Až na dno - Kapitola 3

Richard

Kdybych tvrdil, že jsem se včera dokázal soustředit na cokoli, lhal bych. Každý pokus o práci – čtení, zapisování poznámek, i prázdné zírání na monitor – skončil stejně. Myšlenky se vracely k ní. Vracely se k Max. Proč mi, proboha, lhala? Kdybych jen věděl, že nastupuje právě sem, na univerzitu, kde učím… nikdy bych si s ní nezačal. Nikdy bych jí nepodlehl, nebo bych se o to aspoň zatraceně snažil. Ale teď? Teď už bylo pozdě. Už jsem ochutnal zakázané ovoce a věděl jsem, že jakýkoli krok zpět bude bolet.

Naštěstí byl dům prázdný. Nicol odjela na jednání mimo město a vrátí se až za pár dní. Vlastně jsem si už dávno zvykl na to, že spolu žijeme spíš vedle sebe než spolu. Oba jsme se naučili na to ticho mezi námi, které se časem stalo normou. A právě to mi teď vyhovovalo – nemusel jsem jí vysvětlovat, proč jsem nervózní, roztěkaný, proč se chovám, jako by se mi rozpadal svět. Ve skutečnosti se rozpadal už dávno. Jen jsme to oba přestali říkat nahlas. A pak přišla Max. Ty její nohy až do nebe, pohled, který dokáže rozložit chlapa jediným mrknutím… Který muž by odolal? Já rozhodně ne. A teď jsem stál před následky.

---

Na dveře mé kanceláře se ozve zaklepání. Dvě krátká, opatrná ťuknutí, a pak se dovnitř vplíží ona – anděl, pokušení, moje vlastní zkáza. Kurva. Tohle nemůže dopadnout dobře. Ne když bude chodit oblékaná takhle.

„Ahoj… teda. Dobrý den. Přišla jsem kvůli těm papírům, tak kdybyste mi je dal vyplnit a já zase půjdu. Mám za chvíli hodinu,“ vyhrkne a ukáže za sebe. Zavře dveře, ale zůstane stát u křesla, jako by se bála přiblížit víc, jako by cítila, že blízkost by byla nebezpečná. Čekám, dokud se neozve kliknutí a dveře se tiše nedovřou. Teprve pak vstanu. „Max…“ Zastavím se v půli pohybu a prsty sevřu kořen nosu, jako bych tím mohl potlačit tlak v hlavě. Bože. „Takže tohle je Utah?“ Zvednu k ní oči, prsty mé ruky bubnují o stůl, zatímco druhou zastrčím hluboko do kapsy, abych měl aspoň iluzi kontroly. Zůstane stát nehnutě, pohledem těká jinam, jen ne na mě.

„Ne, není,“ odpoví prostě. A přitom vypadá, jako by byla zase dítětem, co schovává otci flašku vodky.

„Uvědomuješ si, v jaké jsme teď situaci? Kdyby se někdo dozvěděl, že…“ Nedokážu to vyslovit nahlas. Ví to. „Dostal bych padáka.“ A pak znovu zavadím pohledem o její minisukni. O ty nohy. To mě vážně bude mučit tímhle? Naschvál?

„A v jaké jsme situaci? Ty jsi můj profesor a já tvoje studentka. To, co se stalo o prázdninách, nemusí nikdo vědět. Ani tvoje žena.“ Podívá se přímo na mě. Tvrdě, bez zaváhání. Tu pravdu mi vpálí do tváře jako facku. Možná mi lhala o věku, ale já? Já lhal o všem. Z úst mi unikne jediná zoufalá věta: „Bože… bylo ti alespoň osmnáct, že jo?“

Protočí oči. „Ne nebylo, uplatila jsem školní radu.“ Sarkasmus. Posměch. A moje hloupá otázka. Idiote, samozřejmě že jí bylo osmnáct. Ale ta myšlenka na to, že by lhala i o antikoncepci… zastaví se mi krev v žilách. Snad ne. Snad není tak blbá. „Možná jsem ještě mladá, ale nejsem blbá, Richarde. A rozhodně nechci být někdo, kdo zničí manželství. Pro tohle jsem se nenarodila. Nemusíš se bát, naše aférka zůstane na pláži a v hotelu a vlastně všude, kde jsme byli.“ Zamává rukou, a mně v hlavě vyvstanou obrazy všech těch míst, kde jsme spolu byli. Bože. Každý detail, každý dotek. „Takže, co kdybys mi dal ty formuláře a já půjdu na hodinu?“ Snaží se tvářit rozhodně, ale já vidím, jak moc ji to bolí.

Prsty mi bubnují o stůl rychleji, jako kulomet. Frustrace narůstá. Když zmíní Nicol, měl bych se ovládnout, ale místo toho se mi v hrudi otevře prázdnota. Co by se stalo, kdyby Nicol zjistila pravdu? Upřímně – už dávno spolu nežijeme. Měl jsem ji kdysi rád, miloval, ano… ale dnes? Dnes je tam jen přátelství, zvyklost, rutina.

„Ale no tak, Max, o mou ženu tady vůbec nejde,“ vydechnu a zajedu si prsty do vlasů.

„Nejde? To ti na tom nezáleží?“

Pokrčím rameny. „Záleží. Ale ne tak, jak si myslíš.“ Ano, záleží, nechci Nicol ranit, ale tohle už dávno nebyla láska. A copak bych mohl Max přiznat: hele, jsem ženatý, ale je to mrtvé, rozvedu se? To říká každý zoufalý ženáč, co se žene za mladší. Ne. Takovou větu bych nevyslovil.

„Aha,“ hlesne. Sklopí oči, jako by hledala slova v podlaze.

Byla tak blízko. Pár centimetrů ode mně a mě to připadalo jako mučení. „Takže to je to jediné, co tě trápí? To, že jsem ženatý?“ Moje kariéra, moje budoucnost – a ona se bojí o něco, co už stejně dávno skončilo.

„A co jiného by to mělo být? Co po mně vlastně chceš?“ zvedne obočí, nechápavě, a já v jejím pohledu cítím výčitku.

„Vsadím se, že ses ani na chvíli nezamyslela nad tím, proč jsem udělal to, co jsem udělal,“ vypravím ze sebe. „Vidím, jak si v hlavě přehráváš písničku o tom, že jsem hajzl, co neudrží ptáka v kalhotách.“ Pohled mi sjede na její sukni. Zatraceně. Překonám vzdálenost mezi námi, mám nutkání ji posadit na stůl, ale místo toho jí do ruky vtisknu pár papírů. Už dávno vyplněné, ale jsou dokonalou výmluvou. Papíry oba držíme, naše ruce se dotýkají. Stačilo jen pár centimetrů, jen drobný sklon hlavy, a její rty by byly zase moje.

„A já teď vidím, že mě očividně znáš lépe než já sama sebe,“ řekne tiše. Narovná se, ale zůstane stát. Její oči kloužou z našich prstů k mým rtům, pak zpět do mých očí. „Já…“ začne, a její pohled se na okamžik zastaví právě tam, na mých rtech. A mně se sevře krk. „Myslím, že…“ Že bych tě chtěla znovu. Že bych znovu nechala shořet všechno. To slyším mezi řádky. Ale pak zakroutí hlavou. „Nejlepší bude, když si nebudu myslet nic. Co bylo, bylo. Ty máš svou práci a já musím vystudovat, jinak skončím v přívěsu, a to bych nezvládla.“ A uchechtne se – a mně dojde, že o jejím životě vím vlastně směšně málo.

„Jistě, to bude nejlepší. Oba máme své důvody, proč tohle… proč to držet pod pokličkou.“

„To jistě máme,“ kývne. Ale v očích má bolest. „Musím jít, uvidíme se na hodině, pane profesore.“ Ten úsměv, krátký, spalující. Její tváře zrůžový. Prudčeji zatáhne za papíry, ale já je nepustím. Měl bych ji pustit. Měl bych ji nechat, aby odešla. Místo toho ji přitáhnu blíž. Dlaň položím na její bok a ucítím její drobné tělo na svém. A slyším její srdce – rychlé, splašené, divoké.

„Ugh,“ vyjekne překvapeně, a její ruka vystřelí na mou hruď. Neodtáhne ji. Zůstane tam. A já cítím, že nás oba ta blízkost ničí.

„Nelituju ničeho, Max,“ vydechnu. „Ani jediné podělané sekundy. Ale už se to nesmí opakovat. To víme oba.“ Přesto ji držím pevněji. Oči mi sjedou po jejím outfitu a v hrdle se mi usadí hořký smích. „Ale prosím tě… začni se oblékat.“ Abych měl šanci přežít. Abych tě nepovalil tady a teď.

„Co?“ zamračí se.

„Prostě se začni oblékat,“ zamumlám a pustim ji.

„Dobře…?“ vydechne nejistě a nadechne se, jako by až teď měla znovu vzduch. „Tak… já… já… no,“ začne ustupovat, přitiskne si papíry k hrudi, jako by tím nahrazovala mě, a sáhne po klice. Otevře dveře. Zamrkám, protože jsem ani nevnímal, že se hnula. Každý její krok je pro mě jako kladivo do hrudi. Kéž bychom se potkali v jiný čas… Už jsem se chtěl odvrátit, usednout zpátky ke stolu a předstírat, že se nic neděje, že všechno jsou jen nesmyslné fantazie. Jednou nohou je venku – a pak se zastaví.

Udělá krok zpátky a dveře zavře. Max? Proč se otáčíš? Papíry odhodí na komodu a vrátí se ke mně. Uchopí můj obličej do dlaní a přitiskne své rty na mé. Žádné zaváhání. Jen hlad, potřeba, touha. A já jí políbení vrátím. Její rty… jsou stejně hebké, jak si je pamatuju. Když ji svírám v náručí, je to stejně přirozené jako dýchat. Jednou rukou smetu ze stolu papíry a knihy, abych ji naň mohl hned posadit. Nasaje můj parfém a nechá se vysadit. Každý pohyb je přesný, každý nádech spalující a každý dotek je dokonalou synchronizací našeho vzrušení. V hlavě cítím bouři – touhu, která mě pohlcuje, chtíč, který ničí jakýkoli rozum. Krátce se na mě podívá, než ucítí mou dlaň na zátylku a naše rty se opět spojí. Sukně se jí nebezpečně vyhrne, když sedí na stole rozkročená přede mnou. Cítím hebkost její kůže pod prsty. Zmáčknu její stehno těsně nad kolenem, sunu se dlaní výš, až k okraji jejího kalhotkového lemování. Spokojeně, ale zároveň chtivě vydechne. V jejím dechu slyším, že by mě chtěla ještě víc – že by dokázala zemřít touhou po každém doteku, po každém polibku. Dlaně stáhne z mého obličeje na můj hrudník, ale nezůstane nečinná – rychle rozepíná knoflíčky mé košile, zatímco dech se jí zrychluje a tělo se chvěje vzrušením. Vím, že po mně touží stejně jako já po ní. Každý záškub jejího těla mě nutí pokračovat, ale nemůžu. Nemůžu si jí vzít. Ne teď. Tolik bych chtěl, že když povolím, zničím všechno – svou kariéru, její budoucnost. Stačí málo, jen odsunout tu tenkou látku a vzít si ji, ale já…já se zarazím a místo toho jí stisknu stehno.

„Bože, Maxine…“ vydechnu jí do úst, přitisknu čelo k jejímu. „Tolik tě chci…“ polibky ustanou, stejně jako naše počínání. Proč jsem přestal?! Dlaň přesune na mou tvář, prsty mi klouže po lících, a smutně se usměje, když slyší ta slova. Ví, co znamenají, ví, že za nimi chybí „ale“.

„Nejspíš nemůžeme mít to, co chceme,“ dokončí mou myšlenku sama a pomalu odtáhne hlavu. Promne si rty, stále zrychleně dýchá, a přesto je drží zavřené, jako by se bála, že otevřením vydechne všechno. Naposledy mě pohladí po hrudi a lehce do mě zatlačí, aby mohla slézt ze stolu. Němě přikývnu, nechám ji seskočit a dlaně nechám sklouznout z jejích boků. Takhle to nemá skončit. Vjedu si rukou do vlasů a raději ustoupím, abych nebyl v pokušení vzít si ji hned teď a tady.

„Max… věřím, že budeš skvělá doktorka,“ pronesu a snažím se brzdit pocity, které mě k ní táhnou. „A… udělám maximum, abych… abychom spolu dokázali fungovat, slibuji.“ Nechci jí komplikovat studium ani ničit šanci na její budoucnost. Přesto mě trápí, že se vzdávám toho, co mě rozpaluje k šílenství – vzrušení, které mě nechává cítit, že konečně žiju.

„Rich… Richarde… přestaň,“ zarazí mě. Tentokrát byla jasná a pevná, a já si uvědomím, že není v emocionálním rozpoložení, aby mohla přijmout moje přání a poslouchat mé sliby o budoucnosti, o našem „dokonalém“ partnerství učitele a studentky. „Neslibuj něco, co nemůžeš splnit,“ dodá koutkem úst, naposledy na mě pohlédne a opravdu odejde. Tentokrát nezapomene ani na papíry, které už byly vyplněné, ale čehož si ani nevšimla.

Sednu si zpátky na židli a těžce vydechnu. Co jsem si sakra myslel, když jsem vypustil takové klišé? Nejsme hrdinové španělské telenovely. Přesto… hodlám udělat maximum, aby náš čas, který budeme muset spolu strávit, nebyl nepříjemný. Rozhodně jí nechci znepříjemnit studium, není to v mém zájmu, aby mezi námi bylo napětí nebo zlá krev. Zapnu si knoflíčky na košili jeden po druhém a přemýšlím o tom, co by se stalo, kdybych měl jen o kousek menší sebeovládání. Stačilo málo a vzal bych si ji tu na stole, i s odemčenými dveřmi. Taková hloupost. Takový risk. Přesto mě ta představa vzrušuje. Zlostně se zvednu a s náladou pod bodem mrazu se vydám odučit první hodinu dne. Dnes to semnou žáci nebudou mít jednoduché.