Deník sebevražedkyně

Anotace: 26. díl

26. STŘÍPKY POSLEDNÍCH DNÍ

Probudím se kolem páté a už nemůžu usnout. Co teď? Nechci ty dvě probudit, tak nehybně ležím na posteli a bojím se jen nepatrně otočit, abych je nevzbudila. Zavřu oči, nasucho polknu a snažím se znovu si připomenout včerejší zážitek, který mi zázračně vykouzlí úsměv na rtech, ale mého strachu mě nezbaví. Přemýšlím, jak by se to dalo zopakovat. Nechat tady tělo nehybně odpočívat a vydat se na astrální výlet. Nedaří se mi to, tak se vrátím plně do reality. Pomaloučku se otočím k mým hluboce oddechujícím v blaženém spánku spolubydlícím. Baba dnes odchází a já budu doufat, že v příštích dnech a týdnech se u mě nerozvine nějaká infekce. Ta babka se mi prostě nezdá. Vždy, když na ni jen pomyslím vyskočí mi v mozku rudě napsané POZOR!
Šest hodin. Hodina zbývající do snídaně. Zavřu oči, klesnu zpátky na záda a hluboce vydechnu. Dlouze se zadívám na bílý strop a pak mi samy spadnou víčka. Přemýšlím nad vším a ničím zároveň. Většina myšlenek má negativní náboj a já proti nim už nemám sílu bojovat. Bojím se a to strašně.
Koutkem oka zahlédnu vstávat babu, otočím se na druhý bok a dělám, že spím. Nejhorší je po ránu potkat blbce, dnes nebude růžový den. Ach jo. Poté co i Monika se probere, přestanu předstírat spánek a s oběma se pozdravím. Ještě chvilku poležím a pak si vzpomenu, že je úterý. Den velkých očekávání a velkých zklamání. Den, kdy se rozhoduje o našich osudech. Vykouknu na chodbu a oznámení na tabuli mi vykouzlí úsměv na tváři. Dnes primářská vizita a žádná poznámka o nepřítomnosti primáře, jak tady už začínalo být zvykem.
Zavřu dveře, vydezinfikuju ruku od kliky a rychle se obléknu. Vydezinfikuju si je znova a bedlivě sleduju Moniku, abych dveřmi proklouzla s ní a nemusela jsem otevírat ani zavírat. Monika mi to umožní přímo, když otevře a čeká u kliky, až projdu. Za to ji pošlu děkovný úsměv. Už mě zná a pomáhá mi drobnými službičkami, tak jako já když jsem knihu o duších radši zavřela do nočního stolku, aby ji titul neděsil.
„Ahoj,“ pozdravím téměř neslyšně Filipa, který mi dá přednost ve frontě na jídlo.
„Jak je?“ přisedne si ke stolku, kde už sedíme s holkama.
„Celkem to jde.“ řeknu úsečně. „Co ty?“ zeptám se se zdviženým obočím. „Já se mám fajn.“
„Aspoň někdo u stolu se má fajn,“ utrousí Markéta, kterou zas stíhají její démoni. Monika se do hovoru neplete a po čase zmlkneme úplně všichni. Dojíme a rozejdeme se na pokoje pro lékovničky. Chytřejší je mají už sebou.

Po pilném spolknutí všech tablet se pomalu toulám zpět na pokoj. „Kláro!“ zakřičí Filip tak nahlas, že mi málem prasknou ušní bubínky a všichni přítomní se po nás otáčejí. Nehodlám křičet a tak se k němu vrátím.
„No co?“
„Nepůjdeme ven?“ řekne tentokrát téměř šeptem a já s radostí souhlasím. Má asi dobrou auru, neboť v jeho blízkosti se cítím osvobozena od vlastních démonů. Přesto na nějaký bližší vztah se necítím a netuším jestli je mu to jasné. Hned venku se odhodlám si s ním vážně promluvit.
„Filipe,“ začnu jemně a on se otočí ke mně. „já..“klepe se mi hlas „chci, aby mezi námi bylo jasno. Jsem ráda, že mi tě Vesmír přivedl do cesty. Jsi báječný člověk.“
„Počkej,“ přeruší můj monolog. Očima mu visím na rtech a mlčím. „Nechceš nic víc.“
„Přesně.“ oddechnu si. „a to kvůli strachu, nebo se ti nelíbím?“
„Kvůli strachu a já celkově nejsem typ na lásku.“
„To nemůžeš vědět dokud to nezkusíš.“
„Nechci to zkoušet.“ řeknu téměř neslyšně a v nitru se modlím k Bohu, aby se ten prima kluk se mnou nadále kamarádil.
„Ok.“ řekne s úsměvem a mě spadne kámen ze srdce. „Nebudu skrývat, že jsem se do tebe zamiloval, ale respektuji tvoje rozhodnutí.“ řekne vážně, mám pocit, že mu zamrzl úsměv na rtech a raději by teď brečel. Naštěstí se nic takového nestane. Pustíme rozhovor z hlavy a mlčky procházíme parkem.

„Dnes mi řeknou, kdy půjdu domů.“ oznámím mu.
„Jak to víš?“
„Jsem jasnovidka,“ rozesměju se. „je úterý a tehdy plánují celý nadcházející týden. Elektrošoky mi skončily, tak předpokládám, že zítra nebo pozítří už tu nebudu.“
„To je škoda. Co tady budu dělat?“
„Léčit se z tvých panických atak přece,“ rýpnu si do něj.
„Bez tebe to bude krutý boj, asi prohraju.“
„Nevzdávej se předčasně.“ usměju se na něj, jak nejlépe umím. „to zvládneš.“ povzbudím ho.
Ale Filipa pochybovačnost neopustí. „Jsi pro mě důvod ráno vstát, neboť se těším, až tě uvidím. Jsi moje naděje na lepší zítřky.“
„Já a naděje? To mi teda lichotíš.“
Filip mě rychle chytí kolem pasu, otočí si mě čelem k sobě a neposedné vlasy mi zastrčí zpátky za ucho. Klepou se mi kolena v očekávání toho, co udělá a zároveň se zlobím, že na mě šáhnul. „Miluju tě Kláro, jako ještě nikdy.“ Pomalu se ke mně přiblíží tváří, jako by se chystal k polibku a já se instinktivně vyvleču z objetí. Je mi trapně a on se začne ke všemu omlouvat. Přitom omluvit bych se měla spíše já.
Do konce procházky zůstaneme v tom trapném tichu. Mám pocit, že Filipovi občas ukápne slza z oka. Je mi ho tak líto a netuším, co bych měla udělat.

„Filip je do mě zamilovaný.“ svěřím se do ucha Sam, která mě čeká v jídelně.
„Páni love story, tady to začíná být divočina.“ řekne vážně a pak se rozesměje. „a co ty na to?“
„že budem jen kamarádi“ špitnu. „a ty ho nemiluješ? Říkala jsi, že ti je s ním dobře.“
Přikývnu na její slova, pak se k ní natočím a šeptnu. Vše nad kamarádství je rizikem přenosu patogenů.“ Sotva dořeknu Sam se rozesměje. „Já to tušila, že ti není lhostejný, že jsou za tím zase bacily. Ničí ti život.“
„To mi povídej.“
„Půjdem ještě na terasu? Chci si zapálit.“
Souhlasím, tady už začínalo být dusno, ale venku se to nezlepší. Nakonec jsem vděčná za velkou vizitu, která mě pro tento okamžik donutí se rozloučit.
„Pak mi přijď říct, kdy tě propustí. Počkám tu. Je tu fajn, až mě ta nostalgie dojímá. Běž už! Nezapomeňte buňky v Klářině mozku na mě.“ zasměje se a zamává mi na rozloučení.

Když se vrátím na pokoj baba už je pryč. S úlevou dosednu na postel. Chvilku nezávazně konverzuju s Monikou a čekáme. Deset hodin. Čekáme. Půl jedenácté, čekáme. A z toho čekání se mi zavírají víčka. Nakonec se dočkáme ve čtvrt na dvanáct, kdy známé klepnutí se ozve u našich dveří.
„Dobrý den,“ pozdravíme zdvořile a pak se rychle postavíme do pozoru.
„Tak Klárko,“ začne primář jemným tónem. „zítra domů. Těšíš se?“
„Bojím se.“
„Pořád? Podle mě ses zlepšila. Jsi více usměvavá. I sestry si všimly.“
„To bude tím, že si nepamatuju všechno čeho se bojím.“
„To se zlepší, léky začnou plně účinkovat a bude ti lépe. Uvidíš.“ mrkne na mě, ale neuklidní mě svými slovy. Přesto se na něj usměju a všechny se rozloučíme.

Zitra.. Po obede prijdu nahoru. Vyťukám do mobilu a odešlu na Samanthino číslo.
Uz? přijde mi brzká odpověď.
Odpovím, strčím mobil do taštičky a vyjdu na chodbu. Vizita stále obchází pokoje, ale Filip už je v jídelně.
„Tak jak?“ zeptá se s úsměvem, ale po mé odpovědi se mu rychle zhorší nálada.
„Nesmutni,“ utěšuji ho. „Já nejsem žádná výhra to mi věř.“
„Miluju tě od první chvíle, kdy jsem tě uviděl.“ řekne a já netuším jak reagovat. Odsunu židli a přisednu si k němu.
„Víš, že zamilovanost je psychiatrická diagnóza?“ obrátím rozhovor v žert.
„Tak tady mi jistě pomůžou,“ řekne veselým tónem s nádechem hořkosti.
Začíná tu být napjatá atmosféra a naštěstí dovezou oběd, po kterém si vezmu léky a mizím nahoru za Sam. Ta už na mě netrpělivě čeká, opírá se o zábradlí, nohy napnuté v kolenou, jak vystrašená laň a z úst ji vychází kouř. Ne nehoří, jen jak je obvyklé kouří.
„Tak co těšíš se domů?“
„Ani ne, zvlášť, když jsme teď s Monikou na pokoji samy.“
„Neboj oni to prázdné místo rychle obsadí. Jde o byznys.“ řekne hořce. „Radši mi řekni co bylo včera? V telefonu jsi byla tak tajemná.“ dodá.
Povyprávím ji o včerejším výletě mimo tělo a Sam z překvapení zapomene i na načatou cigaretu.
„Vvvážně?“ zeptá se s nádechem nedůvěry.
Přikývnu. Sam odhodí cigaretu a nadšeně mě obejme. Neprotestuju. „To je síla! Já chci taky elektrošoky!“ zahuláká až se lidi na ulici začnou otáček za hlasem.
„Neblbni?“ uklidňuju ji se smíchem.
„Ale musím uznat, že to bylo fascinující.“ vykřiknu téměř taky.
„A co Monika? Neschovala se pod postel, když jsi ji to vyprávěla.“
„Radši jsem ji to neřekla.“
Sam mi pokývnutím hlavy dá ujištění, že jsem udělala správně.
„A co? Nepřestala jsi se bát mikrobů, když víš, že tělo nejsi ty?“ zeptá se s napětím očekává odpověď a chvilku čekání využije na nahmatání cigarety v poloprázdné krabičce.
„Ne. Nechci, aby se mi vozidlo pokazilo.“ Zasměju se a pak ve mně hrkne. Dnes je skupina v jednu hodinu, která je za tři minuty. Spěšně se rozloučím a utíkám dolů.