Svět Aris Kapitola X

Vesničané se začali shromažďovat na návsi, kam mířil na koních Haxmann se svoji družinou. Někteří vesničané si prsty ukazovali na několik zakrvácených pytlů
v jejich povozu.
Druhou rukou si zakrývali ústa. Jako by se báli, že by někdo z družiny dokázal odezírat ze rtů. Starosta Firgfield byl podpírán jedním ze zdejších strážců, hledící dychtivě na Haxmanna. Při spatření nákladu na povozu se mu rozzářili oči. Haxmann zastavil předním, seskočil z koně a čekal na povoz, který zastavil vedle něj. Zorid na povozu podal první pytel Haxmannovi, jenž vysypal jeho obsah před starostem na zem. Usekané hlavy terrorheistů se rozkutáleli všemi směry. Stejně tak učinil i dalšími dvěma pytli. Vesničané stáli mlčky v úžasu, občas některý vykřikl z nadšení o dokonané, spravedlivé pomstě.

,,Je jich dvaatřicet!" pronesl Haxmann směrem ke starostovi.
Firgfield se zasmál, začal opakovaně tleskat. Pomalu se k němu přidávali
i ostatní vesničané, vyjadřující uznání Haxmannovi a ostatním členům jeho družiny.

,,Jsme nehorázně šťastní! Zbavili jste nás strachu a utrpení, které nám tyhle bestie tak dlouho vnášeli do našich životů! Vaše odměna je zcela zasloužená!" pronesl Firgfield a sklidil poklonu k Haxmannovi, ten mu ji oplatil. Jeho gesto si zasloužilo ještě bouřlivější potlesk lidí, kteří jim začali provolávat slávu.

,,Budeme nesmírně poctěni, kdyby jste se dnes večer přidali k hostině na vaši počest?" zeptal se hrdě starosta.

,,Vaše pozvání určitě přijmeme. Jen bych poprosil pro sebe a své muže možnost ubytování. Byla to náročná noc a potřebovali bychom se prospat." odpověděl Haxmann.

,,Jistě! Jistě! Pro naše hrdiny bude nejlépe vyhovovat můj skromný dům!" odvětil přívětivým hlasem starosta. Haxmann jeho návrh přijal bez váhání.
Jeden z Firgfieldových strážců je okamžitě zavedl k jeho domu. Byl to nečekaně jeden
z nejlépe vypadajících domů v celé vesnici. Všichni se shromáždili v přijímací hale, kde si nachystali své přikrývky. Haxmann se rozhodl postavit hlídku, nechtěl nic nechávat náhodě. Už bylo totiž ve světě pár případů, kdy družinu dobrodruhů po splnění úkolu místo vytoužené odměny čekali dýky na jejich hrdlech během spánku. Ne každý byl totiž ochoten platit přemrštěné odměny. Na hlídku se přihlásil starý trpaslík Alkaisann. Byl celkem zostuzen, když ho jeho synové přinutili zůstat v bezpečí ve vesnici. Cítil se jako břímě, které bylo ostatním jen na obtíž. Chtěl tímto gestem být alespoň trochu užitečný.
Haxmann nijak nenamítal a přijal jeho nabídku, což ostatní přijali také pozitivně. Nikdo nestál ještě být na hlídce po takové šarvátce s terrorheisty.
Kdo jako první upadl do spánku, byl Erzim. Bylo to na něj celkem velké sousto, poslední dvě hodiny ani nevěděl, jak se dokázal udržet na nohách. Zorid jedním očkem Erzima zkontroloval, zašklebil se a žduchnul do Axtella, který na něj zavrčel.
Axtell poté vytáhl z měšce tři stříbrňáky a zaplatil prohranou sázku.

,,S tebou je radost se vsázet, můj milý příteli!" provokoval Zorid.

,,Neboj se, příště vyhraju!"



Byl už večer, kdy Alkaisann opakovaně zabouchal na stůl svým prázdným korbelem.
,,Budíček! Máme přijít do společenské budovy! Začíná oslava!" křičel starý trpaslík otravně vysokým tónem. Okamžitě byli všichni vzhůru, jeho řev byl totiž hodně nesnesitelný.

,,Zatraceně! Umlčte ho někdo! Řve jak prase, kterému dal někdo pořádnou ránu latí přes zadek!" ulevil si Bhörn.

,,Tohle je ještě v pohodě." pravil Borin ,,Když se taťka jednou pořádně opil, začal řvát natolik silně, že stráže troubili na poplach a vyřvávali něco
o útoku trollů."

Alkaisann oba změřil přísným pohledem, nijak je však nekomentoval. Borin si všiml výrazu svého otce.
,,Promiň taťko." řekl Borin, postavil se na nohy a dlouze si zívnul.
Starý trpaslík se usmál, přitom odhalil posledních pár svých zubů, které mu ještě zbývali ,,Nic se neděje. Je to skvělá vzpomínka! Ale teď můj synu, jdeme slavit váš úspěch! Tvůj otec téměř hodinu neměl nic dobrého na pití a musí to dohnat!" pronesl se slinami u úst, a začal znovu mlátit prázdným korbelem
o stůl.


Haxmann a jeho družina přišla v doprovodu jednoho ze stráží do domu, kde se prvně setkal se starostou Firgfieldem. Téměř všichni vesničané byli už uvnitř, sedící u stolů plných jídla
a pití. Čestná místa u stolu starosty byli prázdné, rezervované pro družinu dobrodruhů. Během procházení uličkou mezi stoly lidé vstávali ze svých židlí
a hlasitě tleskali. Starosta Firgfield byl bělejší, než minulý den. Haxmann při pohledu na něj si začal říkat, jestli se vůbec dožije následujícího dne.
Firgfield se usmál směrem k Haxmannovi a pozvedl číši vína směrem k němu.

,,Vítejte! Prosím, zaujměte místa po mém boku!" pronesl starosta.
Haxmann se svými muži jeho nabídku s vděkem přijali a usedli.
Firgfield za pomoci svých strážců postavil na nohy, gestem ruky se snažil utišit dav, aby mohl pronést svoji řeč.

,,Dobře, dobře! To už stačí přátelé!" pronesl starosta, co mu síli dovolili. Lidé přestali tleskat, zářící štěstím začali usedat zpět na svá místa.
,,Dlouhé týdny jsme žili ve strachu a teroru těch odporných bestií. Přáli jsme si, aby tohle utrpení pro naše rodiny skončilo co nejdříve. V době, kdy jsme pomalu ztráceli důvěru nás osud vyslyšel a poslal nám na pomoc tyto muže!" pronesl starosta a rukou ukázal na Haxmannovu družinu. Během toho lidé se zdvihnutými číšemi volali slávu svým hrdinům.
Poté se obrátil k Haxmannovi.
,,Jsme za vaši přítomnost neskonale vděční! V naší kronice bude záznam o vás všech,
a samozřejmě dveře našich skromných příbytků budou pro vás vždy otevřené."
Haxmann vstal ze židle, postavil se s úsměvem a uvolněným výrazem čelně
k Firgfieldovi.
Podali si ruce, poté se přátelsky objali. Vesničané začali jásat, hudebníci začali hrát. Všichni se pustili s chutí do jídla, piva i vína. Obsluha měla co dělat, aby stačili čepovat piva trojici trpaslíků, doplnění o bezedná hrdla Zorida, Axtella a Bhörna. Stass se snažil neopít, Erzim a Höwertz téměř vůbec nepili. Byla skvělá atmosféra, kterou všichni tolik potřebovali. Nejen vesničané, ale i Haxmann s ostatními. Po minulých událostech taky potřebovali mít pro jednou bezstarostné veselí. Obzvlášť Alkaisann a jeho synové, kteří přišli o svůj domov. Po zničení města Dur-Khazdag a celého ostrova měli své příbuzenstvo už jen v Harwbachtu.

,,Hej Zoride! Co kdybychom tady ukázali, jaký umělecký talent v nás dřímá?" zeptal se Axtell svého nejlepšího přítele.
,,Můžeme! Jakou zazpíváme?" odvětil Zorid, vypil potom zbytek piva.
Axttell pokrčil rameny, chvíli pátral v paměti ,,Co Paliče?" navrhnul.
,,Může být!" souhlasil Zorid. Obrátil se k hudebníkům ,,Znáte Paliče?" zeptal se jich.
Ti si vyměnili mezi sebou pohledy, potom jejich šéf souhlasně přikývnul.
,,Skvělé! Tak začněte!" pravil Zorid. Potom společně s Axtellem skočili na stůl, začali tancovat a přeskakovat z jednoho stolu na druhý. Během jejich zpěvu se přidávali další lidé.


V dáli roh se Dozívá
bitva velká nás volá,
vrány už se slétají,
na hody se chystají.
Smrt ta tiše brousí kosu,
čeká že dnes budou žně,
v dáli totiž na obzoru,
vidí jak most jasně žhne.

Paliči už kráčejí,
nepřátelé prchají.
Palič už smrt rozsévá,
nepřítel dnes smůlu má.
Proto taky utíkej,
když je Palič nasranej.

Do boje už uhání,
borci tihle odvážní,
s kocovinou pořádnou,
nepřátele pobijou.
Smrt ta už si chystá kosu,
poháněnou motorem.
Cítí totiž ve svém nosu,
jak most lehá popelem.

Paliči už kráčejí,
nepřátelé prchají.
Palič už smrt rozsévá,
nepřítel dnes smůlu má.
Proto taky utíkej,
když je Palič nasranej.

Nepřátelé v řadě stojí,
ve smilování doufají.
Jejich osud však je znát,
pod hlínou dnes budou spát.
Smrt ta láme svoji kosu,
běží pro svůj žnací vůz,
slyší totiž jak tam vzadu,
z mostu praská další kus.

Paliči už kráčejí,
nepřátelé prchají.
Palič už smrt rozsévá,
nepřítel dnes smůlu má.
Proto taky utíkej,
když je Palič nasranej.

V dáli řev se ozývá,
to vítězství zaznívá.
Paliči už pějí svou,
pivní píseň vítěznou.
Smrt ta jenom slzy roní,
práce té má víc než dost.
U řeky tam v dálce nyní,
dohořel ten most.

Během zpěvu a skákání po stolech ujela Zoridovi noha a málem spadl na rožněné sele.
Lidé se jeho grimasám začali smát. Místní děvčata obklopili Axtella a Zorida, začali mezi sebou laškovat. Po chvilce si dvojici dobrodruhů odvlekli pryč z domu, cestou sebou vzali ještě Bhörna. Alkaisann mezitím uzavřel místními pijany sázku. Vsadil se, že nikdo z nich nevypije tolik piva jako on. Aby to udělal zajímavější, tak všem zdejším se budou počítat korbely dohromady. Sázka čítala čtyřicet stříbrných.
Haxmanna to donutilo lehce k úsměvu, cítil se po dlouhé době uvolněně. Chudáci neměli proti Alkaisannovi žádnou šanci.
Potom zahlédl Erzima. Chvíli ho pozoroval, jak se baví s Höwertzem a pár vesničany.
Přemýšlel, jestli Erzimovi má říct tu nemilou zprávu? Zrovna vypadá spokojeně poprvé od chvíle, kdy ho vzal pod svou ochranu a vytáhl ho z kasáren. Erzimův otec zemřel teprve před rokem. Jeho dva starší sourozenci zemřeli při nájezdu dezertérů, kteří sháněli něco k snědku
a po čemkoliv, co mohli zpeněžit. Další Erzimův bratr zemřel během bojů na severu a před nedávnem zemřela na nemoc jeho nejmladší sestra. Z celé jeho rodiny zbyla jen jeho matka a Erzim. Jak by měl teda Erzimovi říct o skonu jeho milované sestře?
Když se Erzim dozví, jaké neštěstí jej postihlo, co potom udělá?
Vezme si život? Uteče? Nebo to bude dávat za vinu Haxmannovi?
Haxmann se prozatím rozhodl, že tohle břímě si nechá prozatím pro sebe, hluboko ve svém nitru. Aspoň prozatím.

,,Máte téměř otcovský výraz, pane Haxmanne." uslyšel hlas starosty Firgfielda, který ho celou dobu pozoroval.
,,Podle čeho soudíte?" zeptal se Haxmann, otočil se směrem ke starostovi.
,,Ještě před nedávnem jsem byl hrdým otcem. Určitě jsem měl takový obličej pokaždé stejný, jako zrovna teď vy." odvětil starosta, odkašlal si a ztěžka se nadechl.
,,A to je jaký?" zeptal se ho Haxmann a naléval Firgfieldovi víno ze džbánu.

,,Hrdost, radost, starost.... možná máte i pocity neúspěchu." odpověděl mu starosta.

,,Pocity neúspěchu?" zopakoval jeho slova Haxmann. Firgfield přikývnul na souhlas.

,,Ano. Bojíte se, že během vašeho putování někdo z členů vaší družiny zemře. Víte, že tohle je velká pravděpodobnost a nechcete si to připustit. Určitě v nich vidíte svoji druhou rodinu.
Nemám snad pravdu?" pronesl Firgfield povytáhnutým obočím, čekajíc na odpověď.
Haxmann chvíli nad jeho slovy přemýšlel.

,,Ano, máte pravdu. Jsou téměř jako moje rodina. Některé znám pár let, jiné zase teprve pár měsíců, či týdnů. Přesto bych je neměnil za nikoho dalšího." odpověděl Haxmann, čímž vykouzlil úsměv na tváři starosty.

,,Jsem nesmírně rád, za vaši upřímnost. Jen mi řekněte, máte někde v těchto zlých časech svoji skutečnou rodinu?"

Při Firgfieldových slovech Haxmanna zabolela vzpomínka, kterou hluboko skrytě
v sobě skrýval. Nechtěl se nikomu svěřovat o své minulosti. Jenže vedle něj seděl starý muž, kterému se čas na tomto světě krátil. Navíc sám před nedávnem zažil těžkou ztrátu. Bylo by nedůstojné ho poslat do patřičných mezí.

,,Měl jsem ženu. Jmenovala se Marin."

,,Copak se ji stalo?"

,,Zemřela během porodu. Byl jsem u ní, do poslední chvíle jejího života. Synek, který se nám narodil zemřel ještě v ten den." odpověděl váhavě Haxmann. Všechny vzpomínky, které dusil hluboko ve svém nitru se zobrazili, jako by se stali teprve včera.
,,Je to hodně let zpátky." dodal Haxmann a vypil číši vína až do dna.

Firgfield přemýšlel nad odpovědí. Položil svoji dlaň na Haxmannovu ruku.
,,Je mi to líto. Určitě to byla chytrá a nádherná žena."

Potichu potom seděli naproti sobě, hledící do země, zatímco hostina byla
v plném proudu, veselí Haxmann úplně ignoroval. Vzpomínal na první shledání
s Marin.

,,Proč jste si nenašel další ženu?" zeptal se po chvilce Firgfield. Nad jeho otázkou se Haxmann smutně pousmál.

,,Marin byla jen jedna. Může existovat sebekrásnější žena, ale nikdy bych ji nedokázal milovat tak, jako Marin. Miloval jsem více její povahu, chytrost a dobré srdce více, než její vzhled. Marin byla moje jediná celoživotní láska. Díky zákonu "Cena války" jsem byl jako první syn chráněn před odvodem do armády. Jenže po jejím skonu jsem poněkud nedokázal už najít smysl svého života. Vzdal jsem se svého postavení a narukoval jsem místo svého mladšího bratra. Ten zaujal zase mé místo, teď má ženu a dvě děti." odpověděl po chvilce mlčení Haxmann.

Firgfield seděl s otevřenými ústy dokořán ,,Tohle bylo krásné gesto." dostal ze sebe.
Haxmann ho schladit téměř nenávistným pohledem. Starý muž přemýšlel, co řekl tak špatného.

,,Myslíte?" procedil skrz zuby Haxmann.

,,Teď vám pane Haxmanne nerozumím!" zachraptěl Firgfield.

,,Myslíte, že tohle je výhra pro mého bratra?" položil Haxmann starci otázku.

,,A ne snad? Vždyť díky vašemu gestu spokojeně může žít! Co je na tom špatného?" nechápal Firgfield.

,,Žít bude, to bez debat. Jenže zase bude sledovat, jak jeho dospívající děti odvedou do armády. Je hodně pravděpodobné, že to bude naposledy, kdy je uvidí naživu. Není horšího trestu pro rodiče, než pohřbívat své děti." odpověděl Haxmann prázdným pohledem.

Starosta Firgfield sklopil zrak. Začínal chápat Haxmannovo rozhořčení.
,,Máte naprostou pravdu. Sám jsem tento pocit před nedávnem zažil." souhlasil Firgfield.
Po chvíli mlčení starosta přikývnul směrem k jednomu ze strážců. Ten došel ke starostovi
a začal mu pomáhat se postavit ze židle.

,,Děkuji za rozhovor pane Haxmanne. Bohužel mě dohnala únava, půjdu se prospat.
Zítra ráno se při vašem odjezdu s vámi rozloučím."
Haxmann si potřásl s Firgfieldem ruce, po jeho odchodu si ještě sedl zpět na židli.
Začal si promítat svůj dosavadní život. Pořád měl pocit, že drží svoji milovanou Marin za ruku těsně před její smrtí. Byla to nejhorší chvíle v jeho životě. Nesčetněkrát si Haxmann myslel, že vzpomínky časem zmizí. Jenže spíš se začali vracet v daleko větší intenzitě.
Přál si, aby konečně zemřel. Potom mohla jeho duše najít duši své milované a být navěky spolem. Ovšem necítil se zas natolik silný, aby si vzal život.
Aby zahnal tyhle myšlenky vyletěl ze židle a zamířil k východu z budovy.
Rozhodl se zajít na čerstvý vzduch. Zastavil se ve dveřích, nosem nasával lehce studený vzduch. Snažil se uklidnit a začít přemýšlet, nad dalšími kroky jeho družiny. Během toho se rozhodl navštívit strážní věž. Cestou zaslechl chichotání, hekání a vzdychání ze stodoly.
Dění ve stodole ignoroval, pokračoval dál v cestě k bráně. Vylezl na strážní věž, kde ho přivítala stráž. Své ruce opřel o palisádu a pozoroval vyjasněnou noční oblohu.
Svit hvězd měla na něho uklidňující účinky. Téměř okamžitě zapomněl na rozhovor
s Firgfieldem. Nakonec usoudil, že se nebude vracet zpátky na hostinu. Půjde se raději pořádně prospat. Prohodil se strážci ze zdvořilosti pár vět, poté zamířil do starostova domu, kde byli ubytovaní. V domě se zamotal do svého pláště, pod hlavu si složil brašnu.
Netrvalo dlouho, usnul téměř okamžitě. Z jeho bezesné noci Haxmanna neprobudil ani jasně modrý svit z jeho brašny, kde měl ukrytý kámen z Dur-Khazdagu.