In the army NOW III

Anotace: pokracovani

1.den

Násilníci se odevždy pokoušejí ozdobit své násilnosti nějakým náboženstvím nebo světonázorovým ideálem. Jenže krev pošpiní každou ideu, násilí sníží každou myšlenku. (Stefan Zweig)

Zavázala jsem si je na krku a vykoukla jsem z koupelny.
„Jsou krásné a ty jsi v nich krásná,“ podívala se na mě s blahosklonným úsměvem Tereza.
Najednou bez zaklepání do pokoje vtrhnul Liam . „Takhle snad chcete jít na večeři?“ sjel mě ledovým pohledem.
„Ne, v těch šatech určitě ne,“ odsekla jsem, vrátila se do koupelny a nezapomněla vztekle prásknout dveřmi. Jak já ho nenávidím, problesklo mi hlavou. A to jsem tu teprve den. Oblékla jsem si pouštní maskáče a okrové tričko, které budou po celé tři měsíce asi mým jediným oblečením. Sepnula jsem si vlasy a vzala si čepic.
„Nic si s toho nedělej, on je takový pořád,“ promluvila na mě konejšivě Tera a dala mi ruku okolo ramen.
Někdo zaklepal na dveře .
„Dále,“ pozvala návštěvníka Tera.
„Holky, jdeme na večeři,“ vykoukla zpoza dveří střapatá hlava Charlieho.
Vyšli jsme z našich ubikací a nad námi svítilo slunce zasvítilo mi do očí a já se zašklebila . Charlie , který šel vedle mě se rozesmál .
„Na, tady máš, abys nám neoslepla,“ podal mi Erik sluneční brýle .
„Díky,“ usmála jsem se a nasadila si sluneční brýle. Cítila jsem jak se potím, potůčky potu mi stékaly po zádech. Vešli jsme do jídelny a v minutě čilý ruch ustal. Všichni směřovali své zraky k nám.
Vzala jsem si pár sandwichů, colu a zeleninový salát a raději nevnímala pohledy, které mě provázely.
„Sedni si vedle mě,“ usmál se na mě Erik. Usadila jsem se na židli a úsměv mu opětovala. Se žuchnutím se k nám přidala i Tera .
„Dobrou chuť,“ popřála jsem.
Potichu jsem jedla svou porci jídla. Cítila jsem jak se na mě dívají ledové oči majora.
„Po večeři se půjdeme někam projít ne?“ usmála se Tery na Charlieho a drcla do mě .
„O.K. Co dělat na pokoji. Zahrála bych si docela basket a potom bych skočila na pivko.“ Tery, Charlie i Erik můj návrh uvítali. Zvedli jsme se do stolu a odkráčeli jsme na basketbalové hřiště .
„Takže slečny, která chcete mě do teamu? Budeme hrát dva na dva ne?“ zeptal se Erik.
„Bude to hra kluci proti holkám,“ usmála jsem se.
„Ale to prohrajete,“ zašklebil se Erik . Sundal si tričko. Mrkla jsem na ně a rozehrála jsem . Za pět minut jsme s Terou vedly dvacet ku devíti a kluci se na to moc šťastně netvářili . Dali jsme si pauzu. Když bylo pozdní odpoledne sluníčko pořád pálilo. Uvázala jsem si šátek na hlavu a pokračovali jsme ve hře. Kluci po půl hodině hry vyrovnali.
Viděla jsem přicházet majora. Řekla jsem si, že se před ním přece nezahanbím, popadla míč a začala sázet jeden koš za druhým.
„Hele, chceme hrát taky, už jste tady celou věčnost!“ zavolal kdosi. Otočila jsem se. Nevšimla jsem si ale Charlieho nohy a rozplácla se na zem, jak dlouhá tak široká.
„Nino, promiň, já fakt nechtěl,“ začal mě Charlie rychle zvedat ze země. Oprášila jsem si kalhoty a podívala se na svůj odřený loket.
„Teče vám krev,“ oznámil jakýsi příjemný hlas.
„Jen ať si teče, já jí mám ještě dost,“ usmála jsem se na neznámého. Tera mi podala kapesník. Major se na nás celou dobu díval, ale neřekl ani slovo.
„Tak my vás sem už pustíme, naše hráčka je stejně indisponována,“ řekl Charlie.
„Jo, a kvůli komu, no?“ strčil do něj Erik.
„Kvůli sobě,“ okřikla jsem ho.
Teď jsem si konečně mohla prohlédnout toho neznámého. Byl asi tak stejně vysoký jako major, měl krásné modré oči a černé vlasy.