Babiččin dům - Kapitola 15

Babiččin dům - Kapitola 15

Anotace: ***

Sbírka: Babiččin dům

 

 

 

 

 

 

 

S mírným pobavením jsem si vzpomněl, jak mi přišlo zpočátku podivné, vysedávat na lavici před Smíšenkou a cucat pivo z láhve. Teď už jsem ty štamgasty vcelku chápal. Mělo to své kouzlo.

 

Konkrétně pro mě to byla blízkost Skarlety. Někdy jsem ji zahlédl u nich na dvorku, občas si dokonce přišla sednout k nám. Mělo to příchuť zakázaného ovoce, protože její táta ji se mnou neviděl moc rád. Asi ráda dráždila kobru bosou nohou. Ze stavby to bylo ke krámku co by kamenem dohodil a kdyby si na mě chtěl pan Sadil posvítit osobně, ani by se cestou nezadýchal. Já ale důvěřoval své schopnosti vycítit nebezpečí včas a mé stylové červené kolo mi poskytovalo jistotu včasného úniku. Nedělal jsem si s tím tedy starosti.

 

Dádovi a Ričimu taky chvilku trvalo, než přišli místním zvyklostem na chuť, ale nakonec ocenili výhody přátelství s klukem z kvelbu. Dnes se Kuba motal za pultem, jelikož jeho matka odjela do města. S obvyklou srdečností se seznámil s mou návštěvou a věnoval každému na přivítanou láhev desítky. I když nebylo točené, mělo pivko přesně tu správnou teplotu a vůbec nebylo špatné. I když já většinou dávám přednost nealko nápojům. Vůbec ne proto, že bych byl nějaký předpojatý a prvoplánový abstinent. To ne. Prostě jsem tomu nějak nepřišel na chuť. Bývaly časy, kdy jsem se za to dokonce styděl a zkoušel se překonat, většinou to ale dopadlo katastrofálně.

 

Před krámkem paní Květy jsem vídal víceméně pořád ty samé ksichty. Už jsem se v nich i dost dobře orientoval. Starý Kotrba vypadal hrozivě, ale zjistil jsem, že to fakticky není takový hrdlořez, jak by se dalo usuzovat z jeho vzezření a koneckonců i podle nepříliš vydařeného potomka. Mladý Kotrba se k mému údivu nedávno zbavil toho příšerného kohouta a já zjistil, že je to ve skutečnosti kapku nazrzlý blonďák, stejně jako jeho otec. Teď už vypadal trochu jako člověk. Ne, že bych na toho mameluka změnil názor, ale už mě dlouho ničím nevytočil, takže jsem to bral jako takový klid zbraní. Raději jsem ale nepočítal s tím, že bude trvat věčně.

 

To odpoledne, co přijeli kluci, seděl na jedné dřevěné lavici i Ludvík Bohata. Už jsem slyšel z různých zdrojů, že tenhle člověk moc propustek na pivko nedostává, ale já ho tu vídal poměrně dost často. Dneska se ani nechtěl družit, spíš mi připadal nějaký přešlý a bez nálady. Přestal jsem si ho všímat a upřel svou pozornost na své dva znovunalezené kamarády. Tvářili se spokojeně.

 

„Kluci, mám vychytralej plán. Koupíme buřty a já dneska přespím s váma u jezera. Co vy na to?"

 

„Že to není blbej nápad. Ta průvodčí v lokálce povídala něco o tý Rokli. Prej tam straší chlap s kudlou v zádech. Přepadli ho tam kdysi dávno kvůli penězům, který utržil na štolmířským jarmarku za tři krávy. I s tím nožem se prej dokázal vyškrábat z tý díry ven, ale zrovna nikdo nešel a tak tam bez pomoci do rána umřel."

 

„Koukám, že jseš informovanej víc než já," zašklebil jsem se uznale na Ričiho. Taky aby ne, ten kluk byl šílenec a krom toho měl čich na sdílné osoby.

 

„Prej je tam někdy v noci slyšet hekání a chroptění, jak se snaží vydrápat ven. A když jde někdo právě v tu chvíli okolo, stáhne ho ten chlap za nohu dolů."

 

„Dádu taky stáhnul?" zeptal jsem se pobaveně. Riči hořel jak otep slámy.

 

„Ne, Dádu se pokusil zabít jinej mamlas," procedil Dalibor mezi zuby. Vypadalo to, že tohle bude mít Riči na talíři ještě hodně dlouho.

 

„Co se vlastně stalo?"

 

„Zdálo se mi, že za mnou někdo jde. Pořád něco praskalo, šustilo a já se ohlížel za sebe, no... a jak jsem moh vědět, že se Dáda tak debilně zastaví na samým okraji?" Ričiho hlas zněl dotčeně.

 

Podíval jsem se na Dalibora: „Teda, tos musel mít anděla strážnýho, ty bejku. Víš, co už se tam zmrzačilo lidí?"

 

Pověděl jsem klukům o Robertovi. Samozřejmě věděli, že má můj táta tajemného bratra, s kterým se nestýká, tohle je ale překvapilo.

 

„Zajímalo by mě, proč s tím tvůj otec dělal takový tajnosti. To skoro vypadá, jako by měl toho másla na hlavě daleko víc." Riči vyslovil nahlas právě to, co se mi už nějakou dobu honilo hlavou. Ty kostlivce ve skříni má tedy nakonec můj táta. To bych nečekal.

 

„Jo, myslím, že zamlada nebyl žádný neviňátko. Asi si s ním strejda užil dost krušný mládí. Jak to ale všechno doopravdy bylo, se můžem jenom dohadovat."

 

„A co ta tvoje sestřenka? Ta nic neví?"

 

„Ta odmítá akceptovat i moji existenci. Jsem pro ni něco jako obtížnej hmyz." Tohle kluky překvapilo velice. Vykulili na mě oči stereo.

 

„To si děláš prdel? Tebe že by nějaká holka ignorovala? Tomu moc nevěřím."

 

„Tomu teda věř, milej Dádo. Tohle není obyčejná holka, to je monstrum."

 

Pověděl jsem jim o svých nočních dobrodružstvích s Violou a při té příležitosti i o klíči od sklepa, zastrčeném podkrovním pokojíku, schovaných obrazech, malířce Kateřině i strašidelném pradědečkovi.

 

„Ty bláho, to je hotovej zlatej důl. Myslíš, že bych se moh někdy do toho baráku mrknout? Třeba bych na něco kápnul, víš, že mám na to nos." Richard mi připomínal dítě, které sedí pod vánočním stromečkem mezi hromadou dárků a má přísně zakázáno je rozbalit. Až se mi ho zželelo.

„Nevím, jak by se babičce líbilo, kdyby jí po vile vizitýrovali cizí lidi. Pokusím se něco vymyslet."

 

 Ale začínala se mi ta myšlenka pomalu zamlouvat. Víc očí opravdu víc vidí a Ričiho zaujetí pro rozmotávání tajuplných příběhů by mohlo přinést ovoce.

 

„Můžu vás vzít zatím aspoň do zahrady. Při troše štěstí uvidíte Violu a pak vám ukážu ty obrazy, co jsem našel v podkroví."

 

Od té chvíle byl Riči jako na jehlách. Zjevně se už nemohl dočkat. Trochu jsem ho usměrnil: „Zklidni hormon, času dost. Teď bude u babičky beztak doktor Vágner a ten má rentgenový oči. Určitě by si všimnul, kdybych chtěl pronýst ty obrazy ven. Ještě chvíli posedíme, pokecáme, nic nám neuteče. Co si dáte? Zvu vás."

 

Nakonec jsme zůstali ještě skoro dvě hodiny. Kluci se dokonce seznámili s mou novou láskou. Přišla s ní i Gábina, což bylo fajn, protože se jí podařilo nemožné. Během několika minut si omotala mé dva ostýchavé kamarády kolem prstu. Už jsem věděl, že tahle holka má doma čtyři bratry, nějací jelimani z Prahy ji tedy nemohli vůbec rozházet. Dokázala s mužskými komunikovat bez sebemenších problémů. Skarleta jí zdatně sekundovala a kluci jakoby najednou zapomněli, že by se vlastně měli stydět. Koukal jsem na tu proměnu jako blázen. Dodatečně mě napadlo, že na tom mohlo mít svůj podíl i všechno to vypité pivo. Ale co, účel světí prostředky a já byl opravdu moc rád, že se moji přátelé neuvedli jako úplní hňupové.

 

„Jsou to bezva žáby," naklonil se ke mně Dáda, když holky odešly. Odvětil jsem něco v tom smyslu, že jinak bych s nimi přece nekamarádil. Z jeho výrazu bylo patrné, že bývaly časy, kdy jsem si vybíral kamarádky podle zcela jiných měřítek.

 

„Víš, že Irena chtěla přijet s náma?" sdělil mi lakonicky a já vyprskl pivo, které mi z toho šoku vniklo někam úplně jinam, než mělo původně namířeno.

 

„To si děláš srandu, že jo?"

 

„Bohužel ne. A už to bylo dost nahnutý, nakonec se naštěstí ta její tetička skoro v poslední chvíli zmobilizovala a zatrhla jí to."

 

„Bůh žehnej tetičce," vydechl jsem s úlevou. Ani jsem na to nechtěl myslet. Ireně jsem nepřál nic zlého, ale už patřila do mé minulosti a na tom jsem nehodlal nic měnit. I když mi bylo jasné, že vztahy na dálku nejsou nic moc, byl jsem teď zamilovaný do Skarlety a kdoví, jak to nakonec všechno dopadne. Pokud máme být spolu, nějaké nástrahy osudu překonáme. Pokud ne... s tím si teď nebudu kazit krásný den.

 

Mému filozofování přetrhla nit jakási podivná ženština, která se přihrnula jako velká voda a okamžitě upoutala pozornost znuděně se tvářících štamgastů. Rázem ožili a začali se navzájem nenápadně pošťuchovat. Taky jsme zbystřili.

 

Měla nakrátko ostříhané, do všech stran divoce trčící vlasy a plnoštíhlou, spíš kapku zavalitou postavu. Na sobě fialové legíny, pantofle a tričko s Marilyn Monroe. I ona byla blondýna, ale pouze na první pohled, protože hned na ten druhý vás praštily do očí aspoň pěticentimetrové odrosty jakéhosi neurčitého odstínu hnědé. Podle všeobecného oživení a schlíplého Bohaty, který se zcela zjevně toužil stát menším a ještě menším, uhodl jsem celkem rychle, o koho asi jde. Vařečku sice neměla, ale jak jsem tak zhodnotil muskulaturu obou manželů, ani ji nepotřebovala. Bohata byl proti ní, mírně řečeno, chcípáček.

 

„Není ti to už trapný? Myslíš, že když utečeš od nedodělaný práce, že to je nějaký hrdinství? Myslíš, že za tebe budu vobkládat já? Nebo že se to udělá samo? Vopravdu, jako malej fakan!"

 

„Miluško, dyk já jen na jedno..."

 

„Jo, ty dycky jen na jedno a pak je z toho celej den. Koukej zvednout prdel, Ludvo. Ta koupelna se musí dodělat!"

 

„Tak běž napřed a já přídu, až to tady dopiju."

 

Odbarvená žena vzala štítivě do ruky poloprázdnou láhev ležáku a vylila její obsah k obrubníku u silnice. Prázdnou postavila na stůl a otřela si ruce do trička.

„Tak! A máš dopito. Tak se zvedej!"

 

Štamgasti sledovali tu scénku sice pobaveně, ale očividně jim podobné výstupy nebyly cizí. Jakub vyšel z krámu, sebral prázdnou láhev ze stolu a přitom na mě nenápadně mrkl. Bohata najednou zvedl hlavu, podíval se přímo na svoji manželku a pravil hlasem, ve kterém jsem postřehl jakýsi zoufalý podtón:

 

„A zrovna nejdu. Už mám toho tvýho poručníkování dost."

 

„Cos to říkal? Já se snad přeslechla."

 

„Říkal jsem, že nejsem žádnej malej parchant, abys mě porád drezúrovala. Já si můžu dělat, co chci!"

 

Jakub, který stále ještě otálel s návratem do obchodu, se naklonil k mému uchu: „Teda, to zírám. Takhle to na ni ještě nikdy nerozbalil. Jsem zvědavej, jestli si to Miluš nechá líbit."

 

Nenechala. S očima zúženýma do tenkých škvírek popadla Ludvu za paži pod ramenem a zvedla ho z lavice, než bys řekl švec. Jen heknul. Pak střelila pohledem po svém publiku: „Na co čumíte? Vy ste nemlich to samý! Fakt se divim vašim ženskejm, že vás tady nechaj imrvére vysedávat. Paraziti! Ale my dva si to vyřídíme doma, kapišto? Nebudeme nikomu dělat kašpary!"

 

Skoro bych čekal, že si na závěr své řeči znechuceně odplivne, ale obešlo se to bez toho. Jen z očí jí šlehaly blesky. Pak ti dva odešli. No, Ludva byl spíš vlečen. Teprve nyní jsem si uvědomil, koho mi ta paní připomínala. Terminátora.

 

„Fíha," vydechl ohromený Riči. „Ta byla teda hustá."

 

„Sám si ji vybral, takže má, co chtěl. Ne?" Koukli po mně dost pochybovačně, ale já to myslel vážně. Každý svého štěstí strůjcem. Pak jsem si ale vzpomněl na Roberta a už jsem radši nic neříkal. Život asi nebude tak jednoduchý. Ani černobílý.

 

Už jsem věděl, že se kluci ve Svatbíně dlouho nezdrží. Maximálně do neděle.Měli naplánovaný ještě jeden několikadenní pobyt u nějakých Daliborových příbuzných, než se vrátí do Prahy a začnou hákovat na jakési brigádě.

 

Těch pár dní mi stačilo. Snad to tu zvládnu doklepat i sám. Na jednu stranu bych docela rád odjel s nimi, ale až podezřele se mi tu zalíbilo. A nebyla to jen Skarleta, co mě tu drželo.

 

Jak jsem jim slíbil, stavili jsme se s klukama ve vile. Potřeboval jsem babiččino požehnání ohledně dnešního táboření v lese a taky jsem chtěl těm dvěma ukázat obrazy. Usadil jsem je v altánu a vydal se na obhlídku. Babička seděla s pletením na terase a Viola něco kutila v kuchyni. Měla na sobě zástěru s kanýrem, černé vlasy zapletené do dvou dlouhých culíků a vypadala najednou úplně jinak. Jako malá hospodyňka. Proti své vůli jsem se musel usmát.

 

„Babi, přijeli kamarádi z Prahy. Budou kempovat u jezera. Nevadilo by ti, kdybych tam s nima dneska přespal?"

 

Koukla se na mě nad obroučkami brýlí, jak měla ve zvyku: „Kamarádi? A jak tu budou dlouho?"

 

„Jen do neděle, pak pokračujou dál."

„Měl jsi mi to říct dřív, mohli jsme něco vymyslet."

„Babi, nedělej si starosti, oni se na to těší. Doufají, že se tam v noci objeví nějaký strašidlo."

 

Všiml jsem si, že Viola natahuje uši. Ale copak? Že by ledovou královnu zajímalo i něco jiného, než šmírování z okna?

 

„No, aby nezměnili názor, až opravdu nějaké uvidí. To víš, teorie a praxe nejsou jedno a totéž."

 

Babička si ze mě zřejmě utahovala, ale nebylo to moc poznat. Tvářila se vážně.

 

„V noci by mělo být teplo, bouřka snad ještě nepřijde. V kumbálu pod schody jsou staré spací pytle a karimatky, tak si tam něco vyber."

 

„Dík, babi! Jseš zlatá!"

 

Vyběhl jsem do pokoje a chvíli přemýšlel, jak pronést obrazy nepozorovaně z domu. Nakonec jsem v jedné z prostorných zásuvek prádelníku objevil starou tašku. Jedno ucho měla utržené a nebyla tak velká, aby se do ní ty obrazy vešly celé, ale čert to vem. Tak budou kapku vyčuhovat.

 

Nacpal jsem je tam a potom letmo vykoukl z okna. Co jsem uviděl, mi skoro vyrazilo dech. Viola byla u altánu a rozlévala klukům z velkého džbánu něco do sklenic. Musel jsem to rozdýchat. To mně by zaručeně nepodala ani vodu z kaluže. Bylo mi jasné, že ji poslala babička, ale stejně to byl šok. Počkal jsem, až bude čistý vzduch a pak bleskurychle a dle mého názoru nenápadně proběhl kolem kuchyně.

 

V altánu jsem omrkl skleněný džbán s citrónovou limonádou domácí výroby. Plavaly v něm dokonce kostky ledu. No panejo.

 

„Je vám jasný, že když tohle vylemtáte na to pivo, tak se pěkně víte co?"

 

„Hele, nech si to. Stejně akorát závidíš, že my, na rozdíl od tebe, viděli tvoji sestřenku zblízka. Náhodou je docela prima."

 

Měl jsem sto chutí jednu Ričimu natáhnout. Dokázal jsem si živě představit, že seděl jak zařezaný a nezmohl se na jediné slovo. A teď bude provokovat. Ale nakonec jsem to velkoryse přešel a vydoloval z tašky obrazy.

 

Když se Riči podíval na ten s tou holkou, musel jsem ho praštit do zad, aby se neudusil limonádou. Musím přiznat, že jsem do toho úderu vložil víc síly, než bylo nezbytně nutné.

 

„To je nějaká sranda, ne?" ukázal nakonec bradou na obraz.

 

„Vůbec ne. Ještě nevím, kdo to je, ale brzy to zjistím. Každopádně to není Viola. Vidíš tady to datum?"

 

Přiblížil oči k malbě. Pak zavrtěl hlavou a vzhlédl: „15.11.1933? To je tvoje babička?"

„Ne, babičku jsem viděl, visí v obýváku." Užaslé pohledy kluků mě přiměly dodat: „Na obraze, to je snad jasný!"

 

„Tak by to mohla bejt ta její sestra, ne? Jak jsi to říkal? Kateřina?"

 

„Taky už jsem nad tím uvažoval, ale to asi ne. Ona přece ty obrazy malovala."

 

„Může to bejt autoportrét."

 

Pohlédl jsem zamyšleně na Dalibora. To mě nenapadlo. Možná na to kápnul.

 

Znovu jsem vzal obraz do rukou a koukal jsem té holce do očí, jako bych čekal, že ji tím oživím a ona mi zodpoví všechny otázky, které se mi draly na jazyk.

 

Pak mi oči zabloudily k domu a tam seděla na schodech Viola a zírala naším směrem.

 

Připadal jsem si jak ve špatném filmu.

 

 

 

***

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor church.666, 22.07.2014
Přečteno 384x
Tipy 1
Poslední tipující: Lůca
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí