Babiččin dům - Kapitola 31

Babiččin dům - Kapitola 31

Anotace: ***

Sbírka: Babiččin dům




Když už bylo nad slunce jasnější, že nic dalšího nevykoumáme, odešla Viola uvařit ten slíbený čaj. Bylo to vlastně docela příhodné. Vypijeme ho na zdraví tetičky Elsy. Určitě by ji to potěšilo.

 

Sestřenka byla zpátky cobydup. Ještě dřív, než mi došlo, že za tak krátkou chvíli by nestihla ani najít hrnky, upoutala mě její divoká gestikulace. Stála mezi otevřenými křídly hlavních dveří a divoce na mě mávala oběma rukama. Protože jsem nereagoval dost rychle, připojila vzápětí i řev: „Martinéééé! Pojď sem! Děléééééj!"

 

I když byla besídka od domu poměrně daleko, její vykulené oči byly nepřehlédnutelné. Už jsem na nic nečekal a vydal se sprintem k vile. Viola mezitím opět zmizela uvnitř. Bylo to divné. Uvědomil jsem si, že i když je pan Aubrecht trošku nahluchlý, ten Violin povyk by přeslechnout nemohl. Ale nikde jsem ho neviděl. Ani Ditu. Že by ji vzal sebou do města? Onehdy povídal něco o cementu, který je potřeba koupit. Jasně, to je ono. To by vysvětlovalo i jeho moped, který ještě pořád trůnil zaparkovaný bokem u dveří do kotelny. Určitě si vzal na ten nákup praktický modrý vozík Rapid. Po něm se mi už ale pátrat nechtělo. Možná jsem se tak trochu obával toho, že ho najdu uklizený na jeho obvyklém místě. Někdy je lepší se jen dohadovat.

 

Těžké závěsy na většině oken v obýváku byla dosud zatažené, takže tu vládlo stylové příšeří, ve kterém se tak dobře daří obrazotvornosti. Snažil jsem se tedy zachovat si chladnou hlavu a nevidět za každým rohem bubáka.

 

Z otevřených kuchyňských dveří vycházelo jasné světlo. No samozřejmě, tam se přece závěsy nezatahují. Viola byla v místnosti. Stála zády ke mně a nehýbala se. Ta situace mi byla hodně povědomá. Na vteřinu jsem se lekl, není-li náhodou v tom svém zelenookém stavu. Pak se po mně ohlédla a mně se ulevilo. Byla to opravdu ona. Jen poněkud vyvedená z míry.

 

A když jsem uviděl to, na co ukazoval prst její pravé ruky, zkoprněl jsem taky. Nebylo divu. Ze zámku tajemných dveří totiž trčel klíč, jehož marným hledáním jsme strávili většinu noci. Jako by se nám vysmíval.

 

Mou první reakcí byla úleva, že už nemusíme hledat pomyslnou jehlu v kupce sena. Potom mi ale došlo, že jestli tam ten klíč včera nebyl a dnes ano, něco tady nehraje. Viola se zapřísahala, že o tom nic neví. No, to bych ani nepředpokládal. Ona jistě ne. Takže mou v pořadí druhou reakcí byla husí kůže po celém těle. Nic příjemného.

 

Co... co to může znamenat?" vypravila ze sebe sestřenka po chvíli, během níž jsme se oba jakžtakž vzpamatovali.

 

Napadá mě jediná věc."

 

Obrátila ke mně svoje modré oči, velké jako kukadla panenek z mrkacích pohlednic. No páni! Fakt jí to nedošlo.

 

Ten klíč jsi tam musela zastrčit někdy brzy ráno. Ještě než se to stalo paní Else. Počítám tak kolem pátý, šestý hodiny."

Blbost! Ledaže..."

No konečně. Dobrýtro, madam! Je ti jasný, že tohle je jasná výzva?"

Ale... co když je to past?"

To musíme risknout. Možný to samozřejmě je, ale moc tomu nevěřím. Kateřina mě možná chtěla tenkrát sejmout, ale určitě by neublížila svojí vlastní vnučce. A ty jdeš přece se mnou, ne?"

 

Viola hned neodpověděla. Pro jistotu jsem to zopakoval:

 

Tak půjdeš se mnou dolů, nebo mě v tom necháš?"

 

Teprve potom se pohnula a do očí se jí vrátil příčetnější výraz. Bylo na čase.

 

To je jasný, že jdu s tebou. Ale jseš si jistej, že to má na svědomí ona? Co když to tak má jenom vypadat?"

 

Kdo jinej by to mohl bejt, když ne tvoje babička?"

 

Koukala na mě výmluvným pohledem tak dlouho, až mi to konečně docvaklo: „Snad si nemyslíš, že..."

 

Jen pokrčila rameny. Bylo to jasné. Myslela. Jenže já se zdráhal na myšlenku víc než jednoho ducha přistoupit. I tak je to dost. Dva, to by bylo už úplně v háji. Pradědečka ne!

 

Ale co když na tom něco je? Jestli tu opravdu operují nějaké nadpřirozené síly, proč by měly být nějak početně omezené? Třeba se to všude kolem nás duchy jen hemží, jen my si žijeme v blažené nevědomosti a s iluzí, že nic mezi nebem a zemí neexistuje. Br, toto nebyla úvaha, kterou bych se chtěl zabývat. Měl jsem z toho husinu. Takže nechme stranou „co když" a věnujme se momentálně podstatnějšímu „co teď"?

 

V obýváku hlasitě tikaly hodiny. Jako by nám dávaly na vědomí, že čas letí a situace si žádá činy. Lelkováním ještě nikdo nic nevyřešil. Zhluboka jsem se nadechl a vykročil směrem k vyzývavému kousku kovu, drze se blýskajícímu na pozadí tmavého dřeva. Přitom jsem zaregistroval zrychlující se tep svého srdce. Violu jsem cítil těsně za svými zády. Fajn, nenechala mě v tom, i když je jistě taky vystrašená. Kdo by taky nebyl?

 

Schodiště padalo příkře dolů, jednotlivé stupně byly snad ještě užší, než minule a já děkoval svojí šťastné hvězdě, že netrpím závratěmi. Doufal jsem, že mi Viola zezadu nepřišlápne patu, protože to by byla konečná. Aspoň to zábradlí by tady mohlo být. Učinil jsem jeden zajímavý poznatek: nahoru se lezlo o moc líp, než dolů.

 

Teprve ve sklepě jsem si uvědomil, že tentokrát sebou jaksi nemám ani baterku, ani tu bezva železnou lopatku z garáže. Bezradně jsem se podíval vzhůru, kde se rýsoval světlý obdélník otevřených dveří. Představa zpětného výstupu po schodech, hledání dotyčných předmětů a následný návrat na místo, které ze všeho nejvíc připomínalo otevřený hrob, byla odpuzující. Věděl jsem, že podruhé bych se už taky nemusel odhodlat. Popravdě... tohle místo mi nahánělo nejen husí kůži, ale přímo předinfarktózní stavy. Obzvlášť od jisté doby. Jako by tu opravdu slídil pradědečkův duch. Ba ne, když už jsme jednou tady, dotáhneme to do konce. I za cenu jisté improvizace.

 

No, na kapli to teda moc nevypadá."

 

Viola vyslovila to, co mi taky tak trochu vrtalo hlavou. Jestli se něco absolutně nepodobalo modlitebně, byl to tenhle sklep. Pustý, nevlídný a studený.

 

Jo, to je fakt. Ale co my víme... třeba to tu vyklidili, když pradědeček umřel. Ne? Nebo mu holt stačilo, že je tady sám. Třeba mu to pomáhalo k soustředění."

 

Snažil jsem se racinálně zdůvodnit něco, co bylo do očí bijící iracionalitou. Ne, nechápal jsem to ani za mák. Ale snaha byla, ne že ne.

 

Nebyla tu až taková tma, jak jsem se obával. Světlo z otevřených dveří se křížilo s tím bočním z okna, i když ani jeden ze zdrojů nestál sám o sobě za zlámanou grešli. Ale zkrátka to muselo stačit.

 

Viola začala obezřetně šmejdit po místnosti.. Pokud měla podobné pocity, jako já, nedávala je najevo. Ale proč by je vlastně měla mít, že? Třeba jsem byl jen kapku přecitlivělý a tohle místo bylo úplně v pohodě.

 

Začal jsem se tedy také rozhlížet. Má poslední návštěva zde probíhala v noci a baterka dokáže obsáhnout jen omezený prostor. Co když mi minule něco uniklo?

 

Pokud sem pradědeček chodíval meditovat, měla by tu z té doby zůstat nějaká stopa.

 

Jenže ať jsem se rozhlížel, jak chtěl, byl to pořád jenom pustý a zatuchlý sklep, žádnou kapli jsem v něm neviděl. A to jsem si o sobě vždycky myslel, že mám celkem rozvinutou obrazotvornost.

 

Martine! Pojď se na něco kouknout."

 

Viola zřejmě na něco kápla. V nejvzdálenějším koutě místnosti jsem její postavu spíš tušil, než viděl. Tam už toho světla totiž moc neproniklo. Vyrazil jsem k ní. Předtím bylo nutné obejít ten podivný regál, který opticky dělil sklep na dvě nestejně veliké části. Ohořelých svíček jsem si všiml už minule, nyní mě ale praštilo do očí něco, co tam dřív nebylo. Ošuntělá krabička sirek.

 

Automaticky jsem s ní zatřepal. Zachrastilo to. Byla přinejmenším poloplná. Zarazila mě ale tenká vrstva prachu, který mi ulpěl na prstech a vyvolal ve mně štítivý pocit. Takový mastně ulepený. Jestli tady po nás někdo byl a přinesl sem sirky, určitě by se nestihly takhle zaprášit.

 

Chvíli jsem nad tím dumal, ale pak jsem to pustil hlavy s tím, že stejně nic nevymyslím a nač se zatěžovat takovými prkotinami. Třeba jsem měl minule fakticky nějaký výpadek a ani si neuvědomil, na co koukám. Neříkám, že často, ale občas se mi to stávalo. Třeba to byl ten případ. Případ vlčí mlhy.

 

Nepoložil jsem zápalky zpátky na jejich místo, do jasně vyznačeného obdélníčku na zaprášeném regále. Strčil jsem si je do zadní kapsy riflí. Možná se budou hodit. Tenký hlásek mi zevnitř hlavy našeptával, že kdybych je z police nesebral, zase by zmizely. Podařilo se mi ho umlčet, ale bylo mi jasné, že jen na chvíli. Byl stále v pohotovosti.

 

Po tom nepatrném zdržení jsem pokračoval přímo k místu, kde moje sestřenka dřepěla na bobku a s něčím se pachtila. V tomhle koutě zrovna moc světla nebylo, takže mi chvíli tvalo, než jsem dokázal zaostřit na předmět, který třímala v obou rukou a pokud mě nemámil zrak, usilovně jím cloumala.

 

Byl to železný kruh, asi tak patnáct centimetrů v průměru. Nedocházelo mi, kde se tady vzal, ani k čemu patří. Jak to, že jsem si ho tu minule nevšiml? Odhrabaná kupka hlíny byla ale dost výmluvná. Unikl mojí pozornosti, protože jsem měl za prvé mizerné osvětlení, za druhé jsem se při obchůzce držel blíž u zdi a konečně za třetí: byl celý zahrabaný v ušlapané hlíně. Důvod číslo tři byl nejpádnější.

 

Tady jsem se ale zarazil. Jak ho vlastně objevila Viola? Má snad nějaký radar, nebo co? Hned jsem se jí na to taky zeptal.

 

Normálně jsem o to zakopla," pokrčila rameny a přestala kruhem cloumat. „Co myslíš, že to je?"

 

Co já vím?"

 

Poklekl jsem na zem k inkriminovanému předmětu a jal se zkoumat, k čemu patří. Viola sice odhrabala něco hlíny, ktrá se uvolnila zároveň s kruhem, spodní vrstva byla ale zatvrdlá a vysušená jako skořápka vlašského ořechu. Vzpomněl jsem si na nářadí, které mi posledně připadalo totálně nepoužitelné. S přihlédnutím k situaci jím nakonec budu muset vzít zavděk.

 

Ukořistil jsem krumpáč, který přesně dle očekávání při první manipulaci vypadl z násady. Nevadí, tohle mi bude bohatě stačit. Pokynem ruky jsem dal Viole na srozuměnou, že by bylo na místě uhnout, neboť nyní nastupuje do akce muž. Neochotně se trochu odsunula a já mohl začít. Popadl jsem železný nástroj a pomocí zašpičatělého hrotu jsem se pustil do kutání. Uvolněné hroudy hlíny jsem posléze odhrabával rukama. Netrvalo to ani moc dlouho a krumpáč narazil na něco sice tvrdého, ale přsto dostatečně poddajného na to, aby se do toho zabodl a následně i pevně zaklínil. Když jsem s ním potom zacloumal větší silou, cosi zapraskalo, krumpáč se nečekaně uvolnil a já skončil na zádech. Jako ten kohoutek v oboře.

 

Díky tomuto zásahu se objevil dřevěný poklop, ke kterému patřil onen kruh. To se sice dalo předpokládat, ale stejně mě to překvapilo. Koho by taky napadlo hledat v podzemním sklepě vchod někam ještě hlouběji? Viola na tom byla podobně. Valila oči na tajemný dekl stejně jako já.

 

No nazdar! Sklep ve sklepě? Dost úlet, co?"

 

Na to nebylo třeba ani odpovídat. Spíš než otázka to bylo suché konstatování. Místo planých řečí jsem popadl kruh a vší silou zabral. Nic. Tak to ne! Nehodlal jsem se smířit s myšlenkou, že jsme narazili na zlatou žílu a teď je nám bráněno vytěžit z ní, co se dá. Tam se prostě dostaneme, i kdyby čert na koze jezdil. Jen jsem ještě nevěděl, jak.

 

Po chvíli marné námahy do mě vjel vztek. Začal jsem třískat krumpáčem do poklopu. Bez násady to šlo dost ztuha. Z víka se pouze oddělilo pár dlouhých špičatých třísek, zbytek ale houževnatě vzdoroval. Bylo to tvrdé dřevo. Moje hlava byla ovšem taky tvrdá. Nehodlal jsem přiznat porážku. Když mi po chvíli Viola položila ruku na rameno, ani jsem nevzhlédl.

 

Marty, nech toho. Nemá to cenu. Musíme to zkusit jinak."

 

Ale proč to nejde odklopit? Žádnej zámek nikde nevidím. Je to normální dekl. Dřevěnej, ne žulovej, sakra! Nemůže bejt tak těžkej, abych s ním vůbec nehnul."

 

Mě to teda moc nepřekvapuje," prohodila líbezně a já opět začal vidět rudě.

 

Co tím jako chceš říct?" procedil jsem mezi zuby a loupl po ní pohledem. Myslí si snad, že jsem nějaký chcípáček? Tvářila se naprosto bezelstně.

 

Co by? Akorát že se to dalo čekat. Copak je tady v tomhle baráku něco normálního? Ten poklop nebyl takhle maskovanej pro nic za nic. Dá se předpokládat, že nebude tak úplně jednoduchý dostat se pod něj."

 

Napadá tě taky, jak je to možný?"

 

To nevím. Třeba tam nějakej zámek fakt je. Ale tak nenápadnej, že jsme si ho nevšimli."

 

No jasně. A není nakonec neviditelnej?" Mávl jsem nad tím rukou. Žádný zámek, v tom bude něco jiného. Opět jsem se chopil krumpáče, sevřel ho pevně oběma rukama a vnořil jeho hrot do spáry mezi víkem a podlahou. Odklopení bude určitě bránit ta zatvrdlá hlína. Objížděl jsem pomalu tím univerzálním nástrojem poklop kolem dokola. Na několika místech se krumpáč opravdu zasekl. Obrnil jsem se trpělivostí a postupně škvíru uvolnil. Konečně! Teď už by to mělo jít.

 

Jenže nešlo. Napínal jsem svaly, až mi málem vylezly oči z důlků, ale víko se nehnulo ani o píď. Nakonec jsem to s velkým sebezapřením vzdal a vztekle mrsknul krumpáčem o zeď. Viola zakroutila hlavou.

 

Myslíš, že ti nějak pomůže, když se budeš vztekat?"

Hele, víš ty co? Připomínáš mi moji mámu. Nějaká chytrá, ne?"

Já jen, že se každou chvíli vrátí babička s doktorem ze špitálu a my jsme pořád tady. A asi úplně zbytečně."

Proč zbytečně? Ten medailon jsem přece našel tady. Třeba tam dole ani nic není."

Tomu sám nevěříš."

 

Měla pravdu. Nevěřil jsem tomu. Ať se tam dole nacházelo cokoliv, bylo to něco moc důležitého. Tím jsem si byl jistý. Odhodlaně jsem chytil kruh poklopu a zabral. Byl jsem odhodlaný zkoušet to tak dlouho, jak bude třeba. I kdybych tady měl vypustit duši.

 

To ale nebylo třeba. Nevím, co se stalo a už se to asi nikdy nedozvím. A hned, jak jsem prvně zabral, poznal jsem, že se něco změnilo. Jako by to víko v mých rukou ožilo. Hladce, jako po másle, vyklouzlo ze svého chladného lůžka v zemi a bez nejmenší známky odporu se otevřelo. Zdola to vlhce a zatuchle zavanulo. Temnota, která tam byla tak dlouho uvězněná, vyplula ven a smísila se s pološerem horního sklepa.

 

Podívali jsme se s Violou nejprve jeden na druhého a vyměnili si užaslé pohledy. Potom Viola zašeptala: „Jak to? Co se stalo, Martine?"

Jen jsem pokrčil rameny. Bylo mi jasné, že je vyděšená a já sám jsem neměl daleko k hysterii. To ale nemusela vědět. Možná pro to, co se právě stalo, existovalo racionální vysvětlení, ale mozek se mi nějak zasekl, nebo co. Nedokázal jsem logicky přemýšlet. A po pravdě... ani jsem možná nechtěl. Protože potom bych musel přiznat, že tahle situace nějakou logiku neviděla ani z rychlíku. Sklep se prostě rozhodl, že už nás potrápil dost. Nebo tak nějak.

 

Na pradědečka jsem si zakázal myslet.

 

Viola nakoukla z bezpečné vzdálenosti dovnitř.„Nic nevidím. Je tam tma jak v ranci."

 

Cos čekala? Okna?"

 

No to ne, ale mohl by tady někde bejt vypínač, ne? Když je tu vchod."

 

To by bylo sice pěkné, ale jelikož elektřina nebyla z jakéhosi neznámého důvodu zavedená ani v horním sklepě, dalo se očekávat, že o patro níž tomu nebude jinak. Vstal jsem, automaticky oprášil zašpiněná kolena a potom jsem sebral z toho divného regálu několik svíček. Všechny už byly částečně ohořelé, jako by kdosi jednu po druhé vyzkoušel, jestli fungují. Dost ujeté, řekl bych. Jednu z nich jsem zapálil a zbytek nacpal do kapes. Pak jsem se vrátil k Viole a díře v zemi.

 

Blikavé světlo svíčky osvětlilo úzké, točité schodiště. Nevím proč jsem čekal nějaké nahrubo stlučené dřevěné schody, nejspíš vzhledem k poklopu. Schody byly ale kamenné a vypadalo to, že jsou už pěkně staré. Možná starší, než celý tenhle barák. Dřevěný dekl k nim nepasoval.

 

Pomalu a opatrně jsme začali sestupovat dolů. Tyhle schody byly o hodně pohodlnější než ty o patro výš. O poznání širší a z jedné strany jištěné kamennou stěnou. V blikotavém světle svíčky jsem si všiml, že je místy pokrytá čímsi zeleným a na první pohled slizkým. Asi nějaká houba. Nebo lišejník? V botanice jsem příliš zběhlý nebyl.

 

Místnost, do které nás schody zavedly, byla okrouhlá a měla klenutý strop, z něhož v pravidelných intervalech kapala voda. Podlaha tu byla na rozdíl od horního sklepa vydlážděná plochými kameny různých velikostí i tvarů. Když se rozhoupaný plamínek svíčky konečně uklidnil, začalo se potvrzovat to, co bylo zatím pouhou domněnkou.

 

A když pak Viola rozsvítila několik dalších svíček a rozmístila je po místnosti, vyloupla se před námi pradědečkova kaple v celé své kráse.

 

 

 

***

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor church.666, 05.01.2015
Přečteno 387x
Tipy 3
Poslední tipující: Lůca, Amelie M.
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Ty jo, četla jsem tu čásdt, jak se klíč z ničeho nic objevil ve dveřích, byla jsem do toho tak zažraná, že když vedle mě zazvonil telefon, tak jsem se tak lekla, že jsem si málem učůrla. Takže rychle na další ... ( asi jsem se překlikla a místo ST jsem dala obyčejný, tak se omluvuji, chtěla jsem ten dvojitý)

05.01.2015 21:22:55 | Lůca

Ahoj, nemusíš se omluvovat :-), mě těší, že se to to líbí, tipy netipy. Ale mrzí mě, žes kvůli mně musela prožít takový šok. Doufám, že z toho nebudeš mít opar...

06.01.2015 00:11:22 | church.666

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí