Trojúhelník kapitola VII. ZKAŽENÉ MILOVÁNÍ

Anotace: již sedmý díl...pomalu dochází inspirace, takže asi předposlední díl. Jsem ráda, že se vám to líbí...tak čtěte a piště komenty...:)

Ráno mě zastihne celou rozlámanou a bolavou. Donutím se vstát, umýt se, upravit se. Naházím do tašky skripta a všechny potřebné věci na dnešní náročný den. Byt je tichý, Jakub s Markétou asi ještě spí. Z kuchyně si vezmu banán a pomeranč. Vyběhnu do té chumelenice za okny. Zachumlám se více do bundy a zahodím všechny myšlenky někam pryč. Teda chtěla bych je zahodit, leč nedaří se.
„ Hej, Veruš? Slyšíš?“ strčí do mě netrpělivě Kryštof, kluk, co s ním mám občas přednášky.
„ Ahoj,“ odvětím nepřítomně. Nemám náladu s někým teď mluvit. Ještě chvíli do mě něco hustí, ale jakmile zjistí, že je to zbytečné, ztichne. Profesorka literatury je starší žena, která se zapomněla v 60-tých letech. Styl hippie je už vážně out.
„ Tak studenti!“ pronese na úvod, když si konečně vyžádá naši pozornost.
„ Příští týden nás čeká zkouškové období, takže byste si měli zopakovat učivo a látku za celé tři měsíce, to znamená, realismus, romantismus a obrození.“ Oznámí nám dávno známou skutečnost. Ve třídě zašumí. Sandra, spolustudentka, na mě hodí znechucený pohled. Tohle učivo ji nebaví, plave v něm.
„ Hej, neměla bys zítra čas? Potřebuji na to s někým mrknout.“ Odchytne si mě hned po hodině. Zdráhám se, nejsem teď v situaci, kdy bych se chtěla zabývat zkouškami. Ale pomoc kamarádce je přeci jen důležitější. Kývnu tedy na souhlas, domluvíme si čas a letím na přednášku psychologie, profesora Hozy. Na jeho hodinách je vždy legrace, je dost roztržitý a kolikrát jsme ho přistihli jak si mluví něco sám pro sebe a zapomíná na to, že má posluchárnu plnou lidí.
Profesor nás pozdraví a hned začne vykládat látku, která není příliš zajímavá. Po přednášce jsem dosti vyplivnutá, vyjdu z posluchárny, aniž bych se dívala napravo či nalevo.
„ Veru, počkej!“ volá za mnou známý hlas. Zapomněla jsem na možnost, že tady na katedře českého jazyka můžu potkat Jakuba. Studuje stejný obor jako já.
„ Jakube, ahoj!“ řeknu nepřítomně.
„ Copak je?“ zajímá ho smutně. Pohladí mě po tváři. Že se vůbec ptá, napadne mě.
„ Potřebuješ něco?“
„ No, chtěl jsem se zeptat kdy máš pauzu?“ odpoví
„ Teď!“ jednoslovná odpověď mu musí stačit.
„ Pojď někam na oběd! Zvu tě.“ Navrhne alternativu zábavy. Souhlasím, než se někde sama potulovat, teď když je město přeplněné studenty.
Celou cestu do města mlčím. Jakub neví co má dělat, co si může dovolit a co ne. Ani mě nevezme za ruku.
„ Kam půjdeme?“ zeptá se plaše. Jsme zrovna u mekáče, takže ukážu směr a vše je víc než jasné. Jakub asi lituje, že mě pozval na oběd. Tiššího společníka jistě nikde jinde nenajde.
„ Řekni aspoň něco!“ prosí mě zoufale.
„ Dám si bigmecka a jahodový shake.“ Objednám si apaticky. Rezignuje. Jde mi splnit přání a sám si dá hranolky s kuřecími nugetkami.
„ Promiň!“ pronesu tiše při jídle. Mám pocit, že mu to jídlo ani nechutná.
„ To nic, jen tě nerad vidím smutnou a ztrápenou, všechno je to kvůli mně, všechno sem to posral!“ obviňuje se, přijde mi ho líto, vlastně je on tím původcem, ale kdybych nechtěla, tak to přeci neudělám.
„ Není to pouze tvá vina, na to je potřeba dvou. Kdybych nechtěla, tak se svést nenechám. A já chtěla a chci pořád!“ vyřknu nahlas svou úvahu. Očividně se mu uleví. Stiskne mi totiž ruku, která mi bezvládně leží na stole. Bijí se ve mně dva tak silné a zároveň tak rozdílné pocity, že mě to samotnou děsí. Ani jeden nejde zahodit za hlavu, což je na tom to nejhorší.
Jakub se ke mně nakloní a přes ten stolík mi lípne pusu.
Kouknu na hodinky a zděsím se, další přednáška začala a profesorka vyloženě nesnáší, když někdo přijde pozdě.
„ Sakra, nestihla jsem začátek přednášky!“ oznámím vztekle Jakubovi. Nejsem naštvaná na něj, ale na sebe, že si nehlídám čas.
„ To mě mrzí, ale když s tebou ten čas vždy strašně letí.“ Vysekne mi poklonu.
„ Je to pravda, víš kam bych chtěla letět já?“ zajímá mě jestli myslí na to samé co já. Dochází mu to a nadšeně mě bere za ruku, divže do bytu opravdu neletíme.
Už ve dveřích rychle odkopáváme boty, a naléhavě se líbáme. V pokoji, kam dorazíme v zápětí, nemáme na sobě skoro nic. Zvolíme trochu tempo, abychom si to opravdu užili. Nádherně mě hladí po celé délce zad a zadečku, nepřestává mě jemně líbat, pak vezme mou hlavu do dlaní a začne líbat hluboce a zamilovaně. Skoro křičím blahem, každý neuron v mém těle je napnutý vzrušením, jen čeká na to, kdy bude moct poslat další výboj záchvěvu do celého těla.
„ Počkej chvíli!“ poprosím ho, když už ležíme na posteli. Zastřeně vzhlédnu, co se stalo. Odvalí se ze mě. Slyším totiž, že mi zvoní mobil. Jakub si toho nevšimnul.
„ Ano?“ ozvu se do telefonu, neznámému číslu.
„ Tady Sandra, Veru, zítra mi to nevyjde, tak se omlouvám.“ Vyhrkne na mě z telefonu Sandřin hlas. Obrátím oči v sloup, kvůli takové hlouposti, jsem přerušila nádherné milování. Jakub se jen usmívá. Pak mě přivolá milým gestem, které jsem u něj ještě neviděla. Sedí opřený o pelest postele, sednu si tedy na něj obkročmo, čelem k němu, abych se mohla zadívat do těch jeho krásných hnědých očí, které opravdu kralují celé tváři. Ty oči se smějí, i když celá tvář jinak zůstává vážná. Políbím ho, jemně, skoro se nedotknu jeho rtů. Nechává mě ať si chvíli hrají já. Na to nic nenamítám, začnu ho tedy líbat více bez použití jazyků. Nevydrží, lehce pootevře ústa, tím vlastně zve můj jazyk na přátelskou návštěvu. Je to tak úžasné! Netušila jsem, že všechno kolem sexu může být tak intenzivní a silné. Už to nevydržím, nasednu na něj, ale nedělám nic, na tuto polohu nejsem příliš zvyklá. Jakuba to dráždí, hladí mě po zádech a kouká mi upřeně do očí. Začnu se na něm jemně vrtět, uteče mu sten, což mě usvědčí v tom, že se mu to opravdu líbí. Obejme mě, pomalu si mě začne nadzvedávat. Zakloním hlavu, abych zesílila pocity rozkoše. Jakub mě líbá na krku, poznám však, že má problémy se udržet. Než přejdou ty nejhorší vlny před vyvrcholením, objímáme se.
„ Jsi tak krásná, lásko, ty jsi prostě skvost, a to nejen v posteli!“ další poklona z jeho úst působí jako rozbuška. Slzy se mi začnou valit přes přepážku víček. Všimne si toho a zastaví.
„ Pane bože, co se stalo? Řekl jsem něco špatně?“ zděsí se. Zavrtím hlavou, už nemám chuť se milovat. Lehnu si na bok a snažím se uklidnit. Jakub si lehne za mě a nechá mě se vybrečet.
„ Kdybych byla skvost, neopustila bych kluka se kterým chodím půl roku, kluka, kterého asi miluji!“ vzlykám a u nosu se mi dělají bubliny.
„ To se stává! To je život, nevíš co můžeš vůbec čekat! Asi nebyl ten pravý.“ Filozofuje Jakub a mě dochází, že mě opravdu miluje.