nejen boty, ale i nohy téměř do poloviny lýtek pokryté vrstvou jemného černého bahýnka. Prima... Přijdu k babičce jako čuně. Pokud přežiju.

 

Rozdýchal jsem kapku ten šok a znovu vykročil. Ale opravdu je dost nepříjemné, když jdete a nohy se vám v botách kloužou a ještě k tomu nechutně čvachtají.

Shodil jsem bágl, zul boty, svázal tkaničky, fusekle nacpal dovnitř a to celé přivázal na batoh.

Lidi, silnice vypadají, že se po nich dá jít v pohodě bosky, ale taková sranda to fakt není. Cítil jsem každý hrbolek a kamínek. Buď jsou tady obzvláště ostré, nebo jsem já mimořádně choulostivý jedinec.

 

Dopajdal jsem k rozcestí. Naštěstí i tady byly směrovky. V téhle situaci ještě zabloudit, to už by snad ani nebyla obyčejná smůla. Přemýšlel jsem, jestli nebyl náhodou ve vlaku někdo, kdo by mě mohl uhranout. Na nikoho podezřelého jsem si nevzpomínal. Skoro celou cestu jsem proklimbal.

 

Na těch cedulích stálo, že do Svatbína zbývá ještě dva a půl kiláku přímo za nosem a k Rokelskému jezeru je to pouhých sto metrů doleva. Zavětřil jsem vodu. Vypadalo to lákavě. Blížilo se sice poledne, ovšem máma mě vybavila na cestu svačinou jako pro čtyři dřevorubce. Hlad jsem tedy neměl, byl jsem ale ulepený z vlaku, špinavý z pádu do příkopa a krom toho taky zvědavý, jak takové Rokelské jezero vypadá. Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.

 

Odbočil jsem. Možná to bylo tím vzrušením z nového prostředí ke zkoumání, možná jsem si jen zvykl, ale šlo se mi mnohem lépe. Dokonce se mi to začínalo líbit.

Za chvíli už jsem zahlédl mezi stromy prosvítat vodu. Slunce svítilo a od hladiny se odrážela prasátka.

 

Vypadalo to jako zatopená pískovna. Písečný břeh a za ním kolem dokola les. Sem tam nějaká ta skála. Bylo tu opravdu pěkně. A klid. Později odpoledne se sem možná nahrnou lidé, ale teď, v pravé poledne, tady bylo jen pár slunících se a kraulujících jedinců.

Mé srdce zaplesalo. Vyhrabal jsem plavky, které jsem prozíravě šoupnul do jedné z postranních kapes, takže jsem nemusel komplikovaně prohledávat batoh. V lese jsem se bleskově převlékl.

 

Voda byla studená, ale po prvotním šoku jsem jí přišel na chuť. Cítil jsem se jako znovuzrozený. Vida, ještě jsem ani nedošel k babičce a už mám pro kluky první dobrou zprávu.

 

Doplaval jsem asi tak do půlky jezera, když jsem si všiml nějakého nového pohybu na pláži. No vida, dokonce i holky tu jsou. A docela k světu, neklame-li mě zrak. Rozložily si deku pár metrů od mého stanoviště. Pokud jsem se nemýlil, ještě si mě nevšimly. To byla výhoda. Mohl jsem si je omrknout dřív, než ony mě.

 

První z nich byla drobná hnědovláska, ostříhaná na mikádo. Byla dětsky útlá a měla na sobě zářivě oranžové plavky. Na tu dálku působila milým dojmem, ale to mohl být i klam. Povaha se nedá takhle odhadovat.

 

Druhá měla dlouhé kaštanové vlasy, které se leskly na sluníčku skoro do červena. Byla o něco vyšší, než ta s mikádem a nemohl jsem si nevšimnout, že má úžasné nohy. Jednoduché bílé bikiny dávaly pěkně vyniknout opálené pleti. Štíhlou a pružnou postavou mi trochu připomněla Irenu, ale tím ta podobnost končila. Postrádala totiž takové ty promyšlené, svádivé pohyby, které měla moje bývalka beztak odněkud odkoukané a nacvičené. Tahle dlouhovláska oproti tomu působila přirozeně a nestrojeně. Zajímala mě čím dál tím víc.

 

Přišel čas vyložit karty na stůl. Vylezl jsem z vody a protřepal si mokré vlasy. Nejsou ani krátké, ani dlouhé. Tak akorát. Spíš světlejší. Riči říká, že jsou jako pochcaná sláma, ale to není ten správný výraz, který bych použil. Řekněme tmavě plavé, to bude ono. K zelenohnědým očím ladí dokonale, stejně jako husté a tmavé řasy. Máma s oblibou říkává, že je jich pro kluka škoda, což je podle mě holý nesmysl. Příroda jistě ví, co dělá. Můj obličej je výrazný a dokonce bych se nebál slova hezký. Věci se přece mají nazývat pravými jmény.

Sebevědomí mi nikdy nechybělo, taky proč by mělo, že? Sluší mi to v oblečení i bez něj. Nejsem bůhvíjaká hrana, moje svaly jsou umírněné a nevzbuzují strach, nýbrž estetický obdiv. To si opravdu nevymýšlím, plno holek už mi to řeklo. Jedna dokonce přesně takto doslova.

A ne, nejsem narcis, pokud by někdo získal ten mylný dojem z mého popisu. Já si svůj vzhled nevybral, ale když už ho mám, nebudu tvrdit, že jsem škaredý.

 

I tyhle dvě krásky mi věnovaly delší než dlouhý pohled. Usmál jsem se na ně a elegantně poskládal své kosti na ručník.

Bylo ticho. Zřejmě předtím rozebíraly cosi důvěrného a já jim přetrhl nit. Nebo že bych jim vyrazil dech svou oslňující osobností? To už bych si zřejmě fandil příliš.

 

Když už bylo to ticho na můj vkus moc dlouhé, rozhodl jsem se ho přerušit. Samotného mě překvapilo, že mám trochu trému. To se mi už dlouho nestalo. Možná to bylo tím, že tyhle dívčiny nepůsobily dojmem snadné kořisti. Ani laciné. Nevím, jak jsem to poznal, ale poznám to vždycky. Mám na to nos.

Posadil jsem se a opřel se rukama o zem za sebou. Znovu jsem se na ně usmál. Oplatily mi to. A zase nic. Sakra, co je to s tebou, Marty? Vzmuž se!

 

Nadechl jsem se a v okamžiku, kdy jsem otevřel pusu, ta dlouhovláska mě předeběhla: „Ahoj... ty nejsi zdejší, co?"

„To nejsem. Jak jsi to poznala?"

„Není to zas tak těžký. Známe tu skoro všechny. Viď..."- obrátila se na svou kamarádku. Ta jenom přikývla a nespouštěla ze mě oči.

„Mám tu babičku." Nevím, jestli bylo rozumné odhalit tak brzy účel svého příjezdu, ale nechtěl jsem si vymýšlet. Zase změna.

 

„Fakticky? A kdo je tvoje babička?" Dlouhovláska vypadala zaujatě. Nemohl jsem se na ni vynadívat. Byla prostě nádherná. Připomínala mi kytku po ránu, když je ještě plná rosy. Svěží, to je to slovo. Možná to bylo tím, že nebyla vůbec namalovaná. Takových holek v Praze moc nepotkáte. Když jsou pěkné, mají dojem, že to musí ještě vylepšit, ale většinou to pouze zazdí. Tahle očividně neměla potřebu něco vylepšovat. Byla spokojená sama se sebou. Vyzařovalo to z ní a bylo to hrozně sexy.

 

„Haló, jsi tady? Ptala jsem se, kdo je tvoje babička..."

Usmály se na sebe. Asi jsem vypadal jako jelito. Bylo mi to jedno. Usmál jsem se taky.

„Keltnerová... Evelína Keltnerová." Byl jsem zvědav, jestli ji budou znát.

„No páni!"- vypískla ta s mikádem. „Tvoje babička je paní Evelína z vily Diany?"

„Vila Diana?" Asi jsem vypadal dost zmateně, protože se obě rozesmály.

„No teda, ty jedeš za babičkou a nevíš, kde bydlí?"

„Náhodou vím, kde bydlí. Ale netušil jsem, že ten barák má jméno."

„Tak teď už to víš," usmívala se na mě ta dlouhovlasá víla. „Nikdy jsem tě tu neviděla. Asi sem nejezdíš moc často, co?"

 

Ne, to opravdu ne. Ale kdybych věděl, jaké tady žijí nádherné holky, byl bych tu pečený vařený.

 

„Ani ne. Vlastně jsem tu byl zatím vždycky jen na skok. Znáte to, svátky, narozeniny a tak podobně..."

„A co tě sem přivádí teď? Zdržíš se tady tentokrát trochu dýl, ne?" Všimly si mé bagáže.

 

„Abych řekl pravdu, tak nejspíš celý prázdniny. Mám to vlastně za trest." Vylíčil jsem jim svoje selhání ohledně matematiky.

 

Zase se smály. Ale neměl jsem pocit, že se smějí mně. A jestli ano, nějak mi to nevadilo.

 

„A jak se vůbec jmenuješ?"- zeptala se víla. Zastyděl jsem se. Pěkný trapas, neumím se ani představit.

„Jsem Martin. Kámoši mi říkají Marty. A příjmení mám jako babička. Je to babička z tátovy strany."

Ta menší ke mně natáhla ruku: „Gábina. Těší mě, Marty."

 

„A já jsem Skarleta... ne ne, nic neříkej. Já vím, že je to hrůza, ale máma zamlada ujížděla na Jihu proti Severu. A já to odnesla."

 

Bylo mi jasné, že si s tím jménem asi užila dost krušné časy. Ale mně se líbilo. Moc se mi líbilo. Hodilo se k ní.

„Jsem rád, že jsem tě poznal, Skarleto," řekl jsem potichu. Vzápětí se mi rozbušilo srdce, protože mě políbila na tvář. Připadal jsem si jako v jiném světě.

 

Jen hodně, hodně pomalu jsem se vracel do reality. Klidně bych tu s nimi strávil celý den. Ale nešlo to. Vylovil jsem z batohu hodinky. No páni!

„Už budu muset jít. Nebo bábi vyhlásí pátrání."

„No jasně... ale doufám, že se brzo uvidíme. Chodíme sem s Gabčou každej den, teda když nám do toho něco nevleze."

 

Chtěl jsem se zeptat, co by jim do toho například mohlo vlézt, když vtom se stalo něco, co mi tu otázku zodpovědělo za ně. A nebyla to odpověď, o kterou bych právě stál.

 

 

***

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor church.666, 06.07.2014
Přečteno 322x
Tipy 3 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Amelie M., Lůca
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter